Sloupky pro Lidové noviny v létě 2006

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2006

Dovolená je praktikum z psychologie

Člověk by musel být hodně naivní, aby očekával, že si o dovolené odpočine. Vždyť je přeci všeobecně známo, že slovo dovolená je odvozeno od slova krize.

Dovolená není nárok na odpočinek, je to jen přechodná změna našeho života. Ta může, ale nemusí přinést očekávanou úlevu. Každá změna systému je však zátěžovou situací. Je to možná jiný druh zátěže než stres v práci, přesto ale zátěž. V rodinách během roku je zaběhaný systém, na který si všichni už zvykli, který má svou logiku. Jakmile příjde rodinná dovolená, tento systém padá. Nové prostředí pak zákonitě klade zvýšené nároky třeba na komunikaci. Toť Achillova pata mnohé rodiny. Není divu, že právě o dovolených si kdekdo uvědomí, že si se svými blízkými nerozumí.

Mnoho lidí opravdu ze srdce nesnáší změny. Je užitečné pamatovat, že největší problémy se objeví na přechodu. Tři dny jsou nejhorší - dva dny před odjezdem, den po příjezdu. Párkrát jsem viděl, jak tento nepodařený začátek poznamenal celý pobyt. Z toho plyne jedno velké ponaučení. Po příjezdu, jak se trochu situace zklidní, najděte si čas partnera a energii na případnou omluvu, udělejte tlustou čáru a začněte dovolenou znova.

Jestliže vás na dovolenou dokopal proti vaší vůli partner či partnerka, číhá na vás či přesněji řečeno ve vás ještě jedno nebezpečí. Tím je pasivní odpor a skoro podvědomý sklon odplatit mu tuto křivdu. Prostě tak dlouho partnera prudit, až uvidíte, že má stejně špatnou náladu jako vy. Tohoto sklonu je třeba se zbavit vědomě, rozhodnutím. Velice snadno totiž zničí celou dovolenou.

Zkrátka dovolená je životní příležitost jako každá jiná - dá se využít nebo promarnit. Tedy je třeba ji plánovat i prožívat cílevědomě, protože vyžaduje větší dávku porozumění pro psychologické procesy, které jindy můžeme snadněji ignorovat.

Bilance = balance

Dokážete si představit, jaké to je být hluchoslepý? Nevidět ani neslyšet, mít jenom hmat a čich na komunikaci se světem? Ne? Mohu vás uklidnit, já si taky ne. Proto mám rád odborné knihy, které vám takové světy dokáží přiblížit, že alespoň tuším, jak takoví lidé myslí a co je pro ně důležité.

V jedné knize jsem se dozvěděl jeden fakt, kterými přišel velmi důležitý. Tito lidé mají problém strukturovat čas do cyklů - dnů, týdnů, roků. Chybí jim něco, co je nám naprosto přirozené. Prostě předvídat, že za chvíli se bude stmívat, že půjdeme spát, pak se ráno probudíme, vstaneme, omyjeme, nasnídáme atd. Oni pouze cítí, jak s nimi někdo manipuluje, jak je krmí, jak je přesouvá sem a tam. Prostě úkony a operace bez pochopení jejich logiky. Těmto dětem se tedy sestavují hmatové nástěnky, kde se pomocí předmětů - polštářek, kartáček, hrneček, bota atd. znázorní průběh dne. Na něm si tyto děti uvědomí tento životní cyklus a dokáží pak předvídat, co asi příjde po kartáčku ap.

Jak to však bývá, tento problém životních cyklů a period nacházíme i u zdravých lidí. Samozřejmě v jiné podobě a v oslabené míře než u hluchoslepých. I náš život se totiž z cyklů může změnit v nekonečný, chaotický řetěz přesunů a úkonů, kdy s námi život bezcílně mává a my mu nerozumíme - podobně jako hluchoslepé děti nerozumí tomu, co s nimi vidící lidé provádějí.

