Problém dětí při rozchodu je stejný jako problém zbraní hromadného ničení za války. Když je mír, tak se všechny strany zaříkávají, že by tyto zbraně ve válce nikdy nepoužily, ale jakmile začne válka a jedna strana začne prohrávat, tak ze zoufalství sáhne i po těchto prostředcích, jen aby neprohrála.
Při rozvodu oběma stranám často docházejí síly, takže není divu, že vcelku nekontrolovaně zkouší vtáhnout děti do vzájemného boje. Každá strana to dělá trochu s jinou motivací. Navrhovatelé rozchodu často nemají dost sil, aby celý rozchod dotáhly do konce, takže u dětí hledají morální podporu. Navíc děti tíhnou přirozeně k tomu být obránci vztahu, tzn. usilovat o zachování vztahu mezi rodiči, tím pozici navrhovatele činní ještě těžší. Ten se je přirozeně snaží je získat na svou stranu a přesvědčit je o rozumnosti důvodů, které jej vedou k odchodu. Naopak obránci vztahu pak bývají zoufalí, dětí se křečovitě chytají, aby nepřišli o vše - rodinu, dům i děti...
Kromě této situační asymetrie - navrhovatel a obránce - máme přirozenou asymetrii pohlavní, tj. děti většinou zůstávají u matky a jsou to většinou ženy, kdo podává návrh na rozvod. Tím je dáno, že obránci vztahů jsou většinou muži a jsou to ti, kdo přicházejí o děti.
Možná překvapí, že boj mužů o děti je poměrně nedávnou záležitostí. JUDr. Otakar Motejl, ombudsman, mě upozornil na zajímavou právní souvislost. Dříve soud při rozvodech rozhodoval o vině a z té se pak odvozovaly praktické důsledky, jako např. právo na užívání bytu či alimenty. Tato praxe pominula, ale potřeba partnerů nějak přesunout vinu z jednoho na druhého stále trvá. Používá se tedy přiřčení dětí či majetku jako oficiálního naznačení toho, kdo je dobrý a kdo špatný. Tato praxe podle O. Motejla může mít velký podíl na tom, proč dnes muži tak usilují o převzetí dětí do vlastní péče, což dřív nedělali.
Nicméně důvody jsou i psychologické. Především černý scénář, který bychom mohli nazvat Paterovský syndrom: Vezmete se, zplodíte dítě, rozvedete se a zbytek života se o toto dítě soudíte. Toto je nejhorší výhlídka, která může rodinu potkat. Každá jiná je lepší. Z toho plyne hlavní doporučení pro rozvádějící se muže: Pokud nemůžete vztah zachránit, vyhněte se po rozchodu mileneckým polovztahům, ale pokuste se založit jinou rodinu, kde si pořídíte dvě až čtyři děti. Tyto děti vám pomohou unést ztrátu, odcizeného dítěte. Nebude Vás čekat mediálně známý osud ex-manželů Paterových, kteří se o dítě soudili až do jeho 18 let. Každý týden pan Patera přišel ke dveřím, kde mu syn řekl, že s ním nepůjde. Řečeno psychoanalytickou terminologií - vykastroval svého otce...
Syndrom odcizeného dítěte není v podstatě nic jiného než Oidipův komplex. Je to nový termín pro prastarý jev, který spočívá ve vnucování disjunktního (buď a nebo) vztahu dítěti vůči rodičům. Jestliže Oidipus chtěl milovat matku, musel zabít otce. Když chtěl přijmout otce, musel zavrhnout svou matku a sám sebe oslepit. Stejně tak i rozvodová situace vnucuje dítěti: "Vyber si, buď budeš mít rádo matku, ale pak musíš zavrhnout otce, nebo přilneš k otci, ale tím hluboce raníš matku." Tato disjunktní volba byla patologická za Freuda a stejně zničující je pro děti i v dnešním světě. Když takový syn dospěje, s kým se má ve vlastním partnerském vztahu identifikovat - s obrazem svého otce, kterého svorně s matkou - poloviční partnerkou - nenáviděli? Nenávidět sám sebe za to, že je muž!? Ale ani dcery však nemají na růžích ustláno.
Celé dětství tyto děti vyrůstají v praktickém matriarchátu. V prostředí, kde poslední slovo má matka, kde často i tři generace nikdo nezažil, jak takový otec může v rodině fungovat, když nepočítáme ty karamboly, kdy se o to matka pokoušela s těmi strýčky, co u nich přespávali. Ti zkoušeli naskočit do rozjetého rychlíku - fungujícího vztahu. To však není jednoduché, takže to končilo neslavně, což matku opětovně přesvědčovalo o tom, že na muže není žádný spoleh, že jsou dobří snad jen na plození...
Syndrom odcizeného rodiče není možno moc řešit preventivně. Chování rodičů je zoufalé a sebezáchovné, proto je nemohou kontrolovat. Zde opravdu je na místě represe a důsledný přístup OSPOD a soudů. Jakmile mezi rodiči se schyluje k válce o dítě, tak ti hledají sebemenší skulinku. Jakmile ji ucítí, tak toto vědomí jim dá tu naději, která umírá poslední (odborně se jedná o jev relativní frustrace). S touto nadějí se pouští do boje o dítě a je jim úplně jedno, že ho tímto bojem psychicky zneužívají. Tedy jedině velice přísný až tvrdý přístup soudů a OSPODu může tyto rodiče zastavit v jejich bezcharakterním poškozování dítěte. Tento přístup jim totiž zavírá onu skulinku naděje, že jejich boj pomocí dítěte má šanci na úspěch.
Bohužel stále se setkáváme s výroky OSPOD: "Matka se k dítěti chová dobře až na to, že je štve proti otci." To je asi tak absurdní výrok jako: "Matka se k dítěti chová dobře až na to, že jej krmí Travexem." Tyto výroky naznačují, že i profesionálové se bojí si připustit, jaké následky dítěti připraví svou profesní laxností, nedůsledností či strachu ze scény rodičů ap.
Před časem jsme u Ombudsmana měli případ, kdy oba vysokoškolsky vzdělaní rodiče štvali děti proti sobě. Protože se jedná o velmi závažnou patologii zvažovali jsme, zda by nebylo lepší, kdyby se dítě dalo na dočasnou do profesionální pěstounské rodiny, která by dítěti jednak ukázala, že matkou a otcem nemusí panovat vztah permanentní války, ale zároveň by fungovala jako mediátor při pravidelných návštěvách biologických rodičů a kontrolovala by, zda nedochází ke vzájemnému štvaní. Rodiče by navíc viděli, že soud má i jinou možnost, než strčit dítě do ústavu a časem by od štvaní upustili.
Profesionální pěstounská péče se tedy jeví jako dočasné účinné řešení případů, kdy potřebujeme děti zachránit před psychickým zneužíváním vlastními rodiči v porozvodových válkách.