Mgr. Jeroným Klimeš 2000
1. Obsah
2. Úvod
3. Sourozenecká konstelace
3.1 Harmonický a disharmonický vývoj sourozeneckého vztahu
4. Sourozenecká rivalita
4.1 Sourozenecká rivalita v evolučního pohledu
4.2 Sourozenecká rivalita z vývojového pohledu
4.3 Vzorce sourozenecké konstelace
4.4 Sourozenecká konstelace a teorie ambivalentních interakcí
4.5 Sourozenecká konstelace z pohledu klinického
4.6 Sourozenecká konstelace a sociologie
4.7 Sourozenecká konstelace z pohledu ekonomického
4.8 Sourozenecká konstelace a metodologie
5. Literatura
Psychologie od svého vzniku usiluje o uchopení determinant lidského chování a prožívání. Jednotlivé psychologické školy se liší v míře důležitosti, kterou připisují tomu kterému faktoru, který ovlivňuje chování jednotlivého člověka. Sourozenecká konstelace a její varianta v podobě sourozenecké rivality je přínosem prvé generace Freudovo žáků, jmenovitě Adlera. Je to rozšíření Freudova učení, které se omezovalo převážně na vliv rodičů na děti, o vliv sourozenců na chování dítěte a později dospělého člověka.
Již ze skutečnosti, že Freud sám tento fakt opomíjel a že se mu naopak cíleně věnoval Adler, můžeme vyvodit závěr, že sourozenecká rivalita je determinanta selektivní, tj. postihuje jen určité lidi a to i specifickým způsobem. Úkolem soudobé psychologie už není prosazení faktu sourozenecké rivality jako determinanty chování, ale spíše vymezení podmínek, za kterých se sourozenecká rivalita objevuje, popis jejich zákonitostí, které nám pomohou nejen predikovat budoucí vývoj u daného dítěte, ale i umožní účinnou a cílenou léčbu, stejně jako i sledování proměn podoby dětského chování během generací (Prekopová 1993). Dále je úkolem výzkumu ukázat relativní významnost tohoto faktoru na psychiku člověka.
V následujícím textu se chci zamyslet nad některými otázkami a problémy, které se mi podařilo během krátké doby nashromáždit. Text si neklade za cíl být přehledem status quo ve zkoumání sourozenecké rivality, ale spíše úvahou o tomto fenoménu z hlediska mé specializace a odborného zájmu.
Sourozenecká konstelace, tj. pořadí, ve kterém se jednotliví sourozenci narodili, je dnes běžně uznávaným faktem a je i experimentálně ověřeno (viz Kratochvíl 1992). Toman (1976) považuje za dostatečný predikční faktor stability manželství míru komplementarity sourozeneckých konstelací jednotlivých partnerů. Vzhledem k tomu, že jen takto jednoduše formulovanou hypotézu bylo možno experimentálně potvrdit, je zřejmé, že se jedná o poměrně velmi silný faktor.
Sourozenecký vztah je jako každý blízký vztah svou povahou více nebo méně ambivalentní. Podle míry a povahy této ambivalence je možno usuzovat na kladné i záporné následky sourozeneckého soužití.
Pozitivní vlivy sourozeneckého vztahu jsou snad nevypočitatelné, ale bohužel často ani nejsou vypočítávány, protože zpravidla nejsou problémem a tedy ani náplní pedagogicko-psychologických poraden.
citová opora (včetně tělesného kontaktu)
zdroj nových podnětů
příležitost naučit se kooperaci
pomoc při řešení problémů
vzory pro nápodobu
ulehčení zátěže na rodiče
přirozená příležitost pro zdravé soutěžení
možnost vzniku sourozenecké koalice jako vyvažujícího faktoru vůči rodičovské koalici
Negativní vlivy jsou nápadnější, i když jich bude v absolutním měřítku podstatně méně než pozitivních. Negativní vlivy sourozenecké konstelace bývají navíc provázány a zesilovány jinými patologickými vlivy v dané rodině.
sourozenecká rivalita
ubíjení sebevědomí, talentu ap. mladších sourozenců
negativní důsledky preferování jednoho dítěte na úkor druhým
nezdravé sexuální kontakty mezi dětmi (zpravidla nevlastními)
Sourozenecká rivalita se v odborné a populární literatuře používá ve dvou základních významech, které je ovšem třeba z odborného hlediska pečlivě odlišovat, protože se jedná více méně o dva značně odlišné jevy.