Tento pocit ztracenosti v dospělosti dobře kompenzuje pravidelné bilancování. Bilancovat bychom měli každý den nejlépe večer před usnutím. Stejně tak ráno, dříve než vstaneme, bychom si měli udělat takový krátký plán, co chceme za tento nový den stihnout.

Dovolená, stejně jako u školáků prázdniny, je též přirozeným předělem, který odděluje letos od loni. Proto tento čas přímo vybízí k tomu, udělat si výroční bilanci svého života. Například můj strýc takto vždy psával výroční zprávu své rodiny, kterou pak v kopii rozeslal s kratším průvodním dopisem po známých a příbuzenstvu. Tím všichni věděli, co se v té rodině stalo, mohli pozorovat kontinuitu v čase. Tento zvyk mohu všem doporučit, protože bilancování je základ psychické vyváženosti. Zkrátka bilance = balance.

Že bychom přidělali děcko?

Z dětství si pamatuji výroky babiček: "Nežeň se, užívej si. Kdybych nebyla hloupá, tak bych se nevdávala tak mladá..." Tyto výroky jsem bezpochyby neslyšel sám. Byly to generační nálady, které ovlivnily desítky ročníků. Děti a vnuci těchto lidí zdá se tato doporučení vzaly za své. Převládly antipopulační postoje: "Nechci mít děti, protože lidstvo je přemnoženo."

Nicméně kde ale soudruzi z NDR udělali chybu, že se prosadil model: V třiceti nechtěné dítě, pak sňatek, za pět let se rozvedeme a do smrti se o to dítě soudíme. Takhle si to naše babičky přece nepředstavovaly. To není žádné "užívání si života". To jsou naopak zpackané životy tří lidí, kteří se jen vzájemně obviňují.

Překonání hranice hladu a jistá úroveň blahobytu zákonitě vede k propadu porodnosti, a to až do červených čísel. Jako by zmizely sebezáchovné funkce společnosti. Naše generace začíná doslova vymírat, a to bude mít zřetelný dopad i životní spokojenost. Posedlost nezávislostí a nevázaností v adolescenci či mladší dospělosti totiž není myšlení starší dospělosti a stáří.

Když panuje bída, klesá investice na jednotlivé dítě a lidé mají sklon si jich pořídit příliš mnoho. Když společnost přestane mít hlad, objeví se sociální jistoty, a rodiče najednou začnou investovat ne do kvantity dětí, ale do jejich materiálního zabezpečení. Materiální zabezpečení však zdaleka neznamená větší kvalitu výchovy, spíše naopak. Mnohem snáze se před sto lety vychovalo sedm dětí než dnes rozvedení rodiče vychovají rozmazleného jedináčka.

Jestliže dříve se doporučovalo mít méně dětí než 10, tak dnes musíme rodičům doporučovat, aby měli tři až pět dětí, tj. více než dvě. Oba extrémy - jak málo, tak moc dětí - jsou sice naprosto přirozené, ale přesto nezdravé sklony, které vyplývají z ekonomického stavu společnosti.

Blíží se doba dovolených a tedy i doba, kdy můžeme zapřemýšlet, zda by to nechtělo ještě jedno nebo dvě děti. Jako dospělí bychom měli pamatovat na to, že bude jednou budeme staří a budeme myslet jinak než dnes.

Chováte se před cizími lidmi lépe než doma?

Mnoho věcí se bere jako samozřejmost, ale samozřejmostí nejsou. Například mnoho lidí bere jako samozřejmost, že se k cizím lidem, například vůči návštěvě, chovají lépe než ke členům rodiny. Jak návštěva otevře dveře, tak z jejich tváře zmizí mrzutý a kyselý obličej, přestanou vyčítat, ironizovat, naopak vyloudí úsměv, světe div se, začnou být i galantní či roztomilí. Člověk by je nepoznal. Jak návštěva odejde, tak nálada v rodině opět zahučí v černé ďouře.

Lidé berou tento fakt za samozřejmost, o které je ani nenapadne pochybovat. "To tak má každý." tvrdí, "jen o tom nemluví." Ale to není pravda. Samozřejmě lidé se jinak chovají na veřejnosti a jinak v soukromí. V soukromí je chování uvolněnější, konvence oslabenější, ale to neznamená, že si můžeme dovolit se k blízkým chovat hůř než k cizím - být ironický, neomalený nebo naopak vyčítavá, jízlivá.

