Helena Cejpová
Bojujeme za rovné příležitosti a platy, zavádíme střídavou péči, zdokonalujeme metody umělého početí i antikoncepce. Ženám se pomalu a jistě otevírá čím dál více možností seberealizace a uplatnění. Ale co muži? Jak zaplní prázdná místa po rolích hlavních rodinných živitelů a válečníků? Jsou vůbec připraveni na svět, ve kterém je čím dál výhodnější být ženou? „Budoucnost patří matriarchátu,“ varuje před soumrakem mužského pokolení psycholog Jeroným Klimeš (52).
Takže budoucnost nepatří aluminiu, jak předpovídal Cimrman, ale matriarchátu?
Hliník se odstěhoval do Humpolce a uvolnil místo plastům. To Cimrman nepředjímal. Ale zpět k matriarchátu. Na evoluci koní a zeber je zajímavé, že se u nich překlápí patriarchát do matriarchátu. Zebry patriarchální, teritorium ovládá hřebec. Koně jsou matriarchální, vede je klisna. Taková překlápění biologové znají, obávám se, že podobný, leč velmi pomalý proces probíhá i u lidí (10000 let žádná doba). U lidí pomalu narůstá procento rodin, které jsou vedeny ženou. Ten typ mužů, kteří dokáží fungovat s dominantní ženou, není nijak zvlášť ceněn. Plzák jim říkal 3S: "spolehlivý, slušný, slabý", ale bývají to rodinné typy, tak zvaní K-stratégové, kteří se o své děti vzorně starají a neopouští je, i když jsou v manželství nespokojeni. Proto procento jejich genů pomalu narůstá a vytlačuje z populace geny patriarchálních testosteronových samců, kteří spoléhají na promiskuitní r-strategii, ale své děti zanedbávají a opouštějí.
Před pár týdny u nás vyšla kniha s všeříkajícím názvem Krize chlapectví. Psycholog John Gray, autor knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, a aktivista Warren Farrell v ní popisují, jak moc se za poslední desítky let změnilo postavení ženy a muže a jaké důsledky to má především na rodinný a partnerský život. Opravdu se nám emancipace vymyká z rukou?
Problém je, že chlapi jsou zbytní. Pokud opomenu tu hlavní, ale v praktickém životě zcela marginální biologickou funkci, muž prostě ztratil na důležitosti. Už ho nepotřebujeme, aby přitáhl uhlí nebo dřevo na otop, aby postavil dům, zabezpečil hospodářství, ochránil rodinu před jinými válečníky. Dneska máme topení na čudlík a hodinový manžel stojí pět padesát, takže k čemu chlapa? Když přijde z práce, čumí do tabletu. Vytrácejí se i chlapské party a mužům víceméně zůstávají jen party v zaměstnání. Doma v podstatě nemají do čeho píchnout, a tak se z práce vracejí pozdě. Ne, že by toho měli tolik na práci, ale říkají si: „Co doma? Tam se ukoušu nudou.“ Takže se domů vracejí v době, kdy už jsou děti jednou nohou v posteli, pohladí je, popřejí dobrou noc a doma jsou vlastně k ničemu. Když pak dojde na rozvod, žena si stěžuje právě na toto: „S dětmi mi nepomáhá, chodí pozdě z práce i pozdě spát, chová se jako hulvát, vlastně ho nepotřebuju...“ A vzniká matriarchát, kde všechna důležitá rozhodnutí týkající se rodiny dělá žena. Po rozvodu je matriarchát vlastně nutností.
Je dnes pro ženu snazší zůstat sama?
Pro mnohé ženy ano. Daleko méně žen má obavy z života bez muže a vzniká situace charakteristická pro každé období blahobytu, jako např. i ve starém Římě. Ženy si začnou vytvářet vlastní společenství, své party, což pro ně jinak není úplně typické. Dneska je běžné, že na dovolené potkáte skupinu sedmi žen, které si prostě spolu vyrazily na výlet. Chovají se asexuálně, tedy k mužům neutrálně, možná si s nimi vymění pár vět, ale do své party je nevpouštějí. Užívají si své ženské sounáležitosti, neútočí, nemají žádné konkurenční vztahy.
Nesoutěží mezi sebou...
Přesně tak. V běžném prostředí ženy soutěží o chlapa, o děti, o přízeň. V ženské partě je takové chování tabu a všechny ženy, které by je porušily, budou vykázané. Takhle se dnes běžně chovají ženy kolem padesátky. Žijí aktivně, cestují v partě, zatímco z nás chlapů se v tomto věku stávají jezevci, kteří sedí doma a jsou maximálně pasivní.