1) Sourozenecká rivalita sensu lato jako označení jakýchkoliv konfliktů, hádek a rozepří vznikajících mezi sourozenci.
Tento jev je poměrné široký a označuje tedy různé procesy, kdy se sourozenci učí vymezovat se vůči jeden druhému, kdy hájí své potřeby a zájmy, hledají kompromis ap. Při tomto procesu jeden druhého velmi dobře zná. (viz http://www.parenthoodweb.com/articles/phw1017.htm).
2) Sourozenecká rivalita sensu stricto jako výrazné, iracionální nepřátelství vůči nově narozenému (nově přijdivšímu) sourozenci - jako vůči nebezpečnému objektu. V tomto případě jeden sourozenec druhého prakticky nezná. Nepřátelství se odvozuje od nějakého implicitního, snad biologického vzorce.
Sourozeneckou rivalitu je tedy možno považovat za jeden z negativních aspektů – negativní z pohledu vychovatelů – sourozeneckého vztahu. Ale její skutečný význam pro zdravý ontogenetický a fylogenetický vývoj zřejmě zatím nejsme schopni dostatečně ocenit.
Sourozenecká rivalita vedoucí v extrémních případech až k bratro- či sestrovraždě je předmětem zkoumání evoluční psychologie a etiologie. Například ornitologové (http://www.gartland.com/phoenix/95-7/7-sibli.html) popisují jistý druh ptáků, kde brzo po narození dochází k sourozeneckému boji na život a na smrt, při kterém vítězi napomáhají i rodiče. Tato sourozencovražda (siblicide) je přirozenou součástí ontogeneze každého jedince tohoto druhu ptáků.
K ilustraci tohoto přístupu u lidí můžeme považovat monografii Mock & Parker (http), které sourozeneckou rivalitu vysvětlují následovně: „Jeden z hlavních principů evoluční biologie předpokládá, že organismus se chová tak, aby maximalizoval počet genů, které předává budoucím generacím. To má dva důsledky: pozornost rodičů a altruistickému chování nebo rodiče produkují více potomstva, než které pravděpodobně vychovají. Druhý případ vede k ostrému soupeření mezi sourozenci, které často vede k deprivaci až k smrti.“
Sourozenecká rivalita sensu stricto a její intenzita je pochopitelně závislá i na ontogenezi. Určitý věk dítěte je pro příchod sourozence více či méně příznivý než jiný věk. Za kritické věkové rozpětí se považují zpravidla dva roky.
Prekopová (1993) uvádí, že právě v tomto věku je dítě nejnáchylnější i k maladaptivnímu vývoji, který se označuje za panovačnost či „mé tyranství“. Těžko si představit, že tyto dva jevy spolu nesouvisí.
V tomto věku okolo dvou let dochází k tomu, že dítě se postupně začíná orientovat na vnější svět. Nyní už vcelku obstojně chodí, dokáže se vyjádřit, objevilo význam negace a hraje si s ní (období vzdoru), dokáže manipulovat s věcmi a orientovat se ve známém prostředí ap. Tyto schopnosti však ještě nejsou hotové a dokonalé, ale začínají právě vznikat. Proto je tento proces v této chvíli také nejranitelnější a tedy i nejbolestivější.
Burton White (http) poukazuje rovněž na fakt, že „problémy často nezačínají během těhotenství nebo bezprostřední po narození dítěte. Normálně si dítě zachovává dobré ladění až do té doby, kdy kojenec postupně začne batolit. V tom okamžiku malé dítě potřebuje nejen více rodičovské pozornosti, ale leze často do hraček staršího dítěte.“ Jinými slovy ze subjektivního pohledu staršího nový sourozenec vážně narušuje stále ještě vratký řád, který je schopno udržet ve svých věcech. Frustrace je tedy o to větší a zároveň je větší tendence k všeobecnému regresu. „Začne se batolit, i když již chodil, vyžaduje dudlík a lahev, navrátí se k negativismu a záchvatům zuřivosti (tantrum), začne se pomočovat, i když již chodil na toaletu, upadá do pláče bez zjevného důvodu ap.“
Kdybychom měli navázat na předchozí evoluční pohled, můžeme si uvědomit fakt, že lidské mládě přichází na svět v mimořádně bezbranném stavu, který je svou povahou hodně paradoxní. Na jedné straně je přerostlé co se týče velikosti a váhy – z toho vyplývá tak vysoká úmrtnost lidských samic při porodu ve srovnání se samicemi jiných primátů. Na druhé straně z pohledu nitroděložního vývoje je lidské mládě jakoby předčasně porozené. Přichází na svět naprosto bezbranné, neochlupené, neschopné ani chůze, pouze s jakými rudimentálními reflexy, které stejně v brzké době vyhasínají. Z hlediska přírody jakoby se jednalo o kompromis – mládě přichází na svět předčasně, ale již tak na poslední chvíli, protože jinak by později kvůli své velikosti nemohlo projít pánví matky. Z tohoto popisu vyplývá, že lidské mládě jaksi dorůstá teprve za nějaký čas po porodu do stavu ekvivalentnímu stavu mláďat jiných primátů bezprostředně po porodu.
