Jeroným Klimeš asi 1995

Poznámka: Jeden nedodělaný článek o smysluplnosti - úvahy pro seminární práci. Během psaní článku jsem si uvědomil, že smysluplnost není primárně psychologický pojem, ale filosofický. Tedy pro psychologii má cenu se zabývat spíše psychologickými jevy, jako je například pocit ztráty smysluplnosti jednání či života. Ale debata o smyslu života jako takového je spíše otázka vyjasnění si termínů a tak i odpoutání se od naivních, ale obecně rozšířených omylů, například že smysl života je jen jeden. Pro mě je zajímavé na tomto článku to, že je to pro mě jakési zrdcadlo, ve kterém vidím, jak v článku, který byl prakticky nedodělaný, nikdy nikde nevyšel, se vykrystalizovaly mé názory, které více méně uzavřely jednu oblast mého světonázoru, takže teď nemám prakticky žádnou potřebu se hloubat v tom, co je smyslem života. Jinými slovy našel jsem určitou praktickou a fungující metodu, jak se vypořádat s okamžiky, kdy na mě dolehne pocit, že život či jiné mé konání nemá smysl. Dokáži to tedy rychle analyzovat a udělat taková opatření, aby tento pocit zmizel a dostavil se pocit smysluplnnosti. Kusy uvah z tohoto článku jsou i v práci o ambivalentních reakcích.

Reprezentace smysluplnosti

Smysluplnost je atribut činnosti člověka, který má hodnotící povahu. Toto tvrzení je patrné již z obecného užití pojmu smysl: "Nemá to smysl, cenu, je to zbytečné dělat." Jako téměř u každého lidského činu můžeme rozlišovat kognitivní, emotivní a volní stránku smysluplnosti. Cílem této práce je ukázat vazbu smysluplností na tyto aspekty lidského chování.

Můžeme říci, že hledáme logicko-psychologické závislosti mezi pojmy a pocity či rozhodnutími. Například můžeme konstatovat, že hledání smysluplnosti štěstí či uspokojení je nesmysl

Pojem smysluplnosti

Slova smysl, smysluplnost se používá nejméně dvěma rozdílnými způsoby: Jednak jako smysl nějaké izolované činnosti: "Nemá smysl tam chodit; už je zavřeno.". A dále jako generalizovanou, pravděpodobně obecně nezodpověditelnou otázku: "Jaký má život smysl?" Při zkoumání je tedy nutno mít na paměti tyto dva rozdílné významy a jejich ontogenetickou souvislost.

Je zřejmé, že položení si otázky smyslu života, předpokládá určitou vývojovou vyspělost jedince. V návaznosti na Piageta může uvažovat o stádiu formálních operací. Otázka smyslu života předpokládá totiž jisté pochopení toho, co život vlastně je sám o sobě. Při klinické praxi musíme tedy vycházet nejenom z aktuálního afektivně-volního rozpoložení pacienta, které je zřejmě pro ztrátu smysluplnosti nejdůležitější, ale rovněž i s jeho rozumovými představami o tom, co je to život a co je jeho cílem.

V této práci bude teoreticky předpokládat, že život je široký komplex nejrůznější činností vykonáváné jedincem, jenž zahrnují nejen krátkodobé cíle, je nasycení, ale i dlouhodobé perspektivy a naděje. Tyto činnosti jsou různou měrou uvědomovány. Zásobování organismu kyslíkem a živinami má životně nezbytnou roli, avšak není většinou nijak zvlášť uvědomována. Naopak krach partnerského vztahu ačkoliv není životně důležitý, je chápán mnohem tragičtěji a má mnohem větší vliv na ztrátu pocitu smysluplnosti.

Zde vidíme zřetelnou návaznost na Madsenovu teorii potřeb a zákonitostí, jak musí být potřeby uspokojovány. Uspokojování potřeby smysluplnosti života je na jednom z nejvyšších míst.

Vidíme, že pocit smysluplnosti souvisí s životními potřebami stupněm podílu kognitivní složky: Čím více je potřeba určována biologicko-živočišnými determinanty, tím menší má vliv za ztrátu smysluplnosti života.

