Prevalence několika málo vybraných diagnos v populaci - Spočítejte si, kolik diagnos v tomto výčtu chybí!
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2016-08-10
Žijeme dobu, keď je snaha, aby boli hranice toho, čo je dovolene posunuté čo najširšie – od potratov po eutanáziu, od génového inžinierstva pri plodení po experimenty so zmenou pohlavia, podobné je to vo vzťahoch, skrátka chceme, aby nám bolo dovolené všetko možné, pritom zároveň žijeme dobu, kde mame strach a nemáme odvahu ani na to obyčajné – bojíme sa záväzkov, sobáša, mať deti, starnúť... Dá sa tento paradox vysvetliť?
Dnes jsem se synem Erlanem vyráběl věšák na nářadí do garáže. Seděli jsme nad latí a v pravidelných rozestupech jsme do ní vrtali vruty. Já jsem držel vruty, on válčil s elektrickým šroubovákem. Při tom jsem Erlanovi vysvětloval: "Všimni si, že neexistuje moc způsobů, jak to správně zašroubovat. Nejlépe je to ve stoje, ale je to nepohodlné. Jde to i v kleče, ale musí se na to lehnout celou vahou. Nesmíš se ničím rozptylovat. Je třeba sledovat tři až čtyři detaily zároveň. Trvá to dlouho, je to únavné, ale výsledkem toho je nejen funkční, ale i dobře vypadající věšák na kleště, pilky či sluchátka."
Věšák je jednoduchý řemeslný projekt, který můžeme dělat s osmiletým synem. Ale už na něm nalezneme většinu znaků, jaký mají i velké, "celoživotní" projekty, jako je manželství či rodičovství. Ano, za posledních let se toho mnoho změnilo, ale přesto neexistuje mnoho způsobů, jak je možno fungovat v partnerství, aby dlouho vydrželo a lidé v něm byli spokojení. Jestliže u vrtačky chci po synovi, aby ji držel kolmo a tlačil na ni, pak po partnerech chci obstarožní zásadu: "Chovejte se k sobě lépe, než se chováte ke Klimešovi či jiným cizím lidem." Jestliže vůči Klimešovi plníte sliby a přicházíte včas na schůzku. Držte slovo i vůči sobě navzájem (viz Všechnoparty). Jestliže si před Klimešem nepouštíte pusu na špacír, nepouštějte si ji ani vůči partnerovi. Nebo jiná zásada spokojeného vztahu: Nedělám (ani ve vztahu, ani po rozchodu) nic, o čem vím či předpokládám, že by se to druhému nelíbilo. Například pokud žena nechce, abych přebíhal přes obývak v botách, tak to nedělám, ani když pospíchám. Samozřejmě ne vždy se to daří, ale je třeba se od takového jednání opakovaně vnitřně distancovat: "Nechci to dělat. Toto nebude 'můj styl'".
Vždy mě fascinuje, jak lidé, kteří jsou jinak vcelku pečliví a úspěšní ve svých řemesle, se chovají v oblasti partnerských vztahů jako slon v porcelánu. Ano, existují vcelku zaručené návody na šťastný vztah, ale stejně jako u každého jiného řemesla vyžadují velkou sebekázeň, pečlivost. Když ani u poličky není nepřeberné množství způsobů, jak ji správně udělat, tak ani k životnímu štěstí nevede cesta absolutní svobody.
2. Samozrejme, bezpečnosť je dôležitá, ale nevychovávame už deti, aby sa všetkého báli? Kedysi sme napríklad zobrali bicykel ako deti a brázdili ulice okolo baraku. Dnes je to cela veda – helma, chrániče na lakte, chrániče na kolena... Môže to byť ešte hra?
Pořekadlo říká, že "kdo nic nedělá, nic nezkazí". Toto pořekadlo má dodat člověku, aby byl plodný a činorodý s plným vědomím rizika. Ano, občas se něco nepovede, ale to není důvod být pasivní. Například podnikatelé umí ve svých podnicích pracovat s řízeným rizikem, ale ve svých soukromých životech to najednou všechno zapomenou.
