Zkušenost s ústavem pro mentálně retardované

Mých devatero řemesel aneb Boj se stereotypem 18 - 27

Ivana Šimoníkova 2002

Mých devatero řemesel aneb Boj se stereotypem XVIII

 Z minulých dílů:
Po různých studiích a praxích, po mateřské dovolené a čtrnáctidenní hororové brigádě v mateřské škole jsem konečně poprvé nastoupila do opravdového zaměstnání. Na rok jsem se stala vychovatelkou mentálně postižené mládeže v ústavu stojícím ve stráních nad naší vsí.

Za socialismu se jakkoli postižení jedinci většinou oddělovali od „normální“ populace a zavírali do ústavů. Lidé je nebyli zvyklí vídat, nevěděli, jak se k nim chovat, jak dalece jsou postižení. V naší vesnici se obyvatelům ústavu nelichotivě přezdívalo „ty blázni shora“. To asi vypovídá o mnohém. Ale mentálně postižené děti rozhodně žádní blázni nejsou.

Bylo mezi nimi mnoho takových, na nichž byste na první pohled, ba ani při běžném hovoru, žádné odlišnosti neshledali. Odpovědně mohu prohlásit, že mezi „obyčejnou“ populací jsem se setkala s mnohem zaostalejšími a hloupějšími jedinci. Ti z ústavu měli smůlu. Narodili se inteligentním rodičům, kteří si ve vývoji svého dítěte dokázali všimnout anomálií a svěřit se s nimi odborníkům. Odborníci zpravidla konstatovali nějaké mentální poškození a dítě putovalo do ústavu. Když se ale postižené dítě narodilo do zaostalé rodiny, ta si většinou odlišností ani všimnout nemohla, děcko nějak prolezlo zvláštní školou, nějak se vyučilo, získalo občanku a možnost plodit děti a rozšiřovat řady nechytrých. (Já netvrdím, že zaostalým rodičům se nutně rodí geneticky zaostalé děti — musím ale konstatovat, že v zaostalé rodině nemá ani normální dítě valnou šanci něčeho dosáhnout.)

Pak byly v ústavu — a to je varující — skutečně normální děti. Ve většině případů pocházely z početných cikánských rodin. Jejich rodiče je měli snad svým způsobem rádi, ale nedokázali se o ně řádně starat. Děti vyrůstaly jako dříví v lese, často hladověly, nechodily do škol. Když je sociální pracovnice odebraly, rodina to zpravidla ani nepostřehla. Nanejvýš si oddechla, že ubyl jeden či více hladových krků. Děti putovaly po různých (a nutno říci přeplněných) zařízeních, a protože byly divoké, nezkrocené, zlobivé, všude se jich hleděli zbavit, až nakonec skončily v ústavech pro mentálně postižené, ačkoli takové nebyly.

Já se hned při nástupu setkala s jedním z nich — byl to asi 13letý cikánský chlapec Robert, divoký, násilnický, němý. Alespoň tak mi ho představili. Týden před mým příchodem se zmocnil koloběžky, využil toho, že zůstala otevřena vrata areálu, a na koloběžce uprchl. Chytili ho až po několika kilometrech, které zdárně urazil po hlavní silnici směrem k městu. Když se ho snažili naložit do auta, zakousl se vychovatelce do ňadra, a to tak mocně, že na něm měla několik týdnů pořádnou modřinu.

Robert si mě nedůvěřivě prohlížel, ale žádnou zvláštní agresi neprojevil. Teprve když jsem s dětmi vyšla do zahrady, nenápadně tam ukořistil sukovitou větev a vší silou mě s ní praštil zezadu do hlavy.
Udělala jsem něco, co by všelijací teoretičtí vychovatelé, kteří děti vidí sotva hodinu týdně, považovali za naprosto nepřípustné, ale co ve skutečnosti bylo jediné správné. Rychle jsem se otočila, vyrvala chlapci větev a ránu mu natvrdo oplatila. Robert se zakymácel, pak roztáhl obličej do úsměvné grimasy a od té doby mi byl oddaný jako pes.

Ten ubožák totiž vyrůstal jako divoké zvíře. Byl fixován na matku. Ta ale pro příživnictví skončila v kriminále a o kluka se měl starat otec s tetou. Jak už to u takových rodin bývá, místo výchovy se tito primitivové starali hlavně o chlast a Robert musel vyvinout notné úsilí, aby nezemřel hlady. Stal se samostatným a sklonil se jen před silnějšími jedinci. Když jsem mu tedy ránu oplatila, uznal mou nadřazenost ve smečce a podřizoval se pak všem dalším příkazům bez okolků.

Strašně rád servíroval ostatním dětem na stůl a počínal si jako opravdový pikolík. Taky dokázal během několika vteřin otevřít všechny jednoduché zámky — na to jsem přišla, když jsem od skříně s hračkami ztratila klíček a nešťastně zírala na nedobytné dveře. Robert mě pohladil po zádech, zavrtěním hlavy dal najevo, že si nemusím dělat starosti, a pak nějak nad zámkem zakouzlil a bylo to.

Z útržků zdravotní dokumentace jsem si postupně sestavila obrázek jeho dosavadního života. Když o něj teta s otcem nejevili zájem, musel se nějak živit. Patrně se toulal a kradl — naučil se odemykat zámky. A také asi vypomáhal po hospodách — to proto ty číšnické dovednosti. Nakonec ho při toulkách srazilo auto, on se dostal do nemocnice a pak k nám.
Dokonce se ukázalo, že vůbec není němý. Když jsem mu znovu svěřila koloběžku a on šťastně kroužil po dvoře, z nepozornosti si rozsekl kotník. V ten ráz začal křičet: „Maminko, maminko moje!“
Nemluvil patrně z prodělaných stresů — ztráty matky, krušného života a nehody. Ten výkřik se pak už nikdy neopakoval. Nevyloudil ze sebe ani žádná další slova. Přemístili ho do jiného ústavu. Snad tam — zklidněn a v bezpečí, našel znovu řeč.

Dalším smutným případem byla pětiletá hluchoněmá cikánečka Alenka. Převezli ji k nám z ústavu pro hluchoněmé, že prý je zlobivá a nevychovatelná. Přesto tahle holčička už uměla přečíst většinu písmen a bylo na ní vidět, že při odborné péči by se dokázala naučit mluvit. Jenže odborníci — už tak zahlceni „normálními“ dětmi, se jí s chutí zbavili. Alenka neměla žádnou rodinu, která by se za ni postavila, a tak skončila také v ústavu pro mentálně postižené.

Byla mazaná jako liška. Když děti zpívaly, otvírala ústa a vydávala jakési skřeky. Byla při tom hrozně šťastná a já ji chválila za ten pěkný výkon. Když si vás oblíbila, dokázala z vašeho gesta či pohledu vyčíst jakékoli přání a s radostí ho splnila. Neoblíbeným vychovatelkám (těch byla většina) ale prováděla pěkné neplechy.
Jednou v noci strhala staré lino v ložnici a vyházela ho oknem na dvůr. To lino bylo opravdu staré, prošlapané, chmurně šedivé, ani se nedivím, že se jí nelíbilo. Když ráno vychovatelky zjišťovaly, kdo to udělal, Alenka se k činu bezelstně přihlásila. Dostala za to notný sec mazec.
Já se o celém incidentu dozvěděla asi až za dva dny, když jsem přišla na směnu a krásné nové a veselé lino už bylo položeno. Alenka mě uvítala se šťastným úsměvem a za ruku mě vedla do ložnice. Ukázala na pestrou podlahu a pak se s hrdostí udeřila do hrudníku. Jako by říkala: „Vidíš, tak tohle je moje zásluha!“ A měla pravdu.

Jednou k nám do ústavu přivezli tři cikánská děvčata a chlapce. Byli to sourozenci z jedné rodiny. Skupinku vedla 15letá Růžena. Byla evidentně zvyklá starat se o všechny své mladší sourozence, nahrazovat jim mámu. Tyhle děti také nebyly postižené, jen zoufale zaostalé. A to se jim stalo osudným. I ony skončily v ústavu.
Když jsme je umyli, odvšivili a oblékli do čistého, vypadaly spokojeně. Vzali jsme je do jídelny na oběd. Polévku snědly vcelku bez problémů, zato na talíř s omáčkou, masem a knedlíky zíraly naprosto bezradně. Museli jsme jim ukázat, jak se to jí. Ani nejstarší Růžena si nevěděla rady. Stejný problém vyvstal při snídani — sourozenci vůbec netušili, jak mají uchopit namazaný krajíc chleba a jak ho jíst.

„Tak co, děti, jak vám u nás chutná?“ ptala jsem se jich. Děvčata se po sobě podívala a pak zahanbeně sklopila oči. Až Růžena si dodala odvahy. „Víš, teto, moc né. My jsme mívali doma lepší jídlo.“
„Jak, lepší? Co jste jedly?“ ptala jsem se ohromeně, protože se mi vybavila jejich nuzota a zaostalost. „No, víš, když táta přines peníze, tak nám máma nakoupila grilovaný kuřata, párky v rohlíku nebo hranolky s kečupem. To byla dobrota!“ zasvítily děvčeti oči. Pak ale pohasly. „No, jenže táta pak s mámou všechno propili a prokouřili…“
Stáhlo se mi hrdlo. „A co jste teda jedli do další výplaty?“ sondovala jsem. „No — táta dycky někde sehnal búra a koupil bochník chleba. Ten nám hodil na zem a my ho roztrhali na kusy. Ale taky to bylo dobrý — teplej, čerstvej chleba — to je něco!“

Protože tihle sourozenci na sobě velmi lpěli, snažili jsme se prosadit, aby byli umístěni do nějakého ústavu společně. Nebylo to jednoduché — tehdejší zvyklosti na nějaké city dětí nedbaly. Ale povedlo se. Snad jsou pořád spolu.

Ředitel ústavu věděl, že k nám přicházejí i zdravé děti, ale mnoho toho nadělat nemohl. Když však jednou dovezli hezkou a bystrou 15letou cikánku, dopálil se, praštil pěstí do stolu a rozhodl se osobně dohlédnout na to, aby se vrátila do života za ústavní zdí.
Jmenovala se Monika a žila s matkou. Ta pracovala jako uklízečka, ale jejím hlavním zdrojem obživy byla prostituce. Jen se moc nedivte — tahle živnost kvetla i za socialismu a když jste měli v občance razítko od jakéhokoli zaměstnavatele, policie už na vás nemohla. Nebo se stačilo vdát.
Povedená maminka neposílala dceru do školy, ale zaučovala ji v praktičtějších věcech. Proto Monika ani v patnácti letech neuměla číst, psát a počítat. Ředitel jí zajistil výuku a složení jakési zkoušky. Vydobyl pro ni občanský průkaz a propuštění z ústavu. Jenže pro Moniku už bylo pozdě. Domácí výchova zvítězila. Naposledy jsem ji viděla na novinové fotografii šlapek u E 55. No — alespoň ji nemohou tak snadno ošidit, když se procvičila v těch počtech…

Abych tenhle díl seriálu zakončila trochu veseleji, povím vám o slepém Michalovi. I on pocházel z cikánské rodiny, ale velice dobré a funkční. Rodině velela maminka — ženská statná jak kyrysar, ale laskavá a usměvavá. I tatínkovi mnoho do dvou metrů nescházelo. Měli více dětí a všechny stejně rádi, včetně slepého a zaostalého Michala. Chovali se k němu naprosto nenuceně, nijak jeho ani sebe kvůli postižení neomezovali. Byl organickou součástí rodiny do takové míry, jakou jsem u žádné jiné — třeba bílé a vzdělané — rodiny už nikdy neviděla. Rozhodně nehodlali dát Michala do ústavu — u nás pobýval jen na předepsané pozorování.

Michal byl 16letý čahoun, právě mutoval, takže jeho poznámky zněly jako skřípání dveří. „Teto Ivo, si to ty?“ mával kolem sebe rukama, když mě vítal do směny. „No jasně, že jsem to já,“ potřásla jsem mu pravicí. Michal se zlověstně zachechtal a zavětřil jako pes. „To máš pravdu — já tě poznám na dálku. Protože — teto Ivo, ty smrdíš jako starej kozel!“ pronesl svou oblíbenou repliku.
Jindy — při obědě — se naklonil do výdejního okénka a zahlaholil: „Teto kuchařko, si tady?“
„To víš, že jo, Michálku, co bys rád?“ rozplývala se kuchařka. „Ále — chci ti jen říct, že smrdíš jak plná žumpa, chacha!“
Člověk se ale na něj nemohl zlobit. Byl to jeho způsob zábavy a humoru. Pak už ho bavila jen stavebnice lego. Tedy ne že by ji sestavoval, vždyť byl slepý. Ale se zaujetím bral do rukou kostičku po kostičce a pečlivě je ohmatával. Pak je strkal do pusy a prozkoumával jazykem. Tohle vydržel dělat celé dny. Je jasné, že ocumlané lego jsme už jiným dětem do rukou raději nepůjčovali.

Když napadl sníh, rozhodla jsem se udělat dětem radost. Snosila jsem z půdy saně a všechny je vytáhla na zasněžený svah pod ústavem. Byl to široký lán bezpečně končící rovinou. Děti poskákaly na sáňky a už svištěly.
Michala jsem vedla za ruku a vysvětlovala, co ho čeká. Bylo vidět, že sáňkování je pro něj novinka. Měla jsem hroznou radost, že ho mohu naučit něčemu, co nezná, a že odvedu jeho pozornost od těch věčných řečí o smradu. Vůbec jsem nepomyslela na to, jak se bude, chudák, cítit, až se kamsi pořítí tou svou věčnou temnotou.
Usadila jsem se vpředu, Michala posadila za sebe a jeho ruce omotala kolem svého pasu. Odpíchla jsem se a saně se rozletěly jako vítr. Cítila jsem, jak Michal ztuhl. Pak strašlivě zařval, sevřel mě tak prudce, div mě nepřeštípl, a nakonec začal máchat všemi končetinami, jako by se snažil ubránit se pádu do propasti. Chytal mě za vlasy, za uši, dloubal do očí. No — byla to jízda hrůzy! Uklidnil se až notnou chvíli po zastavení. Propustil mě ze smrtícího sevření, rozesmál se a povídá: „Dobrý to bylo, teto. Můžem jet znova! A teto Ivo? Stejně smrdíš jako kozel!“

Inu — děti. To byly ty „moje“ — postižené, a přece plné radosti i starostí, jako kdokoli z nás. Příště vás seznámím s ústavem a zdejšími zaměstnanci. Nebojte se — nudit se nebudete. Ti zaměstnanci totiž byli většinou mnohem větší blázni než všichni obyvatelé ústavu dohromady.

Mých devatero řemesel aneb Boj se stereotypem XIX

Z minulých dílů:
Než jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání (to už mi bylo 24 let), stihla jsem být dcerou, vnučkou, sestrou, studentkou, brigádnicí, manželkou a matkou. Žádná z těchto „profesí“ mě však nepřipravila na to, co mě v „opravdovém“ zaměstnání čekalo.

V předchozím dílu jsem popsala některé obyvatele ústavu pro mentálně postiženou mládež, do něhož jsem nastoupila jako pomocná vychovatelka. Dnes bych vám chtěla přiblížit samotný ústav a jeho chod.
Ústav byl zřízen v krásném zámečku stojícím uprostřed svažité zahrady ve stráních nad vesnicí. Původně ho vedly řádové sestry, lidově zvané jeptišky či jeptindy. Vedly ho řádně, laskavě i přísně, v každém případě však s rozumem. Kromě toho, že byly nevěstami Kristovými, byly také odborně vzdělané — některé měly zdravotní či pedagogickou školu, jiné ekonomickou, zkrátka dokázaly si poradit s dětmi i vedením ústavu.

Socialistický stát pro všelijak postižené občany nikdy příliš štědrou ruku neměl, a tak mnohé ústavy chátraly. Řádové sestry však dokázaly i s tím málem hotové zázraky. Udržovaly budovu i zahradu s fontánami, bazénky, dětskými hřišti s kolotočem, houpačkami a několika krásnými maketami hradů a trpaslíků. Obdělávaly záhony a ze sklizené úrody připravovaly dětem druhé večeře a svačiny. Ze zbytků zase vykrmily prasátka a slepice, kterými opět obohacovaly jídelníček všeho osazenstva. Svépomocí šily dětem ošacení, zhotovovaly kostýmy na karnevaly, jednoduché hračky a pomůcky. A to zatím zmiňuji jen materiální stránku jejich snažení.

To, co dokázaly vykřesat z postižených dětí, bylo prostě úžasné, a troufám si tvrdit, že dodnes je žádné ústavy ani „študýrovaní“ odborníci nepřetrumfli. Sestry totiž bydlely v ústavu společně s dětmi, takže jim byly neustále k dispozici. Staly se jejich matkami a tetami v tom pravém slova smyslu, nikdy nemusely spěchat za rodinou, nemusely řešit problémy spojené s občanským životem, nic nerozptylovalo jejich pozornost od vytyčeného úkolu.
Protože byly dětem neustále nablízku, přesně věděly, co které umí, na co které stačí, co které baví. A dokonale tuto znalost zužitkovaly. Některé svěřence naučily hře na hudební nástroje, jiné zpěvu, recitaci, zdánlivě nevzdělavatelným dokázaly do hlav vpravit základy čtení a počítání. Řídily se heslem, že práce šlechtí, a vedly v tomto duchu i děti. Využily jejich vloh, zájmů a zručnosti — zaměstnaly je v kuchyni, dílnách, na zahradě, v prádelně, žehlírně, při šití, vyšívání, pletení… Chovanci nepoznali nudu, nepotřebovali ani televizi, ačkoli ji měli k dispozici. Jeptišky jim po večerech vyprávěly pohádky i biblické příběhy. Učily je vyrovnat se s postižením, zklidnit mysl i tělo, ctít rodiče, ať toho byli hodni, nebo ne.

Tohle všechno dokázaly řádové sestry laskavostí, trpělivostí a nekompromisností. Bylo-li toho zapotřebí, dostalo nezdárné dítě rákoskou. Nu ano — je to tak. Bez přísnosti, odměn i trestů nelze nikoho vychovat, natož ho něco naučit.
Už v duchu slyším všelijaké odborně (či odporně?) vzdělané teoretiky, jak naříkají a lomí nad mými posledními slovy rukama a křičí, že takhle tedy ne, žádné bití není přípustné, a podobně. No, když tomu věří…

Já už řádové sestry v ústavu nezažila. Nejprve jim komunističtí mocipáni dosazovali do budovy civilní zaměstnance, posléze jeptišky vykázali docela — věřte nevěřte, prý kvůli své víře na ty nebohé „mentály“ nesprávně ideologicky působí. A tak sestry za velkého pláče a křiku „svých“ dětí odjely na Slovensko do kláštera, snad jediného povoleného v té naší pošahané socialistické vlasti. Vedení ústavu se chopil stát a šlo to (jak taky jinak) od desíti k pěti.

Mně o sestrách vyprávěly kolegyně, které tu pracovaly ještě pod jejich vedením, a také samy děti. Tedy děti — z původního osazenstva vychovaného jeptiškami zbylo v ústavu deset dospělých — tři muži a sedm žen. Téhle skupině se říkalo „pracovka“, protože všech deset chovanců pracovalo a dostávalo mzdu. Dva muži pomáhali na zahradě, jeden v kuchyni, ženy se činily v prádelně, žehlírně, v kuchyni i při úklidu. Všichni měli své pokoje a sociální zařízení, vyjížděli na výlety a občas navštívili „své sestřičky“ na Slovensku.
Dostat službu u pracovky, to bylo terno. Tyhle děti — a já jim tak budu říkat i nadále, protože dětmi kvůli svému postižení zůstanou až do smrti, byly opravdu dobře vychované, samostatné, slušné a disciplinované. Dalo se s nimi povídat, hrát hry, jít do kina nebo do divadla. Nikde neudělaly ostudu, natož neplechu.