Důsledky tohoto závěru jsou však širší. Masivní pocity ztrátu smyslu života podle předchozího pravidla implikují, že jedinec není schopen se uspokojit nižšími (míněno ne v pejorativním smyslu) prostředky. V jednotlivých případech se můžeme ptát proč. Člověka neuspokojují sociální vztahy, protože je konfliktní. Neustále výčitky z primární rodiny, aby nemarnil čas planým řečnění, mu brání vychutnat chvíle pohody v sekundární rodině. Prudérní výchova a skurpulózní svědomí mu brání v navazování uspokojivého partnerského vztahu ap. Klinický psycholog nesmí tedy omezit svoje zkoumání například v rámci logoterapie pouze na kognitivní problémy kolem ztrátu smysluplnosti, ale především zkoumat citové zdroje, ze kterých plyne.

Z chápání života jako systému aktivit živého jedince vyplývá, že přepjaté upřednostňování krátkodobých či naopak dlouhodobých cílů, může být příznakem částečné ztráty pocitu smysluplnosti života. Jedinec upřednostňuje krátkodobé cíle, protože dlouhodobé cíle mu unikají. A naopak Fixuje se na dlouhodobé, jelikož není schopen mít potěšení z drobných radostí běžného života.

Zajímavým historicko-sociologickým příkladem může být židovstvo na přelomu letopočtu, které žilo v područí Římanů, a vypjatě očekávalo příchod mesiáše, který je má zbavit tohoto jha. V ústraní společnosti žili akcentovaní jedinci, kteří psali své eschatologické vize ve zvláštním literárním stylu, který je dnes znám pod řeckým slovem apokalypsa. Ti všichni byli silně orientování na budoucnost, na příchod mesiáše, který nastolí konec světa. Tuto fixaci živilo právě neuspokojení ze současnosti.

Z pohledu kognitivní psychologie můžeme rozebrat pojem smyslu. Otázka po smyslu nějaké jednotlivé činnosti je otázkou zjišťující, ke kterému vzdálenějšímu cíli činnost směřuje. Je to teleologická otázka na finální příčinu - účel.

Již Aristoteles v úvodu Nikomachovy etiky dokazuje, že v řadě účelů nelze jíti do nekonečna. Z hlediska našeho zkoumání je vcelku lhostejné, zda s jeho důvody souhlasíme nebo ne, neboť z psychologického hlediska je zřejmé, že počet důvodů lidského jednání rozhodně nejde do nekonečna, ba spíše naopak většina lidských činů je autotelických, tzn. mají cíl sami v sobě, nevztahují se k jinému vzdálenějšímu cíli.

Toto tvrzení je patrnější z následujícího příkladu: Jsme v kině na nějakém velice zdařilém filmu Woody Alena a dobře se bavíme. V tomto okamžiku nás ani nenapadne ptát se, proč se díváme na ten film, jaký to má smysl. Nebo jaký má smysl to, že se dobře bavíme. Ten film nesledujeme pro nějaký vzdálenější cíl, ale právě potěšení z něj je posledním důvodem, proč se naň díváme. Sledování filmu, při kterém se dobře bavíme, je autotelická činnost.

Je pravda, že kdybychom se zeptali člověka, proč se dívá na film, při kterém se tak dobře baví. Mohl by si vymyslet nějaký důvod, který dodatečně obhajuje sledování filmu, které samo o sobě pro někoho není dostatečným argumentem. Tento výtvor je však z psychologického pohledu jenom nějakou dodatečnou racionalizací, která by měla uchránit jedince před skutečným či domnělým obviněním, například, že maří čas, že by měl dělat něco užitečnějšího, že ten film je nemravný, že je odmítaný členy referenční skupiny ap.

Představme si však, že film ztratí na tempu a my procitneme do "přítomnosti kinosálu". Začneme se nudit a v tomto okamžiku se objevuje otázka smyslu: Proč se na ten film dívám? Jaký má smysl zde dál sedět? ap. Film ztratil svůj autotelický charakter a nyní musíme sami sobě zdůvodnit, proč dále zůstáváme v kině. Důvody, které nyní hledáme již nejsou racionalizací jako v předchozím případě, ale jsou již obranou Já proti vzniklé frustraci. Hledáme buď náhradní cíl, například si představujeme, že film pořádně "propereme" s přáteli, nebo nudu trpně snášíme podle pravidla menšího zla, které by nás nevyhnutě potkalo, kdybychom se museli trapně prodírat ze středu kinosálu ke dveřím.