Ano, lidé umírají, vztahy se rozpadají a nezdary bolí. Je třeba neustále připomínat, že ve zdravé, plně funkční rodině se při nejlepší péči nevyvede jedno dítě z deseti. Pokud dnes mají rodiny okolo dvou dětí, pak tedy jedna z pěti vzorných rodin má skutečného budižkničemu, nebo zažije nějakou tragédii, kdy o dítě příjde. Důvodů je nekonečně moc - od fyzické smrti nemocí či úrazem, až po životní zkrachovance, drogy. I o psychických poruchách platí, že nechodí po horách, ale po lidech. Psychopatologická zátěž společnosti je ohromná - okolo 20 %, tzn. každý pátý má závažnou psychiatrickou poruchu. V narušených rodinách (rozvody, války o děti) je pravděpodobnost zkrachování dítěte mnohem větší. Záleží, jak je to divoké, ale u divokých a vleklých válek o děti je třeba počítat s tím, že každé dítě bude těžce psychicky poznamenáno a nefungující životní zkrachovance nalezneme i ve více než polovině případů.
Vždy mě fascinuje, jak ti samí rodiče s největší pečlivostí plánují porod, přikládají dítě hned po porodu na prso, vybírají nejdražší kočárek, lpí na každém detailu, včetně vámi zmíněných chráničů na kolo. Pak jdou rozvedou se a z idealistických přání se stane nenávistná energie, která živí boj o dítě. Výsledkem jsou psychické trosky nejen dětí, ale i těch rodičů.
Rizikům není možno se vyhnout, ale riziko je možno řídit, tzn. vyhybat se velkým rizikům - rozpad vztahu - a naopak tolerovat malá rizika. Rodiče třeba nechávají své děti sledovat mobily či GPS aplikacemi, aby jim nějaký úchyl něco neudělal, ale největší ohrožení dětí jsou vždy rodiče - víc rodičů si své dítě zabije samo hazardní jízdou v autě, než kolik dětí zabije či zneužije nějaký úchyl.
Ať je to svět akcií, počítačů či podnikání, všude platí jedno pravidlo: "Jakmile čelíme riziku, kterému se nemůžeme vyhnout, je třeba zálohovat." V oblasti rodiny to znamená jednoduché pravidlo, které znali naši předci, ale my jsme ho už zapomněli: "Jedno dítě za tátu, druhé za mámu, třetí za národ." To třetí dítě pokrývá ta rizika, před kterými není úniku - od singles kamarádů či sourozence, neplodnost, až po tragické úrazy a nemoci.
Ano, optimální počet kol u auta jsou čtyři. I v rodině je optimální počet dětí tři až čtyři. Když autu chybí kola, tak není moc funkční. Když rodiny nemají tři čtyři děti, tak se hroutí nejen ty rodiny, ale celá společnost. To je nekončící paradox evoluční psychologie, přírodní zákon, který zdá se lidstvo jako celek nemá sílu změnit. Teď hyne každou za jednu generaci žen 30 % české populace (úhrnná plodnost je 1,4 a má být 2,1). O tom se nahlas nemluví. Koukněte se na Wikipedii na heslo pársové (Pársové) - to je nejbohatší, nejschopnější a nejvzdělanější vrstva indické společnosti, která trpí stejným problémem ta naše - pomalu vymírá. Bohatým, vzdělaným a chytrým paradoxně na celém světě nedochází, že dvě děti je prostě málo, proto dobrovolně ustupují chudým, negramotným a blbým... Můžeme si jen položit řečnickou otázku: Jak dlouho bude evoluci trvat, než vznikne genová mutace člověka - chytrý, schopný, nasycený, ale přesto milující děti a rodičovskou roli?