Ale zpět k fungování ústavu. Po odchodu řádových sester tu pracovalo několik skupin „civilů“, převážně žen. Muži tu byli jen čtyři — ředitel, řidič služebního automobilu, kotelník a údržbář — oba PRDUCHové, neboli PRacující DŮCHodci. Zbytek samé baby všeho věku. A kde je více bab pohromadě, tam nastává peklo!

Jak říkám, zaměstnanci byli rozsortýrováni do několika skupin. Tu první (a v socialistickém státě nejdůležitější) tvořil dělný lid — dvě uklízečky, dvě pradleny, jedna zahradnice, jedna švadlena a dvě kuchařky. Tyto všechny měly k ruce pomocníky (a to velmi zdatné) z řad pracovky. Přesto byla zahrada příšerně zanedbaná, listí nikdo neshrabával už několik let, záhony dávno pokryl plevel, ovocné stromy planěly a chřadly. Děti si z nich nesměly utrhnout ani jablíčko, ani pod nimi sebrat oříšek. To směla jen soudružka zahradnice, nebo spíše pracovka na její příkaz, a to tehdy, když se zahradnici náhodou zachtělo odnést si nějaký ten plod domů. Jediné, co obdělávala, byl skleník — pěstovala si tam na kšeft sazenice květin a zeleniny.

Zanedbané ale bylo všechno — budova chátrala, kanalizace se ucpávala, přívody vody netekly, fontány dávno netryskaly a bazénky vyschly. Když jsem žádala, aby někdo opravil prasklý závěs u jedné z houpaček, stalo se něco nevídaného: ředitel místo opravy raději údržbáři nařídil houpačky a kolotoč zlikvidovat. Tak se socialisticky hospodařilo. A mohu vám říci, že když sem po letech zavítaly některé z jeptišek na návštěvu, nevěřily vlastním očím, co se za těch několik roků s ústavem událo. Rozplakaly se, návštěvu předčasně ukončily a prohlásily, že už nikdy nepřijedou — další podobný šok by prý nepřežily. Což jim věřím.

Zkrátka — na údržbě areálu se nikdo nepředřel. Nepřetrhly se ani pradleny. Ačkoli měly k dispozici pomocnice z řad chovanců, automatické pračky a kdovíco ještě, vyžadovaly, abychom jim my — vychovatelky a zdravotnice — předávaly pokálené prádlo již předmáchané. Pro nás to znamenalo zanechat svých dvanáct až sedmnáct dětí bez dozoru, vzít pokakanou plínu, pěkně ji ve kbelíku v koupelně vymáchat a donést do prádelny zvlášť. Na to jsme nefasovaly žádné rukavice, žádné zástěry…

Ani soudružky uklízečky nám práci neusnadňovaly. Když jsme se s dětmi vrátily z blátivé vycházky, musely jsme všem dětem nejen samy umýt boty, ale musely jsme i vytřít chodbu, kterou jsme přišly, aby se snad dámy uklízečky při tom všem šúrování u kafíčka nepřetrhly. Že jsme při téhle pomocné práci musely opět zanechat děti svému osudu, snad ani nemusím zdůrazňovat.
Jednou jsem se svou skupinou přišla právě z takového bahnitého výletu. Pracně jsem děti zula, svlékla a nahnala do koupelny, kde jsem je posadila na nočníčky a pak umývala. Zatím se do umývárny dostavil ředitel s rodiči nového přírůstku a v tom frmolu se mi je snažil představit a předat mi nového chlapce. Aby toho nebylo málo, vdupala do umýváren i jedna z uklízeček a ječela bez ohledu na návštěvu, ať koukám mazat umýt ty zasviněné boty a chodbu.
Jak tak ječela, ředitel mlel pantem, nový chlapeček bulil a jeho rodiče zírali, „mé“ děti stačily převrhnout pár plných nočníků, postříkat se vodou a jedno pozvracelo podlahu. Teprve při zvuku zvratků pleskajících o dlaždičky se všichni utišili. Jen uklízečka ne. Zavrtěla povýšeně hlavou, ukázala na zvratky a jedovatě ucedila: „Tak to snad vytřete, né?!“ A já vytírala, zatímco ona přihlížela se založenýma rukama.
Inu — to byl reálný socialismus, kterému vládla dělnická třída, najmě ti tupci, kteří měli červenou knížku. A nezmohl s nimi nic ani ředitel. Zvláště v případě, kdy on sám tu rudou knížku neměl!

Další veledůležitou skupinou byly administrativní a hospodářské pracovnice. Šéfovala jim vedoucí hospodářka — nepříjemná, podmračená ženská. Tyhle dámy toho na práci mnoho neměly, a tak se bavily tím, že nás (vychovatelky a zdravotnice) špehovaly a donášely na nás nebohému řediteli. Jinak se jim žilo celkem dobře — v pracovní době si jezdily služebním autem po nákupech pro ústav i pro sebe, přičemž jim ledasco uvízlo za nehtíky.

A pak následovala skupina zdravotních sester vedená „vrchní“. Zdravotní sestry pracovaly ve třech směnách a měly na starosti „ležáky“, což byly děti nejen mentálně, ale také fyzicky postižené natolik, že byly ve většině případů upoutané na lůžko celý (nebo téměř celý) den.
Dvě výše jmenované vedoucí skupin byly řádné bestie. Ta první (hospodářka) byla mazaná, zákeřná a zlá, druhá (vrchní sestra) byla neuvěřitelně hloupá a opět zákeřná a zlá. Nazvala bych je komunistickou sviní a komunistickou krávou, kdyby to ovšem bylo v mém stylu. To ale není. A navíc — urazila bych tím ta krásná a užitečná zvířata, jakými krávy a prasata bezesporu jsou.

Já patřila do skupiny vychovatelek vedené „hlavní“. Byla to rozumná mladá ženská, žádná soudružka, jenže si brzy po mém nástupu ošklivě zlomila nohu a pak téměř rok stonala. A my, vychovatelky, zůstaly bez velení i zastání.
Pracovaly jsme na ranní a odpolední směny, o víkendech a svátcích jsme sloužily „dvanáctky“. Měly jsme na starosti tři skupiny dětí — již zmíněnou pracovku, pak „školku“ a „velké děti“. Ve „školce“ byli soustředěni chovanci předškolního věku, mezi „velkými dětmi“ byste našli jedince od sedmi do sedmnácti let.

A teď si představte, že vyjmenované skupiny pracovnic se navzájem nesnášely, občas si dělaly naschvály a podrazy. V ústavu panovala více než dusná atmosféra, já bych dokonce řekla, válečný stav. Ale kdyby existovaly jen rozbroje mezi skupinami! Ono docházelo i k rozmíškám uvnitř jednotlivých frakcí. A to byl teprve boj!
Abyste rozuměli — v jednotlivých skupinách existovali samozřejmě i jedinci rozumní, dalo se s nimi mluvit, některé jsem měla dokonce v oblibě. Člověk se od nich alespoň dozvěděl to nejnutnější a byl varován před chystanou intrikou. Ale když došlo na „lámání chleba“, šly sympatie stranou a do popředí se vedraly „třídní zájmy“.

Tak — doufám, že jsem vám fungování ústavu i jeho atmosféru přiblížila dostatečně. A nyní se zkuste vžít do mé situace — do situace nadšené naivky, která nic netuší o lidské zlobě, zlomyslnosti, ženských intrikách, ale s mladickým elánem, předsevzetím pomáhat a milovat vstupuje do jámy lvové.
Naštěstí jsem v tom nebyla sama. Společně se mnou nastoupila asi o tři roky mladší dívka, shodou okolností také Ivana, stejně nadšená a odhodlaná jako já. Než jsme se stačily rozkoukat, už na nás od jiných „skupin“ začaly chodit stížnosti.

První se týkala mě a měl ji na svědomí topič. Ten starý slizoun se občas — když bylo krásně a my s dětmi dováděly na zahradě — vynořil ze svého sklepního brlohu a nenápadně nás šmíroval zpoza keřů. A při této bohulibé činnosti dospěl k závěru, že svádím chovance. Své pozoruhodné zjištění řediteli sice nedonesl, ale pro sebe si je také nenechal. Stačilo pošeptat pár slov jedné z dělných žen a zpráva o mé náruživosti se roznesla jako blesk, aby mě zasáhla zcela nečekaně (práskla mi to spřízněná kuchařka).
„Prosimtě, na takový kecy nedej a neposlouchej to!“ radily mi zkušenější kolegyně. „Tohle jsme zažily i my. Dědek bláznivá — jak vidí, že si svlíkáme kvůli horku služební bílé kalhoty a chodíme jenom v pláštích, má voči navrch hlavy a slyší trávu růst! Jen co se zase vobjeví za keřem — vysadíme na něj holou prdel, ať má, slizák jeden, konečně důvod ke stížnostem!“

Tak, to byl první zádrhel v mém prvním zaměstnání. A pak už to jelo jedno za druhým — prý kradu máslo z kuchyně, urážím chovance, znehodnocuji socialistický majetek atd. O tom vám však povyprávím zase příští středu. Taky vám objasním svou velkou averzi vůči vrchní sestře i vedoucí hospodářce. A možná i averzi, kterou chovaly zaměstnankyně ústavu vůči mně. Nebojte se, nezapomenu ani na děti. Ty bez vlastního přičinění a viny uvízly v tom masovém mlýnku lidských vášní a záští a byly jím řádně semlety.

Mých devatero řemesel aneb Boj se stereotypem XX

Z minulých dílů:
Ve dvaadvaceti jsem poprvé nastoupila do opravdového zaměstnání — jako vychovatelka v ústavu pro mentálně postiženou mládež. Nastupovala jsem s elánem a srdcem na dlani. Mé prvotní nadšení však notně přibrzdily poměry na pracovišti: příšerné mezilidské vztahy mezi zaměstnanci i nedokonalost výchovného systému. Brzy se na mou práci a chování začaly objevovat stížnosti.

Aby byl obrázek mého pracoviště dokonalý, musím vám ještě říci, že ústav, do něhož jsem nastoupila, byl po odchodu jeptišek zařízen jako diagnostický. To slovo vzniklo od výrazu diagnóza — tedy určení nemoci, postižení.
Zatímco za éry řádových sester sem děti přicházely v útlém věku, vyrůstaly tu, dospívaly a stárly, za „nových“ časů zde měly pobýt nejvýše tři měsíce za účelem pozorování a stanovení míry postižení. Pak měly být umístěny do takových ústavů či docházkových zařízení, jež by jejich nemoci odpovídaly. Teoreticky to vypadá rozumně a správně, prakticky to ale vázlo — ostatně jako všechno v té době.

Diagnostickým ústavem musely projít úplně všechny postižené děti — i ty, které pobývaly doma a jejich rodiče je chtěli umístit do nějakého zařízení s denní docházkou. Pro ty, které k nám přišly z jiného ústavu nebo byly odebrány z rodiny s tím, že v nějakém ústavu stejně skončí, nebyl pobyt v našem „diagnosťáku“, jak se mu přezdívalo, nijak traumatizující. Horší to bylo s dětmi uvyklými na rodinné prostředí. Pro ně byl pobyt v ústavu šokem, z něhož se vzpamatovávaly hodně dlouho, jestli vůbec někdy.
Tohle opatření bylo naprosto nesmyslné — skutečný odborník by dítě dokázal otypovat nejpozději do týdne. Stačilo, aby se mu pár dní opravdu věnoval. Tříměsíční pobyt v diagnostickém ústavu byl vpodstatě k ničemu. S pacientem pracovaly středoškolsky vzdělané vychovatelky a sestry. Ty pak na něj psaly hodnocení. Závěrečnou zprávou ho nakonec opatřila vedoucí vychovatelka a vrchní sestra s lékařem, tedy lidé, kteří testované dítě viděli jen zdálky a mluvili s ním pět minut.

Ani když se s diagnózou náhodou nespletli, nemělo dítě vyhráno. Teoreticky mělo putovat do zařízení se stejně postiženými dětmi, ale ve skutečnosti putovalo tam, kde bylo místo. Tak se běžně stávalo, že děti schopné končily mezi ležáky a naprosto nevychovatelnými existencemi. Jak to s nimi dopadlo? Většinou zakrněly, zblbly, zbláznily se doopravdy. Nebo podpálily ústav — ostatně, film „Requiem pro panenku“ byl natočen podle skutečné události. Tím nemám na mysli umělecky a přehnaně ztvárněné sadistické vychovatelky, ale fakt, že téměř „normální“ dítě bylo zavřeno do odporného prostředí a nevidělo jinou možnost úniku než vzpouru. Smutným dotvrzením tehdejších poměrů je, že dívka, která požár založila, byla do ústavu zavřena jako nesvéprávný, mentálně postižený jedinec, a po žhářském činu souzena jako naprosto normální osoba.

Jak už jsem řekla, děti měly v našem diagnosťáku pobývat nejdéle tři měsíce. Skutečná doba pobytu se však u jednotlivců hodně lišila. Pacienti z rodinného prostředí, jejichž blízcí o ně dbali, se u nás mihli na tři týdny.
Předpokládám, že takto zkrácená doba vyžadovala intervenci rodičů v podobě konexí a úplatků na tom správném místě. Náš ředitel byl malý pán — na délku pobytu měl pramalý vliv, úplatky a přímluvy mířily spíš výš, na okresní vedení sociálních zařízení, ne-li ještě dál.
Děti z jiných ústavů a problematických rodin byly u nás podle potřeby — když nebylo jinde místo, „zkejsly“ v diagnosťáku i na rok a déle. Nebo když bylo dětí málo, držely se u nás uměle, aby bylo splněno kritérium naplněnosti a využitosti zařízení.
Diagnosťák občas sloužil i jako odkladiště dětí na prázdniny. Ale zas jen těm rodičům, kteří uměli zatlačit na tom správném místě.

„Počkej, blížej se prázdniny, a to k nám určitě zase šoupnou ‚Katku s konvičkou‘, to si užijem!“ varovaly mě zkušenější kolegyně, ale víc prozradit nechtěly. Prý dočkej času, uvidíš sama.
A dočkala jsem se. Jednoho slunečného rána ji k nám rodiče dovezli. Hezkou holčičku, upravenou a čistou. Na první pohled působila naprosto normálním dojmem — evidentně byla naštvaná, že se jí rodiče hodlají na tři týdny zbavit, aby mohli jet na dovolenou. Když jsem vstoupila do herny, stála už u okna a dívala se do zahrady. Pak si mě všimla. „Seš ňáká nová teta, co?“ přistoupila ke mně. „No jo — nepracuju tu dlouhou. A jmenuju se Iva,“ usmála jsem se. Katka si mě chvíli měřila a pak vyhrkla: „Mám doma konvičku!“
„To je hezké — asi zalejváš kytičky, viď?“ snažila jsem se. Holčička se zakabonila. „Je zelená!“ procedila a odvrátila se ode mě. Evidentně jsem asi nereagovala, jak by si přála.
„S tím se netrap, zkoušely jsme to už všelijak, ale nikdy jsme se jí nezavděčily,“ chlácholily mě kolegyně. „Dopaluje jí naprosto všechno. Nejlepší je Kačenu ignorovat,“ radily ještě.
Katka se za chvíli znovu přiblížila: „Ty krávo, určitě žádnou konvičku nemáš!“ vypálila k mému údivu ze své hezké pusinky tak nepředvídanou nadávku. „Mám — taky zelenou, abys věděla, ale doma, zalejvám s ní zahradu!“ kontrovala jsem. „Houby, ty seš jen blbá kráva bez konývky!“ uzemnilo mě děvčátko. „A víš ty co? Ty si zase blbá kráva s konvičkou!“ zkusila jsem protiútok. A zabralo to.

Katka zůstala stát jako opařená. V hloubi jejích temných očí se cosi probudilo. Nějaké světlo zájmu, vytrhující ji z letargie či zaběhlého způsobu.
V ústavu jsem se přesvědčila velice brzy, že přísloví „Oko — do duše okno“ je pravdivé. Postižené děti mívaly poměrně omezenou škálu mimiky, ale jejich oči — ty mluvily. Stačilo se do nich vpít a vnímat ty změny jasu, vodnatosti, apatie…
Tehdy se sice psal už rok 1987, ve světě na západ od našich hranic znali mnohem více způsobů postižení a hlavně metod, jak postiženým pomoci a začlenit je do společnosti, ale u nás v socialistických ústavech panoval středověk. Slovo autismus jsme znali jen z filmů a o nějakém individuálním přístupu k pacientům nemohla být řeč. Je to škoda. Mnohokrát stačilo málo a zahlédla jsem, jak ve zvířecích očích probleskují ozvěny rozumu. Někdy to bylo až děsivé. A ještě děsivější je, kolik duší bylo zprzněno uniformní lhostejností, v kolika očích se nikdy žádné světélko rozumu neobjevilo.

Ale zpět ke Katce. Mně už se nikdy o konvičce nezmínila, ačkoli ostatní vychovatelky s jejím vlastnictvím otravovala do omrzení. Na mě se dívala takovýma podivně rozšířenýma a podezřívavýma očima. Kolikrát jsem ten pohled zahlédla i v situacích, kdy bych ho vůbec nečekala. Jako by ta zvláštní holčička skrývala obavu, že odhalím její nitro, že vlezu tam, kam nechce pustit nikoho.

Jiným zajímavým a nějak protěžovaným pacientem byl Jiřík. Jeho rodiče bydleli v nedalekém městečku, a tak měli zájem, aby kluk zůstal v tak blízkém ústavu co nejdéle.
Tenhle šestnáctiletý pořez byl ve skupině ještě před mým nástupem a odcházel až po mně. Celé dny jen tak sedával a kýval se ze strany na stranu. Občas se mu rozjasnily oči, zvedl ruce, zamával s nimi a volal: „Můůůžu chodííívat!“ S postupem času jsem pochopila, že tím říká: můžu chodit kdy chci, kam chci a dívat se na co chci. Určitě uměl mluvit, ale jiná slova jsme z něj dostali málo kdy.
Měl zvláštní povahu — když celá skupina někam šla, on zásadně nechtěl, když se nikam nešlo, on zásadně šel. Přes svou otylost vyskočil čiperně na špičky, cupital chodbou a se zdviženýma a mávajícíma rukama volal to své „Můůůžu chodííívat!“

Rád chodil na procházky. Ne že by se kochal krásami okolí, ale cpal se všemožnou květenou. Začal hned zjara — to spásal pampelišky. Žádná z nás neměla sílu ho od téhle mánie odradit. Naštěstí mu jeho podivné chutě nijak neškodily. Jen byl od pampelišek celý žlutý a ulepený. Lepší to bylo v létě — to sbíral a trhal po okolí plané meruňky, třešně, jablka a hrušky. Miloval i jahody a ostružiny. S podzimem začal spásat trávu a v zimě, chudák, smutně trpěl — sníh mu nechutnal.

Protože vychovatelky sloužily pouze přes den, přebíraly pacienty na noc zdravotní sestry. A s Jiříkem jim přibyl notný problém. Kluk byl za celý den vysezený a odpočatý a večer by si rád hrál a běhal po chodbách. Jenže večerka platila pro všechny, a tak Jirka býval sestrami uložen do klece. Nepředstavujte si žádnou klec jako v ZOO — byla to postel obklopená měkkou, nylonovou sítí. Bránila dětem v útěku a mnohdy i v sebepoškození. Pro Jiříka ale byla postrachem. Nenáviděl ten pocit nesvobody a sestry trestal tak, že se pokakal a hovínka pak rozmazal úplně všude, dokonce se jimi pomazal sám.
Sestry ho zpravidla stačily do rána umýt, ale někdy ten úkol vyšel i na vychovatelky. Když jsem ráno přišla a páchnoucího a umouněného Jiříka osvobodila z klece, vítal mě šťastným úsměvem: „Teto, moje zlatá teto!“ volal a láskyplně mě objal. Nezbylo než mu jeho objetí oplatit a pak se jít převléknout.