Proč muži nemají potřebu užívat si taky života?
Nevím, prostě koupí si motorku – sen svého dětství, dvakrát se projedou, pak stojí v garáži. Nepřináší jim požitek, který čekali. Ke stáří mužům více ubývá tzv. autotelických činností, které děláme, protože nás baví. Narůstá podíl heterotelických aktivit, které děláme pro druhé, nebo kvůli jinému cíli, ale které nás samotné nijak zvlášť nebaví. Na výlet jedeme možná kvůli vnukům, ale nám samotným se už nechce. Ti sebestřednější muži proto na stáří naskakují do módu „jezevec“ a víceméně nemají žádnou velkou potřebu se kamarádit nebo nějak družit.
Být jezevec mužům vyhovuje, nebo je to frustruje?
Někteří tím trpí, například pokud se to kombinuje se sociální fobií, jiným to vyhovuje. Většina chlapů ale cítí potřebu, aby je někdo na sklonku života doprovodil do hrobu.
To je jejich hlavní motivace k tomu mít vztah?
Ve stáří ta nejdůležitější. Muži touží po tom, aby se o ně někdo postaral. Aby se tak trochu vrátili do dětství, kdy o ně pečovala maminka. Jenže cena, kterou za to platí, je veliká, protože v jejich představě tou pečovatelkou má být krásná třicetiletá žena. Partnerka v jejich věku jim totiž připomíná jejich vlastní stáří. Proto dělají ty chyby, že si berou ženy o dvacet, třicet let mladší a pak zjistí, že takový vztah je vlastně pěkná vojna. Mladé partnerky mají mnohem víc energie a nestojí o jezevce.
Je rozdílné životní tempo, pasivní muž a aktivní žena, v současnosti nejčastější příčinou rozpadu vztahů?
Nejčastější důvod rozchodu asi nejsem schopen pojmenovat, řekl bych že vztahová nekázeň – nejsou ochotni o vztah pečovat. Ale pravda je, že papírově je dnes rozvod velmi jednoduchý. A při té formální jednoduchosti lidem nedochází, jak složitý je psychologicky. Dřív bylo naopak těžké rozvést se právně. Rozvod byl tabuizovaný a pro ženu víceméně představoval strádání na hranici života a smrti. Pro rozvedenou, nezaopatřenou ženu bylo těžké už jen přežít zimu, takže odchod od rodiny mužovi nikdo netoleroval, stejně tak bylo nemyslitelné, aby od rodiny odešla žena. A když už k takovým výjimečným případům došlo, utekla pro jistotu nepozorovaně v noci. Takže žádné tahanice o děti, ale blesková válka, kterou je psychologicky snazší unést, protože se více podobala náhlému úmrtí. Dnes, pokud je rozvod dobře připravený, jste formálně rozvedení na lusknutí prstů, ale pokud máte pětileté dítě, víte, že minimálně do jeho patnácti, spíše osmnácti let se s expartnerem musíte vídat a fakticky rozvedení nejste. S myšlenkou na něj se probouzíte i usínáte, neustále něco kolem něj řešíte.
Podle autorů knihy Krize chlapectví jsou hlavní příčinou této krize právě častější rozvody, protože rozpad rodiny a absenci otce chlapci a muži snášejí hůře...
Rozpad vztahu muži většinou snášejí hůř, stres v práci zase lépe. Dusno ve firmě muži snášejí lépe než ženy, ale naopak rozchod žena snáší špatně půl roku, rok, pak se otřepe a jde dál. Muži jsou spíše ti, co trpí takzvaně nerozlučitelným manželstvím, kdy ještě šestnáct let po rozvodu proklínají ex-manželku, protože i po té době ji mají v hlavě několikrát za den.
Farrell s Grayem vysvětlují, že absence otce je v současnosti o to naléhavější, oč nejistější je role muže ve společnosti. Rozvrácená rodina navíc dospívající chlapce demotivuje k zakládání vlastních rodin...
Ano, od svých rozvedených otců a feministických matek slýchají, že na ženy nemusejí brát ohledy, protože jsou přeci rovnoprávné, což si velmi "odpovědně" berou k srdci. „Jsi rovnoprávná, jsi schopnější, vyděláváš víc, tak si poraď sama.“ Když potom nastane skutečně těžká situace, kdy má žena třeba před porodem, tak feminizovaný muž je poučený, že žena všechno zvládá. Oznámí rodící ženě, že je unavený, takže jde spát a kdyby něco potřebovala, ať si zavolá taxíka. To jsem skutečně zažil. Taxík dotyčnou odvezl, muž za ní přijel ráno, kdy už bylo po porodu. Všechno proběhlo v pořádku, tak co vysíráš!?