Velice pečlivě bychom měli sledovat poměr mezi počtem pochval versus výtek. Ten by i doma měl zůstat stále minimálně 9:1. Jestliže máme pocit, že na partnerovi není co ocenit či pochválit, tak je to důkaz, že chyba není v partnerovi, ale v nás. Prostě člověk je jako provázek - lépe se táhne pochvalami, než tlačí kritikou. (Možná znáte ten dětský vtip. Pán parkem a lidé jej zastavují a upozorňují: "Pane, táhnete za sebou provázek." On se na ně smutně podívá a povídá: "Já vím. Já jej zkoušel tlačit, ale on se mi krabatil.")

Je třeba mít na paměti, že přitažlivé síly, které drží rodiny pohromadě, za posledních sto let velmi oslabily. Už dávno neplatí, že maminčina sukně všechno přikryje. (Konec konců i sukně se zkracují a nepřikrývají skoro nic.) Nemá-li se nám rodina nerozdrobit pod rukama, pak musí být jejím členům doma lépe, než když půjdou někam na návštěvu - podle přísloví: Všude dobře, tak co doma?

Žebřík trestů

Jsem právě na skautském táboře pro děti do šesti let a je to skvělá příležitost pozorovat rodiče v akci. Jako vždy se zde řeší otázka nezvladatelných dětí. Důvody jsou pokaždé různé, ale přesto existují leitmotivy, které se neustále opakují. Jedním z nich je žebřík trestů - to jsou výchovné metody odstupňované podle intenzity v různých oblastech:

Získání pozornosti oslovením, opakovaným oslovením, pohlazením či pochvalou, chycením za ruku, zvýšením hlasu. Názorná ukázka vhodného chování. Klidné okomentování a vysvětlení nevhodného chování. Důsledné trvání na tom, aby dítě předvedlo správné chování. Odvedení pozornosti k jiné věci. Gesto kárání, vztyčený prst, hrané rozzlobení, okřiknutí, projevení vlastních autentických emocí, fyzický trest. (U starších dětí samozřejmě máte ještě jiné možnosti.)

Za nezvladatelným chováním dětí velmi často nacházíme fakt, že rodiče z tohoto žebříku trestů používají cílevědomě jen jednu nebo dvě metody. Ostatní buď neznají, nebo je používají nazdařbůh. Například automaticky sahají k fyzickým trestům a na druhé straně nejsou důslední, aby dítě třeba předvedlo správné chování. Nebo začínají dítěti něco vysvětlovat, aniž mají jistotu, že je dítě poslouchá. Problém fyzických trestů není v tom, že by se nedaly použít v extrémní situaci, ale že rodiče obvykle neumí používat jiné výchovné prostředky.

Fyzické tresty se dají přirovnat k autu na raketový pohon. To je možná kuriozita, ale nedá se s ním jezdit po silnicích. Stejně tak fyzickými tresty se nedá vychovat dítě. Přemíra fyzických trestů nekontrolovaně zvyšuje emocionální aktivaci. Dítě je víc extrémní a nezvladatelné po všech směrech. Jak při hře s jinými dětmi, tak i víc emočně labilní a plačtivé.

To, co děláme špatně, je zpravidla vidět dobře. Mnohem těžší je vidět, co neděláme, ale měli bychom dělat, tzv. opomenutí. Proto mohu doporučit takové tábory - rodiče vzájemně vidí své výchovné styly. Mohou srovnávat a eventuálně se tu a tam přiučit nové (nejen rodičovské) dovednosti.

