Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
V čem se člověk liší od zvířat? Proč nepovažovat šimpanze také za člověka? Kdy pak budou křtiny prvního šimpanze? Byla by reinkarnace do šimpanzů přiměřený trest pro sadistické nacisty? Má šimpanz právo na platební kartu Visa či pouze Maestro? Nebo naopak, nejsou lidé pouze ti s bílou kůží? Nemělo by všem méněcenným rasám sebrat volební právo? Takové otázky přináší s sebou definice člověka. Tu stačí jen o málo rozšířit nebo zúžit a má to nedozírné následky na vztahy mezi lidmi a fungování společnosti. Pojďme se podívat, jak se definice člověka vyvíjela a jaké úvahy ji provázely.
Definice člověka, a tedy hranice mezi člověkem a zvířetem, je problematická od nepaměti. Je užitečné zběžně znát vývoj tohoto problému a je zábavné sledovat teoretický či vědecký přístup, jak šel v dějinách ruku v ruce s praktickými kriterii pro klasifikaci člověka.
Za dob otrokářství nebyla hranice mezi člověkem a zvířetem důležitá. Mnohem důležitější byla otázka ke komu ten který patří. Například u starozákonních Židů příkaz desatera Nezabiješ se vztahoval na příslušníky vlastního kmene, ale ne na příslušníky jiných pronárodů. Dříve tedy znamenal: "Nezabiješ našince", dnes však chápeme tento příkaz ve smyslu "Nezabiješ člověka". Stejně tak ve starověku byl důležitější rozdíl mezi svobodným člověkem a otrokem než mezi otrokem a zvířetem. Neboť jak otrok, tak zvíře dům a často i žena byli majetkem svobodného občana Římského impéria.
Posun v této starověké praxi přineslo až křesťanství, které zrovnoprávnilo kterékoli dva lidi před Bohem. Všimněme si, že to nebyla Aristotelova vědecká definice člověka jako živočicha rozumného, ale bylo to praktické pravidlo: "Může vyznat, že Ježíš Kristus je Pán? Ano. Je tedy pokřtitelný, a tedy je to člověk." Toto, na první pohled primitivní pravidlo zrovnoprávňuje otroka a jeho pána mnohem rychleji a účinněji než celá starověká filosofie. (Pro zajímavost, tomuto tématu je věnován list sv. Pavla Filemonovi.) S trochou vtipu bychom i v dnešním světě bychom mohli najít takové primitivní, ale žité pravidlo: "Člověk je ten, komu můžeme prodat plechovku CocaColy nebo nabídnout platební kartu. "
Aristoteles však byl víceméně první, kdo přišel s nápadem definovat různé druhy živočichů a rostlin dvěma slovy podobně, jako se dává jméno lidem: Rodové jméno, které definuje původ, tedy jakési příjmení živočicha, a pak druhové jméno, které analogií křestního jména. Například člověk je rodem živočich, a druhem rozumný. Zvíře je rodem též živočich, ale je to druh nerozumných živočichů.
Takto tedy vznikla klasifikace, kterou se proslavilo hned několik dalších lidí po Aristotelovi. Například novoplatonik Porfyrius rozdělil všechny věci do systému, který si můžeme zjednodušeně představit jako strom, který se postupně od kořenů dělí podle postupně přidávaných kritérií. Věci dělíme na hmotné a nehmotné, hmotné pak na živé a neživé, živé nazýváme organismy (nebo pro pobavení připomeňme starý český ekvivalent slova organismus živok). Organismy dělíme podle toho, jestli poznávají nebo nepoznávají, na živočichy a rostliny. Kritériem pro živočicha tedy byla podle Aristotela schopnost poznávat (vnímat, cítit, zakoušet bolest ap.) a ne typ metabolismu, jak je tomu dnes - autotrofní jsou rostliny, živočiši jsou heterotrofní. Posledním dělícím kritériem, které rozdělovalo živočichy, byla zmíněná schopnost uvažovat. (Ve starověku i ve středověku se totiž velebil rozum jako nejvyšší lidská schopnost. To je trochu odlišné od dnešní doby, která velebí intenzitu prožitku a ryzost emoce. Tento rozdíl j, jen tak na okraj, patrný již na reklamách, které dnes nehlásají: "Člověče, mysli, vyplatí se ti to", ale "Užij si, odvaž se, ale nech se slepě vést...")
Porfyriuv strom (Arbor Porphyrii)
Klasifikaci organismů na druhy, rody, čeledě, řády ap. dovedli k dokonalosti biologové. Byl to především Carl Linne, který do takového nepoměrně rozkošatěnějšího stromu zařadil všechny organismy. Nakonec však člověk byl opět zařazen do rodu homo s druhovým označením sapiens - moudrý, rozumný. I na tomto detailu vidíme, jak byla zachována kompatibilita s původní Aristotelovou ideou. Tato klasifikace představovala velký krok vpřed. Uvědomme si, že ještě za Jana Amose Komenského se dělily zvířata na divou zvěř, domácí dobytek a drobnou havěť. Tedy biologická klasifikace na základě společných anatomických a morfologických znaků byl ohromný skok dopředu, který se neobešel bez vlivu na definici člověka.
