Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
Diskusi okolo klasifikace šimpanzů do rodu člověk nepochopíme, pokud neznáme, jak fungují americké university a vědecké ústavy. Vezměme si příklad ze sousední oblasti. Pokud budeme mít možnost projít pár přírodovědných muzeí v USA, uvidíme řadu poutavých dokumentárních filmů, které probírají možnost života na Marsu. Proč? Proč tak najednou? Odpověď je jednoduchá. Výzkum vesmíru je velmi nákladný koníček. Z jeho výzkumu sice profituje nepřeberná řada jiných vědeckých oborů, ale přesto se NASA již řadu let potýká s úbytkem finanční přízně amerického Kongresu, tedy potažmo i amerických voličů. Není-li přízeň voličů, zapomeňte na výzkum vesmíru. Dřív penězovod do vesmírných projektů zabezpečovala studená válka a soupeření mezi USA a SSSR o to, kdo první zapíchne svou vlajku na Měsíci. Ty časy jsou však dávno ty tam a dnes by bombastické hledání života na Marsu mohlo otevřít kapsu amerického voliče mnohem snadněji, než otázka jaký je poměr minerálů amfibolu a pyroxenu v čedičích na Marsu.
S problémem, kam zařadit šimpanze je tomu stejně. Máme-li přečten genom člověka, pak rozluštění genomu šimpanze je nudná záležitost. Jak si však zajistit velkou citovanost, a tak i nevysychající penězotok na další výzkumy? „Well... tak prohlásíme, že šimpanz by měl být přesunut do rodu člověk.“ Z hlediska vědecké taxonomie se jedná o bezvýznamný návrh, ale ne z hlediska mediálního, což je patrné i ze série článků na toto téma v Respektu. Stejně jako je prakticky stoprocentně jisté, že se na Marsu žádný život nenajde, tak je zřejmé, že stěhování šimpanze z rodu do rodu znamená nic víc než jeho přeskoky z větve na větev. Jedná se tedy o bouři ve sklenici vody, která však může zaručit klidnou práci ne jednomu kvalitnímu vědci. Tento jev totiž neznamená, že by základní výzkum neměl své opodstatnění, ale spíše že by volič měl více mít pochopení pro ryze vědecké závěry – tedy jaký je poměr minerálů či mapování genomů jednotlivých živočichů.
Definice člověka, a tedy hranice mezi člověkem a zvířetem, je totiž rozplizlá už velmi dlouho a je dobré mít na paměti vývoj tohoto problému. Zábavné je též sledovat teoretický či vědecký přístup, jak šel v dějinách ruku v ruce s praktickými kriterii pro klasifikaci člověka.
Za dob otrokářství nebyla hranice mezi člověkem a zvířetem důležitá. Mnohem důležitější byla otázka ke komu ten který patří. Například u starozákonních Židů příkaz desatera Nezabiješ se vztahoval na příslušníky vlastního kmene, ale ne na příslušníky jiných pronárodů. Dříve tedy znamenal: „Nezabiješ našince“, dnes však chápeme tento příkaz ve smyslu „Nezabiješ člověka“. Stejně tak ve starověku byl důležitější rozdíl mezi svobodným člověkem a otrokem než mezi otrokem a zvířetem. Neboť jak otrok, tak zvíře dům a často i žena byli majetkem svobodného občana Římského impéria.
Posun v této starověké praxi přineslo až křesťanství, které zrovnoprávnilo kterékoli dva lidi před Bohem. Všimněme si, že to nebyla Aristotelova vědecká definice člověka jako živočicha rozumného a zvířete jako živočicha nerozumného, ale bylo to praktické pravidlo: „Může vyznat, že Ježíš Kristus je Pán? Ano. Je tedy pokřtitelný, a tedy je to člověk.“ Toto, na první pohled primitivní pravidlo zrovnoprávňuje otroka a jeho pána mnohem rychleji a účinněji než celá starověká filosofie. (Pro zajímavost, tomuto tématu je věnován list sv. Pavla Filemonovi.) S trochou vtipu bychom i v dnešním světě bychom mohli najít takové primitivní, ale žité pravidlo: „Člověk je ten, komu můžeme prodat plechovku Coca-coly.“
Nicméně celý starověk a většinu novověku se věřilo, že existuje ostrá hranice mezi člověkem a zvířetem. Tento názor je mnohem starší než křesťanství, ba možná jej křesťanství přejalo v řecky mluvícím prostředí a pod vlivem řecké filosofie. Tyto úvahy vycházely z představy, že rozumová činnost nemůže být vázána na hmotu jako vnímání. Řečeno zjednodušeně. Když se díváme na něco kulatého, tak vždy vidíme něco o určitém průměru. Jak ale je schopen náš rozum chápat obecnou kulatost, tedy jakoukoliv množinu bodů stejně vzdálenou od středu? Takovou obecnou kulatost není možno vidět na žádné jednotlivé věci, tedy musí existovat nějaký ne-hmotný nositel, který chápe takto hmotně neexistující obecnou kulatost. Tímto chápajícím měla být nehmotná a nesmrtelná duše, která formuje člověka.