Můžeme se tázat, jak dlouhá je ta doba. Mohou to být zmíněné dva roky? Domnívám se, že ano. To by znamenalo, že v okamžiku, kdy dvouleté dítě se jaksi „rodí“ do reálného světa, zároveň přichází na svět jeho „předčasně“ narozený rival, který mu ubírá o péči, kterou by jinak dostal o rodičů při tomto obtížném kroku.
Z hlediska sourozenecké konstelace, pokud pomineme aspekty pohlaví, dostáváme čtyři základní skupiny, které je možno při jisté míře zjednodušení nazírat jako dvě skupiny prvo- a druhorozených:
1) Jedináčci
2) Prvorození
3) Střední děti (druhorození, ale ne benjamínci)
4) Benjamínci (druhorození a nejmladší)
Add 1) Jedináčci jsou v literatuře považování za nejméně predikovatelnou skupinu vzhledem k vlivu sourozenecké konstelace.
Add 2) Prvorození, stejně jako jedináčci, jsou pod velkým tlakem rodičů, aby převzali jejich normy. Charakterizuje je tedy všeobecný pocit přetížení, který pokud je internalizován, tak se projevuje jako perfekcionismus. Prvorození jsou zpravidla formování rodičovským modelem, který se uplatňuje i při výběru partnera. "Prvorození mají obecně sklon být více agresivní, využívají strategie a takticky, které využívají výhody jejich větší fyzické síly." (Sulloway 1996) Tlak na prvorozené je dán i tím, že lépe rozumějí pokynům rodičů. Když se sourozenci perou, pro rodiče je přirozenější oslovit prvorozeného, protože ví, že ten již přesně rozumí jejich slovům - u mladšího si nebývají tak jisti. Z toho vyplývá, že nejen provorozenci mají sklon se identifikovat s rodiči více než druhorození, ale i naopak rodiče coby dospělí lépe rozumí světu prvorozených než mladších dětí.
Sulloway (1996) svou historickou metodou ověřil sledující hypotézy: "Prvorození jsou ve srovnání s druhorozenými více (1) cílevědomí (conscientious), (2) agresivní, (3) konveční, (4) extravertní ve smyslu dominance (druhorození jsou více extravertní ve smyslu sociability) a (5) emočně prchlivější, ve smyslu že se rychleji rozzlobí."
Add 3) Druhorození jsou rovněž pod tlakem přijmout normy rodiny, stejně jako každý člen jakékoliv malé skupiny, ale ocenění za přijetí rodinných norem je poměrně malá ve srovnání s oceněním, které se dostává prvorozeným. Důvod pro toto tvrzení může spočívat již v tom, že ve srovnání s prvorozenými mají minimálně jednoroční ztrátu a tedy se jim nemohou vyrovnat. Malé ocenění však na základě sociální směny není schopno vyvážit úsilí, které se od nich požaduje.
Druhorození jsou zpravidla předem odsouzeni k neúspěchu v porovnávání s staršími sourozenci, proto volí menší zlo - hledají náhradní cíle. Jedním způsobem, jak kompenzovat chybějící ocenění je únik do fantazie - sněním o úspěchu - a začíná se postupně objevovat motivace orientovaná na vyhybání se neúspěchu - tedy i motivace vyhnout se konfliktu, dávají tedy přednost vyjednávání před otevřeným konfliktem. Druhý způsob je náhradní uspokojení - jsou dobří v oblastech, které se z hlediska rodinné hierarchie považují za druhořadé až bezcenné, protože všechny ty "důležité" si vybral již prvorozený. Druhorození jsou považováni za obratné vyjednávače (Leman 1997), tento fakt není překvapující, když si uvědomíme, že druhorození zpravidla silou proti dříve narozeným moc nezmohou, a tedy z pohledu klasického podmiňování se jim vyplácí vyjednávat a jednat s prvorozenými po dobrém, než se spoléhat na přímé či nátlakové metody.