Následné biologizující pohledy na člověka vedly k pokusům definici člověka spíše zúžit. (Pro srovnání, nedávný pokus zařadit šimpanze do rodu člověk (homo) se snaží definici člověka rozšířit.) Definici člověka jen na určitou rasu zužoval především jakýsi vědecký rasismus, a to tak, že do extrému rozvedl myšlenku anatomických a morfologických rozdílů, které jinak definují rody a druhy (tvar lebky, barva kůže ap.). Toto pokušení zužovat definici člověka pouze na vybranou rasu je silné dodnes. V extrémní podobě je známe z nacistického Německa, ale i v Čechách je v relativně umírněné verzi representuje například Petr Bakalář. Ten poukazuje na odlišnosti mezi rasami, které nepochybně existují nejen na anatomicko-morfologické úrovni, ale i na psychologické. Otázka však, je jaké praktické závěry odvodíme od toho, že se dvě rasy v nějakých ohledech liší. (Mají mít cikáni volební právo?)
Ovšem když pomineme hrůzné důsledky těchto pokusů zužovat definici člověka na nějakou rasu, jako byly vyhlazovací tábory, pak proti zužování definice člověka na rasu hovoří především jedna důležitá hranice, která se stala základem biologické definice druhu.
Dvě skupiny organismů, které se mohou lišit v nepřeberné řadě ohledů, představují podle biologie jeden druh, pokud můžeme zkřížit zástupce těchto skupina a oni mají potomstvo, které se může dále rozmnožovat. (Například nemůžeme zkřížit člověka s oslem - nemají žádné potomstvo, ale ani mula, která vznikne zkřížením osla s koněm, není schopna se dále rozmnožit. Tedy osel, kůň a člověk představují různé živočišné druhy.)
Tato definice je přirozená a definuje velmi ostrou hranici mezi druhy, protože má nedozírné praktické důsledky. Když válečníci přepadnou jiný kmen, kde žijí jiní, divní, od nich odlišní lidé, a brutálně znásilní místní ženy, tak tyto ženy jim mohou dáli syny - pokračovatele jejich rodu. Mohou nahradit jejich vlastní, třeba neplodné ženy ap. To platí pro všechny lidské rasy bez rozdílu a nekontrolovatelné míšení tak boří hranice mezi rasami. Výsledkem je například etnicky a rasově promíšená Evropa a v dlouhodobé perspektivě se boří všechny pokusy zúžit definici člověka na rasu.
To však neplatí to pro šimpanze. Člověka není možno zkřížit se šimpanzem, ani s jinou opicí, tedy nejsou to živočiši jednoho druhu. Jestli budou nebo nebudou členy stejného rodu již není tak důležité, protože mezi rody neexistuje tak ostrá hranice jako mezi druhy. Kritéria při stanovování rodů jsou mnohem pružnější a výzkumník má relativní volnost definovat a měnit rody, aniž to má nějaké praktické důsledky.
Čtenář si možná řekne: "Dobře tedy, mezi šimpanzem a člověkem je zřetelný předěl. Jak to tedy, že se objevují pokusy definici člověka rozšířit? Ty se přeci neobjevovaly v historii, ty jsou výdobytkem novověku. Proč?"
Celý starověk a většinu novověku se věřilo, že existuje ostrá hranice mezi člověkem a zvířetem. Tento názor je mnohem starší než křesťanství, ba možná jej křesťanství přejalo v řecky mluvícím prostředí a pod vlivem řecké filosofie. Tyto úvahy vycházely z představy, že rozumová činnost nemůže být vázána na hmotu jako vnímání. Řečeno zjednodušeně. Když se díváme na něco kulatého, tak vždy vidíme něco o určitém průměru. Jak ale je schopen náš rozum chápat obecnou kulatost, tedy jakoukoliv množinu bodů stejně vzdálenou od středu? Takovou obecnou kulatost není možno vidět na žádné jednotlivé věci, tedy musí existovat nějaký ne-hmotný nositel, který chápe takto hmotně neexistující obecnou kulatost. Tímto chápajícím měla být nehmotná a nesmrtelná duše, která formuje člověka.
Pointa této úvahy se však začala rozpouštět s příchodem moderní psychologie ke konci devatenáctého století. Dnes nikdo nepochopí zděšení a odpor tehdejších přírodovědců vůči zjištěním typu, že nervový signál se šíří tělem s měřitelnou rychlostí. Jak to? Vždyť tato nesmrtelná duše má být přeci v každé části těla celá! Jak to, že reaguje pomaleji na štípnutí do nohy než do ruky? Stejně tak, kdo dnes pochopí, proč Leibnitz nemohl Newtonovi odpustit, že znesvětil tu nejčistší esenci na světě, totiž bílé světlo, tím, že ukázal, že je složené z barevných (ergo ne-čistých), dále nerozložitelných složek? I tento starší objev nabořil tisíce let trvající jistotu o ostré a zřetelné hranici mezi hmotném a nehmotném světě, tedy i o hranici mezi člověkem a šimpanzem či jiným zvířetem.
