PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012
Před lety jsem byl jeden z organizátorů zážitkového kurzu Užitečného života (http://www.uzitecny-zivot.cz/). Jedna z celodenních her se jmenovala podle Komenského knihy Labyrint světa a ráj srdce a modelovala lidský život od narození až do smrti. V průběhu hry mezi hráči procházel jakýsi Osud, který v průběhu zrychleného stárnutí jim rozdával nejrůznější handicapy, až postupně všichni účastníci hry jakoby umřeli. Vzpomínám si jak jedna účastnice, říkejme jí Iveta, v simulovaných 70 letech byla Osudem oslepena. Stala se naprosto závislou na svém přiděleném manželovi, který ji musel všudy vodit. Tato bezmoc ji zaplavila úzkostí a ona se rozplakala, i když samozřejmě věděla, že je to jen hra. Když jsem to s ní rozebíral, ukazoval jsem jí, že tyto pocity hrůzy ze stáří, ze slepoty, z nemoci jsou v ní už nyní, když jí je ve skutečnosti jen 20 let. Aby si to dnes dobře zapamatovala do budoucích let. Když někdy po letech na ní dolehne nějaká skutečná nemoc či postižení a s ní i deprese, že ty pocity, které ji v budoucnu zavalí, nebudou ve skutečnosti pocity nové, ale velmi staré, že, jak vidí sama, ty pocity velmi dobře zná už ve svých dvaceti letech. Samozřejmě bychom mohli tyto pocity stopovat až do raného dětství. To není nic, co by přinesla ona hra, nebo co v budoucnu přinese stáří či nemoc. To jsou pocity, které máme všichni, všichni je známe už od dětství, ale aby nás neděsily, tak jsme si je jen symbolicky uložili do stáří, nemocí a bezmoci.
V průběhu života otvíráme Pandořinu skříňku s těmito pocity jen velice neradi. U zdravých lidí je to zejména krize středního věku, která začíná uvědoměním si, že jsme v symbolické polovině předpokládaného života. Do té doby se žije v očekávání zářných zítřků. Od této symbolické půlky se začíná ostřihávat metr - "Kolik let nám zbývá, než budeme jako oni?" Kde referenční skupinou "oni" již nejsou krásní mladí lidé jako dřív, ale naopak lidé staří, nemocní a bezmocní. Všichni víme, jak krize středního věku dokáže zacvičit s dosud šťastnými rodinami.
Když ale přijde na zdravého člověka nenadálá nemoc, musí tímto Koperníkovským obratem životní perspektivy projít mnohonásobně rychleji než při krizi středního věku a navíc to není hra jako v případě Ivety, ze které by se dalo kdykoli vystoupit.
Ivetě jsem tehdy ještě říkal: Všimni si, že teď na sebe aplikuješ všechny své postoje, které máš vůči slepým či jinak handicapovaným lidem. Je to stejné, jako když člověk při autonehodě přijde o nohy. Od toho okamžiku se sám na sebe dívá stejnou optikou, jakou se doposud díval na lidi na kolečkovém křesle. Jestli se jich štítil a opovrhoval jimi, tak okamžitě se začne štítit vlastního těla a nejraději by z něho vyskočil - stejně jako vždy toužil štítivě zmizet z přítomnosti postižených lidí. Pro takové lidi je nalezení nového zdravého postoje vůči svému nemocnému tělu a přiznání si vlastní závislosti na druhých těžší úkol než se vypořádat s následky vlastního postižení, například že se hůř nastupuje do tramvaje.
Stejný mechanismus však platí i pro onkologická onemocnění. I když se lymfomy počítají mezi somatické choroby, tedy choroby těla, přesto v neztenčené míře postihují i psychiku pacienta. Kromě toho, že nám nemoc bere vyhlídku předpokládaných 40 let dalšího života a že se musíme vzdát naprosté většiny odkládaných snů a přání, hází nás nemoc plavmo do těchto zasunutých úzkostí a strachů, které byly dosud pečlivě ukryty v krabičce s nápisem "Stáří a nemoci čili problémy někoho jiného". Najednou se k sobě začínáme chovat, jako jsme se zdraví chovali k nemocným a starým.
V nesporné výhodě proto jsou ti, kteří jedou podle pravidla "cti otce svého i matku svou", ti, které rodiče vedli k tzv. úctě ke stáří, ti kteří jako Iveta udělali v mládí zkušenost s postiženými lidmi, ti, kteří měli jako děti dobrý vztah se svým dědou či babičkou a mohli je třeba doprovázet poslední dny jejich života. Zkrátka všichni, kteří se naučili dívat se na život jako na celek od narození až po smrt, takže je nečekaná nemoc či postižení nezastihly nepřipravené.