Jeroným Klimeš: Seriál o seznamování, Psychologie Dnes 2012

Tento seriál o seznamování vycházel na pokračování v Psychologii Dnes v letech 2012 až 2013. Samozřejmě by to chtělo předělat do nějakého soustavnějšího pojednání, ale nezdá se, že na to bude v nejbližší době čas.

Obsah

1. Iluze při seznamování aneb pohádka o kolesovém rypadlu 1

2. Tempo seznamování 3

3. O propadové křivce 4

4. O brýlích černých a růžových 6

5. O kokonech, gumičkách čili jak se liší láska mužů a žen 8

6. Láska! Co je láska? Muška jenom zlatá... 10

7. Neviditelné podmínky, nevědomé filtry a mimovolní seznámení 11

8. Seznamování přes inzeráty aneb hledám děvče na neděli 13

9. Pane vrchní, repete!
aneb pohádka o Popelce a potentátovi 17

10. Sex není hračka pro děti, a to ani při seznamování 19

11. Seznamování fáze a úkoly 21

12. Rozchod stokrát jinak! Pokaždé lehký, stravitelný, málo kalorický 24

13. Intenzita citu versus trvanlivost 27

14. ODPAD 27

15. Zadání 27

1Iluze při seznamování aneb pohádka o kolesovém rypadlu

I když biologové mají rádi obecné zákonitosti, přesto evoluce se odvíjí od jednotlivých historických událostí. Je tak trochu náhodou, která mutace se prosadí a kterou bůhvíco sezobne, a to bez ohledu na to, jak moc by mohla být za příznivých podmínek užitečná. Stejně tak osudy jednotlivých lidí a jejich životní či reprodukční úspěch závisí do značné míry na tom, koho na své životní cestě víceméně náhodou sbalí. Při seznamování proto stonásob platí pořekadlo - jsme na jedné lodi. Nejen s druhým partnerem či dětmi, ale i s našimi geny, které do partnerského seznamování rády kecají. Partnerský a rodinný život tedy může být ta nejúžasnější projížďka svižnou jachtou, ale stejně tak to může být naplnění těch nejčernější nočních děsů, když se nechtíce nalodíme na loď bláznů, nebo psychopatů, násilníků, manipulátorů atp.

Bohužel těžko bychom hledali jinou oblast našeho života, která je tak důležitá pro spokojený život jako správná partnerská volba. Tím spíš bere dech, jak je tato volba neuvěřitelně chybová a chaotická. Kdyby si lidé tak zmateně vybírali auta, jak si vybírají partnery, tak bychom na silnicích běžně potkávali sentinely, kolesová rypadla, žebřiňáky, vznášedla a jiné nesmyslné kuriosity, do kterých se jinak běžně zamilováváme a plodíme s nimi děti.

Několik důvodů se podepisuje na tomto kocourkově. Jednak lidská mysl je prostě v principu hodně omezená. Nejlepší ukázkou jsou rozhovory v poradně. Klientka vypočítává, jaký je ten její manžel s prominutím obmezené hovado a co všechno dělá špatně, co nezvládá atd. Po čtvrhodině zaníceného monologu se i psycholog dostane ke slovu a zeptá se opatrně: "A proč jste si ho vlastně vybrala za partnera?" "No, ono se s ním dobře povídalo." "Ale to se s ním dobře povídá dodnes, ne?" "To ano, ale já bych ještě potřebovala..." a následuje opětovný výčet vlastností, které nemá, ale mít by měl. Zkrátka ona klientka si vybrala za manžela kolesové rypadlo, protože jí tehdy "tak jako nějak imponovalo". Jenže pak se ukázalo, že se svou impozantností se tak jako nějak nevejde do obýváku.

Prostě při balení partnera se věnuje pozornost dvěma třema vlastnostem a vše ostatní je otázkou náhody. Při seznamování musíme být ale připraveni, že potřebujeme přibližně dva roky na to, abychom mohli sestavit technickou specifikaci našeho kolesového rypadla a pak se musíme rozhodnout, zda nám bude vyhovovat a zda jsme s to skousnout jeho proslulé rýpavé povahové vlastnosti. Delší testování vztahu než dva roky již nemá moc smysl, protože pak postupně dochází k degradaci vztahu díky přechození, takže protahování již nemá charakter "vztahu na zkoušku", ale je už to hazardování se vztahem.

Dřív to byli rodiče. To kritizovali ve své době například bratři Mrštíkové v dramatu Maryša, se kterým se sebelítostně identifikovalo mnoho těch, kteří nemohli si vzít toho, za kterým je táhlo jejich srdce. Ti si pak též bolestínsky pěli písně stylu: Kdybys měla, má panenko, sto ovec...