Tedy pokud bychom chtěli přesně lokalizovat, kde vlastně vznikl problém šimpanze a člověka, měli bychom jej hledat zde. Již zde se totiž objevila ta heretická myšlenka, že nejenom člověk, ale i šimpanz by mohl mít nesmrtelnou a nehmotnou duši. Měli bychom tedy experimentálně testovat, zda šimpanz je schopen vyznat víru v Krista Ježíše, a tedy zda je pokřtitelný?
Naštěstí asi nebude tak zle, protože byl to sám homo sapiens sapiens, který se postaral o to, aby mezi ním a šimpanzem zela dost hluboká propast. Podle některých antropologických teorií má tuto propast na svědomí pravděpodobně největší genocida v dějinách lidstva, o které se bohužel nezachovaly žádné záznamy. Po celé Zemi se ve čtvrtohorách, tak před dvěma miliony let, hojně rozšířily ještě další dva lidské druhy. Kromě zmíněného druhu sapiens sapiens, který žil především v Africe, po Zeměkouli pobíhal vývojově starší homo erectus (Asie) a homo neandertalensis (Evropa). Tyto dva druhy byly dnešnímu člověku mnohem blíže než dnešní šimpanzi, jak co do anatomických znaků, tak do inteligence, tak do chování a používání nástrojů. Jejich vyhynutí lze jen velmi obtížně připsat na vrub klimatickým změnám či nemocem - ty přece byly pro všechny tři druhy přibližně stejné. Mnohem pravděpodobnějším vysvětlením je, že tyto dva nejbližší příbuzní byli prostě nemilosrdně vybiti "ostřím meče" či spíše pazourku, který třímal v rukou náš homo sapiens sapiens.
Je-li tato teorie pravdivá, pak nám naši předci dostatečně názorným a praktickým gestem vyznačili hranici mezi člověkem a zvířetem a řádně rozšířili hraniční oblast. Kdyby považovali šimpanze za sobě rovné, pak by je zřejmě též vyhubili. Šimpanzi jsou mezi námi na rozdíl od homo erectus a homo neadertalensis. To je známka toho, že jejich inteligence ve srovnání se zmíněnými mrtvými příbuznými byla asi opravdu hodně nesrovnatelná. Ze stejného důvodu ani Hitler nepovažoval šimpanze za ohrožení Arijské rasy a neposílal je do plynových komor. U této úvahy je třeba si uvědomit, že lidé a ideologie nejvíce nenávidí ne ty, kteří jsou naprosto odlišní, ale ty kteří jsou velmi blízko. Například komunisté nevíce nenenáviděli trockisty a ne hinduisty.
Jak bylo řečeno na začátku, hranice rodů není pro biologii tak důležitá, ale určuje řadu našich důležitých životních postojů. Mimo jiné i postoj ke smrti, k morálce, představy o posmrtné existenci ap. Proto jsou probírané vědecké provokace o rozšíření definice člověka na šimpanze či zúžení na vyvolenou rasu tak vděčným mediálním tématem.
Nicméně mezi dobrodružství vědy patří i to, že čas od času zklamaně zjistíme, že stojíme uprostřed slepé uličky a nevíme co dál. Stejně tak nevíme, co bude dál s otázkou o existenci posmrtného života, o existenci ostré hranice mezi člověkem a šimpanzem či zvířetem obecně. Toto zklamání má však i svá positiva. Jako každé zklamání, i toto představuje smrt nějaké falešné iluze.
Jednou z těchto falešných iluzí je představa, že ten nepřehlédnutelný rozdíl mezi člověkem a zvířetem nemá na svědomí jakýsi éterický obláček vědomí. Bohužel, zřejmě neexistuje jakási universální duše, kterou když připevníme na živočicha jako batoh na záda, tak dostaneme člověka.
Veškerý výzkum ukazuje, že hmotné a psychické nám v člověku před očima srůstá do jedné těžko oddělitelné jednoty. Musíme tedy dát vale představám, že existují jakási universální vědomí či duše, které si tak promiskuitně střídají různá těla asi jako motýl Emanuel poletuje od květinky ke květince. Lidské vědomí, alespoň co máme možnost pozorovat, je vždy vázáno na konkrétního jedince a jeho individuální vývoj. Nemůžeme jej oddělit - zatím žádnými experimentálními metodami - od hmotného mozku, který je stejně jedinečný a nezaměnitelný jako otisky prstů či duhovka oka.
Tedy otázka, zda nějaká naše část přežije naši smrt, je stále otevřená a leží za branami experimentální vědy. Stěhování šimpanze z rodu do rodu tuto důležitou otázku jistě nevyřeší. Problém bude zřejmě o řád složitější a odhalí jej zřejmě až budoucnost. Tak ji můžeme s napětím očekávat.