Podle Sulloway (1996) "druhorození bojují o pozornost tím, že mají otevřenou mysl a mají sklon k riskování a radikalismu. Vyvíjí se u nich sklon bojovat na vlastní pěst, vybírat si kariéru odlišnou od cesty prvorozených. (Ve velkých rodinách se někdy setkáváme s cik-cak efektem, kdy mladší dítě se profiluje podle radikalismu předcházejícího dítěte.)"
Děti díky své vzájemné podobnosti a roli v rodinném systému, mají sklon se navzájem srovnávat. Při tomto srovnání zpravidla vycházejí lépe prvorození díky svému věkovému náskoku. První převzali hodnotový systém rodičů - jinými slovy pravidla, podle kterých se hraje - na druhorozené pak zbylo jen paběrkování. Z toho vyplývá i větší míra studu, uzavřenosti a pocitů méněcennosti u druhorozených. Z této ego-vztažné motivace je možno formulovat hypotézu vzhledem k distribuci viny mezi sourozenci, že druhorození díky studu budou spíše intropunitivní a prvorození spíše extrapunitivní a tedy druhorození budou využívat spíše nepřímých metod manipulace - jako jsou intriky a taktizování a prvorození budou spíše inklinovat k přímé manipulaci - tedy moralizování, nátlak, vydírání ap.
Uzavřenost druhorozených je třeba odlišovat od problémů prvorozených navázat důvěrný a přátelský vztah. Uzavřenost druhorozených vyplývá z pocitů méněcennosti, neschopnost blízkého vztahu prvorozených bude vyplývat z přehnaných nároků a tedy strachu ze vztahu.
Add 4) Benjamínci jsou rovněž formováni zesíleným mechanismem druhorozených, k čemu ještě přistupuje strhávání do nižších stádií díky touze rodičů mít stále dítě, které mohou vychovávat.
Se skupinou prvorozených je spojuje větší míra rodičovské pozornosti a více petrifikovaný hodnotový systém stárnoucích rodičů včetně rigidity staršího dospělého věku. S druhorozenými je spojuje jejich pocit méněcennosti, nedostačivosti vůči starším sourozencům.
Teorie reakce na ambivalentní objekt vychází z představy dvou protikladných tendencí (averze a apetence), které vymezují životní prostor jedince v poli ambivalentího objektu, kterým jsou v tomto případě rodiče.
Obrázek 1 – Pozice prvorozených a druhorozených vůči třem křivkám
Legenda: Tři křivky definují různé oblasti podle toho kolik potřeb je v daném místě frustrováno. Jedná se především o obasti úniku, přiblížení, pocitů prázdna a přetížení, která leží na křivkou nesnesitelného vzrušení. Oblast, která formovala prvorozené je přibližně vyznačena šedou mřížkou (1.), naproti tomu oblast druhorozených je označena šedou šachovnicí (2.)
Prvorození jsou zpravidla přetíženi podněty od rodičů. Proto jejich oblast leží v menší vzdálenosti a ve vyšší aktivaci. Typově se tedy bude podle gestaltické terminologie jednat o deflektory (strach z objektu a z blízkých vztahů, sklon ke zvyšování psychické vzdálenosti) a konfluenciory (odpor vůči velkému vzrušení, důraz na řád a pořádek, konzervativní sklony).
Druhorození naopak mívají opačný pocit, totiž že jsou nedoceňovaní, že se jim nedostává pozornosti od rodičů. Jejich oblast tedy bude pravděpodobně ležet ve větší vzdálenosti a bude umístěna do nižší míry aktivace. Typově se tedy bude jednat o retroflektory (sklony ke družnosti, sklon k užším vztahům, vyhledávání společnosti) a introjektory (vyhledávání vzrušení a podnětů, sklon k riskování a dobrodružství ap.)
Z psychiatrického pohledu (více a z jiného pohledu viz Boleloucký et al. 1993) je možno pohlížet na neorganickou psychopatologii jako na víceosý kontinuální systém, z nichž jedna osa zřejmě vede v následujícím směru:
Normalita – neuroticita – psychopatie – hraniční poruchy – psychosy
Můžeme se zamyslet nad vlivem sourozenecké konstelace na determinaci posunu po této ose. Musíme zvažovat kvalitativní a kvantitativní aspekty, tj. míru patologie a její povahu. V souvislosti s tím, co bylo řečeno v oddílu o ambivalentní interakci, můžeme předpokládat, že prvorození budou směřovat spíše k narcistickým a anankastickým poruchám, proto které je typický odklon a strach z lidí, a u druhorozených spíše můžeme očekávat sklony k masochisticky depresivní či hysterické poruše osobnosti. Při stoupající patologii budou poruchy osobnosti pomalu přecházet do hraničních typů a ty při desintegraci self se budou rozpadat do schizofrenií a jiných psychóz.