Pozor na hbité Zajíčky a Jirásky

Asi bych měl víc číst klasiky. Švagr nás pozval na divadelní představení, ve kterém měl hrát. Tak jsme na kolech vyrazili na zámek Kratochvíle nedaleko Netolic v Jižních Čechách. Začínalo se v devět. U vchodu nebylo času nazbyt, tak jsem si stačil přečíst pouze obsazení. Stálo tam: Petr Nekovář - Zajíček. "No nazdar," řekl jsem si, "to je kariéra. Můj švára hraje ramlici..." Tak jsem si sedl stranou a vyčkával, kdy se začne přede všemi ztrapňovat byvše převlečen za ušáka.

Musím se přiznat, že první třetinu představení jsem byl dost zmaten. Švagr totiž vůbec nehrál chlupatého hlodavce. Místo toho tam pobíhal v livreji, pískal na klarinet a tesknil po nějaké Dorničce. To byla pravda jistá podobnost s nešťastným zajíčkem, ale mě, náročného diváka, uspokojit nemohla. Že by Azurit? Nakonec jsem to vzdal a koukl k sousedům do prospektu. Zjistil jsem, že se hraje Lucerna od Jiráska a že Zajíček je krycí či vlastní jméno nějakého kantora. Tak mě zase Alois doběhl. Prostě jak říkám, asi měl bych víc číst klasiky (nebo rychleji běhat.)

Nejsem totiž jediný koho Jirásek doběhl. Byla zvláštní kombinace vynikajícího spisovatele a demagogického historika. Svým způsobem není divu, že svou svéráznou a zkreslenou interpretací historie ovlivnil lidi víc než seriozní vědecké knihy. Dobře vyprávěný příběh je totiž vždy působivější než suchá, byť pravdivá konstatování. Takto ovlivnil například i Zdeňka Svěráka. Prostě nejde paušálně oddělovat historiky od spisovatelů jen na základě použitého literárního žánru, protože obě skupiny ovlivňují světonázor čtenáře.

Často zapomínáme, že vyprávěný příběh je jedním z nejsilnějších výchovných prostředků, protože právě svou schematičností vyzdvihuje úspěšné a zavrhuje neúspěšné životní strategie. Jiráskův Zajíček je celou hru ustrašený učitel, kterému je vlastní spíš devótnost než odvaha. Na konci však najde odvahu postavit se zkorumpované vrchnosti, i když tím riskuje kariéru. Doprovodný prožitek diváka, jeho sympatie s hrdiny a averze vůči zlosynům vytváří přesvědčení: "Ano, odvaha je krásná vlastnost, hodná obdivu." Takto vyprávěné příběhy formovaly hodnotový systém lidí po velkou část jejich evoluce. Z toho bychom si měli vzít poučení a věnovat pozornost například tomu, jaké televizní příběhy formují naše děti.

Pomníček zvaný kravata

Jeden známý se mi přiznal, že kravata je jeho celoživotním nepřítelem a traumatem. Naprosto nechápe, proč prý lidi vymysleli takovou zhůvěřilost. Já s ním naprosto souzním a rovněž to naprosto nechápu. Nicméně jsem psycholog, a tak musím rozumět všemu. Prostě Brouk Pytlík, CSc. - kecy všeho druhu. Tady je navíc odpověď o to zajímavější, že kravata je takový psychologický test. Ukažme si, jak funguje.

Pes je zakopaný v tom, že obecně nevidíme druhým do hlavy. Potřebujeme tedy co nejrychleji odhadnout, s kým máme tu čest. To je velký problém. Někdy je to otázka života a smrti, jindy volby špatného životního či obchodního partnera, a tak si lidé vypomáhají, jak umí.

Používají různé nepřímé známky a tzv. heuristické postupy. Například symetrie těla či obličeje je vnímána převážně jako známka krásy a zdraví, a to zřejmě proto, že choroby velmi často vedou tělesným asymetriím. Prostě lidem se v evoluční minulosti vyplácelo posuzovat druhé podle symetrie těla.

Oblékání a zdobení je tedy též důsledek této strategie. Jestliže je někdo schopen vypadat tip-ťop, dokonale ovládat svůj zevnějšek, pak je o to nepřímou známkou, že bude schopen se ovládat i v jiných oblastech, tedy taková nepřímá známka životní úspěšnosti. Podobně jestliže má dost peněz a energie na hadry, tak se dá předpokládat, že bude mít i dost peněz na uživení svých dětí.