Pointa této úvahy se však začala rozpouštět s příchodem moderní psychologie ke konci devatenáctého století. Dnes nikdo nepochopí zděšení a odpor tehdejších přírodovědců vůči zjištěním, že nervový signál se šíří tělem s měřitelnou rychlostí. Jak to? Vždyť tato nesmrtelná duše má být přeci v každé části těla celá! Jak to, že reaguje pomaleji na štípnutí do nohy než do ruky? Stejně tak, kdo dnes pochopí, proč Leibnitz nemohl Newtonovi odpustit, že znesvětil tu nejčistší esenci na světě, totiž bílé světlo, tím, že ukázal, že je složené z barevných, dále nerozložitelných složek? I tento starší objev nabořil tisíce let trvající jistotu o ostré a zřetelné hranici mezi hmotném a nehmotném světě, tedy i o hranici mezi člověkem a šimpanzem či jiným zvířetem.
Tedy pokud bychom chtěli přesně lokalizovat, kde vlastně vznikl problém šimpanze a člověka, měli bychom jej hledat zde. Již zde se totiž objevila ta heretická myšlenka, že nejenom člověk, ale i šimpanz by mohl mít nesmrtelnou a nehmotnou duši. Měli bychom tedy experimentálně testovat, zda šimpanz je schopen vyznat víru v Krista Ježíše, a tedy zda je pokřtitelný?
Naštěstí asi nebude tak zle, protože byl to sám homo sapiens sapiens, který se postaral o to, aby mezi ním a šimpanzem zela dost hluboká propast. Tuto propast má na svědomí pravděpodobně největší genocida v dějinách lidstva, o které se bohužel nezachovaly žádné záznamy. Po celé Zemi se ve čtvrtohorách, tak před dvěma miliony let hojně rozšířili kromě zmíněného druhu sapiens sapiens, který žil především v Africe, ještě další dva druhy: Homo erectus (Asie) a homo neandertalensis (Evropa), které jak co do anatomických znaků, tak do inteligence byli dnešnímu člověku mnohem blíže než dnešní šimpanzi. Jejich vyhynutí lze jen velmi obtížně připsat na vrub klimatickým změnám či nemocím. Mnohem pravděpodobnějším vysvětlením je, že tyto dva nejbližší příbuzní byli prostě nemilosrdně vybiti „ostřím meče“ či spíše pazourku, který třímal v rukou náš homo sapiens sapiens.
Je-li tato teorie pravdivá, pak nám naši předci dostatečně názorným a praktickým gestem vyznačili hranici mezi člověkem a zvířetem. Kdyby považovali šimpanze za sobě rovné, pak by je též vyhubili. Šimpanzi jsou mezi námi na rozdíl od homo erectus a homo neadertalensis. To je známka toho, že jejich inteligence ve srovnání se zmíněnými mrtvými příbuznými byla asi opravdu hodně nesrovnatelná. Ze stejného důvodu ani Hitler neposílal šimpanze do plynových komor.
Jak bylo řečeno na začátku, hranice rodů není pro biologii důležitá, ale určuje řadu našich důležitých životních postojů. Mimo jiné i postoj ke smrti, k morálce, představy o posmrtné existenci ap. Proto je probíraná vědecké provokace tak vděčným mediálním tématem.
Nicméně mezi dobrodružství vědy patří i to, že čas od času zklamaně zjistíme, že stojíme uprostřed slepé uličky a nevíme co dál. Stejně tak nevíme, co bude dál s otázkou o existenci posmrtného života, o existenci ostré hranice mezi člověkem a šimpanzem či zvířetem obecně. Toto zklamání má však i svá positiva. Jako každé zklamání, i toto představuje smrt nějaké falešné iluze.
Jednou z těchto falešných iluzí je představa, že ten nepřehlédnutelný rozdíl mezi člověkem a zvířetem nemá na svědomí jakýsi éterický obláček vědomí: Zřejmě neexistuje jakési universální vědomí, které když připevníme na živočicha jako batoh na záda, tak dostaneme člověka.
Hmotné a psychické nám v člověku před očima srůstá do jedné těžko oddělitelné jednoty. Musíme tedy dát vale představám, že existují jakási universální vědomí, které si tak promiskuitně střídají různá těla asi jako motýl Emanuel poletuje od květinky ke květince. Vědomí, alespoň co máme možnost pozorovat, je vždy vázáno na konkrétního jedince a nemůžeme jej oddělit – zatím žádnými experimentálními metodami – od hmotného mozku.
Tedy otázka, zda nějaká naše část přežije naši smrt, je stále otevřená. Stěhování šimpanze z rodu do rodu tuto jistě nevyřeší. Problém bude zřejmě o řád složitější a odhalí jej zřejmě až budoucnost. Tak ji můžeme s napětím očekávat.