Z hlediska sociologie se zabývá Sulloway (1996) otázkami, jak ovlivňuje poměr prvorozených k druhorozeným charakter společnosti. Je zřejmé, že v poválečných létech stoupá počet druhorozených, ale v předválečných počet prvorozených.
Prvorození bývají konzervativnější a tedy i předválečná léta nebývají poznamenána rozvojem a kreativností, která vyplývá z rebelantství druhorozených, ale naopak spíše snahou o zachování status quo. (Za předválečné krize kolem roku 1930 měly rodiny v průměru 2,5 dítěte, tedy nejstarší tvořili 41 % nově narozených. V padesátých letech klesl tento poměr na 32 %.) Je však otázkou do jaké míry je tento jev opravdu sycen tímto poměrem mezi prvorozenými a druhorozenými, a do jaké míry se zde uplatňují i jiné faktory.
Morduch (2000) a jiní autoři se zabývají vlivem sourozenecké konstelace na délku školní docházky, míry zdravotní péče ap. v třetím světě. Ukazuje se, že v zemích, kde je preferován patriarchální model (například Taiwan), starší dcery odcházejí ze školy dříve a vydělávají peníze na podporu vzdělání menších dětí. Tento narůst například v délce školní docházky je rovněž statisticky signifikantní při srovnání rodin s výlučně syny a výlučně dcerami v některých (ale ne všech) afrických zemích.
V souvislosti s měřením vlivu sourozenecké konstelace můžeme najít několik zajímavých metodologií. Již zmíněný Morduch (2000) jiní autoři, které uvádí ve své práci, statisticky zkoumají vliv podílu sester v sourozencích na počet ukončených let školní docházky. Tyto výsledky se pohybují na 10%ní hladině významnosti v porovnávaných státech.
Sulloway (1996) používá velmi odlišnou metodologii. Zkoumá historické osobnosti - začal Ch. Darwinem - a sleduje vliv jejich sourozenecké konstelace na povahu jejich historické role. Vyzval více než 100 historiků, aby posoudili tisíce historických postav podle toho, jak revoluční či reakční byla tato postava podle různých měřítek. Tyto hodnoty pak koreloval se zjištěnou sourozeneckou konstelací.
Jinou metodologii používá Toman (1976), který srovnával tisíce párů a predikoval úspěšnost manželství v závislosti na sourozenecké konstelaci.
Arnold, Eysenck, Meili: Lexikon der Psychologie. Band 1, Buchclub Ex Libris, Zürich 1979
Boleloucký Zdeňek et al.: Hraniční stavy v psychiatrii. Grada, Avicenum, Praha 1993
Douglas W. Mock, Geoffrey A. Parker: The Evolution of Sibling Rivalry. Oxford, http://mnemosyne.oup-usa.org/isbn/0198577443.html
Garg, Ashish and Morduch, Jonathan: “Sibling Rivalry and the Gender Gap: Evidence from Child Health Outcomes in Ghana.” Journal of Population Economics, 1998a, 11, pp. 471-93.
Klímová - Fügnerová: Citová výchova v rodině. Práce, Praha 1974
Kratochvíl Stanislav: Manželská terapie. Mach, Hradec Králové 1992
Leman Kevin: Sourozenecké konstelace. Portál, Praha 1997
Morduch Jonathan: Sibling Rivalry in Africa. (článek zaslaný autorem jmorduch@Princeton.edu) 2000
Parish, William, Willis, Robert: Daughters, Education, and Family Budgets: Taiwan Experiences. Journal of Human Resources, 1994, 28 (4), pp. 862-98
Prekopová Jiřina: Malý tyran; Co vlastně děti potřebují. Portál, Praha 1993
Sulloway Frank J.: Born to Rebel, Random House, 1996
Toman W.: Family constellation. 3rd ed. New York, Springer 1976
White Burton L.: A parents guide to the first three years. Prentice-Hall 1980
White Burton L.: Coping with Sibling Rivalry. http://cnet.unb.ca/orgs/prevention_cruelty/space1.htm
White Burton L.: The first three years of life. Prentice-Hall 1975
White Burton L.: The new first three years of life. Prentice-Hall 1999