Jenže lidé se nevyvinuli z nějakého hloupé housenky, ale z velmi chytré opice. To by v tom byl čert, kdyby se nenaučili klamat i svým zevnějškem. (Konec konců umí to i ty hloupé housenky.) A tak nám často různí podvodníci nemohou nabídnout nic, jen svůj dokonalý zevnějšek. Tak jsou lidi nuceni hledat jiné strategie, jak poznat podvodníka dříve, než je napálí. Pro jednoho člověka je tedy dokonalý zevnějšek důkazem úspěšnosti, pro jiného naopak snobství a pokrytectví. Inu symboly nebývají vždy jednoznačné.

Tedy kravata - nepraktický pozůstatek praktického šátku - je jen takový pomníček těchto psychologických procesů.

Jakou známku máš z rozchodů?

"Ten náš se dobře učí. Má vcelku dobré známky, jen z rozchodů má trojku." "Cože? Z jakých rozchodů?" "No, rozchodů, prostě, jak fungují vztahy, jak se rozpadají, jak ve zdraví překonat rozvod." "Aha… a to se u nich na škole učí?" "Ano, samozřejmě. Znáte něco užitečnějšího, co by měly děti znát?"

Když srovnáme, jak určité dovednosti jsou důležité pro náš život s tím, kolik prostoru se jim věnuje při výuce ve škole, zjistíme, že se jedná o dva prakticky nesouvisející světy. Rozchody při tom devastují přes 50 % všech manželství, postihují desetitisíce dětí. Než vaše dítě založí rodinu, tak projde dvěma či třemi dlouhodobými vztahy, které skončí bolestným rozchodem. Možná, že naopak není schopno žádný dlouhodobý vztah navázat. Ano, rozchody a partnerské problémy jsou všude kolem nás, ale přesto absolvent gymnasia o nich ze školy neví nic, co by mu bylo k užitku: Jak se vyrovnávat se ztrátou? Jakými fázemi bude procházet? Jak se zbavit vzpomínek na bývalého partnera, které se neustále vracejí? Proč neustále debatuji s jeho představou? Co mám dělat, když nejsem schopen po rozchodu pracovat? Jak se vyvarovat chyb, které neustále opakuji a přenáším do nových vztahů? Jak ty chyby vznikají?

To jsou přeci otázky, které si neustále klademe, přesto škola nás v tomto směru nechává zcela na holičkách. Slyšíme námitku: "To je holt život. To si prostě musí najít každý sám." Zajímavé je, že stejnou větu neříkáme u jiných dovedností, například u plavání. Nestálo by za to kromě plavání naučit děti analyzovat mluvu? Kdyby uměly identifikovat ironii a výčitky, mohly by pochopit, jak souvisí například sklon k vyčítání u mámy s tím, že táta nevynechá každou záminku, aby mohl vypadnout z domu.

Uvědomme si, že za posledních sto let se propašovaly do našeho života rozchody v takové míře, že to nemá obdoby. Je to daň, kterou platíme za blahobyt. Rozhovor v úvodu je bohužel vymyšlený, ale nešlo by udělat něco proto, aby tato daňová zátěž byla co nejmenší?

Žijeme s Marťany, ale to asi víte

Byl u nás na návštěvě malý Štěpán s rodiči. Šel na záchod, a když spláchl, rychle vyběhl ven a říkal mé mámě: "Teto, je tam bubák." Máma na to: "Ale prosím tě, tam přeci žádný bubák není..." Řekl jsem mámě: "Ale jo, já mu to věřím. Když jsem byl malý, taky žil na záchodě bubák." Máma se mě udiveně zeptala: "Vážně?" V tom okamžiku jsem si uvědomil, že moje máma malému Štěpánovi jeho strach vůbec nevěřila. Brala jeho výpověď jako výmysl, jako hru "na bubáka" či co.