Je to tedy tak, že taková k absurdnu dotažená emancipace mužům vlastně vyhovuje?
Emancipaci prosazují hlavně ženy a ignorují přitom evoluční biologii, která jasně určuje, kdo rodí a kojí. Málo platné, ženě začíná rodičovství minimálně o devět měsíců dřív než muži. Když má žena těhotenské nevolnosti, mužovi to připadá, jako by jen přebrala. Přitom ona už vnímá cizorodý element ve svém těle, přemýšlí jinak, uvědomuje si, že by neměla pít, že by měla jinak jíst, psychicky je toho úplně plná, zatímco jejímu muži to ještě dlouho nedochází. A když se dítě narodí, je většině mužů víceméně neuchopitelné. Otcovství začnou vnímat, až když jsou dítěti aspoň čtyři roky – když už mluví, nějak „racionálně“ interaguje. K uvědomění faktu zranitelnosti ženy musíte kluky trénovat od malého věku – vezmi tašku, pusť sednout, ber ohledy... To jim není přirozené. Pokud je pod praporem feminismu naučíme bezohlednosti, oni to jen uvítají. První skočí na sedačku v tramvaji, ve dveřích bodyčkem odrazí těhotnou ženu, nebudou chápat, že ženy mají něco jako "své dny".
Američtí autoři knihy Krize chlapectví píšou, že jednou z možností, jak se muži mohou adaptovat na současnou situaci, kdy postrádají svůj původní účel bytí, je přimět se převzít část profesí a životních úkolů dříve určených ženám, např. zdravotnické, ošetřovatelské nebo pedagogické profese.
Nemůžu mluvit za Ameriku, ale u nás muži do ženských profesí nepůjdou, protože Česko si jich prostě neváží. Učitelky, sociální pracovnice, zdravotní sestry – to všechno jsou sice ohromně potřebné profese, ale taky profese, na které si každý dovolí, a český stát je nijak nechrání. Takže chlap, který nemusí, nikdy nepůjde dělat opatrovnickou agendu. Já podobnou profesi mám, takže vím, že to je nekončící řetězec neúspěchů. Soudci opatrovnických soudů nemají autoritu ani respekt, lidi je neposlouchají a soudci nemají nástroje, aby je umravnili. Opatrovnické soudce nerespektuje ani policie nebo státní zástupce, i jejich kolegové – trestní, obchodní soudci se na ně dívají s despektem. Na učitele i na sociální pracovnice si zase každý otevře pusu. Dokud si těchto profesí nezačneme vážit, chlap bude radši nezaměstnaný, než aby si v práci nechal nadávat od kdejakého obejdy. Ženy si bohužel nechají líbit to, co si muž líbit nenechá. Chlap chce za sebou vidět řadu úspěchů. Pokud chcete motivovat muže, musíte jim dát do ruky palcát a říct „Ty jsi tady vedoucí.“ Učitelky mluví o tom, že by ve sboru potřebovaly „Igora Hnízda“. Jenže takový „Igor Hnízdo“ by dneska byl vyhozený na dvě doby, přestože neustále přibývá dětí (a jejich rodičů), které by jeho pevnou ruku potřebovaly. Sám jsem si vždycky myslel, že tyto profese nejsou pro muže atraktivní, protože nejsou dostatečně finančně ohodnocené. Ale pak jsem přišel na to, že je mnoho hůř placených zaměstnání a chlapi je dělají. Je to o respektu.
Pokud muži nebudou podle vás ochotni převzít část ženských profesí, jak se tedy postupující emancipací vyrovnají, zapojí se víc do péče o děti?
Ne, bude víc mamahotelů. Synové budou ještě víc uzavírat „manželství s maminkou“. Dneska je běžné mít jedno, maximálně dvě děti. Takže když rozvedená matka zestárne a má doma jednoho jediného syna, nemá sílu ho poslat do světa. Je ráda, že tam někdo je. V okamžiku, kdy by ten syn navázal vztah a chtěl založit rodinu, matka o něj přijde a zůstane úplně sama. Vzniká tedy jistá patologická symbióza – matka dělá synovi služku, syn matce společnost. V zásadě si rozumějí, vždyť spolu strávili celé dětství.
