PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2015-08-29
Každý nový ministr školství přednese několik návrhů pedagogických reforem, a protože se ministři střídají opravdu často, vzniká nepřehledný chaos. Osobně nejsem proti reformám, ale každá školská reforma by měla respektovat především vývojovou psychologii, přesněji řečeno vývojové fáze, kterými dítě prochází od narození do dospělosti a těmto fázím přizpůsobovat školský systém. Naopak to nefunguje.
Vývojová fáze znamená, že se dítěti dramaticky změní myšlení a pojímání světa. Každá reforma musí respektovat základní přechodové fáze: Půl roku, tři roky, šest let a třináct let. Všimněte si, že mezi těmito fázemi není ani 15 let (občanka, legální sex), ani 18 let (právní dospělost, řidičák). 15 a 18 let nejsou psychologické mezníky ale právní. Ty zaručují, že tou dobou v 15 popř. 18 letech budou mít všichni lidé pubertu za sebou. V případě 18 let navíc s jistou prodlevou na zklidnění. V 18 letech zkrátka nenajdeme nikoho, kdo by byl uprostřed pohlavního zrání. To je psychologický význam této čáry, ale puberta sama začíná okolo 12 let.
Puberta je nejnápadnější mezník, proto ji i lidé znají. Definuje nám biologickou zralost, tedy schopnost porodit děti. To provází potřeba odpoutat se od primární rodiny, zakládat partnerské vztahy. Pro výuku se objevuje silná ctižádost a dominují ego-vztažné motivace a děti jsou schopny jak soustředěného výkonu, tak i soustředěného odporu vůči dospělé autoritě. Kvůli tomuto psychickému rozdílu a předělu mezi odlišuje základní a střední škola. Změna primárního kolektivu okolo puberty je přirozená a změně myšlení odpovídá i změna způsobu vyučování. Naopak do puberty by se primární školní kolektiv neměl měnit, stejně jako dětem před pubertou velmi nesvědčí změny rodičů.
Víceletá gymnasia jsou sice dobovým trendem, ale většina dětí v páté třídě ještě není mentálně nastavena ani na změnu kolektivu, ani na kariérně a ctižádostivě stavěnou výuku. Výsledkem je, že učitelé na gymnasiích musejí přednášet dvojím stylem - jednou pro mladší (spíš základkovým stylem) a jinak pro starší (spíš středoškolským stylem). To ne každému učiteli je vlastní a většině takové sezení na dvou židlích nevyhovuje. Navíc přijímací řízení v tomto věku spíš dělí děti na ty, které šly na ZŠ v šesti versus v 7 letech. Ti starší bývají totiž při přijímačkách na gymnasia mentálně vyspělejší.
Přirozená stabilita vztahu je přibližně čtyři roky. Delší vztahy mají sklon se samovolně rozpadat (viz například přechozené partnerské vztahy, hudební skupiny ap.) Tedy je rozumné koncipovat vzdělávací celky po této periodě 4 - 5 let. Po pubertě by si měly školy předávat studenty po 4 - 5 letech. Kratší perioda 2 - 3 roky nevadí, ale předá se málo informací. Delší periody jsou spíš na závadu, protože přichází krize a demotivace při studiu. Většina vysokoškoláků pamatuje krizi čtvrtého ročníku - ztrátu motivace s úvahami, že by to nejraději zabalili.
Školní zralost je dramatická změna myšlení a prožívání dětí po 6 roce života. V šesti letech sice nacházíme řadu dětí zralých pro školu, ale stejně tak i mnoho dětí, které pro školu zralí nejsou. Ambiciozní rodiče se naivně upínají na intelektové schopnosti dítěte (umí číst a počítat), ale pro školní úspěch je důležitější citový vývoj - citová stabilita, schopnost sedět hodinu v lavici a poslouchat výklad a schopnost fungovat v kolektivu. Navíc rychlost psychického vývoje v 6 letech souvisí jen volně konečnou inteligencí, kterou bude mít dítě až dospěje. Tedy brzký nástup do školy o inteligenci nevypovídá. Dále když dáme dítě o rok později do školy, než by mělo, uděláme malou chybu. Když dítě dáme do školy o rok dříve, než je na školu zralé, bývá to pro dítě velké a vleklé trauma. Proto se vždy ve školní psychologii zdůrazňovalo, že hranice 6 let pro nástup do základní školy je hranice spodní, spíš by školní docházka měla začínat v 7 letech a jednoroční odklad doporučujeme bez cavyků.
Pokud školní reformy posunou začátek školy do 5 let, tak vznikne stejný problém jako u víceletých gymnasií. Učitelky na základce budou dva roky fungovat v režimu školkovém (5 - 7 let), pak budou muset přepnout a začít učit v základkovém stylu (8 - 10). To opravdu není efektivní a toto přepínání učitelům nesvědčí, až ho nakrásně mohou umět. Vždyť právě proto se oddělili učitelé na prvním a druhém stupni ZŠ. Rozumnější by proto bylo protáhnout školku od 4 do 7 let. Tam budiž udělat nějakou prodlouženou předškolní výuku v školkovém režimu, a teprve od 7 let začít základní školu rovnou ve školním režimu.
Všechny školské reformy by proto měly nemíchat tyto vývojové periody: Školka (3 - 6/7), základní škola (6 - 14/15), střední škola (14-18/15-19), vysoká škola a další periody po čtyřech pěti letech letech, s tím, že kolektivní výchova pro děti mladší tří let (jesle) je rozhodně nevhodná. Jak říkal prof. Matějček: "Domov důchodců je trest dětí rodičům za jesle."