Ještě mnohokrát jsem se ve své psychologické praxi přesvědčil, že žijeme s Marťany. Ti samozřejmě nejsou tak blbí, aby byli zelení, měli na hlavě tykadýlka a pípali. Naopak se chytře převlíkli za naše nejbližší. Hrají to na nás tak dobře, že to ani nepoznáme. Vtip stranou, ale opravdu je malý zázrak, že muži a ženy se jakž takž domluví. Vždyť větší je genetický rozdíl mezi mužem a ženou než mezi cikánem a bělochem.

I děti zřejmě přistály z jiné planety. Je mi jich vždy líto, když je rodiče zbytečně plísní. Důvod není ani tak ve zlobení, ale děti mají prostě mnohem rychlejší psychomotorické tempo než rodiče. Ten život jim prostě šlape mnohem rychleji. Nervózní rodiče je pak neustále okřikují, aby je zpomalili. Řeku ale nejde zastavit, proto je třeba méně okřikovat, ale více chápat, co se děje v hlavičkách našich malých Marťanů.

Děti jsou pravda tvorové rychlých pohybů, ale zároveň tvorové pomalého chápání. Čím menší dítě máte, tím více času si musíte vyhradit na to, abyste s ním vlídně a vstřícně přehrávali úplné elementárnosti - jak se hází odpadky do koše, jak se obouvají botičky. Při tom domluva jak s Marťany - ťapiťapi, ňamiňami...

Tímto končí má prázdninová série sloupků. Doufám, že jste si během nich odpočinuli, a tak Vám přeji hodně zdaru do dalšího života s Marťany, ať jsou to děti nebo partneři. Je náročný, ale při troše námahy může být velmi příjemný - ale to asi víte.

Užívat či neužívat si závislosti?

Nedorozumění jsou komická. Napsal jsem kamarádovi Karlovi, že se u něj stavím pro knihu. Nevím proč, možná to dělá moje profese, ale on mě špatně pochopil: "Je to míněno jako návštěva klinického psychologa k potřebnému? Vidím to ve výsledku nejspíš na oddělení pro léčbu závislosti, ale léčit se nechci. Chci si své závislosti užívat..."

Jenže já nemyslel žádnou terapii. Já jsem myslel, že provedu obyčejný loupeživý nájezd, kdy mu uzmu pár knih a zase zmizím. Tímto nedorozuměním mi však prozradil to, co možná nechce říci ani sám sobě. Pere se se svou závislostí na alkoholu. V jeho hlavě chodí různé postavičky. Mimo jiné i figurka mé maličkosti a poučují ho, co má dělat, jak se má své závislosti zbavit. Všimněte si rozdílu: Fantazijní postava Klimeše v hlavě Karla ho chce poučovat, ale reálný Klimeš je živen úplně jinou neřestí, totiž hamižností: Dělá si zálusk na jeho knihovnu.

Když jsem byl v pubertě, bavil jsem se s jedním knězem. Ten řekl větu, které jsem tehdy vůbec nerozuměl: "Odříkaného chleba největší krajíc." Nahodilá kombinace písmen, že? Inu, trvalo mi několik desítek let, než jsem pochopil, co tato věta znamená v praxi, například u Karla.

Kdyby Karel znal zákonitosti fantazijních postav, zjistil by, že v tomto případě představují ne nějakého psychologa, ale jeho druhé já. Toto já je pouze ve fantazii převlečené za přemoudřelého Klimeše. Do fantazijního Klimeše si uskladnil to, co ještě není schopen přijmout za své: "Ano, blíží se doba, kdy buď zvítězí alkohol nebo já. Protože jsem se zamlada nenaučil pít s mírou, budu muset do smrti abstinovat."

Bohužel jediný způsob, jak si užívat závislosti na alkoholu, je nemít žádnou závislost. V opačném případě totiž, často zjistíme, že ne my si užíváme závislosti, ale ona si užívá nás. My si pak jen namlouváme, že je tomu naopak. Před Karlem leží dlouhá, odříkaná cesta odvykání. Ještě na ni nemá sílu, tak mu popřejme hodně zdaru. Víc stejně nemůžeme momentálně dělat.