To není moc optimistické
Ale je to dnes čím dál častější. Měl jsem tu paní, která má zhruba třiadvacetiletého syna. Má po škole, bydlí u svého táty za symbolický nájem, nemá práci, holku, kamarády ani ambice. Většinu času sedí u počítače. Matka má obavy, co s ním bude? On má ovšem o živobytí postaráno. Rodiče zemřou, až mu bude přibližně padesát. Do té doby není problém, aby přežíval na občasných brigádách, k životu potřebuje jen připojení k Internetu, denně stovku na pizzu a pár drobných. Po smrti rodičů prodá jejich nemovitosti za nějakých dvacet milionů, ze kterých třicet let do své smrti v pohodě vyžije. Takže o toho kluka je vzorně postaráno. Jinak je to ovšem člověk, který v podstatě neexistuje. Předpokládám, že o něm ví daňový úřad a nějaká herní komunita, se kterou hraje hry, ale jinak jako by na tomto světě nebyl.
Co jej do tohoto stavu dovedlo?
Rozvod rodičů. Rozpad rodiny pro dítě představuje skutečné nervové vypětí. Z Maslowovy hierarchie potřeb víme, že pokud se dusíme, neřešíme připojení k Internetu. To znamená, že když umírá rodina, do které patříte, neřešíte, že ve škole píšete písemku. Nezajímáte se o školu, o kariéru, je vám všechno jedno, protože je ohrožena nižší, důležitější hodnota. A navíc ztrácí motivaci založit rodinu vlastní. Nemá návyky, vidí, že každá láska končí rozvodem, nemá vnitřní jistotu, potřebuje spíš matku než partnerku. A co se týká sexuálních potřeb – na Internetu je takových pěkných holek, že se může uonanovat k smrti.
Takže nás čeká společnost „trubců“ a svobodných matek?
Svižně k tomu směřujeme. Samozřejmě to nebude sto procent populace, ale i čtyřicet stačí na to, aby to mělo ohromné ekonomické následky. Ty domy, do kterých dnes lidé tak investují, můžou mít za pár let minimální hodnotu, až je ti osaměle žijící staří mládenci začnou prodávat. Přebytek nemovitostí, neschopnost uplatnit se na trhu práce, rostoucí kriminalita. Tak jak se v dnešní společnosti nedaří umravnit jedno procento velmi problémových lidí, bude jich v budoucnu mnohem víc. Naše generace má jedno, maximálně dvě děti. Vezmou tyto děti za své, že jednou budou na svůj úkor živit nejen své stárnoucí rodiče a svou rodinu, ale k tomu tři až pět dalších, práce neschopných spoluobčanů? Procento nepovedených dětí je samozřejmě u rozvedených párů mnohem větší než ve funkčních rodinách. Pokud nejsme ochotni s tím něco udělat dnes, přijdou v budoucnu přírodní zákony – nenávist, bída a bezohlednost, které to vyřeší na dvě doby, ale bohužel krutě.
Mají dnešní muži menší zájem o sex?
Sex je poměrně hodně zranitelná oblast. Žádné Boží přikázání neupravuje chůzi. Například neexistuje přikázání: "Nebudeš chodit mimochodně!", zato sex a věci s ním spojené reguluje hned několik přikázání: Nesesmilníš. Nepožádáš manželky bližního svého. Když chcete, aby manželský sex fungoval, musí ti dva být vyhladovělí a musí mít zakázaný přístup k jinému sexu. Ano, jsou lidi, kteří můžou kdykoli a kdekoli, souloží ve výtahu nebo v prázdné tramvaji, ale těch je poměrně málo. Pro většinu lidí je sex zranitelný. Spousta žen si posteskne, že touží po tom, aby je muž před usnutím objal. On kontruje, že když jde spát stejně brzy jako manželka, v noci se pak vzbudí a nemůže spát. Dnešní páry velice složitě a bolestně hledají způsob, jak se v devět večer potkat v posteli, kde on by ji objal a roztoužil natolik, že oba budou uspokojeni. Realita je taková, že žena si jde v devět lehnout, muž hraje do noci počítačové hry, v jednu se na ni začne sápat a ona ho odmítne: „Nešahej na mě, já se rozpumprlíkuju a do rána nezaberu.“ Jeho velké ego se urazí. Takže dál mastí počítačové hry a když si pak představí blbé kecy v ložnici, pustí si porno, udělá si to radši sám a žena se cítí osamělá. Takže onanie, která je podle sexuologů neškodná věc, vám v podstatě může rozvrátit manželství. Když muži radím, aby šel spát dřív, řekne, že chodit spát v devět je úchylný. To, že jejich partnerský život směřuje k rozchodu, mu ale úchylné nepřijde. Se sexem si zkrátka nemůžete dělat, co chcete, to není hračka pro děti. Je to křehké zboží a lidi dělají všechno proto, aby své vztahy rozmlátili v první zatáčce.