Naše další zkoumání se může pohybovat v zásadě dvěma směry: Za prvé, jaké byly příčiny ztráty smysluplnosti, a za druhé, jak jedinec reagoval na tuto ztrátu.

Starší katolické morálky vesměs předpokládaly, že ten cíl je jen jeden, totiž Bůh. Tento závěr vyplýval z úvahy, že pokud všechny věci pocházejí přímo nebo nepřímo od Boha, pak člověk tím, že chce nějakou věc, chce nepřímo i Boha samotného. Podobně jako my chtějíce chléb chceme tak i existenci pekařů. Tato úvaha z logického hlediska není chybná, ale v experimentální psychologii nás moc nezajímají logické konsekvence nějakého činu, ale především konsekvence uvědomované a prožívané.

Malé dítě mající hlad nežádá si existence pekařů, neboť ani neví, že nějací pekaři existují. Posledním uvědomovaným cílem tohoto dítěte je utišení hladu. Je mu vcelku lhostejné, jestli pečivo pochází od nějakého pekaře či vzniklo samo od sebe nějakým zázrakem. Podobně ani mysl nevěřících nejde dále než ke chtěné věci. Věřící lidé se snaží si u věcí uvědomovat podle jejich přesvědčení i jejich původ od Boha. Připomínají si to například tak, že před jídlem děkují Bohu, že mají dostatek jídla. Nicméně ani oni nejedí proto, že jídlo pochází od Boha, ale protože mají hlad. Uvědomování si původu věcí od Boha je jaksi uvědoměním si širších souvislostí v běžném okamžiku.

Psychologicky zjišťujeme, že člověk má zpravidla řadu cílů, které spolu nesouvisí buď vůbec nebo jen podružně. Tyto cíle jsou nejrůznějšího druhu, nejjednodušší dělení je na krátkodobé (alimentární, sexuální ap.) a dlouhodobé, mezi které můžeme započítat i úsilí o zabezpečení posmrtného života u věřících.

Věcná závislost cílů není podmínkou toho, že je taky jako taková prožívána. Nemáme pocit, že chodíme dennodenně do práce, abychom se mohli mimo jiné ve svém bytě koukat na televizi. Hierarchický bývá ve vědomí propojeno jen poměrně málo cílů, které jsou však pro jedince prvořadě důležité a které jsou intenzivněji uvědomovány.

Nicméně lidé se liší právě v tom do jaké míry uspořádávají své činnosti do hierarchické struktury a na který druh cílů kladou větší důraz. **Madsenův výzkum ukázal, že psychicky stabilnější jsou lidé, kteří mají paralelní strukturu cílů, než lidé s hierarchickou strukturou. **Nejsou mi známy žádné výzkumy ohledně vztahu dlouhodobosti cílů a psychické stability.

Nejjednodušší třídění je na vnější a vnitřní důvody. Vnější důvody, jako je zima v kinosále, nudný průběh filmu, obtěžování sousedem ap. nejsou z pohledu psychologie důležité až do okamžiku, kdy začínají být internalizovány. Snížený pocit smysluplnosti života u jedné probantky byl zapříčiněn neustálými narážkami na její vzhled. Ojedinělé konstatování, že má "ksicht jako brambor", by zajisté nemohlo mít takový vliv, kdyby nebylo ze strany rodičů neustále opakováno.

Ryze vnitřními důvody může být temperament člověka, jeho celkové depresivní ladění. Mezi smíšené důvody patří vlivy jako je učení se nevhodnému reagování na ohrožující podněty, malá frustrační tolerance ap.

Na smyslu nějaké činnosti může jedinec reagovat vyhledáváním jiných podnětů, které by uspokojovaly jeho potřeby. Nudí-li nás film můžeme orientovat svou pozornost na hudbu, kameru či obtěžovat kamarádku.

Tento způsob překonání ztráty smyslu je optimální, jelikož nevede k fixaci na ztrátu, ale naopak ji překonává pozitivními zážitky. Toto optimistické ladění zřejmě není dáno toliko temperamentem, ale je do značné míry podmíněno výchovou.

