Svatba je přípravou na katastrofické situace

Josef Matyáš 2009

Manželství vydrží déle než volné svazky, protože při všeobecném pocitu ohrožení se to ve dvou lépe táhne, říká psycholog Jeroným Klimeš odborník na partnerské vztahy.

Počet svateb stoupá o desítky procent, souvisí tento fakt s přicházející krizí?

Určitě, platí přece pravidlo, že v době finanční nebo společenské nestability lidé uzavírají sňatky a mají více dětí než obvykle.

Jak si to vysvětlujete?

Svatba je přípravou na katastrofické situace. Při obřadu si lidé slibují jak spolu budou snášet dobré i zlé okamžiky. Je to vlastně manifest toho, co všechno jsou ochotni nést po celý život. Tento rituál má velké kouzlo, protože člověk ví, že na rány osudu nebude sám. Samozřejmě je to přání, slib má sílu lidské příčetnosti, ale pozitivní dopad na stabilitu vztahu je jasný. Manželství vydrží déle než volné svazky, protože při všeobecném pocitu ohrožení se to ve dvou lépe táhne.

Ale není příliš hazardní zplodit dítě do nejisté doby?

Takhle racionálně moc lidí nepřemýšlí. Například populační vlna, nazývaná Husákovy děti, je podle mě reakcí na trauma z okupace v osmašedesátém roce. V době společenského nebo hospodářského marasmu navíc vzniká cosi jako móda mít dítě a tím si pro sebe vyřešit svoje pocity z nepříliš lákavých vyhlídek. Myslím, že díky krizi se narodí v Česku více dětí, protože lidi nebudou mít už tolik peněz na užívání života. Navíc podle výzkumů zvětší každé dítě stabilitu svazku o třetinu oproti vztahu, kde je o dítě méně. Takže tři čtyři potomci partnerství významně posílí. Děti totiž manžele jakoby odcizují, ale zároveň spojují. Kvůli starostem o potomky není tolik příležitostí k sexu, muž a žena jsou si vzácnější, vzniká méně konfliktních situací.

Proč ale stoupá počet svateb, když sociální dávky jsou nastaveny tak, že svobodné matky dostávají více peněz, takže zůstávají formálně před úřady bez partnera i když s ním žijí v jedné domácnosti?

Kdo vydělává nad 30 tisíc, ten jde za svým snem založit rodinu a peníze neřeší.

Hodně lidí nyní žije samo. Nastává konec tohoto období?

V určitém věku, řekněme tak od třiceti let už adolescenční chlastačky, večírky a lyžovačky na ledovcích nejsou co za mlada. Být vzhůru přes noc je lákavé, když nám to rodiče zakazují, proto si tyhle radovánky dopřáváme na vysoké škole. Ale když už je člověku skoro čtyřicet a probdí celou noc, aby poslouchal pořád stejné řeči o vztazích a přitom ví, že tímhle tlacháním se stejně nic nevyřeší. Najednou tedy zjistí, že slovo “užít si” ztratilo smysl, protože absolvovat večírek nebo lyžovačku s partou je pěkná dřina.

Navíc ve třiceti obvykle zjistí, že pokud chce založit rodinu, potřebuje spíše člověka vhodného pro výchovu dětí než vymetače večírků.

Až krize odezní, zájem o svatby poklesne?

Společnost musí obecně vystřízlivět z blahobytu. Lelkování si člověka užije, jen když před tím tvrdě pracoval. Protože lelkovat, potom lelkovat a mezitím si ještě polelkovat je totální prázdnota, ztráta identity. Rodina je přece jen přirozený útvar. Typy, které vyznávají filozofii – jen si užívat, nemít závazky, nezaložit rodinu - takové typy vyhynou. Přežijí jenom ti, kteří si pořídí děti.