Jak moc se na vztahových krizích projevuje zvyšující se neplodnost mužů?
Jedna věc je, že se zvyšuje počet neplodných mužů, což je opět často důsledek nezdravého životního stylu, ale zásadní příčinou neplodnosti je pozdní začátek reprodukce. Prostě ženy by měly mít první děti před třicítkou, jinak se to vše těžko dohání. Reprodukci můžeme odložit o pět let, ale ne o patnáct. Začínat s dětmi v pětatřiceti je prostě pozdě.
Muži byli také vždycky daleko náchylnější k sebevraždám a poměr v jejich neprospěch se stále zhoršuje. Zatímco v 50. – 70. letech spáchalo sebevraždu 70 % mužů vůči 30 % žen, v letech 2014 – 2018 se podíl mužů zvýšil na 80 %. Čím to je?
Všimněte si, že nejvyšší počet sebevrahů je ve věku 50 – 60 let. Typická krize středního věku, kdy muž dojde k závěru, že jeho život dosud nestál za nic a ten zbytek už může být jen horší. Chlap jede na úspěch, ego, potřebuje si odfajfkovávat, co se mu podařilo. Vnoučata nejsou, tak co se životem? Ženy tak závislé na kariérním úspěchu nejsou. Ženy dělají věci proto, že je to správné. Ženy dobře snášejí existenčně marné situace, jako je třeba péče o nemocného: „Nebude to lepší? Nevadí, protože ho mám ráda.“ Ženy umí dotáhnout život do konce, aniž by si musely honit své velké ego. Vcelku obdivuhodná schopnost.
Jak tedy vychovávat chlapce, aby se v současné společnosti neztratil, aby měl smysl života, i když zrovna nezuří válka, ani nedosáhne na kariéru jaderného fyzika?
Já jsem věřící, takže bych doporučoval náboženství. Problém mužů je v tom, že si důležitost rodiny uvědomí pozdě. Do padesátky si říkají: když nebude tahle, bude jiná, soustředí se na kariéru, nikoho nepotřebují. Od padesátky začínají být na ženách závislí a najednou zjišťují, jakou má rodina cenu. Aby se tato informace k mužům dostala dřív než v padesáti, musíme to do nich rvát tak od pěti let věku. „Mamina je bůh a bude se poslouchat,“ má říkat táta a taky si to musí myslet. Jenže tátovi by mělo být třicet, ne šedesát. A ve třiceti něco takového řeknete jen za předpokladu, že jste v tom odmalička vychovávaný. Jenže to, jakou má rodina cenu a že je správné mít více dětí a že se na dětech nemá šetřit, dnes uslyšíte jenom v kostele. V Parlamentu na diskuse o rodině příjde tak 1 - 2% poslanců. Přirozený morální vývoj tedy není schopen kompenzovat tento životní klam, který v mládí podceňuje hodnotu rodinných vztahů.
Jak se píše v Krizi chlapectví, problém je, že zatímco dívky jsou v rámci emancipace poslední desetiletí neustále upozorňovány na to, že manželství je může svést k tomu, aby obětovaly kariéru, nikdo nevaruje chlapce, že manželství je může svést k tomu, aby dělali oběti v rámci kariéry. Že zajistit rodinu vlastně znamená být od ní často odloučen.
To je bohužel pravda. Přitom už v románu Neviditelný Jaroslav Havlíček popisuje pocity hlavního hrdiny takto: „Já vím, že je to všechno nekonečně hloupé, že ty Čermákovy otcovské radosti jsou notně malicherné, a přece, byl bych ochoten vyměnit za ně veškerou svou odměřenou hrdost, valnou část své moci i své bohatství.“ (http://www.jaroslavhavlicek.cz/) Projděte si sami, kolik lidí znáte, kteří litují toho, že mají víc dětí, než chtěli, a kolik lidí znáte, kteří litují, že neměli dětí víc. Zcela narovinu, taky jsem míval ordinaci v Pařížské, s vysokým stropem i nájmem. Dneska úřaduju v našem domě, protože když zaklapnu počítač, můžu jít se synem hrát na piano, nebo dělat s dcerou fyziku. Vím, že až mi bude šedesát, budou mě víc zajímat moje děti než to, jaký převratný objev byl řečen na nějaké konferenci.