Jiřík byl smutný případ — o to smutnější, že se narodil jako dlouho očekávané a vymodlené dítě. A zdravé dítě! Vyrůstal úplně normálně, ale ve třech letech se přihodilo neštěstí — tatínek si s ním hrál, vyhazoval ho do vzduchu, jak už to tátové dělají, ale nějak to přehnal. Jiřík mu vyklouzl a upadl na hlavu. Od té doby zůstal poškozen a už se duševně nevyvíjel. Rodiče ho svou péčí a láskou dokázali vychovat alespoň k tomu, že ovládal základní hygienické návyky, rozuměl a mluvil. Jenže když už povyrostl a záchvaty jeho pobíhání měly stupňovitou tendenci, rodičům došly síly. Rozhodli se pro ústav. Neodsuzujte je, prosím, jsou spíše hodni obdivu, že vydrželi tak dlouho. A navíc nemohli tušit, jak to v socialistických ústavech chodí.
Jiřík skončil kdesi v kleci napořád, začal se pomočovat a pokakávat, nemluvil a už ani nereagoval na lidskou řeč. A přitom byl jedním z těch, kterým se občas v očích objevovalo to jasné světlo poznání a rozumu.

Když jsem nastoupila do ústavu, přidělili mě na zaškolení jedné staré vychovatelce. Ta dáma už přesluhovala, měla rázné, vojenské jednání, s chovanci zacházela s přísností a bez jakéhokoli sentimentu. Zažila ještě éru jeptišek. Ona jediná dodržovala pravidelný rozvrh hodin, který visel u každé výchovné skupiny na zdi herny.
Visel tam celkem zbytečně — dodržovat ho ve skupině různě postižených jedinců bylo téměř nad lidské síly. Ono totiž nestačí děti rozdělit podle věku, jak se to praktikovalo, ale bylo by nutné je rozdělit i podle schopností. Jak máte dodržet hodinu kreslení, když jsou mezi dětmi dvě slepé a tři neudrží tužku? Jak máte vést hodinu zpěvu, když jsou ve třídě dva hluchoněmí? Ale to jsou jen dva příklady problémů z mnoha…

Stará vychovatelka při sobě stále nosila velké dřevěné pravítko. Sloužilo jako rákoska a dokázalo zjednat pořádek a pozornost natošup. Vychovatelka jeho „umění“ ale nikdy nezneužívala nadměrně. Přes svou přísnost a letitou okoralost měla děti ráda a dokázala dobře odhadnout, co na které platí. Brzy postřehla, že se mi pravítko-rákoska moc nezamlouvá. „Jo, holka, já vím, že všelijaké učené knihy tělesné tresty zavrhujou, ale na tyhle děti nějaké psychologické finty zrovna neplatí,“ vysvětlovala mi. „Musíš si umět udržet odstup, respekt a pořádek. A to bez trestů nejde, věř mi. A zvlášť v tomhle nablbanym ústavu s úplně blbou vrchní sestrou. Podívej!“ dodala stará dáma a pak mi bez rozpaků ukázala levé ňadro. Skvěla se na něm modřina se stopami zubů uprostřed.

„Takhle mě pokousal jeden chovanec, když jsem ho chytla na útěku. A víš, proč? Protože ta kráva vrchní šetří lékama!“ řekla stará vychovatelka a já se zatvářila dost nechápavě — nešlo mi na rozum, jak souvisí pořádek s nedostatkem léků. A tak mi to zkušenější kolegyně hned objasnily:
Chovanci mají dostávat léky, zpravidla utišující preparáty — aby se omezila četnost epileptických záchvatů, záchvatů vzteku, neklidu a podobně. Řádové sestry s léky nikdy nešetřily. Nemusely problematické děti zavírat do klecí, jako my, držely je pod sedativy a zvládaly tak všechny horší případy. Je pravda, že léky zdraví zrovna neprospívají a mohou zkrátit život. Ale není lepší život prožitý klidně, než prokřičený v klecích?

Socialistické zdravotníky však nějaké kvality života postižených nezajímaly. Najmě naši kovanou soudružku vrchní sestru. Vyhlásila „brigádu socialistické práce“ a soutěžila s jinými ústavy v úspoře léků. Díky své horlivosti v soutěži vítězila, ale za jakou cenu?
„Cožpak tu není doktor, aby na ni dohlídnul?“ divila jsem se. „Jo, doktor tu je — přijíždí jednou tejdně odpoledne, ale nevíme, zda se té stařecké a ožralé trosce ještě vůbec dá říkat lékař,“ ušklíbly se smutně kolegyně. Vysvětlily mi, že jednou týdně dojíždějící doktor je přesluhující důchodce. Chlastat začal patrně v zoufalství nad panující situací. Vrchní sestra mu velí dokonce i kdy použít či nepoužít obvaz — každá úspora dobrá. A velet může, protože má rudou knížku a sama je rudá, jak se říká, až na prdeli. A tím, že ví o jeho lásce k alkoholu, ho drží v hrsti dvojnásobně. A jestli prý budu chtít nějaké ošetření — ať už pro sebe, nebo některé z dětí, ať pro lásku Boží, nelezu do ordinace, když má službu tahle vrchní striga, protože ona není závadná pouze charakterově, ale i po odborné stránce.

Naštěstí pro děti jsme měli možnost v případě potřeby zavolat „normální“ pohotovost a děti nechat ošetřit „normálním“ lékařem. Museli jsme tak ale činit s rozmyslem, neboť takovéto výjezdy záchranky snižovaly výsledky socialistické soutěže soudružky vrchní sestry. To pak zuřila jako říjný býk, běhala po chodbách jako pomatená a křičela, že nám to vytmaví po stranické linii, až budeme valit oči.
Její neodbornost a soutěživost však nebyly jedinými zvěrstvy, kterých se ona kovaná dáma dopouštěla. U vědomí si své důležitosti tajila před námi — vychovatelkami — veškeré zdravotní informace o chovancích a zakazovala i svým podřízeným nám cokoli o dětech sdělovat. Tahle její umanutost, které se — kdo ví proč, nedokázal postavit ani ředitel, ani naše vedoucí vychovatelka, měla fatální následky.

Těsně před mým nástupem nesdělila zdravotní sekce výchovné, že nově přijatý chovanec nemá vyvinutý polykací reflex. Vychovatelky chlapce normálně zařadily do skupiny, vzaly ho v patřičný čas na oběd, kluk se zakousl do knedlíku a s prvním soustem se začal dusit. Než přiběhly ošetřovatelky, zemřel. Ačkoli případ vyšetřovala policie (tehdy ještě Veřejná bezpečnost), byl uzavřen jako nehoda.
Pár měsíců na to se situace opakovala. Tentokrát nám přidělili holčičku a opět neřekli, že neumí polykat. Děvčátko se hned při snídani málem udávilo — naštěstí jsme už věděli, oč kráčí, a stačili jsme mu sousto vyrazit z hrdla včas.

Abyste rozuměli, jako vychovatelky jsme si nečinily nárok znát všechny podrobnosti — třeba že tatínek pálil své dítě cigaretou, že ho zneužíval, že ho topil ve vaně. Ke své práci jsme ale potřebovaly vědět, že se chovanec bojí ohně, že pohled na vanu mu může způsobit epileptický záchvat a podobně. Naštěstí jsme měly v znepřáteleném táboře zdravotnic několik „špehů“, tedy rozumných sester, které nám prozradily alespoň občas to nejnutnější.
Tak jsme se třeba dozvěděly, že ta malá boubelka ze školkového oddělení, která má potíže se stolicí, je zamořena jakýmisi atypickými červy, které tyto potíže způsobují, a že je nutné při zacházení s ní dbát zvýšené opatrnosti a hygieny.
Že u jiného pacienta musíme pečlivě hlídat, zda se mu nezvedá žaludek — má prý ke zvracení sklony a často se tak dusí.
Že nemáme samy ošetřovat hnisavý bolák dalšímu chovanci, neboť se jedná o tuberkulózní píštěl a my bychom se mohly nakazit…

Takových případů bylo víc. Kromě stresu jsme vlastně vinou neodborného přístupu hloupého a zlého člověka mohly přijít k úhoně. A ten hloupý a zlý člověk mohl dělat to, co dělal, jen díky své stranické příslušnosti. A pak se divte, milí čtenáři, že jsem proti takovým jedincům řádně zaujatá. Naštěstí se doba změnila. Jenže hajzl zůstane hajzlem v jakémkoli režimu. Dříve mu v kariéře dopomohla stranická legitimace, teď zase peníze nebo známosti. Ale už na mě nemůže řvát, že nám to vytmaví po stranické linii, jak činila výše zmíněná vrchní sestra a další jí podobné stvůry.

Přes všechny zatím popsané těžkosti mě práce v ústavu moc bavila. To, že byl diagnostický, mělo své klady i zápory. Jestliže přišlo do ústavu těžko zvládnutelné a neoblíbené dítě, pořád jsme měli naději, že se ho po nějakém čase zbavíme, že se s ním nebudeme muset trápit napořád. Jak už to ale bývá, zpravidla tihle „zlobilové“ uvízli v ústavu nejdéle, zatímco ty milé a oblíbené děti se u nás ani neohřály.
Stinnou stránkou bylo naopak to časté „střídání stráží“. Každá z nás instinktivně nejvíce lnula ke „svým“ prvním dětem. Když odešly, srovnávala nové chovance se zidealizovanou vzpomínkou na ty předešlé a nedokázala jim už dát tolik lásky. Kdo zůstal v diagnostickém ústavu pracovat dlouhá léta, jako by okoral. Byla to nutná sebeobrana těla i duše před citovými poryvy způsobenými častými příchody a odchody dětí.

Tak jsem se rozepsala, že jsem vám ani nestihla popsat další stížnosti, které na mě vymýšleli pracovníci jiných skupin, ani důvod averze, kterou vůči mě chovali. Nechám si to tedy na příští středu.

Mých devatero řemesel aneb Boj se stereotypem XXI

Z minulých dílů:
Po všelijakých životních peripetiích se mým prvním povoláním v roce 1987 stalo vychovatelství — nastoupila jsem do ústavu pro mentálně postižené děti a těšila se, jak jim zpříjemním život, jak je i sebe obohatím. Místo toho jsem ale narazila na podezíravost, závist, pohrdání, zlobu a stranickou šikanu. Tím se má práce, která mě přes všechna úskalí bavila, stala ještě barvitější a dobrodružnější.

Minule jsem se zmínila, že jsem se zaučovala pod vedením zkušené staré vychovatelky, která při sobě stále nosila velké dřevěné pravítko, nahrazující rákosku. Také jsem se zmínila, že se mi to pravítko příliš nezamlouvalo. Doufala jsem, že najdu humánnější metody odměn a trestů než tento primitivní způsob udržování kázně. Inu — byla jsem mladá, nezkušená, samá teorie…
Dlouho jsem přemítala, jak bych děti ve své skupině motivovala k větší pozornosti a poslušnosti. Pamlsky nepřicházely v úvahu — to mi bylo jasné hned. Musela bych jich použít takové množství, že by mě to finančně zruinovalo a dětem zkazilo zažívání. Je třeba vymyslet něco nehmotného, působícího na psychiku, uvažovala jsem. A pak jsem si vzpomněla na tatínkovo vyprávění o jeho školní docházce — tehdy vyhlásil učitel poslední lavici za oslovskou a za trest na ni posazoval největší hlupáky, zlobily a nepořádníky. To je ono!

Z tvrdého papíru jsem vyrobila čelenku a po straně k ní přilepila veliké papírové oslí uši. Toto veledílo jsem pak slavnostně předvedla dětem s následujícím vysvětlením: „Tak, děti — tohle jsou odporné oslí uši. Jsou označením pro toho, kdo zlobí, neposlouchá a chová se jako hlupák. Dostat je k nošení znamená velkou ostudu a pohanu — všichni se takovému darebovi budeme smát a nebudeme s ním kamarádit! A ten, kdo bude zlobit dál, bude při večeři usazen u rohového stolu — od teďka mu budeme říkat oslí stůl,“ završila jsem svůj psychologický nátlak v domnění, jak jsem na to vyzrála. Rohový stůl totiž byl neoblíbený z toho důvodu, že od něj nebylo vidět na televizi s pravidelným večerníčkem.

Děti chvíli zíraly a pak těm pohotovějším probleskl v očích rarášek: „Ty sou krásný, teto, ty bysme si chtěli vyzkoušet!“ A už se hrnuly ke stolu a natahovaly po čelence ruce. „Já je chci!“ „Já!“ hádaly se a málem se o ten symbol špatnosti popraly. Veliký zájem projevovaly od té chvíle i o ten dosud zatracovaný rohový stůl.
Nakonec byl mezi dětmi králem ten, komu se podařilo ukořistit oslí uši, nasadit si je na hlavu a sednout si s nimi k oslímu stolu. Mé snažení bylo úplně k ničemu!

Ale já to nevzdala. Zjistila jsem, že půda ústavu skrývá hotové poklady — divadelní kostýmy, gramofon s deskami, loutkové divadlo — vše ještě z éry jeptišek. První, co jsem vykramařila, bylo to loutkové divadlo — stejné, s jakým mi hrála v dětství pohádky maminka. Děti nadchlo ještě víc než mě, a to bez ohledu na věk. Okouzleně zíraly na poskakující figurky a úplně pištěly nadšením, když jsem vzala loutku kašpárka a obcházela s ní v jídelně jednotlivé stoly. Kašpárek se každému způsobně uklonil a prohodil s ním pár vět. To bylo něco! A tak mě napadlo, že když kašpárek děti tolik těší, mohl by je třeba takový vodník, ježibaba nebo dokonce ošklivý čert přivést k poslušnosti.

Od nápadu k realizaci není u mě nikdy daleko. Ale to jsem si dala! Dětem při spatření čerta v tak těsné blízkosti, navíc mluvícího a znajícího jejich hříchy, úplně ztuhly rysy. A bylo jedno, jestli se jednalo o pětiletou holčičku nebo patnáctiletého zbojníka. Jen se čert přiblížil, začali všichni tak řvát a vyvádět, až se do jídelny seběhlo celé osazenstvo. Takže selhalo i toto pedagogicko-psychologické působení. A mně nezbylo, než abych (pro krajní případy) přijala to zavrhované dřevěné pravítko.

Jednou za čas zavítala do ústavu inspekce. Bývali to muži a ženy z vedení sociálních ústavů, takoví ti pedagogičtí teoretikové, kteří snad kdysi s dětmi pracovali, ale na těžkosti takové práce pro ten uplynulý čas dávno zapomněli, pamatovali si jen to hezké a vše se jim zdálo jednoduché. Hlavy měli nabité teoretickými poučkami a nápady, které si evidentně nikdy nevyzkoušeli v praxi. Říkala jsem jim „čarodějové ze skleněných věží“.
Zrovna nedávno jsem si na ně vzpomněla — to když v televizi takoví novodobí čarodějové hanobili současné školství, vykládali, jak je nutné děti neseparovat podle inteligence a dovedností, a tvrdili, že učitel musí umět zvládnout všechny a všechno. Na podporu svých slov pak předvedli výběrovou školu, kde se asi osmi dětem věnoval jeden učitel a jeden poradce. „No vidíte, jak to funguje a že všechno jde,“ říkali sklenění čarodějové do obrazovky a usmívali se jako jelimani. Zřejmě vůbec netušili, že v normální škole připadá na jednoho nebohého učitele asi třicet dítek, a kdyby se ten přetížený pedagog měl věnovat každému zvlášť, brzy by se z toho zbláznil.

Ale zpět do minulosti. První inspekci „skleněných čarodějů“ jsem v ústavu zažila brzy po nástupu. Do mé třídy dorazil jakýsi ředitel něčeho — starý, vysoký a plešatý pán. Působil příjemně a dobrotivě. Nepatrně se kabonil, protože ho uvítal můj křik. Abyste dobře rozuměli — ve třídě i venku mohly vychovatelky mluvit normálním hlasem málokdy. Když máte ve skupině jednoho hluchoněmého, který si dělá, co chce, dva nedoslýchavé a jednoho bambulu, který dokáže jen mlátit pravítkem do nábytku, můžete těžko šeptat.
Pan ředitel mi jemně pohrozil a mírně děl: „Ale soudružko vychovatelko, nač ten zvýšený hlas? Vše se dá přece řešit po dobrém!“ Poslední slova už musel zahalekat, protože do díla se znovu dal onen výše zmíněný bambula s pravítkem.

Kluk se jmenoval Vítek — bylo mu asi sedm let, nic ho nebavilo, nic ho nezaujalo. Jen to nešťastné pravítko. Zmocnil se ho a nechtěl ho nikomu dát. S urputnou zatvrzelostí s ním třískal do židlí a stolů. Když jste mu v tom chtěli bránit, buď jste to schytali taky, nebo se Vítek dal do takového jeku, že to předchozí třískání bylo jen slabým bzučením komára.
Kluk nedbal nějaké inspekce, pozvolna postupoval od okna k mému stolu a řezal do židlí. U inspektora se zastavil a na chvíli přestal rámusit. Zvedl k neznámému muži zvědavé oči a sledoval ho. Inspektor se uklidnil, na Vítka se hezky usmál a pak se obrátil ke mně: „Sledujte — teď vám předvedu, že trpělivost a přívětivost zmůžou všechno!“ Sklonil se ze své výše k už zase zarputile se tvářícímu Vítkovi: „Ty máš ale hezké pravítko, chlapečku! Viď, že mi ho půjčíš, abych si ho mohl prohlédnout?“ a natáhl v očekávání k chlapci ruku. Ten chvíli zaraženě stál, pak se ušklíbl, vší silou se rozmáchl a tím dřevěným pravítkem vyťal inspektorovi hroznou ránu „mezi světla“.
Byl to přímý zásah na komoru — inspektor se zapotácel a neuvěřitelně zbrunátněl. Cosi zamumlal a vymotal se ze dveří. Od té doby se již nikdo z inspektorů ve třídě podívat nebyl — vždy nahlédli jen do jídelen, prázdných ložnic a pak si dali dobrý gáblík. Nehodlali už asi riskovat další střet teorie s praxí.

V některém předchozím dílu jsem se zmiňovala o tom, že mě starý kotelník obvinil ze svádění chovanců. Zkušenější kolegyně mě sice uklidňovaly, že tohle dělá každé vychovatelce, která v horkých dnech odloží služební kalhoty a zůstane jen v plášti, ale jak se ukázalo, ta pomluva v mém případě tak jednoduše nezapadla.
Za několik dní roznesla pomocná kuchařka po celém ústavu pomluvu navazující na tu první: prý se s chovanci vodím za ruku. Mám-li být upřímná, byla to pravda pravdoucí. S chovanci obého pohlaví a všeho věku jsme se za ruce vodily všechny. Jdete-li na vycházku s dětmi, z nichž jsou dvě nevidomé, za tu ruku je prostě vést musíte. Za ruce jsme vodily i děti „zdravé“ — jednoduše proto, že si to přály a byly za takovou přízeň vděčné. Vždyť pohlazení, pomazlení, lidský kontakt chybí zvířatům, natož dětem. Kolikrát jsem litovala, že těch rukou nemám alespoň šest. Takhle jsem to „vodění“ musela pečlivě hlídat, odměřovat a střídat, aby se některý z chovanců necítil odstrčený.