** rozlišuje dva druhy lidí: Sharper a leveler**, podle toho zda u nich převládá tendence vidět rozdíly mezi věcmi spíše větší či menší. (**citovat pokusy)

Tyto sklony se uplatňují i v našem případě jistý druh lidí má tendenci vidět neúspěch větší, tedy i jejich ztráta smysluplnosti je psychicky závažnější. Tito lidé zaměřují svou pozornost na to, co ji brání v uspokojení. a nedovedou odpoutat svou mysl od třeba zjevně neřešitelných problémů.

Podle Freudovy teorie by se mohlo říci, že jejich tendence k opakování traumatu je silnější, než u jiných.

Častým opakováním, učením či dysthymními sklony může dojít k vytvoření generalizovaného pocitu ztráty smyslu na jakoukoliv činnost, což je obvykle vyjadřováno tvrzením, že život jako takový nemá smysl.

K takovému výsledku mohou dospět nejen lidé, kteří se přepínají a neustále kvůli vštípeným či vrozeným perfekcionistickým sklonům nemohou dojít uspokojení, ale i ti, kteří trpí nedostatkem osobní disciplíny a malou frustrační tolerancí, neboť jejich život se jim zdá podobně neúspěšný jako u lidí s perfekcionistickými sklony. Zde však je příčinou ne věčná nespokojenost se sebou samým, ale neschopnost dovést předsevzaté cíle ke zdárnému konci. Zdá se, že ideál je někde uprostřed, přičemž závisí na individuu, kam směřuje, popřípadě pro co se svobodně rozhodne. Klinický psycholog by měl být pacientovi vůdcem při tomto hledání.

-------------------------------------------------------------------

Pocit ztráty smysluplnosti nějaké činnosti souvisí úzce s pojmem frustrace či deprivace. Dá se říci, že je jejich kognitivním protějškem. Na objevující se překážky jedinec může reagovat různým způsobem, v jednom okamžiku však získá dojem, že jeho úsilí nemá smyslu, že nedochází svého cíle. V tomto smyslu pojem smysluplnosti úzce navazuje na peripateticko-tomistický pojem zoufalství, které bylo definováno, jako afekt, který vzniká v jedinci, když zjišťuje, že nemůže dosáhnout vytyčený cíl.

Pro tuto podobnost s frustrací je možno okamžitě předpokládat, že v souvislosti s problémy smysluplnosti budeme potkávat stejné vzorce chování jako při frustraci. Avšak nelze říci, že každá frustrace ústí do pocitu ztráty smysluplnosti. Zejména v případech, kdy frustrace je způsobena vnější příčinou. V těchto případech se pocit marnosti objevuje zpravidla izolován na jednotlivou činnost a objevuje se známá agrese vůči zdroji frustrace. Nedochází tedy ke generalizaci ztráty smysluplnosti na celý život.

Člověk, který je frustrovaný v nějaké pro něj důležité potřebě, je náchylný tuto ztrátu generalizovat i na jiné činnosti a potřeby. Zpravidla se setkáváme s tím, že prohlašuje, že život nemá cenu, že dodělat školu nemá smysl, nestojí za to snažit se dál prosadit cokoliv ap. Tento proces probíhá i opačně, člověk má tendenci nahrazovat frustraci jedné potřeby uspokojením z jiných činností. V tom případě naráží na zákon omezené substituce potřeb:

Uspokojení jedné potřeby může nahradit či substituovat chybějící uspokojení v druhé potřebě jen do určité míry, například hlad je možno utišit pitím, ale jen do určité míry, potřebu intimního soužití je možno jen částečně nahradit pohroužením se do vědecké činnosti ap.

Průhlednost úvahy komplikuje i skutečnost, že ne vždy je jasné, co je původním zdrojem frustrace, který posléze navodí generalizovanou ztrátu smysluplnosti.

Jak už bylo naznačeno pocit smysluplnosti se vytváří okamžitě s uvědoměním si uskutečnitelnosti záměru či dosažitelnosti chtěné věci. Pokud však následně zjistíme, že cíl byl nedosažitelný, nebo že jsme chtěli vlastně dosáhnout něco jiného, naše úsilí ztratí smysl.

