Vazeny pane doktore,
velmi rada ctu Vase clanky v tisku a na Vasich webovych strankach, Vase nazory jsou mi casto dost blizke. Rada bych se Vas zeptala, jak konkretne se da s ditetem bavit o smrti - moje dceri je 7,5 roku a uz asi rok se me nebo manzelovi obcas pred usnutim sveruje, ze ma strach z toho, az bude stara, ze na to nemuze prestat myslet, ze ji to napada prave vecer. Ja osobne mam celkem problem o tom s ni mluvit, v podstate me to same trapi take, ale to ji samozrejme nevykladam. Vzdycky se snazim zahrat to nejak do autu, ze tak to zkratka v zivote chodi, ze to je priroda (nejsme verici), ze je dulezite mit v zivote lasku a radost a at se tesi z toho, ze jsme takova fajn rodina, ktera to ma, no zkratka varim z vody a tak me napadlo, jak byste se k teto otazce postavil Vy. Rada bych ji te uzkosti zbavila, ale tak nejak tusim, ze to asi nebude mozne, ze? A netrapi se tim nejak predcasne? Ja mam pocit, ze na me podobne strachy prisly az pozdeji a manzel taky rika, ze u nej to bylo kolem 12. roku. A pritom v beznem zivote nijak uzkostna neni, okolim (i ve skole) je povazovana za "pohodarku", vyrovnanou, veselou holku. Je chytra, schopna logicky premyslet, "studijni typ", rika o ni pani ucitelka (2.trida) - asi i s tim to bude souviset, ne?
N.N.
Vážená paní,
Samozřejmě věřící lidé to mají jednodušší. Smrt je jen velký předěl, jedna velká maturita, člověk by si měl dát pozor, aby v této zkoušce obstál, aby na ni byl připraven. Po smrti se všichni jednou shledáme. Ale jinak, co se týká přípravy na tuto zkoušku, jsou na tom věřící i nevěřící stejně. Důležité je žít svůj život tak nejlépe, jak dokážeme. Tak abychom kdykoli mohli zaklapnout desky a říci: "OK, tak já jdu..." U krátkých životů si pomáhám nápisem z nějakého náhrobku dítěte: "Žila život krátký ale celý." I s tímto pohledem se dívám na své děti. Snažím se je vychovávat tak, že i kdyby se jim něco stalo a ony umřely, abych jako rodič měl jistotu, že lepší dětství jsem jim dát nemohl. S tím samozřejmě souvisí, že koukám být doma, když to jde, žádný nevěry či rozvody, odsunuji práci do vlaků a autobusů - však na to v důchodu budu mít času dost.
Se svou chorobou jsem párkrát pokukoval po smrti, jak se šourala okolo. Byly to chvíle, kdy jsem si říkal: "OK, tak teď mám před sebou v horším případě jen dva roky života. Co bych rád ještě za ty dva roky stihl?" Tehdy jsem byl rád, že mám napsanou tu knihu o rozchodech. Stejně tak byla tato vyhlídka možné blízké smrti pobídkou, aby neodkládal napsání své knihy o psychologii Ježíše. V tomto směru jsem rád, že to důležitý z profesního života mám již odfajfkované, protože v životě už určitě nic lepšího nenapíšu. Tedy logika je - to důležité napřed a ostatní, když zbude čas. Tato strategie je dobrá pro pocit vlastní identity. Vím, kdo jsem, odkud jdu a kam směřuji. Dnes je ale běžná opačná strategie - napřed si potřebuji vydatně užít a s řádným životem se začne, až kdo ví, někdy potom. Ta je zrádná právě kvůli tomu, že když přijde životní rána - a ona jistě přijde, zastihuje dotyčné zcela nepřipravené. Oni se pak bouří a nejsou schopni své životní limity přijmout, protože mají pocit, že za nimi nic není.
Stejně tak pacienti s nádorovými onemocněními se dělí do dvou skupin, ty kteří si svou životní bilanci dělají při nástupu těžké nemoci, a ty kteří si touto krizí prošli někdy v minulosti. U první skupiny je to samozřejmě pěkná darda. V jednom období řešíte nejen to, že je vám pěkně zle po chemoterapii, ale i to, co se svým životem. To mi připomíná starou reklamu na Hlavu a ramena: “Dvě krize v jednom? Já tedy ne...” Tedy ať jste věřící nebo ne, je dobré mít tento globální pohled na svůj život vyřešen dříve, než zubatá zaklepe na dveře.