Pomlouvači tohle všechno moc dobře věděli, ale znáte to: kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Netušila jsem, že pomluva koluje stále dál a roste. Až jednou padla kosa na kámen.
To jsem zrovna z půdy stěhovala další poklady — gramofon a hory desek. Pomáhali mi větší hoši. S poslední várkou šel Jaroušek a já postupovala po příkrých schodech opatrně za ním. Ještě jsem se zdržela zamknutím půdních dveří a pak jsem spěchala dál. Tu jsem zpoza rohu zaslechla jedovatý hlas vrchní sestry — patrně pod vlivem výše zmíněných pomluv mě a chovance sledovala, aby nás přistihla při nějaké nekalosti. Zastoupila Jarouškovi cestu a zhurta spustila: „Copak ste dělali s tetou Ivou na tý půdě? Určitě nic dobrýho, co?“
Už už jsem chtěla vyběhnout a babu okřiknout, ale stalo se něco nevídaného. Jaroušek — ten tichý, nemluvný čtyřiadvacetiletý chlapec, z něhož jste během dne dostali stěží tři slova, zahřměl naprosto dospěle, normálně a nečekaně: „Ty babo jedna zlá! Jestli tě ještě jednou načapám, jak špehuješ tetu a chceš jí ublížit, tak tě rozsekám na malé kousky, to budeš koukat!“

A baba koukala už teď (já koneckonců také). Celá zfialověla, ztratila řeč a hleděla, kde „nechal tesař díru“. Já se ještě chvíli schovávala za rohem. Nechtěla jsem, aby Jaroušek věděl, že jsem byla svědkem jeho rytířské akce. Jistě by se styděl a červenal.
Od těch dob pomluvy na téma sex utichly. Alespoň mně už se žádná nedonesla. Vrchní sestra asi moc dobře věděla, že díky jejímu věčnému šetření sedativy by byl Jaroušek (a možná i další) schopen svou hrozbu uskutečnit.

Ale když už je jednou řeč o sexu, nevyhnu se jí ani ve spojení s tímto tématem. V době řádových sester byl sex tabu. Jeptišky vedly chovance k cudnosti, pečlivě hlídaly televizní pořady a filmy s hvězdičkou (za socialismu se tak označovaly ty, v nichž se vyskytl nějaký náznak nemravnosti) jim nepouštěly vůbec. Celé dny vyplnily dětem prací a zábavou, aby neměly na nějaké hříšné myšlenky čas.
Jenže když byly řádové sestry „odejity“ a do ústavu zavál „svobodný duch socialismu“, nastaly jejich odchovancům krušné časy. Do svých pokojů dostali televize a mohli se dívat, kdy chtěli a na co chtěli. Ti starší, usedlejší a disciplinovanější (většinou dámy po čtyřicítce) i nadále na filmy s hvězdičkou nekoukali. Ti mladší a zvědavější je naopak vyhledávali. A nestačili zírat. Co viděli, v nich samozřejmě probudilo dlouho potlačovaný zájem, zvědavost a podivné, dosud nepoznané pocity. Objevili onanii a po nocích se jí věnovali.

Tohle by mi samozřejmě zůstalo skryto, nebýt ovšem nově příchozí a velmi mazané cikánské dívky. Jmenovala se Monika a už jsem vám o ní vyprávěla v počátečních dílech. Holka byla od maminky živící se prostitucí náležitě vzdělaná a v ústavu se nudila. Volný čas vyplňovala „házením oček“ po dospělých chovancích, a protože byla tuze hezká, dařilo se jí vetřít se do jejich přízně. A mazanými otázkami z nich vydolovat i to, co by nikomu nikdy neřekli. A Monča to zase za tepla donesla mně.
Měla jsem pro tyhle dospělé děti pochopení a bylo mi jich líto. Vůbec jsem jim nějaký autosex nezazlívala a nebránila bych jim ani v navazování alespoň romantických vztahů mezi sebou. Vždyť život bez lásky — jakékoli — to není život!

Občas došlo i ke kuriózní situaci. Jednou jsem na chodbě narazila do zadýchaného údržbáře. Byl to přívětivý důchodce, děti ho měly rády a říkaly mu dědečku. Dědeček byl celý brunátný, supěl jako sentinel a bojácně se ohlížel. Ukázalo se, že prchá před jedním ze starších chovanců, který se rozhodl položit dědečkovi — pro něj nejbližší osobě, pár intimních dotazů.
Večer před tím totiž běžel krásný český film Sestřičky. Pro neznalé musím prozradit, že se jednalo o film ze života zdravotních sester a mladší hrdinka se v něm rozhodne ztratit panenství. Požádá o tuto službu sanitáře — místního „kozla“. Ten ji vyveze v sanitce do zimní krajiny a chystá se k akci. Jak už to ale u takových kozlů bývá, mají víc řečí než činů. Sundá si kalhoty a nic. Aby se vzpružil, vyběhne ze sanitky a provozuje na sněhu pár cviků. A právě tato scéna nešla našemu zvídavému chovanci do hlavy.
„Dedecku“, říkal a trochu si šlapal na jazyk. „Já sem z toho jelen. Vís, mne je jasný, ze asi chteli delat deti — proto si ten saniťák stáhnul kalhoty, viď? Ale proc, prosim te, cvicil na tom snehu? To mi vysvetli!“
Dědeček byl stará garda — stydlín — a rozhodně nic o sexu vysvětlovat nehodlal. Dal se na úprk a musel v něm setrvat celý den. Zrovna když mi tenhle příběh dovyprávěl, vynořil se zpoza rohu zvědavý chovanec a volal: „Dedecku, dedecku, tady si! Tak už mi prosím te řekni, proc ten chlap před tim delanim deti cvicil na snehu!“ A dědeček se dal znovu na útěk…

Tak, to jsem poreferovala o choulostivých tématech u starších „dětí“. Jenže sexuální pudy máme všichni a bez ohledu na věk. A mladší děti, které k nám přicházely ze všelijakých rodin, už rozhodně nebyly tak naivní, nepoučené a nevinné jako ty, které vychovávaly jeptišky. Občas nám daly pěkně zabrat. Ale o tom vám povyprávím zase příští středu.

Mých devatero řemesel aneb Boj se stereotypem XXII

Z minulých dílů:
Ve čtyřiadvaceti jsem nastoupila do svého prvního opravdového zaměstnání — jako vychovatelka v ústavu pro mentálně postižené děti. Práce tam byla zajímavá a plná nečekaných zvratů a událostí. Jednak díky dětem, jednak díky podivuhodnému personálu a jeho ještě podivuhodnějším vzájemným vztahům.

Jak už jsem se zmínila v předešlém dílu, děti, které vychovávaly řádové sestry, byly vyrovnané se svým údělem, pracovité, zdvořilé, zdrženlivé a cudné. Tohle se ale o dětech, které přicházely do ústavu v „nové“ době, rozhodně říci nedalo. Ve většině případů byly odebrány ze závadných rodin, kde byly již od nejútlejšího věku svědky všeho lidského konání, včetně sexu. Ty starší si dokonce už ledacos vyzkoušely a štědře se o své znalosti dělily s těmi méně zkušenými.

Ale i ti úplně malí chovanci, kteří o nějakém sexu nemohli mít ani potuchy, provozovali onanii. Nedělali to pochopitelně z nějakých nadměrně vyvinutých pudů — oni se prostě jen snažili zajistit si pro sebe alespoň trochu slastného pocitu.
Jen se vžijte do jejich role — znenadání se ocitli v prostředí bez rodičů a sourozenců, s mnoha sobě podobnými. Jejich potřeby teď byly uspokojovány jednou unavenou a přetíženou „tetou“ jen v určených hodinách, nikoli podle jejich přání. Pohlazení, pomazlení a pozornosti se jim dostávalo podstatně méně, než by chtěli a potřebovali. Onanie se tak pro mnohé z nich stávala jediným únikem z nepříjemné skutečnosti.
Zajímavé je, že se jí mnohem více věnovali chlapci, ačkoli děvčátka musela být v ústavním prostředí frustrována stejně, ne-li více.

Často jsem vídala na oddělení „ležáků“ děti, které celý den jen kývaly tělem a bouchaly hlavou do zdi nebo do žbrlinek postýlky. Některým musela být dokonce nasazována přilba, aby se neporanily. Nechápala jsem toto počínání, ale zdravotní sestry mi vysvětlily, že je vlastně obdobou onanie — těžce postižené děti si tak zajišťují alespoň nějaké smyslové vjemy. Bolest se v jejich zúženém světě stává vítaným zpestřením. Nevím, zda to platí tak docela, ale něco na tom určitě bude.

Jednou do školkového oddělení přivezli malého černouška — bylo mu asi pět let. Cikánská matka ho po dlouhých tahanicích vysoudila na otci — kubánském dělníkovi. A pak, když se otec vrátil na Kubu, chlapce stejně strčila do ústavu. Bylo nám ho hrozně líto a krkavčí matku jsme proklínali z celého srdce. Kluk nebyl nijak vážně postižen, spíš zanedbán, a kdyby odjel s tátou na Kubu, dopadl by neskonale lépe. Mezi tamními venkovany by se určitě ztratil, navíc Kubánci děti milují, ať jsou jakékoli.
Dezidér — tak se ten čokoládový chlapík jmenoval — asi po tátovi zdědil nebývalý temperament a vyspělost. Hned první den zkušeně obhlédl svou třídu a vybral si za kamarádku nezbednou cikánskou holčičku, velmi ochotnou k jeho hrám. A ty hry byly dost stereotypní: milou holčičku povalil na dětský stolek, hbitě si na ní lehl a začal neobyčejně věrně napodobovat kopulační pohyby.

Nemělo cenu mu to vymlouvat nebo mu ve „hře“ bránit — o to víc by se mu líbila. A ještě víc by lákala další děti. Stejně jako onanie. Jedinou možností a obranou bylo děti zaměstnat něčím pro ně zábavnějším, přitažlivějším, uspokojujícím. Což v ústavních poměrech nebylo vůbec jednoduché.

Jindy zase do školního oddělení přibyl nadměrně vyvinutý chlapec Michal. Byl to takový bledý, nazrzlý hoch, rozhodně nevypadal na svých čtrnáct. Zato jeho úd byl o hodně „starší“. Michal si své anomálie nebyl vůbec vědom — doposud ho vychovávala babička, a ta by ho jistě takovými nemravnostmi nezatěžovala. Jenže teď se, chudák plachý a vyjukaný, ocitl ve společnosti mnoha dětí a musel se s nimi sprchovat i oblékat. A děti jsou potvory — anomálie, to je jejich! Hned se začaly jeho „bimbáskovi“ obdivovat, pochechtávat, zkrátka zaměřovaly na tuto neobvykle velkou věc svou i Michalovu pozornost.
Ke vší smůle panovala vedra a kluci běhali jen v tílku a trenýrkách. No a Michalovi byly všechny trencle „krátké“. Jeho nešťastná mužná ozdoba vykukovala z trenýrkové nohavice jako myška z díry. Což byl další důvod dětského veselí a zájmu.

Michal byl z toho celý nesvůj. Rozpačitě začal žmoulat vykukující špičku „bimbáska“, kterýmžto pádem pro sebe objevil to po staletí lidstvem provozované sebeukájení.
Se stejně nezkušenou kolegyní jsme marně dumaly, jak mu pomoci. Navlékat ho do tepláků v tom vedru by bylo kruté, ale nic jiného jsme nevymyslely. Vysvobodila nás až stará vychovatelka pamatující éru jeptišek.

„Ale no tak, holky, to už jste zapomněly na ty trencle s gumou, kterým jste se tolik smály?“ zeptala se. A my si vybavily chvíle, kdy jsme vyklízely šatníky a narazily tam na podivné pánské trenýrky, jejichž nohavice byly staženy do gumičky. Ty trenýrky pocházely ještě z výbavy řádových sester, zdály se nám nesmyslné a chtěly jsme je vyhodit. Starší kolegyně nám v tom však s tajuplným úsměvem zabránila a tvrdila, že se budou ještě hodit.

A taky že jo — právě teď! Přidělily jsme je Michalovi — konečně mohl bez obav vykročit mezi lidi, dovádět a hrát si, aniž by mu v tom nějaké zbytečně velké součástky překážely!

Jeden čas se školní oddělení naplnilo cikánskými dětmi, které vykazovaly spíše zanedbanost než postižení. Všem bylo od 12 do 15 let a patřily mezi ty „zkušené sexuální borce“. Kluci se po nocích snažili vloudit do dívčích ložnic, aby jim objasnili, co už všechno dokážou, holky na oplátku navštěvovaly klučičí pokoje, aby dokázaly, že nejsou v ničem pozadu. Přes den seděli všichni hlavami u sebe a špitali si lechtivé tajnosti. Pak mě překvapili nenadálou žádostí: „Teto, mohla bys nám vysvětlit, jak se dělaj děti, co je to soulož a tak?“
Snažily se svou žádost přednést co nejnevinněji, ale v očích jim svítily plaménky. Převezla jsem je. „No vidíte, to je dobrej nápad — zařadíme si to do hodiny přírodovědy!“

Pak jsem je usadila ke stolu, vzala do ruky křídu a na tabuli namalovala dva bezpohlavní panáky. Děti si okamžitě začaly škodolibě špitat. Od největšího vejlupka jsem dokonce zaslechla: „Sem vam to řikal, že to nenamaluje!“
Ale já kreslila dál. Jednomu panákovi jsem přidělala prsa a klín, druhému varlata a penis.
„Týýý vole! Vona to nakreslila!“ hvízdnul obdivně vejlupek. A pak už děti ani nedutaly.
Klidným hlasem jsem jim vysvětlila funkci všech pohlavních orgánů i to, jak fungují a jak se „používají“. Výrostci se přestali smát a začali klást rozumné a zvídavé otázky. Od pohlavních orgánů jsme přešli k zažívání a vylučování, dýchání a krevnímu oběhu, ke kostře a svalům, k jednotlivým smyslům a nakonec k mozku.

„Tohle je generální velitelství našeho těla,“ ukázala jsem na hlavu panáků. „Mozek řídí všechny naše orgány, svaly. V něm se rodí myšlenky. A v něm je ukryto i tajemství vašeho postižení — důvod, proč jste v našem ústavu.“
„To jako že ho — ten mozek — máme ňákej rozbitej? Že sme blázni? Proto sme tu zavřený?“ ptaly se děti nešťastně. A já jim vysvětlovala, co všechno se může přihodit, když je miminko ještě u maminky v bříšku:
„Někdy může některá maminka onemocnět — ani o tom třeba neví, a ta nemoc zasáhne i její miminko. Protože je ještě malé a slabé, nemůže se bránit nemoci jako maminka a nemoc ho může poškodit na celý život. Nebo se stane, že maminka sní nějaké léky, které jí sice pomohou, ale miminku uškodí. A pak jsou maminky, které — i když se to nesmí, pijí alkohol a kouří, a tím svému miminku ubližují. Může se narodit nemocné jako vy.“
„Takže my za to nemůžem?“ tázaly se děti s úlevou.
„To víte, že ne! Prostě se to tak někdy stane. Někdy za to nemůžou ani nemoci, ani léky, alkohol či cigarety. Je to osud!“
„Tak když za to nemůžem, proč sme tu teda za trest zavřený?!“
A já na tohle neměla co říct…

Aby se chovanci necítili „za trest zavřený“, snažila jsem se pro ně nalézt zábavu a práci. Jak se mi to dařilo a jak jsem tím prudila ostatní zaměstnance ústavu, uvyklé nanicovatým stereotypům, vám povyprávím zase další středu.

Mých devatero řemesel aneb Boj se stereotypem XXIII

Z minulých dílů:
Ve čtyřiadvaceti jsem nastoupila do svého prvního opravdového zaměstnání — jako vychovatelka v ústavu pro mentálně postižené děti. Práce tam byla zajímavá a plná nečekaných zvratů a událostí. Jednak díky dětem, jednak díky podivuhodnému personálu a jeho ještě podivuhodnějším vzájemným vztahům.

Den v ústavu byl určován jídlem. Zní to možná paradoxně, ale je to tak. V sedm ráno měly děti budíček. Ty šikovnější si ustlaly, ty méně šikovné jsme vybalily z plen a ustlaly za ně samy. Pak jsme je odvedly do umýváren k ranní hygieně a do heren na obléknutí. Společně jsme si dali ranní rozcvičku a pochodovali na snídani.
Po snídani jsme se v hernách věnovali domácím činnostem — malování, povídání pohádek, hraní divadla a podobně. Existovaly sice jakési vyučovací rozvrhy, ale ty se nedaly plnit skoro nikdy. Děti byly rozdělené podle věku, ale nikoli podle dovedností a postižení. Ve skupině se proto nalézali tak odlišní jedinci, že nějaké pravidelné rozvrhy šly splnit opravdu těžko.

Kolem desáté jsme se vraceli do jídelny na přesnídávku. Po ní jsme — když dovolilo počasí — chodili na zahradu nebo vycházku. V poledne následoval oběd a po něm polední klid. Nutily jsme děti, aby ležely na lehátkách a pokud možno spaly. Cožpak ty menší — to nebyl problém, ale ty velké, ty se pochopitelně bránily. Spánek ani odpočinek nepotřebovaly. Ten oddech byl spíše pro nás — vychovatelky.
Pak jsme si zase hráli a trochu se učili (i nudili) do odpolední svačiny. Po ní jsme opět vyráželi ven až do večeře. Po večeři přišlo na řadu mytí a odchod do ložnic.

Když bylo pěkné počasí, snažil se nás ředitel i další vedoucí expedovat ven za každou cenu. „Zaběhnuté“ vychovatelky odváděly děti většinou nad budovu do „hoření“ zahrady, kde byla loučka obehnaná plotem, na ní pískoviště, houpačky, kolotoč a plastový bazének, po většinu roku vypuštěný. Tady si vychovatelky posedaly na lavičky, plkaly a děti nechaly osudu. Ty se buď nudily, nebo nějak zabavily. Moc možností neměly.
Druhou variantou venkovního pobytu byla vycházka za zdi ústavního pozemku. Vychovatelky šly s dětmi padesát metrů s kopce do meruňkového sadu. Tady byly provizorní lavice a stoly pro sezónní česáče. „Vychny“ si měly kde posedět a děti po čem lézt.

Takováhle „zábava“ se mně ani mé stejnojmenné a stejnou dobu sloužící kolegyni Ivě vůbec nelíbila. Zdála se nám otupující a nanicovatá. Rozhodly jsme se proto dětem trochu zpestřit život.
První, co jsem udělala, bylo znovuobjevení koloběžek. Děti je tu nesměly používat poté, kdy se jednomu chovanci na koloběžce povedlo ujet málem až do sousedního města. Vychovatelky tuto příhodu ale spíše využívaly jako výmluvu — vždyť přece stačilo zamknout bránu, aby nikdo nikam ujet nemohl.
Zkrátka a dobře, vynosila jsem koloběžky ze sklepa, oprášila je a musela všem nahustit kola. Řeknu vám, než jsem napustila malou ruční pumpičkou duše těch asi patnácti vozítek, myslela jsem, že tu svou naopak vypustím. Ale stálo to za to — děti radostně poskákaly na koloběžky a brázdily velký asfaltovaný dvůr jako praví závodníci. A když jsem na koloběžku naskočila i já s kolegyní Ivou, neudržela se ani „pracovka“ — dospělí chovanci pamatující ještě řádové sestry — drandili také jako o život.