Tato ztráta se však obvykle omezuje na jednotlivé úsilí nebo činnost. Podle subjektivní významnosti se však může generalizovat i na ostatní činnosti. Například neúspěch v lásce indukuje nezájem o jídlo či školu ap. Podobně jedna z fází terminálně nemocných, jak ji popsala Kűbler-Rosová, popisuje tento stav: Jedinec se domnívá, že, když je nevyléčitelně nemocný, nemá už smysl se o cokoli snažit. Nekomunikuje pak třeba ani se svými blízkými a příbuznými, je ponořen do své beznaděje.

Nejzákladnější dělení je na endogenní a exogenní: Mezi endogenní budou patřit osobnostní rysy jako celková dysthymita, depresivnost, neuroticita či jiné temperantové charakteristiky. Mezi exogenně působící bude patřit posilování, opakování, výchovné vlivy ap.

** uvádí, že agresivní chování dětí korelovalo s otázkou, zda otec pobízel děti k agresivním projevům. Tedy nikoli pouze frustrace je zdrojem agrese, ale i učení. Podobně nikoli jen neúspěch je zdrojem ztráty smysluplnosti, ale i učení a posilování, v některých případech vyžívání se v sebelítosti může mít vliv na prohlubování pocitů zbytečnosti života či resistenci vůči terapii.

Při snaze odstranit navyklé vzorce chování nelze zřejmě spoléhat pouze na vyhasínání vzniklých reflexů, ale jistá míra suprese těchto pocitů je zcela na místě.

Musí se říci, že smysluplnost není jako psychologický termín příliš nosný a to právě pro jeho velkou obecnost. Nelze totiž z pouhého faktu, že člověku uniká smysluplnost života nebo nějaké činnosti, usoudit, co je toho zdrojem, nebo jakého druhu je jeho neurotičnost ap. Do psychologie proniká s všeobecným problémem filosofie, totiž s jevem, který by se dal označit jako pseudoobecné soudy.

Představme si, že nějaký člověk má **skoliosu páteře, která způsobuje, že jeho CNS je přetěžována impulsy z páteřní míchy. Tento výrok je neurologická diagnosa. Ten člověk může o svém psychickém stavu vypovídat několika způsoby, které se od sebe liší pouze různou měrou obecnosti:

Jsem úzkostný.

Nic mě nebaví.

Všechno je k ničemu.

Život nemá smysl.

Existence je marnost.

(Právě poslední tři věty označuji za pseudoobecné.)

Je velice pravděpodobné, že všechny tyto soudy vyjadřují na úrovni prožívání to, co tvrdí neurologická diagnosa, ale s jinou měrou lingvistické obecnosti. Schválně tuto obecnost nazývám lingvistickou, neboť se jedná jen o pokus obecným výrokem vyjádřit konkrétní prožitky. V žádném případě se nejedná o metafyzické či ontologické výroky, které by měly mít nárok na vědeckou pravdivost.

Jednotliví lidé dávají přednost tomu či onomu způsobu vyjádření podle své povahy, sečtělosti, vzdělání, sociálního zázemí, zvyku ap. Jestliže však psychoterapeut se dostane do kontaktu s pacientem, který je zvyklý vyjadřovat své pocity v pseudoobecných soudech, musí být schopný s ním na této úrovni komunikovat, ale na druhé straně nesmí setrvat na této pseudoobecné úrovni, nýbrž musí sestoupit na úroveň citově-požitkovou, která má skutečnou výpovědní hodnotu.

Pseudoobecné soudy jsou z hlediska matematické logiky neúplná nebo empirická indukce. Člověk z n případů, které sám pozoroval, usuzuje na všechny případy. Psychologie využívá tohoto mechanismu v projekčních či jiných málo strukturovaných testech. Předpokládá, že výpověď člověka bude zobecněním toho, jak on sám vnímá realitu. I v našem testu vycházím z tohoto mechanismu, například při posuzování míry izolace od světa.

Každý filosofický problém má dvě stránky: jednu věcnou a druhou citovou. Člověk může mít obecně dvě různé potřeby, jednak vyřešit teoretickou otázku a jednak vyřešit svoje citové problémy. V praxi však obvykle platí, že tyto potřeby spolu úzce souvisí a jedna podmiňuje druhou.