U Vás je ještě další důvod - dcera. Potřebujete tuto otázku mít sama vyřešenou, abyste mohla být moudrou průvodkyní své dceři v těchto otázkách. Děti jsou v tomto vcelku bezproblémové, protože ony chápou smrt vždy jen do té hloubky, jak jim to dovolí jejich osobnostní vývoj. Tedy třeba devítileté dítě chápe smrt přibližně jako člověk s IQ 50 bodů, tj. na hranici debility a imbecility. To znamená smíří se s dost jednoduchými vysvětleními - nepotřebují žádné složité filosofické konstrukty. To, že nám jejich dotazy připadají hlubokomyslné, je následek toho, že ty otázky sami nemáme vyřešené, takže nám příjdou složité a máme sklon je vidět složitější, než jak to vidí děti. Tedy kdo má otázku smrti vyřešenou sám, lehce a bezproblémově ji vysvětlí i svým dětem.
Jediný problém, který u dětí vzniká, je, že termín smrt se naváže na některé jejich starší úzkostné stavy a stává se pak jejich symbolickým ztvárněním. Například holčička byla se strejdou na rybách. Strejda něco chytil a hned na břehu vzal nůž, ryby zabil a vykuchal. Holčička měla z této banální scény záchvat, protože do ryb si promítla své pocity bezmoci. Identifikovala se s těmi bezbrannými tvory, kteří ať chtějí nebo ne, za pár sekund opustí tento svět. To jí připomnělo okamžiky z vlastního života - rozvod rodičů, kdy taky měla pocit, že je kuchána zaživa. Proto od té doby nikdy ryby nejedla. Pozor, ale podobné provázání nacházíme nejen u ryb. Mnoho neurotiků nemá sílu vyhodit uvadlé květiny, staré krámy či dokonce i krabice od mléka z bytu - protože si do nich promítají sebelítost nad svým životem. To ale už je na terapii - znát různé techniky, jak se tato úzkostná identifikace s vyhozenými krámy či mrtvými rybami dá překonat.
Naštěstí u Vás to na podobný problém nevypadá. Vy máte problém ten, že otázku smrti a smysluplnosti života nemáte sama vyřešenou. To je Váš první úkol. Memento mori a trochu dožeňte tento svůj rest. Mechanismus, který u Vaší dcery tyto úvahy vyvolává, je vcelku prostý. My všichni - dospělí i děti - máme k večeru potřebu slézt se dohromady do jednoho pelechu, "dát hlavy do hromady", brebentit, a pak postupně usínat. Naopak ráno máme potřebu se rozprchnout do světa širého. Tedy třeba večer nám leze hlavou fantazijní postava bývalého partnera více než dopoledne v práci. Prostě si ji vyvoláme, abychom neusínali sami.
Podobně vaše dcera před usnutím, když klesá aktivace jejího organismu, narůstá jí potřeba být s někým, slézt se, zabořit hlavu do rodiče. Tato potřeba se projevuje jako úzkost, strach z opuštění nebo ve Vašem případě jako úvahy o smrti. Například moje dcera někdy těsně před usnutím začne být plačtivá a říká, že se jí stýská po Kačence, po babičce, po paní učitelce ze školky atd. Vždy po tom, kdo není momentálně přítomen. To není projev něčeho logického či filosofického, ale prostě jen příznak klesající aktivace organismu a s ní jdoucí potřeby sblížení, která před usnutím narůstá. Tu je třeba u dítěte uspokojit - nenechat ji usínat samotnou, být s ní, uspokojit tuto prastarou evoluční potřebu společného usínání. To se dá udělat třeba tak, že nechám sourozence spát v jednom pokoji, aby se eventuálně mohli slézt v jedné posteli ap. Tímto byste mohli zvládnout ten jev, že úvahy o smrti se objevují pravidelně před spaním, ale zřejmě již nezabráníte, aby termín smrt nezískal symbolický charakter, kdy označuje strach z opuštění či separační úzkost ap. To se ale opět obloukem vracíme ke staronovému požadavku - mít sám vyřešenu otázku smrti a principiální limitovanosti našeho života.
s úctou
jk