Naše radost však nebyla radostí ostatního personálu, najmě hospodářských pracovnic. Měly totiž na dvoře zaparkovaná auta a bály se, aby je děti koloběžkami neodřely. Hned běžely za ředitelem se stížností. Ředitel se ale kupodivu nedal a odpověděl, že dvůr není určen pro jejich auta, ale pro děti, a že si svá vozidla mohou zaparkovat o pár metrů dál. To u těch jedových bab vyvolalo takové rozhořčení a nenávist vůči mně, že ji nedokázaly vůbec skrýt — sršela jim z očí jako blesky. Bylo jasné, že mi to brzy spočítají i s úroky.

Starší kolegyně se velmi divily, že ředitel rozhodl v můj prospěch. To prý se stává velmi zřídka, aby neposlechl naše soudružky pracovnice z kanceláří. Nejvíc se prý bojí vedoucí hospodářky. Nikdo přesně nevěděl, proč to tak je — uvažovaly jsme, zda není jeho milenkou a neovládá ho z této pozice, ale pohled na tu babu nás přesvědčil, že jejím milencem by mohl být leda oslepený Kyklop. Nakonec jsme se shodly, že na něj patrně tlačí z titulu svého stranictví, kterým se oháněla stejně jako v minulých dílech zmiňovaná soudružka vrchní sestra.

Dalším objevem, který jsem učinila na půdách a ve sklepích a který mohl zpestřit dětem život, byly zinkové vany a brouzdaliště. Takové ty zahradní plechárny, které máme mnozí z nás na zalévání. Byly však rozeschlé a jejich spáry vykazovaly praskliny.
Nemělo cenu chodit za údržbáři — už jsem s nimi měla špatnou zkušenost — když mi místo opravy jedné houpačky pro jistotu zlikvidovali všechny. Raději jsem si poradila sama — spáry vany i brouzdališť jsem vymazala modelínou, které bylo v hernách nadbytek. Pak jsem ta monstra za pomoci dětí dotáhla na horní louku, napustila vodou a dala chovancům v plen.
To bylo radosti. Ráchali se, cákali, výskali! Já si zatím sedla na lavičku, abych si trochu odpočinula. Tu mě vyburcovalo podivné hýkání. Z plechové vany takto volala hluchoněmá Alenka. Sedla si totiž do vody a nechala ostatní děti, aby k ní z pískoviště přisypávaly písek. A ti darebáci se činili s nebývalou vervou. Sypali a sypali a písek smísený s vodou pěkně těžknul a tvrdnul, až nebohou Alenku uvěznil jako krunýř. Vyprostit ji byla pěkná dřina. A vysypat vanu ještě větší. Ale co, za ty radosti to stálo!

Proti loutkovému divadlu a gramofonu s deskami také snesenými z půdy nikdo nic nenamítal. Horší bylo, když jsem se rozhodla uspořádat maškarní ples. Kostýmy jsem rovněž objevila v bezedných půdních hlubinách, hudbu zajistil starý gramofon a parket od stolů a židlí vyklizená jídelna. Chovanci se zapojili s chutí, dokonce i kolegyně a zdravotnice. Do maškar se oblékla také pracovka — zkrátka, nastalo nebývalé veselí. Jenže po veselí následuje kocovina — v případě mentálně postižených dětí v podobě zvýšeného výskytu epileptických záchvatů. A to jsem to pak pěkně slízla. Děti se na mě však nezlobily. Co je nějaký hloupý záchvat, kterého si stejně nejsou vědomy, oproti pořádnému karnevalu!

Jednou jsem objevila, že je na „dolní“ zahradě pod okny kanceláří vybudován krásný sklípek. To by byl dětský bunkr, panečku, napadlo mě. A už jsem nápad realizovala. Za pomoci dětí jsme sklípek zbavily rozlámaných beden a nepotřebného harampádí, vymetly pavouky, vybílily zdi a nanosily sem pár vyřazených stolků a židlí. Zdi jsem ještě vyzdobila obrázky hradů a strašidel.
Bunkr byl hotov. Děti měly hroznou radost — získaly tak malé soukromé místečko, kam se mohly skrýt před odpoledním úpalem i před očima nežádoucích svědků. Chodily jsme si tam povídat, vyprávět strašidelné i poučné historky, hrát si na divochy.

Naše radost ale neměla dlouhého trvání. Soudružky z kanceláří nemohly unést pohled ze svých oken — pohled na šťastné a veselé (byť postižené) děti. Opět vpochodovaly za ředitelem se stížností. Dozvěděla jsem se to přímo od něj. Přišel totiž za mnou a povídá: „Heleď, Ivo, nevim, jak bych to řek — zkrátka, baby z kanceláří žalovaly, že prý dětem nepěkně nadáváš, a tím ty chudáky postižený ještě ke všemu jejich neštěstí urážíš. Já vím, že to nemyslíš nijak zle a že to tady dělá každěj, ale dávej si víc pozor!“
Chápejte — já ani kolegyně jsme chovancům nikdy nenadávaly záměrně. Ale znáte to z domova — když vaše milované dítě už pošesté zkouší podpálit záclonu, neudržíte se a zařvete třeba: „Ty idiote jeden!“ Nebo když potřetí zkouší skočit z okna, zděšeně voláte: „Osle oslovská, co to děláš?!“ Nemyslíte to zle, máte jen strach a obavu. A stejně jsme se chovaly i v ústavu. Bylo to lidské a děti tomu rozuměly.
„Jo — a ještě jednu perličku,“ pokračoval ředitel. „Budete muset vopustit ten váš bunkr. Baby si zároveň stěžovaly — a teď dávej pozor, budu je citovat doslova, aby vyniknul ten jejich protimluv — že se nemůžou soustředit na práci, protože ‚kdo má ty hnusný debily poslouchat a ještě se na ně dívat‘. Dobrý, co? Takový pikantní, že jo?“ pousmál se smutně ředitel.
Jo, pikantní to bylo, ale nic platné. Říďa tentokrát ustoupil a my se museli z našeho hnízdečka pakovat.

Kdepak ale na mě — já měla nápadů! Vzala jsem děti ven a na okolních loukách je naučila hru na schovávanou. Byla to trošku dřina, protože jim nejprve nešla do hlavy. Dovedly se třeba řádně schovat, ale když jsem je jako „pikola“ vyrazila hledat, vyskakovaly jako čertíci a volaly: „Tady sem, teto, tady!“
I při téhle činnosti na mně soudružky kancelářské shledaly vinu. Prý děti tahám na provazu, a tak je záměrně ponižuji. Inu — na provazu jsem je tahala — měla jsem totiž na starosti čtrnáctičlennou skupinu, v níž byl jeden slepý, dva hluchoněmí, jedna holčička s podvrtnutým kotníkem a dva chroničtí útěkáři. Slepého jsem vedla za jednu ruku, za druhou oba hluchoněmé, holčičku s kotníkem jsem nesla na zádech a ty dva útěkáře jsem si švihadlem přivázala k pasu. To bylo to ponížení.
Škoda přeškoda, že jsem ty baby nemohla postavit do své role alespoň na hodinku. Možná by pak mlčely navždy!

Dnes, když se dívám zpátky, už své „zkušenější“ kolegyně za jejich laxnost a malou snahu tolik neodsuzuji. Ony si asi na rozdíl ode mne dokázaly uvědomit všechna rizika spojená se zábavou, kterou jsem dětem dopřávala. Když si pomyslím, co by se stalo, kdyby se mi některé z dětí na rozlehlých stráních ztratilo! Nebo kdyby se některé utopilo ve vaně! Nebo se zranilo na koloběžce… Nevím, nevím, zda bych dneska měla tolik odvahy a elánu, kterým jsem hýřila tenkrát.
Ale zpět do minulých časů. Zábavu jsem chovancům hodlala poskytnout i v zimních měsících. Vytahala jsem ze sklepů sáňky a boby a těšila se, jak si zařádíme. Jenže sníh pořád nepadal.

Jednou v noci hustě pršelo a pak nastal pořádný mráz. Vše bylo pokryté ledem a klouzalo se jedna báseň.
„Víte co, děti? My nebudeme čekat na žádný sníh! Budem sáňkovat na tom ledu — určitě to pojede!“ oznámila jsem a hned také vyzkoušela, zda sáňky po namrzlé trávě pojedou. Jely — dokonce jako blesk.
Oblékla jsem děti do zimního, zapřáhla je do saní a bobů a vyrazili jsme. Děti tentokrát vůbec nesdílely moje nadšení pro dobrodružství. Šly nezvykle zaraženě a mlčky. S obavou po mně pokukovaly. Až to jedna dívenka nevydržela a povídá: „Víš, teto, to je takový divný, že budeme jezdit po trávě! My máme strach, aby, až nás někdo uvidí, si nemyslel, že to máme v hlavě pomotaný!“

Tož tak. Možná to máme v hlavách pomotané více my — zdánlivě normální. Ale co s tím? O dalších příhodách „mých normálně nenormálních“ dětí zase příště.

Mých devatero řemesel aneb Boj se stereotypem XXIV

Z minulých dílů:
Děti v ústavu pro mentálně postiženou mládež, kde jsem nastoupila jako vychovatelka, si moc zábavy neužily. Rozvrh s ní nepočítal. Ale já se to snažila napravit. Hrála jsem jim loutkové divadlo, uspořádala maškarní ples, vydala jim schované koloběžky, vozila je na saních a pořádala spoustu dalších skopičin. To se některým starším zaměstnancům moc nelíbilo. Obviňovali mě, že obracím staré pořádky vzhůru nohama.

Mentálně postižené děti v našem ústavu (a určitě i jinde) neprahly jenom po zábavě, ale zoufale toužily být něčím užitečné. Závistivě hleděly na starší „kolegy“ z pracovní skupiny, kteří pomáhali na zahradě, v prádelně i kuchyni. Jenže rozvrh s takovou touhou dětí nepočítal. Měly se věnovat základům psaní, počítání a přírodovědy. Pomyslím-li, že většina, ne-li všechny děti, zůstaly do konce života zavřené v ústavech, byl takový rozvrh sotva k něčemu.

Proto jsem se jim snažila vyjít vstříc. Ve sklepích jsem ještě po řádových sestrách nalezla asi dvacítku hrabí. Místo procházky jsem je rozdala dětem a ukázala jim, jak s nimi krásně shrabeme tu naši zanedbanou zahradu.
Děti doslova hořely nadšením, a když jsem jim ještě slíbila, že ze shrabaných kupek listí rozděláme oheň, jejich radost neznala mezí.

Pustily se do práce s nevšední vervou. Někdy až příliš — jeden méně šikovný chasník se hráběmi rozmachoval tak bohatýrsky, až jimi bacil druhého po hlavě. Zesinala jsem hrůzou — co kdyby se železné zuby hrabí zabodly postiženému do lebky? Naštěstí se tak nestalo. A nadšení malých pracantů z vlastní užitečnosti bylo tak velké, že se i ta rána do hlavy obešla bez slz a nářku.

Byl krásný podzimní den. Předpokládala jsem proto, že oheň z listí a větviček bude krásně hořet. Ale asi byl nízký tlak či co — náš táborák založený ve stráni nad ústavem kromě drobných plamínků jen mohutně dýmal. Dětem to ale nevadilo. S údivem k němu napřahovaly ruce a ty méně zkušené se pokoušely chytit neposedné plamínky do dlaní. S bolestí pak ucukávaly, schovávaly popálené ruce za zády, ale za chvilku už chytaly ohýnek znovu.

Hustý, čpavý dým se mezitím valil dolů strání a docela zaplnil dolík, v němž ústav stál. Bylo sice odpoledne, takže kanceláře v přízemí, kam se kouř tlačil nejvíce, měly být prázdné, jenže co čert nechtěl — kancelářské krysy zrovna to odpoledne pořádaly jakousi pracovní schůzi. Vybíhaly z budovy načisto omámené, s uslzenýma očima, jimiž mě probodávaly nenávistnými pohledy. Ty jasně říkaly: „No jo, zase ta potížistka, která nám to tu převrací vzhůru nohama!“
Na jejich obranu musím podotknout, že tentokrát se na mě vztekaly vcelku právem. Ále co, říkala jsem si, aspoň nemusely tak dlouho schůzovat. No ne?

Ještě větší, ale naprosto nezasloužený humbuk jsem spáchala, když jsem se do práce místo na kole dopravila naším novým rodinným vozítkem — polským fiátkem, námi láskyplně nazývaným Prďoch. „Jé, teto! Ty máš nový auto! Krásný je, červený!“ jásaly děti a pobíhaly kolem Prďocha. „A teto, nemohly bysme ti ho umejt?“ žadonily s psíma očima.
Moc jsem se tomu jejich nápadu nedivila. Však často smutně pozorovaly Jarouška z pracovky, který ve volnu leštil ředitelova trabanta, a to i několikrát denně, až byl trabant celý bezbarvý. Jaroušek totiž miloval auta, ale protože nemohl řídit, tak je alespoň při každé příležitosti pulíroval. Kromě tráboše pana ředitele blejskal i služební dodávku a občas i vozy soudružek z kanceláře. Nikdo se nad tím nepozastavoval — vždyť to Jarda dělal s obrovskou radostí.

„No jo, tak si toho našeho Prďocha klidně umejte,“ rezignovala jsem, byť mi bylo jasné, že práce těchhle snaživých špuntů bude mít daleko k dokonalosti. Děti hned běžely na toalety pro kbelík, vodu a hadr — vzaly na to starou zašedlou plenu visící pod umyvadlem, kterou uklízečky používaly k mytí záchodů i umyvadla.
Ony se vlastně vysloužilé pleny používaly v ústavu na všechno — na mytí podlahy, leštění nábytku i oken. Proč také ne — jsou z měkké, savé bavlny, na úklid ideální.

Děti vesele myly a náš Prďoch vypadal hůř a hůř. To víte — šmudlat červené auto hadrem plným písku na vany, to velkého lesku nedocílíte! „Hotovo, teto!“ hlásili pracanti a hrdě hleděli na můj bíle čmouhatý vůz se slepými okny. „No to je krása,“ nutila jsem se k uznalému úsměvu a v duchu si slibovala, že než vyjedu na silnici, musím nenápadně přeleštit alespoň okna.
Už během mytí jsem pozorovala podivný cvrkot. Soudružky z kanceláří, kuchařka, uklízečky i vrchní sestra jukaly z oken, pobíhaly po chodbách a pro nic za nic vybíhaly na dvůr. „Copak jsem zase spáchala?“ přemýšlela jsem. „Děti jsou jen v tílku a trenýrkách, takže nemohou zamazat žádné ošacení, trocha té vody na dvoře přece nevadí — aspoň se tu nebude tak prášit, tak vo co, sakra, jde?!“ Nic mě ale nenapadlo. Rozluštění mělo přijít až druhý den.

Přijela jsem ráno na kole jako obvykle, převlékla se v suterénní šatně a postupovala kolem ředitelny směrem k dětským ložnicím. Zpoza ředitelových dveří se ozýval hrozný křik. Nešlo neslyšet. „Co si ta káča myslí? Normálně krade plíny a pak si s nima nechá mejt auto! To už je vrchol! Taková škoda — nová plína, a teď je úplně zničená!“ zaslechla jsem protivný ječák jedné ze soudružek uklízeček. „Co plína, ale to vykořisťování dětí! Vždyť vona s nima zachází jako s votrokama! Vona je nutí, aby jí sloužily!“ přidal se k uklízeččině ječáku ještě protivnější hlas soudružky vrchní sestry.

Zcepeněla jsem rozhořčením. Bylo jasné, že dámy mluví o mně. Než jsem si mohla rozmyslet další postup, rozletěly se dveře ředitelny a babizny odsud vylétly jak namydlený blesk. Ani si mě nevšimly. Stála jsem přede dveřmi s hubou dokořán, až mě zmerčil ředitel. Usmál se na mě unaveně a posmutněle. „Asi si to slyšela, viď? Nic si z toho nedělej, dyť je znáš!“
Znala jsem je, ale asi ne dost. „Sakra, co blázněj?! Dyť děti na to mý auto vzaly starou plínu na mytí hajzlíků. A pak — copak já je k něčemu nutím? To samy se pořád nabízej k nějaký práci!“ vztekala jsem se. Říďa znovu chlácholivě mávl rukou: „Todle já všechno vim, to mi nemusíš vysvětlovat. Nech je — voni za chvíli vychladnou. Nic jim neříkej, čim míň je budeš provokovat, tim líp!“

Stoupala jsem po schodech k ložnicím a čekala, zda se mi ty kované soudružky odváží říci něco z očí do očí. Neodvážily. Pobíhaly chodbami jak hejno splašených husí a šuškaly si mezi sebou. Děti to podivné napětí vycítily i beze slov. „Stalo se něco, teto? Nejsou na tebe vostatní tety ňáky vošklivý?“ staraly se. „Ále, to nic. Asi jim není dobře, tak se kaboněj. Toho si nevšímejte,“ nabádala jsem je, ale sama jsem měla plnou hlavu téhle křivdy.

Musela jsem stále přemýšlet o tom, proč jsem většině dam v ústavu takovým trnem v oku. Že jsem mladá? Takových nás tu je víc. Že jsem příliš aktivní a bourám vžité pořádky? To také přece nedělám sama. Nakonec jsem dospěla k následujícímu:
Naše rodina byla vždycky „slušná“ — rodiče se nerozvedli, táta nikdy nechodil do hospody, neopíjel se a nepomlouval svou „starou“, jak to často činí pivní kumpáni. My s bráchou jsme byli zdraví, dobře se učili a pomáhali rodičům. Ti kromě zaměstnání ještě tvrdě dřeli na záhumence. Ono totiž i za komunistů, když jste chtěli dům nebo auto, museli jste si najít nějaký vedlejší zdroj příjmů. Z platu byste šetřili celý život, a ještě jedli suchý chleba. (Na to se v dnešní době rádo zapomíná). Naši tou dřinou nejprve zaplatili dům a postupně několik aut (moskviče, fiata, žigulíka). Už to byl pro mnohé důvod k závisti. Každý se mohl sice dřít stejně, ale pomlouvat, závidět a nenávidět je přece jednodušší!

Ke všemu je maminka strašná dobračka a lidumilka. Každému se snaží pomoci. Kolikrát vyhnala tatínka, aby šel nějaké osamělé babce, kterou vůbec neznal, uklidit uhlí. „Přece v tom babču nenecháme samotnou! Jakpak by ti bylo v její kůži?!“ argumentovala, a tatínek na to nemohl nic říct.
„Jedu do města, nechcete jet se mnou nebo alespoň něco přivézt?“ volávala na sousedy. A vůbec páchala dobré skutky. Naivně předpokládala, že dobro plodí jen dobro a že ji lidé mají rádi. Jenže ono se marně neříká „za dobrotu na žebrotu“.

Bylo dost lidí, kteří ji i celou naši rodinu rádo mělo. Ale bylo i dost takových, kteří chovali city naprosto opačné. Ono mnohé z nás docela traumatizuje, když mají být druhému vděční. Pocit vděku se snadno může změnit v zášť. Vzpomeňte jen na Ježíše — byl to dobrák, páchal dobré skutky, nikomu neublížil, a přece se našly stovky lidí, kteří, když nesl svůj kříž, po něm plivali, házeli kameny a spílali mu. Maminka sice není žádný Kristus, ale dobrák na zabití, to tedy ano.