Uveďme jako příklad filosofický směr solipsismus: představa, že okolní svět je pouhou iluzí, klamem či snem, který se mi zdá. Je málo jeho zastánců, ale ti zpravidla trpí **derealizačním syndromem. Tento gnoseologický problém má zřejmě své řešení, které nebude až tak obtížné. Avšak bude zřejmě nedostupné nebo nepřijatelné zastáncům solipsismu, neboť nebude jednoduše řešit jejich citové problémy.

Je zřejmě bláhové požadovat, aby každý psycholog měl představu o tom, jaké je řešení těchto obecných otázek. Nicméně větší chybou je, když psychologové místo hledání zdroje citových problémů řeší s pacientem tyto obecně-teoretické problémy, což bývá případ některých logoterapeutů. Je to neklamnou známkou toho, že sami nemají vyřešeny své osobní problémy. Takové chování by se dalo označit za **protipřenos.

Jedním z cílů, který se pokouší dosáhnout tato práce, je určit pomocí dotazníkových metod, do jaké míry je probant náchylný používat pseudoobecné soudy. A zda-li je u něj rozpor mezi tím, co tvrdí na úrovni citů-prožitků, a tím, co hlásá jako obecné soudy.

Při zkoumání věřící populace předpokládám, že u zdravého člověka je soulad mezi jeho citovou a rozumovou stránkou. U věřících mě tedy zajímá, zda je soulad mezi jejich citovým vztahem k Bohu, víře, církvi ap. a jejich rozumovým přesvědčení. Dá se očekávat, že případný rozpor se objeví především v rozporu světského a církevního života. U vyrovnaného člověka zde očekávám konzistentnost.

Z předchozího odstavce vyplývá, že rozpor může být vcelku trojího druhu. Jedinec může

1) být citově svázán s církví, ale rozumově se s ní rozcházet.

2) rozumově souhlasit s učením církve, avšak jeho citové prožívání směřuje jinam.

3) být citově i rozumově mimo církev.

Toto může být případ některých kněží, kteří jsou sociálně připoutáni k církvi, a nemají možnost se ani dočasně uchýlit od dennodenní praxe. Zde může být fixace na věřící rodiče, přátele ap. A při tom zjišťují, že jejich rozumové přesvědčení se pomalu rozchází s tím, co musí hlásat.

Člověk se racionálně identifikuje s učením církve, ale jeho citové prožívání se uchyluje od běžné církevní praxe. Rozumově nemá žádný důvod, proč odmítnout požadavky církve, ale má citový odpor vůči církevní praxi, například vůči obřadům. Neví jak spojit rozumové přesvědčení a svůj osobní nebo vnitřní život.

Tento případ může mít dvě podoby: konfliktní a nekonfliktní. Nekonfliktní případy nejsou pro náš účel příliš zajímavé, neboť představují lidi, kteří jsou nevěřící a kteří nemají žádnou potřebu se k náboženství obracet.

Zajímavější je případ militantních ateistů, kteří jsou rozumově ostře proti jakémukoliv náboženství, ale citově tu můžeme pozorovat jakousi ambivalenci. Na jedné straně je tu citový odpor vůči náboženství a na druhé velká potřeba o náboženství přemýšlet a zabývat se jím. Tento případ je zřejmě způsoben strachem z Boha, nebo nějakou jinou psychologickou funkcí Boha v mysli člověka. Tento stav bývá často výsledkem nevyřešených problémů předchozích dvou typů.

Fixace na skutečně hmatatelné, okamžitý výsledek frustrace např. náboženstvím. Větší uspokojení ze symbolického snového, platonického

Kvalitativní versus kvantitativní přístup

Strach ze ztráty smysluplnosti - úzkosti věřících chtění jednoduchého, schématického světa.

Sociologicky - skupiny s masivní ztrátou smysluplnosti - důchodci, nezaměstnaní.

Souvislosti s uspokojením, depresivnosti, celkovým temperamentním laděním jedince,

Konec dedukce dveře k indukci

přechod od smysluplnosti jednotlivého činu, k smysluplnosti celého života

souvislosti s frustrací a deprivaci, naděje.

agrese není toliko indukována frustrací, ale i učením , podobně i smysluplnost.