Jednou se konečně nepřátelé a pomlouvači přece jen dočkali našeho neštěstí, jak si mysleli. Otěhotněla jsem totiž ve druhém ročníku vysoké školy, ke všemu ještě se snědým cizincem. Srdéčka závistivců se zatetelila: Konečně na ně došlo, zbohatlíky a nafoukance! Teď padne ta jejich dobrotivá maska! Teď vyženou nedostudovanou dceru i s tím parchantem!
To víte, že jsem rodiče nepotěšila, ale nikam mě nevyhnali. Přijali i mého prvního muže za vlastního a oblíbili si ho. To už zášť v nepřejících přímo explodovala. Jednou dokonce jakási babizna — možná i jedna z těch, kterým tatínek uklízel uhlí, na ulici na maminku plivla a křikla: „To ti přeju, ty svině!“ Maminka z toho byla v šoku. A trochu přitvrdila. Když jí zas někdo uštěpačně připomínal snědého zetě a snědé vnouče, jen odsekla: „Lepší snědý, hodný a pracovitý cizinec, než český vožrala, nemakačenko a rabiát!“ A to byl vrchol! Zrovna takové muže a syny měla většina pomlouvaček. On totiž každý rád rozšlapává cizí hovínko, jen aby necítil, jak moc smrdí to jeho. A maminka jim ten jejich „smrádek“ pořádně připomněla. To se nezapomíná!

V takovém ovzduší jsem nastoupila do ústavu. I když jsem tamní pracovnice vůbec neznala — byly sice z naší vesnice, ale z opačného konce, nakupovaly při služebních jízdách ve městě, takže jsem je ve vsi ani nezahlédla — ony znaly mě. Patrně i ony patřily k rozšlapávačům cizích hovínek, neb ta jejich nebyla z nejvoňavějších, a tak mě nenáviděly ještě dřív, než mě mohly vůbec poznat. To bylo jediné vysvětlení všech útoků a obvinění směřujících k mé osobě.

Ale to jsem notně odbočila od hlavního vyprávění. Tedy zpět k dětem:
Když se přiblížily Vánoce, dětí v ústavu ubylo. Rodiče si je vzali domů, ostatní ústavy k nám neposílaly nikoho na diagnostikování. Byla to úleva. Ono mít ve skupině 16, nebo šest dětí, to je propastný rozdíl. Protože bylo nad nulou, blátivo a nevlídno, začala jsem děti místo na zahradu a zablácené stráně vodit do vesnice. Děti byly nadšené. Prohlížely si domy, zahrádky, neznámé lidi, nahlížely do výloh. Byla to pro ně zkrátka vítaná změna. A pak mě napadlo, že bych je mohla přivést k nám domů. To bylo něco! Děti se nadšeně vrhly na zahradní houpačku, hrály si se psem a kočkou, pozorovaly králíky. Uvnitř domu nadšeně obdivovaly hračky mé dcery, ty větší prosily, zda by mi nemohly s něčím pomoci.

„Já ti umeju nádobí, teto, můžu?“ žadonila nejstarší Růženka. „A já ti něco vyžehlím, jo?“ nabízela se její sestra. „A my bysme mohli zamíst dvůr, že jo?“ napadlo kluky. Tak jsem je nechala. Výsledky práce byly podobné mytí Prďocha, ale ta jejich radost stála za to. Maminka je pozorovala se slzami v očích a pak je častovala vánočním cukrovím.
Děti si u nás připadaly jako v ráji. Vzala jsem je k nám asi ještě dvakrát, ale pak spadla klec. Byla jsem předvolána k řediteli.

Z jeho utrápeného obličeje mi bylo jasné, že jedubaby zase něco vymyslely. A taky že jo. „Víš, přišla na tebe stížnost. Prej děti vodíš do vesnice,“ začal ředitel opatrně. „No to vodím, však je všude jinde bláta po kolena, tak kam jinam máme chodit. Navíc se dětem ve vsi líbí,“ kontrovala jsem. „Já to chápu, víš, ale voni lidi — jako normální lidi, myslim, moc rádi na mentály nekoukaj. Aby ze vsi nepřišla ňáká stížnost…“
Tímhle mě zaskočil. Věděla jsem, že lidé se postiženým vyhýbají, ale určitě by si nikdo nestěžoval. Ostatně — jeptišky s dětmi chodily do vesnice často.
„A taky je prej bereš domů,“ napůl konstatoval a napůl se tázal ředitel. „Jo, to beru — byly u nás asi třikrát. Budou Vánoce, tak jsem chtěla, aby si užily aspoň nějakýho domova, když vo ně nikdo nestojí.“
„Já vim, ale budeš s tim muset přestat, aby byl klid. Děti se totiž chlubí, jak ti pomáhaj, a baby z tebe zase dělaj krutýho vykořisťovatele postiženejch.“

To mě dohřálo. „Tak nevím, soudruhu řediteli, nestálo by spíš za to se zamyslet nad tím, jak mě ty iniciativní soudružky udavačky mohou vidět ve vsi dopoledne, ve své pracovní době?“ začala jsem být uštěpačná. Dámy totiž dopoledne vyjížděly na nákupy pro ústav a při té příležitosti si rovněž nakoupily a služebním vozem nákup dopravovaly domů. Tam občas pobyly a možná i oběd uvařily.
Ředitel se uchechtl. „Jo, zamyslet se můžem. V tom je asi zakopanej pes. Nikdo nemá rád svědky svých hříchů,“ uzavřel filozoficky a já i děti jsme měly „po ptákách“. Nesměly jsme do vsi jen proto, abychom neviděly, jak se kované soudružky ulejvaj ze zaměstnání. A ke mně domů jsme nesměly, aby mi děti zbytečně nepomáhaly. Bodejť — soudružkám přece taky nikdo nepomáhá!

Už nám toho s dětmi k povyražení mnoho nezbylo. Ale my už jsme si nějak poradily. Však vám o tom povím zase další středu.

Mých devatero řemesel aneb Boj se stereotypem XXV

Z minulých dílů:
Mým prvním „opravdovým“ zaměstnáním byla práce vychovatelky v ústavu pro mentálně postiženou mládež. Seznámila jsem se tam se skutečně zajímavými osobnostmi, ale také pěknými podrazáky. Nutno dodat, že ty zajímavé osobnosti se vyskytovaly jen v řadách postižených, kdežto podrazáci jen v řadách zaměstnanců. Brzy po nástupu jsem si všimla, že rozhodně nepatřím mezi nejoblíbenější pracovníky a ještě méně oblíbenou jsem se stala, když jsem začala s elánem a novými nápady.

Víte, kdo je doktor Cvach? Ti starší si možná vzpomenou, že se s touto postavou setkali v druhdy velmi populárním seriálu Nemocnice na kraji města. Pro ostatní dodávám, že doktor Cvach byl zápornou postavou nemocnice. Hrozný chytrolín a neumětel, kolegové ho nepouštěli k žádným operacím a složitějším případům. V jednom však Dr. Cvach exceloval: když do nemocnice přicházely návštěvy a ostatní lékaři prchali, aby nemuseli odpovídat na dotěrné dotazy, nastávala Cvachova chvíle. Vstupoval na kolbiště se vševědoucím úsměvem, laskavě rozmlouval s návštěvníky, každému snaživě vysvětloval léčebné postupy a také sklízel chválu a dík za vzornou péči, byť se o ni nikterak nezasloužil.

Teď si asi říkáte, proč se zmiňuji o seriálové postavě. Inu proto, že podobná role připadla občas i mně. Do ústavu směli příbuzní dětí na návštěvu jen jednou měsíčně a některá z vychovatelek se pak stávala „styčným důstojníkem“ — evidovala návštěvy, vydávala jim děti a pak je zase přijímala zpět. Také nenápadně dozírala, aby návštěvy nepáchaly něco nekalého.
Zkušené kolegyně se do téhle funkce nijak nehrnuly — diskuse s rodiči nebývaly příjemné a na jejich otázky se těžko odpovídalo. Takže — když nastal nejbližší návštěvní den, vyšouply mě ty mazané dobračky na chodbu a starej se!

Mentálně postižené děti pocházely z nejrůznějších rodin. Neštěstí se nevyhýbá bohatým ani chudým, hloupým ani chytrým. Jedno však měly všechny rodiny společné — zoufale málo informací o postižení jejich člena. Za socialismu se o postižených nerado mluvilo a ani lékaři nebyli školeni a připraveni pomáhat handicapovaným jedincům a jejich blízkým. Nebyli ani schopni poradit jim nebo jen říct pravdu do očí. Rodiče postiženého dítěte pak třeba žili nereálnou nadějí nebo se naopak užírali zbytečnou trudnomyslností.

Zářným příkladem takto neinformovaných rodičů byli manželé středního věku — oba vysokoškoláci, kteří k nám přivezli svého syna. Byl to asi osmiletý, bledý, světlovlasý hoch. Narodil se jako hydrocefalus, jak říkaly naše babičky — dítě s vodnatou hlavou. V dřívějších dobách by brzy po porodu zemřel, současná medicína mu však život zachovala. Lékaři mu z dutiny lebeční do žaludku vyvedli hadičku, kterou odtékal přebytečný mok a neutlačoval mozek.
Doktoři mu sice život zachovali, ale rozum mu dát nedokázali. Chlapec byl ke všemu postižení ještě velmi nahluchlý — nosil naslouchátko, a to notně drahé — rodiče mu je sehnali ze „západu“. Vůbec nemluvil, občas se na otázku uráčil jen kývnout nebo — a to častěji — zavrtět hlavou.

Říkali jsme mu „létající Čestmír“. Ten postižený chlapec, jak se brzy ukázalo, miloval výšky a patrně se domníval, že dokáže létat. V nestřežené chvilce vždycky někam vyšplhal, odmrštil drahé naslouchátko do dáli, rozpřáhl ruce a už už se chystal skočit.
Řeknu vám, hlídat takového „aviatika“, to bylo o nervy. Zvláště, když jste kromě něho měli na starost ještě dalších 15 podobných neposedů. První, co jsme s kolegyněmi udělaly, bylo odebrání naslouchadla. Chlapci evidentně nepomáhalo, a kdyby ho ztratil, ještě bychom ho musely zaplatit ze svého. Dalším opatřením — z vnějšího pohledu ne zrovna estetickým a etickým, bylo přivázání Čestmíra na dlouhý provaz. Jen tak jsme měly záruku, že nám při nejbližší příležitosti nevyšplhá někam na střechu a neskočí dolů.

Čestmírovi zmíněná opatření nikterak nevadila. Naslouchadlo stejně nemiloval a kromě výšek měl moc rád květiny. Když byl uvázán, mohl se jim alespoň v klidu věnovat. V dosahu svého lana pak poklidně škubal květenu, vil věnce a byl spokojený.
Jenže létací choutky ho nepřecházely ani v interiérech. Lezl po skříních, žebřinách a šplhadlech. To už tolik nevadilo, v takových „civilních“ výškách velké úhony nedošel. Kromě modřin ovšem.

Dvakrát nám pěkně zamotal hlavu i uvnitř budovy. Nejprve si vyčíhal chvilku, kdy vychovatelka odváděla děti z herny do šatny. On se ukryl na skříni a když byl vzduch čistý, zamkl se v místnosti a klíč vyhodil oknem do zarostlé zahrady. V celé budově jsme nenašli náhradní klíč a údržbář, jenž by mohl zámek nějak zneškodnit, už byl doma. Nezbylo než s ostatními dětmi a vychovatelkami zakleknout pod oknem a prohledat každý drn. Klíč se nakonec objevil a Čestmír byl ze svého dobrovolného vězení osvobozen.
Podruhé zase, nevím jak, se mu podařilo nacpat se do mezery mezi žebřinami a zdí. Nebyl žádný hubeňour a v té malé mezeře byl našlapaný jako sardinka. Nemohly jsme ho nijak vytáhnout. Jediné, co nás napadlo, bylo lechtat ho do chodidel. Klukovi se šimrání nelíbilo a jak se před ním snažil spasit, vysoukal se zpoza žebřin sám.

Snad si umíte představit, jak po takových eskapádách Čestmír vypadal. Měl tělo samou modřinu a po příhodě s žebřinami by si kdekdo mohl myslet, že jsme ho zmlátily tyčí — byl modře pruhovaný, no jako zebra. A zrovna v takové době nastal čas návštěv.
„Já teda dneska Cvacha dělat nebudu!“ prohlásila má nejbližší kolegyně. „Nevím, jak bych vysvětlila ty Čestmírovy modřiny,“ dodala a ostatní vycouvaly také. Zbylo to na mně.

Letcovi rodiče přišli včas. Přivedla jsem jim syna — čerstvě umytého a načesaného, aby byl jejich první dojem co nejpříznivější. Rodiče se s ním přivítali, a pak maminka ztrnula: „Kde má to drahé francouzské naslouchadlo?“ zeptala se ledově. „Eh, promiňte, zapomněla jsem mu ho dát,“ omlouvala jsem se. „Jakže — vy mu ho snad tady nedáváte?“ mrazil maminčin hlas ještě víc. To už jsem se trochu rozehřála. „Nedáváme — chlapec na naše pokyny nereaguje, ať už má naslouchadlo, nebo ne, a navíc si ho několikrát vyndal z ucha a pohodil v zahradě. Nemáme zapotřebí celý den hledat v trávě tak drahou věc nebo ji dokonce hradit!“
Rodiče už nic neřekli, jen si kluka odvedli do auta. Tam ho převlékli do svátečního a vezli do města do cukrárny. Při tom převlékání si samozřejmě všimli modřin. Když se vrátili z vycházky, hned se ke mně vrhli.

„Co znamenají ty hrozné modřiny!“ dožadovali se vysvětlení a bylo jasné, že ať už jim řeknu cokoli, budou si myslet své. „Víte, ten váš chlapec je pěkný neposeda,“ začala jsem opatrně. „My mu tady dokonce přezdíváme létající Čestmír. Věčně leze po výškách a chce skákat dolů. Naposledy se napěchoval za žebřiny — to proto ty pruhy…“
„To je divné,“ ucedila maminka. „Doma jsem s ním celý den, a nic takového mi ještě nevyvedl. Jste tu přece od toho, abyste ho hlídali, ne?“
„To ano, paní, jenže zatímco vy máte na starosti jen jeho jediného, já musím ohlídat ještě nejméně deset jemu podobných.“
Na to už rodiče nenašli odpověď, a tak obrátili list. „Kdy myslíte, že tu budete hotovi s jeho diagnózou? Víte, on je sice trochu opožděný, ale my ho po prázdninách už chceme dát do školy.“
Takovým nesoudným optimismem mi vyrazili dech. I laikovi by bylo jasné, že chlapec trpí spíše větším než menším postižením. Sotva slyší, nemluví, nereaguje — jak by takové dítě mohlo jít do školy?! Na druhou stranu jsem je dokázala pochopit. Měli jenom jeho, a tak se snažili věřit, že bude jako jiné děti. Třeba ne hned, ale později určitě ano. Naštěstí jsem nemusela být u toho, když jim tyhle sny a naděje překazila konečná diagnóza.

Další pozoruhodnou osobností našeho ústavu byl Honza — takový pomenší pořízek, táhlo mu na čtrnáctý rok, ale nebylo to na něm znát. Narodil se s mnoha vadami — nebýt pokroku v medicíně, zemřel by patrně hned po narození, jako Čestmír. Ale všemocní lékaři ho také zemřít nenechali. Do jednoho roku věku prodělal 21 operací srdce (!) a v pozdějších letech nějaké operace střev. Nakonec skončil s vývodem a trpěl epileptickými mikrozáchvaty. Ty se projevovaly náhlou ztrátou vědomí v kterémkoli okamžiku — třeba při rozhovoru, při čištění zubů, při procházce. Nešlo jim předejít, nešlo jim čelit. Byly hrozně náhlé a Honza po nich padal k zemi jako podťatý. Zpravidla se bacil ze zadu do hlavy nebo si rozbil nos, vyrazil zuby a tak podobně. Bolest při pádu necítil, horší bylo, když se o vteřinu později probral — byl stále oteklý a modrý, jako neschopný boxer.

Ani jeho vývod nebyl bez potíží. Pacienti s takovým onemocněním fasovali drahé dovozové „pytlíky“. Používaly se tak, že na vývod střeva v boku se přiložil samolepící plastový čtverec, který měl uprostřed otvor s objímkou. Na tu se pak zacvakl plastový pytlík a obsah střev mohl bez problémů odcházet do něj.
Jenže Honzovi se vyvinula na používaný plast alergie a kolem vývodu se mu vytvořily hnisavé boláky. Museli jsme mu na něj místo pytlíků přikládat vrstvu plen a tu velkým šátkem přivazovat kolem těla. Pleny nedokázaly zadržet zápach a mnohdy ani stolici. Honza byl stále umazaný a zlobil se proto na svou nemoc, na sebe i na celý svět. Mstil se ostatním relativně zdravým dětem tak, že se o ně schválně otíral znečištěným oděvem. A protože byl ještě ke všemu homosexuálně zaměřený, třel se hlavně o ostatní kluky.

A aby toho nebylo málo, dostal rakovinu. Šířila se mu v těle, naštěstí bezbolestně. Jedinými jejími projevy byly píštěly — hluboké vředy, které se Honzovi různě po těle otvíraly a vyplavovaly zkaženou masu.
Zdá se vám můj popis chlapcových potíží hnusný? Věřte, mně také. Líčím ho tak realisticky proto, abyste pochopili, proč jsem se při práci v ústavu utvrdila v tom, že ne každému by mělo být dovoleno přivést na svět dítě, a ne každé dítě by se mělo udržovat při životě za každou cenu.

Při jedné z návštěv se dostavili také Honzovi rodiče. Původně jsme se domnívali, že ani žádné nemá, že je klasickým „dítětem ústavů“. Ale měl, bohužel.
Maminka byla evidentně polodebilní cikánka s dvaceti dioptriemi na každém oku. Sotva se belhala, protože neměla dobře vyvinuté kyčelní jamky. Neustále se nepřítomně usmívala a své okolí moc nevnímala. Tatínek byl na tom lépe jen o fous. Vysoký blondýn, kulhal na obě nohy, mluvil ztěžka, ale přece jen dokázal dopravit sebe a ženu za synem. Nechápala jsem, jak takoví jedinci dokázali žít mimo ústav a jak jim mohl lékař dovolit zplodit dítě. Už jsem se nedivila, že Honza vypadá tak, jak vypadá.
Chápejte — vůbec se nestraním postižených lidí a vůbec nejsem proti tomu, aby mohli mít děti i lidé tělesně postižení (pakliže ovšem neohrozí zdraví dítěte). Ale rozhodně bych byla proti tomu, aby se děti rodily lidem postiženým mentálně, kteří nejsou schopni nést odpovědnost za sebe, natož za zdraví, výchovu a život dítěte.

„Jedeme za Honzíkem,“ zahuhlala maminka bez pozdravu a stále se tak podivně usmívala. „Kterej pak to je?“ zašilhala k houfu opodál stojících dětí. Myslela jsem, že ho nemůže poznat kvůli vadě zraku, ale ukázalo se, že ho už několik let s manželem neviděli. Prostě jim najednou luplo v hlavě, vzpomněli si, že kdysi a kdesi měli dítě, a tak se za ním vydali.
Dovedla jsem Honzu k nim. Nejevil pražádnou radost — také proč, když je ani neznal. Věděl sice, že existují, ale zač by je měl mít rád? Za takový život, jaký mu dali? A byl to vůbec život?
Když se ta podivná individua chvilku prošla po dvoře a snad i prohodila se svým potomkem několik slov, vrátila se ke mně. „Kdy mu zmizí ta dírka?“ zajímali se oba rodiče. „Dírka?“ nechápala jsem. Pak mi došlo, že hovoří o vývodu. „Ta už mu nezmizí. Tu bude mít pořád. Jeho zadeček onemocněl a nefunguje, proto musí kakat tou dírkou,“ snažila jsem se jim vysvětlit Honzův problém co nejjednodušeji. „Proč by měl kakat dírkou — my se koukali, má zadek úplně normální!“ nevěřili mi.
Co jsem na to mohla říct. A mělo by vůbec cenu něco říkat?

Jenže to nebyl konečný styk s touhle „rodinou“. Po několika týdnech k nám do ústavu přivezli čtyřletého chlapce, jak se ukázalo, Honzova bratra. Ty politováníhodné osoby zplodily další dítě! A také tohle mělo vývod. Nedokázala jsem pochopit, proč hned po prvním porodu ženu i muže nesterilizovali, proč je ošetřující lékař nechal dál tvořit nebožáky. Nebyli v tom však sami.
Měli jsme v ústavu několik dalších dětí — sourozenců. Ze zdravotní dokumentace, do které nám spřátelené zdravotní sestry nechaly tajně nahlédnout, jsme se dozvěděli, že ty různě postižené děti porodila dementní žena a že takových zplodila (s různými otci) dvacet. Osmnáct jich skončilo v různých ústavech po republice, devatenácté přejelo auto dřív, než ho matka mohla strčit do nějakého zařízení, a dvacáté — nejstarší syn — bylo jakž takž normální, takže žilo na svobodě.

Nejde mi to na rozum. Dnes, kdybychom chtěli takovým fakticky nesvéprávným individuím zakázat plodit děti, zajisté by se rozkřičeli všelijací ochránci lidských práv. Ale za komunistů? Ti přece na nějaká lidská práva kašlali. Proč tak neučinili i v případě postižených pseudorodičů? Napadají mě dvě odpovědi.

Tou první byl hlad socialistického státu po větším přírůstku obyvatel. Ber kde ber. Však také komunisté různými půjčkami, nižšími daněmi a jinými výhodami podporovali porodnost. Zavedli dokonce vyznamenání, jakýsi titul „čestná“ nebo „zasloužilá matka“ pro ženy, které porodily určitý počet dětí. Až v osmdesátých letech s udělováním tohoto titulu potichu přestali, protože i jim došlo, že hodně dětí se ponejvíce rodí buď v rodinách věřících lidí, nebo takovým, jaké jsem popsala v předchozích odstavcích. A děti jedněch ani druhých, to uznejte, nemohly být pro radostný socialistický stát žádným budovatelským přínosem.

Druhou odpovědí na otázku, proč stát dopřával potomky i fakticky nesvéprávným, by mohly být pokusy. Ano, čtete dobře — pokusy. K čemu jinému lékaři zachraňovali tak postižené děti, než proto, aby na nich vyzkoušeli své dovednosti?
Měli jsme v ústavu dva čtyřleté chlapce — dvojčata. Byli si velmi podobní, ačkoli jeden byl „černý“, klasický cikánek, a druhý „bílý“. Nijak k sobě netíhli, lišili se i povahou. Ten tmavý byl bystřejší a živější, ten světlý se zajímal jen o jídlo. Zvláštní ale bylo, že když se na jednom konci zahrady udeřil jeden, rozplakal se na druhém konci bez zjevné příčiny i druhý hoch. Panovala mezi nimi jakási tajemná spojitost. Možná proto do ústavu zajížděli jacísi podivní zdravotníci až z Prahy, zavírali se s kluky na ošetřovně a cosi s nimi kutili. Sestry nám pak vyděšeně šeptaly, že ti podivní lékaři dělají na dvojčatech nějaké pokusy. Tu očkují jednoho, tu zase druhého a pořád je sledují oba.

Nevím, co se tenkrát za zavřenými dveřmi s dvojčaty dělo, ale nemám důvod vyděšeným sestrám nevěřit. V té době bylo možné všechno. A dneska? Můžeme si být opravdu jistí, že je to jiné?
Dnešní vyprávění moc veselé nebylo, viďte? Ale co naplat, i takový je život, nemá cenu schovávat se za růžové brýle. Možná vás napadlo, zda by pro postižené děti nebylo lepší zůstat v rodině než v ústavu. I já se nad tím zamýšlela, ale k jednoznačné odpovědi jsem nedošla. O tom však zase příště.

Mých devatero řemesel aneb Boj se stereotypem XXVI

Z minulých dílů:
Mým prvním opravdovým zaměstnáním se na jeden jediný rok stala práce vychovatelky v ústavu pro mentálně postiženou mládež. Naučila jsem se tam, že postižení lidé jsou mnohdy upřímnější, hodnější a čestnější než ti, kteří sami sebe považují za normální. Ale také mě tam napadaly takové otázky, jako třeba zda máme právo udržovat při životě každého jedince za každou cenu a zda má každý právo přivádět na svět nový život.

V roli „doktora Cvacha“ — tedy přesněji osoby, která má v době návštěv na starosti styk s návštěvníky ústavu, jsem se nechtěně dozvídala mnoho věcí. Lidé v okamžiku rozrušení, beznaděje nebo euforie řeknou kolikrát víc, než by kdy řekli i jen sami sobě.
Minule jsem se zmínila, že děti přicházely do ústavu z nejrůznějšího prostředí a že neštěstí se nevyhýbá nikomu. Jenže v mnoha případech jsme mu my, lidé, velmi nápomocní při jeho zhoubném díle.

Možná jste se už několikrát pozastavili nad tím, že ve svém vyprávění z ústavu se víc než často zmiňuji o cikánských dětech — jako by jich tam byla převaha. Bohužel — byla. Je nesmysl si myslet, že by genetická výbava cikánské populace inklinovala více k poruchám než jiná, ale někdy od šedesátých let začaly fungovat sociální odbory dohlížející na kvalitní péči o děti, a kde takovou neshledaly, děti z rodiny odebraly. Sociální pracovnice tehdy ještě zdaleka nebyly tak fanatické jako dnes a v mnoha případech přimhouřily oko — braly zřetel na sociální možnosti rodiny, ale i tak bylo odebraných dětí požehnaně. A nejvíc právě z cikánských rodin.

Co bylo nejsmutnější — mnohé z těch dětí nebyly vůbec postižené. Byly jen strašlivě zanedbané, a tím ve svém vývoji opožděné. Kdyby se jim dostalo náležité péče a pozornosti, „ajnštajni“ by z nich sice nevyrostli, ale normální lidé schopní postarat se o sebe ano.
Hodně cikánských dětí postižených bylo. Vinu na tom neměla ani tak genetická výbava, jako nesprávný životní styl těhotných matek — holdování cigaretám, alkoholu, sexu, domácím rvačkám — to vše pak přinášelo své shnilé ovoce.

Abych byla spravedlivá, takové „matky“ se zdaleka nevyskytovaly a nevyskytují jen mezi cikánským etnikem. Měli jsme v ústavu dospělé sourozence — bratra a sestru. Moc hezcí lidé to byli. Dokud neotevřeli pusu, nikdo by si jejich handicapu nepovšiml. Rodiče je často navštěvovali a brali si je domů. Sami vypadali docela inteligentně a spořádaně. Kolikrát jsem je v duchu litovala: taková slušná rodina, a takové neštěstí. Jenže pak mi zdravotní sestry prozradily, že oba sourozenci se narodili naprosto normální, ale maminka s tatínkem — když chtěli, aby děti tvrdě spaly, dávali jim na lžičce slivovici. Pocházeli odkudsi ze Slovácka, a tam to bylo prý normální. Vůbec je nenapadlo, jak moc tím svým dětem ubližují.

Ale zpět k cikánským dětem. Skutečně tvořily nejméně tři čtvrtiny osazenstva ústavu. Vybaví se mi to vždy, když zaslechnu řeči o jinakosti Rómů a o jejich lásce k potomkům. Nejsou samozřejmě všichni stejní, ale když vidím, jak úplně malá, polonahá cikáňata běhají po ulicích až do pozdních hodin bez dozoru a třeba i v mrazech, najíst dostanou jen pár dní kolem „svatého Berouse“, moc takové „lásce“ nerozumím.

I v ústavu jsem byla svědkem takové podivné lásky k potomkům. Objevovala se v rodinách, z nichž odebrané děti pocházely, zhruba tak po měsíci. Rodičové totiž při první výplatě zjistili, že jim na odebraného potomka byly odebrány i dětské přídavky a ke všemu ještě stržena nemalá částka na zaplacení pobytu dítěte v ústavu. To se pak jejich vášeň k dětem přímo rozhořela: o návštěvní den se urychleně vydali do ústavu a pokoušeli se svého potomka — ten nezanedbatelný zdroj penízků na čvaňho a chlast — unést zpět do vlastní „péče“.
V roli „doktora Cvacha“ musel být tedy člověk velmi bdělý a ostražitý. I tak jsme to kolikrát neuhlídali a volali na pomoc policii.

Teď si možná říkáte, že jsem na takové rodiče moc přísná, že třeba vůbec nebažili po rodinných přídavcích, ale že je k únosu vedla opravdová láska k dítěti. Připouštím — možná byly i takové případy. I mě podobné myšlenky napadaly. Proto jsem se pouštěla s podezřelými rodiči do hovoru. Až moc často jsem zjišťovala, že zpovídaná rodina má potomků bezpočet — kolikrát ani matka ani otec nevěděli, kolik dětí mají, jak se všechny jmenují a kde jsou. Dohadovali se o tom jak trhovci na rynku a nebyli se schopni domluvit. Jak říkám, takové lásce mnoho nerozumím.

Jednou přišli na návštěvu „bílí“ manželé. Vypadali dost omšele a nijak bystře. O jé, říkala jsem si, to budou zas takoví, co dítě zanedbávali a svou špatnou péčí mu postižení přivodili sami. Moc jsem se mýlila. Žádní inženýři a boháči to sice nebyli, ale hodní, pracovití dělníci, zlomení osudem. Zavedla jsem je k postýlce jejich dcery. Podle papírů to byla osmiletá holčička, ale ve skutečnosti ten tvoreček vypadal sotva na čtyři roky. Krčila se v rohu postýlky, bojácně vrčela a cenila zoubky.
Maminka jen tiše stála, po tvářích jí stékaly slzy. Tatínek ale najednou promluvil. Slova pronášel tiše, díval se kamsi do dálky, jako by hovořil k někomu neviditelnému:

„Víte — Anežka se nám narodila po dlouhém čekání, měli jsme z ní hroznou radost. Už vod malička byla šikovná a chytrá. A když přišla do první třídy, moc jí to šlo. My žádný chytráci nejsme, a tak jsme se strašně radovali, že aspoň někdo z rodiny to někam dotáhne. Pak začala druhou třídu — fakt dobře, samý jedničky, ale vonemocněla. Ze dne na den — hrozný horečky, padla do bezvědomí. Prej zánět mozkovejch blan. Vod herpatickejch, to jako voparovejch, virů, říkali doktoři. Ale dostali ji z toho. Holka se vzpamatovávala pomalu, ale šlo to. I do školy se vrátila. Zase jsme měli hroznou radost.
A pak — konec! Nemoc se vrátila. Doktoři nám řekli, že u tohohle druhu zánětu se to stává a že není pomoci. Už není návratu…“

Tatínek zmlkl a oba jsme se zadívali na Anežku, nebo spíš na to, co z ní zbylo. Malinké, ustrašené zvířátko, pohybující se po postýlce na všech čtyřech. Vrčela i štěkala jako psík a stejně tak jedla — chlemtala z misky položené na dno postýlky přímo tlamičkou. A ty oči!
Často jsem se ujala zdivočelého či divokého tvora. Ten měl právě takové oči jako Anežka. Opatrné, bojácné, zoufalé. Vyjadřovaly děs i naději. Mou trpělivostí a láskou se pozvolna měnily v oči veselé, sebevědomé a vědoucí. Měla jsem pocit — ne, měla jsem jistotu, že kdyby se Anežce dostalo podobné péče, mohla by se z nejhoršího dostat. Už by možná nechodila do školy, ale třeba by se vrátila alespoň k lidským způsobům a hrám.
Jenže jsem také věděla, že takovou péči Anežka nikdy nedostane. Rodiče — zdrcení a zlomení — by ji asi nedokázali „ochočit“. Ostatně — tehdejší systém jim to ani neumožnil. Anežku jim jako těžce postiženou odebral a stanovil, že je schopná přežít jen v ústavní péči. A v ústavu — tam je na málo pečovatelek takových dětí příliš mnoho. Individuální péče není v jejich silách a možná ani snaze. A tak Anežka asi skončila někde v kleci a její oči zůstaly dál divoké, zoufalé a bojácné…

Teď možná přišla ta chvíle, kdy se ptáte, zda je ústavní péče vůbec k něčemu, zda by se nemělo se zákony hnout tak, aby všechny postižené děti mohly vyrůstat v domácí péči. Já ani po získaných zkušenostech nedospěla k jednoznačné odpovědi.
Rodina s postiženým členem se ocitá pod velkým tlakem. Z jedné strany pociťuje výčitky — rodiče obviňují sami sebe, někdy padají i výtky vzájemné. Z druhé strany cítí, že se na ně okolí dívá skrz prsty, ať již udělají cokoli: ponechají-li si postižené dítě doma, lidé je sice budou litovat, ale raději se jim vyhnou, aby nemuseli být konfrontováni s nepříjemnou skutečností. Když dají dítě do ústavu, lidé jim to nevyčtou, ale budou se na ně dívat jako na bezcitné.
Doba se mění a mění se i takovéhle postoje. Jenže pořád pomalu. Přes všechnu odbornou pomoc, nové stacionáře a nadace tu zmíněné postoje pořád přežívají a potrefená rodina na ně dříve či později narazí.

Ale to není všechno. V mnoha případech se rodina, kde se vyskytne postižené dítě, rozpadne. Většinou jsou to otcové, kdo neunese pohled na nemocného potomka a odejde. Není to dáno jejich bezcitností. Psycholog by to vysvětlil lépe, ale vše je dáno tím, že matkám je nařízeno přírodními zákony milovat své dítě a chránit ho za všech okolností, kdežto otcové si lásku k potomkovi musí pracně vypěstovat — milují ho za to, jak je hezký, jak je šikovný… A u postiženého dítěte se takové vlastnosti hledají těžko. Otcové, kteří je nenaleznou, to pociťují jako své selhání a raději prchnou.
Samozřejmě, nejsou všichni stejní a s postupující dobou jich ubývá. Ale nelze to podcenit. Jsou-li v rodině ještě další děti a kvůli rozporným pocitům ohledně postiženého by mohl hrozit rozchod rodičů, pak je lepší dát postižené dítě do ústavu natrvalo, odstranit ho z dohledu jako možný bod svárů. Snad se vám to zdá kruté, ale s ohledem na ostatní členy rodiny je to ve výše popsaném případě jediné možné řešení.

Existuje ještě jeden aspekt, o kterém se nemluví. Postižený jedinec vyžaduje hodně péče, lásky a času. Ve funkční rodině mu to vše rodiče samozřejmě poskytují, ale pak se těchto prvků zákonitě nedostává zbývajícím zdravým dětem. Málokdy totiž rodiče dokáží dělit svou pozornost spravedlivě. A přes veškeré výchovné snažení mohou sourozenci na postižené děcko žárlit a posléze ho i hluboce nenávidět.
Tenhle stav jsem v ústavu měla možnost pozorovat až příliš často. Proto by ani rodiče, kteří se s postižením jednoho potomka dokázali vyrovnat, neměli stejné vyrovnání automaticky předpokládat u ostatních dětí.

Jednou odpoledne zabrzdila na ústavním dvoře červená škodovka. Vystoupila z ní drobná žena — působila udřeně, sešle a beznadějně. Za ní se objevila její dcera — asi dvacetiletá štíhlá mladá dáma se zarytým výrazem. Matka přivezla do ústavu svou druhou dceru , šestnáctiletý, mentálně postižený stodvacetikilový kolos.
„Vezu vám naši Alenku,“ řekla matka se slzami v očích. „Jsem na ni sama, manžel odešel už dávno, starší dcera má svou práci a život a já to všechno přestávám zvládat. Mám Alenku hrozně ráda, ale vážně už nemůžu,“ dořekla a srdceryvně se rozplakala.

Když jsem pohlédla na rozteklé obří stvoření, nemohla jsem pochopit, jak to ta ubohá ženička — sotva padesátikilová, zvládala doteď. Musela prožít hrozný život. Už jsem se nedivila její sedřenosti.
„Víte, ona Alenka je asi v pubertě a začala být paličatá,“ povídala maminka dál, když se trochu utišila. „Když si umane, nevstane, nejde na záchod a tak — asi mě takhle trestá.“
Alenka na potvrzení těchto slov začala hýkat a křičet, že z auta nevystoupí a že chce domů. Čtyři statní muži měli co dělat, aby ji dostali z vozu a dopravili do budovy.

Maminka šla za nimi a já na dvoře zůstala se zdravou sestrou. Dívka si třesoucími se prsty zapálila cigaretu. Vzdorovitě pohodila hlavou a dušeně procedila: „Nenávidím ji!“ Udiveně jsem vzhlédla. „No ano, nenávidím tu hnusnou, tlustou bestii!“ vykřikla mi přímo do obličeje. „Nedivte se, kvůli ní od nás táta odešel. Kdyby ji máma dala do ústavu hned, tak by se to nestalo! Ale ona se o ni starala — líp než o mě. Na mě neměla čas, já byla ta chytrá a schopná, co se o sebe musela starat sama. A teď se podívejte, kam to vedlo! Samou péčí udělala z Aleny protivné, panovačné a rozmazlené prase, které všechny jen sekýruje a týrá.“

Dívka zmlkla a z očí jí vyhrkly slzy. Styděla se za to, co řekla, za to, co cítí, byla zoufala, zklamaná. A já se jí nedivila. Nyní, když Alena zmizí za zdmi ústavu, svitla matce i zdravé dceři naděje na normální život. Snad v něm našly tu dávno ztracenou cestu jedna k druhé.

Pro to všechno, co jsem vám popsala, si myslím, že ústavy zavrhovat nelze. Rodiče postižených dětí by si měli uvědomit, že nejsou nesmrtelní, že jim jednou dojdou síly i zdraví, a pak bude pozdě zvykat dosud opečovávané dítě na ústavní péči. Nemohou spoléhat ani na ostatní své děti — nemají právo změnit nebo i zničit jim život tím, že jim odkáží nechtěné břemeno.
Nejrozumnější by byla péče kombinovaná: postižení by měli mít šanci pobývat v rodině, ale naučit se také žít v cizím kolektivu — třeba tak, že budou docházet do denního či víkendového zařízení. Tak by ostatní členové rodiny měli šanci na odpočinek i obyčejný rodinný život. A postižený jedinec by pak, až rodiče zemřou nebo nebudou mít dost síly, tolik netrpěl při stěhování do ústavu.

Ale dosti smutných témat. Na závěr dnešního dílu jeden happy end.
Jednou přibyl do ústavu asi pětiletý cikánský chlapec. Měl velmi zlý a podmračený výraz. Nikomu nedůvěřoval, ostatní děti mlátil bez výstrahy, útočil i na ošetřovatelky. Nezlepšovalo se to, ani když jsme se ho pokoušeli získat trpělivostí a láskou. Kluk byl pořád zlý a útočný. Není divu, že ho měl málo kdo rád. Jedna naše kolegyně — zkušená dlouholetá vychovatelka, sama bezdětná, se ale do něj úplně zamilovala. Bylo to udivující — tolik let pracovala v ústavech, a nikdy k žádnému dítěti nepocítila takovou náklonnost.
Začala se klukovi věnovat, brát ho domů, posléze mu vymohla pobyt na internátní zvláštní škole. Chlapec naštěstí nebyl nijak postižený — patřil k těm dětem, které v ústavu skončily kvůli zanedbané péči, takže školu zvládl. Vychovatelka nakonec prosadila i jeho adopci a odvedla si ho domů nadobro.
Před týdnem jsem je oba potkala. Ze zlobivého kluka je sebevědomý jedenadvacetiletý muž. Elegantně oblečen a učesán stál u nového vozu a pomáhal své adoptivní matce nastoupit. Poznali jsme se a prohodili pár slov. Roman (tak se jmenuje) se vyučil a nyní pracuje ve velkém podniku. A bývalá kolegyně na mě spiklenecky mrkala a šeptala, že Romča se už točí po holkách a že se snad naděje i vnoučat. Tak ať je jim stokrát přáno!

V příštím díle konečně dokončím vyprávění o své roční práci v ústavu a také vám prozradím, proč se ředitel bál svých podřízených. Takže — nashledanou příští středu.

Mých devatero řemesel aneb Boj se stereotypem XXVII

Z minulých dílů:
Ve svém prvním zaměstnání — jako vychovatelka mentálně postižených dětí — jsem poznala radost a vděk, kterými chovanci opláceli mé snahy, i starost, způsobenou závistivými, lhostejnými a nevraživými kolegyněmi. Ty patrně vyznávaly heslo, že každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán.

Čas běžel jako voda — překulila se mikulášská besídka, vánoční nadílka, odezněla sychravá zima a přišlo zase jaro. Po celou dobu jsem se já i některé mé kolegyně snažily svěřeným dětem ulehčit a zpříjemnit pobyt v ústavu, jak to jen šlo.
Jednoho dne jsem kdesi v zastrčeném regálu objevila několikero krabiček s barevnými křídami. Venku bylo hezky, rovný asfaltový povrch dvora přímo vybízel k výtvarné činnosti. Rozdala jsem tedy dětem křídy a vzala je před budovu, a» se tam vydovádějí a malují, co dovedou. Takováhle zábava by přece neměla nikomu vadit, říkala jsem si. Navíc to vypadalo na večerní deštík, takže i úklid pomalovaného dvora byl zajištěn. Jediné, co mi kalilo radost, byla obava, aby některé z mazanějších a poučenějších dětí nezačalo zobrazovat nějaké „nemravnosti“.

Děti se daly do malování s chutí a na nějaké akty žádné nepomyslelo. Na asfaltu se objevovaly princezny, auta, kytičky a sluníčka, zkrátka samé nezávadné motivy. Přesto jsem brzy postřehla podivný ruch: soudružky uklízečky spolu s kancelářskými krysami pobíhaly chodbami jako střelené vrány, šuškaly si a nakonec namířily k ředitelně. Z té se po nějaké chvíli vynořil sám říďa. Vypadal zachmuřeně — jak by také ne, po takové invazi jedubab. Přiloudal se na dvůr, chvíli zíral na dětské malůvky a pak nařídil: „Tak! Konec malování! Koukejte pěkně mazat pro kýble s vodou a koš»ata a ten svinčík tady uklidit!“

Tvářila jsem se stejně udiveně jako děti. „Proč, prosím vás?“ nechápala jsem. „Vždy» nehlučíme, nic neničíme, děti to baví, tak proč?!“
„Mno — byla tady stížnost. A já si to taky myslím. Totiž — že tu naděláte křídovej prach, kterej se pak natahá do budovy,“ uráčil se vysvětlit ředitel.
„Ale přece musíte vidět, že do hodinky sprchne! Vždy» žádný prach nehrozí… A pak, když je bláto, tak ho přece nataháme do šatem mnohem víc, ne?“ nechtěla jsem se jen tak vzdát.
„Už sem řek! Končit a umývat asfalt!“ byl ředitel tentokrát neoblomný. Zmizel znovu ve svém vigvamu a škodolibé obličeje jedubab rádoby nenápadně dozíraly, jak plníme daný rozkaz.

Nesmíme si hrát na zahradě pod okny kanceláří, nesmíme malovat na asfaltu, nesmíme chodit do vsi — tak co vlastně smíme? vztekala jsem se. Aspoň dětem vyzdobím hernu — nějak oživím nástěnky, rozhodla jsem se.
V herně visely nástěnky dvě. Na obou strašilo pár zaprášených dětských výkresů a nějaký plakátek na čisté zuby. To se mělo radikálně změnit.
Protože odmalička miluji takové ty plastické knížky s hýbacími obrázky, hodlala jsem svou lásku uplatnit i při oživování nástěnek. Na jedné jsem stvořila venkovský dvůr, na druhé pohádkové motivy. Děti byly doslova uchvácené. Na vesnickém dvorku byl totiž chlívek s otevíracími dvířky, za nimiž na zvědavce jukalo růžové prasátko. A nad chlívkem se otvírala dvířka do kurníku, ze kterých sbíhaly slepičky do hnojiště uprostřed obrázku. Vpravo od hnoje pak stála kadibudka. Když jste otevřeli její dveře s vyříznutým srdíčkem, objevila se v ní záda a vysazená holá sedinka hospodáře. Pravda — tohle bylo trošku lechtivé, zato dětmi tuze oblíbené místečko.

Pohádkový obrázek přitahoval děti ještě víc. Úplně vlevo se tyčila hora. Na jejím vrcholu stál hrad. Z jednoho věžního okna, když jste zatahali za příslušný provázek, vykoukla uvězněná princezna. A když jste otevřeli bránu, mohli jste spatřit neohroženého prince s taseným mečem, kterak spěchá princeznu osvobodit. Pod horou se zase skrývala jeskyně. Stačilo odsunout papírový balvan, a z temného jícnu vyjela trojhlavá saň. Uprostřed nástěnky se černal hluboký les, nad nímž plachtila ježibaba na koštěti. Byla zavěšená na nitce, takže stačilo fouknout, a baba vážně létala. V lese se ukrýval černokněžník — ten tedy nedělal nic, jen tak seděl na balvanu. No a vpravo se nalézal šibeniční vrch. Na něm — podle názvu — stálo několik šibenic ozdobených promodralými oběšenci, nad nimiž kroužili krkavci.

Nejsem žádný zdatný malíř — hospodářský dvorek jsem ještě jakž takž zvládla vlastními silami, ale pohádkové obrázky jsem si vypůjčila z knížky. Splácala jsem jich několik dohromady, ale to vůbec nevadilo. Naopak. Děti byly okouzlené. Stále otvíraly všechna otvíratelná okénka, tahaly za provázky a hlavně se každému novými nástěnkami chlubily.
Druhý den po mém tvůrčím vypětí jsem byla opět (pokolikáté už?) povolána do ředitelny. „Prej už zase urážíš chovance!“ spustil ředitel přísně. Tvářila jsem se natvrdle, protože jsem vážně nevěděla, odkud vítr vane.
„No — prej si jim v herně nějak nevhodně vyzdobila nástěnky,“ napovídal.
Nástěnky! Božínku, to by mě ve snu nenapadlo, že by mohly někomu vadit! Pěkně jsem se dopálila a ředitele do herny k pomlouvaným nástěnkám dovedla.

Ten zralý mužský, když uviděl všechna má hejblátka, roztáhl obličej do blaženého úsměvu a chvíli si s obrázky hrál. „To je krása, strejdo řediteli, že jo?!“ jásaly bezelstně děti. „To nám teta Iva udělala hezký vobrázky, viď!“
Ředitel se rychle vzpamatoval a nasadil úřední tvář. „No jo, máte to hezký,“ prohodil k dětem a pak se otočil ke mně. „Ale stejně to rači sundej!“
„Proč, to mi teda vysvětlete!“ vztekala jsem se.
„Víš, voni baby tvrděj, že ty promodralý voběšenci jsou karikaturou těch našich ubohejch pitomečků. A že tou holou prdelí v kadibudce kazíš jejich morálku. Jo, a to prase je prej taky skrytá narážka — už nevim na co…“
Chvíli jsem se nezmohla na slovo. Pak mě něco napadlo: „Jak je ale možný, že kancelářský krysy vešly sem, do herny? Tady přece nemaj co dělat, ne?“
„To nemaj, už jsem jim za to vynadal. Ale ty tvoje děti byly z těch vobrázků tak nadšený, že sem dovlekly kdekoho, kuchařkama počínaje a kotelníkem konče. Já tu teda nic závadnýho neshledávám, ale fakt tě prosim — abych měl klid, sundej to z těch nástěnek dolů.“

Jedinou činností, kterou mi nikdo nezazlíval a nezakazoval, bylo večerní vyprávění pohádek a zpívání ukolébavek. Zavedla jsem je z čistého zoufalství. Děti se přes den většinou nestačily unavit a vybouřit, ale už po sedmé večer musely — bez rozdílu věku, zalézt do postelí.
Dorost — tedy chovanci asi od devíti do šestnácti let, měl oddělené ložnice. Kluci spávali ve velké ratejně s asi deseti válendami, děvčata byla rozdělena do tří menších pokojíků. Samozřejmě se jim v sedm ještě na kutě nechtělo. Chvíli si povídali, ale pak začaly létat polštáře. Abych rebelanty alespoň trochu zklidnila, začala jsem jim vyprávět pohádky a příběhy ze svého dětství. Moc se to osvědčilo, ale bylo to vyčerpávající. No — jen si zkuste vyprávět jedno a totéž čtyřikrát za sebou!

Malé děti (od tří do devíti let) spávaly ve velikánské ložnici, o níž se dělily ještě s oddělením ležáků, tedy s velmi těžce postiženými dětmi, které měly na starosti pouze zdravotní sestry. Poslouchat pohádku tu bylo schopno jen velmi málo jedinců. Děti bez přestání vrněly, vřískaly, brumlaly, plakaly. Zazpívat jim mě napadlo čistě náhodou. Jen jsem vypustila první tóny, všechen ryk ustal. V pokoji se rozhostilo ticho jako v kostele. Dokonce i hluchoněmá Alenka zpozorněla — patrně byla schopna vnímat zpěv jako vibrace, celým tělem. Zpěv uklidňoval i „ležáky“ — stvořeníčka, u nichž jsme pochybovali o jejich lidství.
Chodila jsem tou obří ložnicí a zastavila se u každé postýlky. Děti ležely spořádaně, usmívaly se nebo jen tak zíraly. A pak jsem dorazila k Jeníčkově postýlce.

Jeníček byl čtyřletý chlapec, ale vypadal sotva jako půlroční miminko. Hodně divné miminko. Z hubeného tělíčka, které nemělo nikdy vyrůst, se vytahovaly nepřirozeně tenké pavoučí končetiny a tenký krček. Ten nemohl unést poměrně velkou hlavu s blonďatým chmýřím. Pod vypouklým čílkem měl Jeníček svraštělý obličej s věčně rozšklebenými ústy, z nichž bez ustání unikal podivný chrapot a steny a vytékal pramínek slin. Nejhorší v obličeji byly oči. Velké, modré, ale ztracené za jakousi mlhou, stále utopené v slzách a neschopné zaměřit se na jedno místo. Jediné, co tohle stvořeníčko dokázalo, bylo ležet, přijímat tekutou stravu, vyměšovat, klimbat hlavičkou ze strany na stranu, skučet, slintat a kmitat očima.
Všem nám ho bylo líto. Zkoušeli jsme na něj mluvit, hladit ho — marně. Jeníčkovy oči dál bloudily v dálavách a nás nevzaly ani na vědomí.

Jenže když jsem při svých ukolébavkách došla k Jeníčkově postýlce, ztuhla jsem hrůzou. Ty jindy roztěkané a slzami zalité oči se na mě pevně dívaly. A věčně rozšklebená ústa se nyní roztahovala k úsměvu. Tóny mi uvízly v hrdle a oči zalila vláha. „Jeníčku, proboha, Jeníčku! Ty mě vidíš? Ty mě slyšíš?“ šeptala jsem a přistoupila k lůžku. Jeníček mě dál sledoval a usmíval se. Pohladila jsem ho po tváři, a když jsem sebrala znovu síly, opět jsem mu zazpívala.
Byl to otřesný zážitek. Pomyšlení na to, že v tom ubohoučkém těle bylo přece jen uvězněno lidské vědomí, mě děsí dodnes. Jakým právem jsme této duši připravili peklo na zemi tím, že jsme ji zachovali při životě? Jeníček se mohl klidně dožít dvaceti i více let. Ani vrahům nedáváme tak dlouhé tresty, jaký čekal na tohoto bezmocného tvorečka!

Už slyším všelijaké mravokárce a věrozvěsty, jak mi kážou o nedotknutelnosti života a o provinění proti Boží vůli, kterého bychom se dopustili, kdybychom nechali Jeníčka hned po porodu zemřít přirozenou smrtí. Ale co když jsme se provinili právě tím, že jsme ho pomocí našich přístrojů a moderních metod před smrtí uchránili? Co když jsme se Jeho vůli protivili právě tím? Jen pro lidskou pýchu a honbu za pokrokem za každou cenu musel zůstat Jeníček vězněm svého nedokonalého a životu nepřizpůsobeného těla. ©koda, velká škoda, že se pak o něj nemuseli starat právě ti, kteří mu takový osud přichystali.

Čas běžel dál a já v ústavu pracovala už téměř rok. Blížila se doba konání „sportovek“ — to jsou jakési sportovní a společenské hry pořádané všemi ústavy v kraji. Odehrávají se pokaždé v jiném středisku a chovanci je milují. Setkávají se na nich s přáteli, navazují známosti, soutěží, hrají si a také předvádějí nacvičené scénky, tance a zpěvy.
Tentokrát jsem byla pověřena nácvikem našeho vystoupení já. S vybranými chovanci jsme se domluvili na tanci. Naznačili mi ale, že už mají po krk různých mazurek a českých besed, že by si chtěli zatrsat v modernějším rytmu. Proč ne? Byla jsem pro.

Pracně jsem vybrala a po kouskách nahrála na sebe navazující hity. Pak jsem k nim ještě vymyslela pohyby a vše se naučila nazpamě», abych byla při předávání zkušeností pevná v kramflecích.
Tehdy se zrovna zkazilo počasí, takže jsme museli trénovat v herně. Bílou křídou jsem na starý, zašlapaný a kdysi snad béžový koberec nakreslila nenápadné značky, aby tanečníci věděli, kde mají začít. Trénovali jsme celé odpoledne a moc nás to bavilo. Druhý den jsem šla do práce s elánem a už jsem se těšila na další nácvik. Místo něj mě však čekalo další předvolání do ředitelny.

„Jak bych ti to jenom řek — víš, je fajn, že s dětma tak horlivě nacvičujete ty tanečky. Ale stěžovaly si mi uklízečky, žes prý křídou znehodnotila koberec,“ začal opatrně ředitel.
„Propáníčka — jaký znehodnocení pro pár teček křídou! Dy» už jsou stejně úplně vyšlapané. Zrovna přemítám, že je budu muset obnovit,“ mínila jsem.
„Já to chápu, ale víš, pro klid v baráku, prosim tě, namíchej si čistidlo a ty značky pořádně vydrbej,“ žadonil ředitel.
Vrtěla jsem sice nad takovou blbostí hlavou, ale raději jsem šla rozkaz splnit.

Značky jsem vydrbala opravdu poctivě, takže teď byly ve špinavém koberci viditelné ještě víc než dřív. Uklízečky mohl trefit šlak. Ta čistá místa je totiž usvědčovala z naprosté lenosti a nepořádnosti. Očekávala jsem, že ředitel jim nyní přikáže vydrbat koberec takto do čista celý. Jenže chyba lávky! Ředitel mě opět povolal a doslova na kolenou prosil, abych ten koberec vydrbala sama, jinak že se soudružkami uklízečkami nevydrží. Co mi zbývalo?! Zaklekla jsem a pustila se do díla. Tu se vpravo i vlevo, přede mnou i za mnou objevily další pracovité ruce „mých“ tanečníků. Nenechali mě v tom samotnou! A to uklízečky rozžhavilo do běla. Letěly k řediteli žalovat, že vykořis»uji ubohé chovance, ale tentokrát kupodivu nepochodily.
Koberec byl nakonec jako nový, počasí se zlepšilo a my mohli trénovat venku.

Když se naplnil rok mé služby — zní to skoro jako v pohádce, že, znovu si mě předvolal ředitel. Tentokrát to vypadalo vážně. Tvářil se slavnostně, a považte — poprvé za celou dobu mých návštěv zavřel dveře do sousední kanceláře, kde seděly ty nejhorší dračice. Nikdy dřív se tohle učinit neodvážil. Vždycky mě káral soudružkám na doslech, aby si to užily.
Zmatena ukázala jsem na zabouchlé dveře: „Jak to?“ Ředitel otázku pochopil a usmál se: „Konečně si to můžu dovolit. Ke konci měsíce odcházím z ústavu — budu učit ve zvláštní škole, a těch meger se zbavím. Teď už mi můžou políbit… Ale proto jsem tě nevolal. Víš — celou dobu jsem tu nad tebou držel ochrannou ruku, ale teď, když odejdu, už tu nezůstane nikdo, kdo by tě chránil. Ty baby tě vyštípou! Měla bys odejít se mnou.“
„Voni mě tu nemaj rádi, co?“ špitla jsem zaskočena nenadálou ředitelovou upřímností.
„Nemaj rádi? Chacha! To je hodně slabý slovo. Doslova tě nenáviděj. Nevim proč, hned od začátku ti nasazovali psí hlavu,“ upřesnil říďa naše mezilidské vztahy a pak na mě mrknul. Potichu se přiblížil ke spojovacím dveřím a zprudka je otevřel. Tři ženštiny, které k nim měly uši doslova přilepené, ztratily rovnováhu a svalily se na práh.
„Co to má znamenat,“ zahřímal na ně najednou sebevědomý říďa a baby se div nepřerazily, jak vyklízely potupnou pozici. V očích jim však hořel nenávistný plamen.
Když ředitel dveře zase zavřel, pokračovali jsme v rozhovoru:
„Já tu stejně byla jen na rok — máma mi nalajnovala kariéru na její milované železnici, takže s vámi pryč půjdu. Ale než se rozejdeme — řeknete mi, proč jste se těch bab tolik bál? To pro jejich rudé legitimace?“ osmělila jsem se.
„Ale kdepak! Víš, když jsem tu nastupoval, byl jsem naivní a nezkušenej. Vrchní ekonomka mi spolu s dalšími lejstry k podpisu podstrčila taky falešnou fakturu, a tou mě tu celou dobu držej v šachu.“
„No ale třeba novej ředitel bude zkušenější,“ zadoufala jsem.
„Houbeles, bude stejnej trouba jako já, to mi věř!“

A měl pravdu, ten náš říďa. I nového ředitele držely babizny pod krkem. Teprve po „sametu“ nastoupil jinší borec a zatnul jim tipec. Soudružku vrchní sestru vyrazil na hodinu (byla tak blbá, že zprvu sehnala pouze práci u čištění nástrojů, později začala podnikat a měla se jako prasátko v žitíčku), ekonomka ji následovala za několik měsíců. Jenže jejich manýry částečně převzal nový šéf. Pro ostatní personál se tam tedy mnoho nezlepšilo. Ale pro děti hodně. Už mohou chodit, kam chtějí, navštěvovat známé ve vsi, zmizely obří ložnice a nahradilo je slušné soukromí… Také zahrada už není tak zpustlá, zaplnily ji nové bazény a houpačky. Vychovatelkám se snížila délka pracovní doby a počet dětí ve skupině. Náročná a odpovědná práce však zůstala. A každý, kdo ji dělá rád a dobře, je hoden obdivu.

Bylo mi smutno, když jsem nastupovala, bylo mi smutno (i když jinak), když jsem odcházela. Ale zas na mě čekala nová dobrodružství. Vypukla hned v den, kdy jsem se do místní železniční stanice přišla ucházet o práci. Dorazila jsem tam totiž ve chvíli, kdy došlo k velké dopravní nehodě a všichni se tu teprve probírali z mdlob. Ale o tom zase příští středu.