Dnes si od rodičů do partnerské volby kecat nedáme, ale za to nastoucháme rádcům o mnoho horším. Těmi jsou například naše geny. Je to především volání DNA, které má na svědomí, že mužům v období krize středního věku se až neodolatelně líbí mladé maso, kterému by ale mohli dělat tatínka, někdy i dědečka a naopak. Geny též velí čichu - lidé s podobným genomem nám prostě nevoní. Stejně mají geny při seznámování na svědomí přehnaný důraz mužů na fyzickou krásu, například symetrii obličeje, prsou, vysoký poměr boků ku pasu, hladkou pleť atd. Sobecké geny si hájí své zájmy, bohužel i zde platí, že jsme s nimi na jedné lodi. Tedy musíme je přiměřeně respektovat, ale moudré je nenaslouchat moc jejich našeptávání. Co je výhodné pro ně, nemusí být výhodné pro nás. Není zpravidla rozumné v polovině života spálit vše, co jsme do té doby vybudovali jen pro dosud neošahaná prsa číslo čtyři.

Zkrátka city a spoléhání na intuici se při seznamování vyplácí jen omezeně a jen některým. Existuje určité procento populace, která kdyby spoléhala na svou pudovou intuici, tak se buď neseznámí nikdy, nebo jen s kolesovými rypadly. Těmto skupinám, kterým při seznamování nefunguje srdeční kompas a selhává intuice, se budeme v následujících dílech tohoto seriálu o seznamování věnovat především.

2Tempo seznamování

Partnerské chování je rozparcelováno do oblastí, které mají spolu pramálo společného. Podobně jako u paměti máme tři nezávislé dovednosti - vštípivost, retenci a výbavnost, které spolu souvisí jen částečně, tak i u partnerských vztahů musíme odděleně posuzovat seznamování, udržování a ukončování vztahu. Někomu jde navazování vztahu čili seznamování, ale pak třeba není schopen v navázaném vztahu fungovat. Jiný to má právě naopak. Stejně tak někdo dobře funguje ve vztahu, ale jakmile přijde rozchod, tak se začne chovat jako blázen. Jiní lidé rozchody snášejí vcelku obstojně.

Existují šťastlivci, kteří se zamilují vcelku neomylně do toho pravého, a museli by tropit echt skopičiny, aby ten vztah rozbili. Těm můžeme jen závidět. Jejich srdeční kompas neomylně ukazuje na ty vhodné partnery. Když se zamilují, druhá strana jim lásku opětuje. Následuje idylický začátek - třiměsíční hypománie, tedy básníky opěvovaná zamilovanost. Budiž jim přáno!

Co však s těmi, pro které je seznamování noční můrou? Je to jako s počítačem. Když fuguje, je to jednoduché jako facka, ale bohužel jakmile přestane fungovat, tak existuje tisíc možných příčin, proč to nejde. I u seznamování je tisíc příčin, proč to nemusí jít. Jednou z nejzrádnějších je tempo seznamování. Někdo má potřebu se seznámit rychle, druhý si dává na čas. Neshoda v této vlastnosti vůbec nevypovídá nic o tom, jak by ti dva fungovali ve vztahu, pokud by je k sobě svázal osud či rodiče. Možná se k sobě osudově hodí, ale bohužel při seznamování, on chce postupovat pomalu, ona rychle, nebo naopak. Takže se osudově míjejí.

Extrémní případy jsou opravdu komické. Přišel klient, který se nemohl seznámit. Tak jsme rozebírali možné kandidátky. Dostal za úkol jednu kontaktovat. Ano, to provedl. Byla to oboustranně příjemná procházka. Jenže on si potřeboval odpočinout, dát si "malou" pauzu. Tak se dotyčné měsíc neozval. Za měsíc ji opět pozval na příjemnou procházku. Marně jsem mu vštěpoval, že seznamování je živelný proces, kde my se musíme přizpůsobovat jeho tempu a ne ono našim "potřebám odpočinku", že je třeba kontaktovat vyvolenou alespoň jednou za tři dny, zváště, když to začíná jiskřit. Kdepak. To by bylo moc rychlé.

Nakonec toto jeho chování fungovalo jako filtr, který mu vybral partnerku, která se k němu povahově vůbec nehodila. Tato holka nečekala, až se jí odpočat ozve, ale prostě to nevydržela a začala ho komandovat, kdy se mají kde sejít. Na befely on jakž takž fungoval, takže spolu začali chodit. Ale tito dva do sebe zapadli jen díky vlastnosti, která byla vhodná pro seznamování, ale ne pro následný partnerský život. Jemu by pro život vyhovovala partnerka méně direktivní, která by měla menší potřebu partnerské blízkosti a dávala mu více volnosti. Bohužel taková se k němu skrze jeho vlastní styl balení holek těžko mohla dostat. Když si mi stěžoval na soužití s polním maršálkem, tak jsem byl na rozpacích: "Přece Vám dnes nedoporučím rozchod, abychom se dostali opět do tempa jedno rande za měsíc???"

Takovému muži by vyhovovalo, kdyby se svou budoucí ženou byl zavřený v kanceláři - zprvu pouze jako kolegové. Za tři roky by si na ni zvykl a láska by možná oboustranně naskočila. Takto je možno obejít nekompatibilitu v tempu seznamování, ale takové štěstí dotyční neměli. Proto nyní se musejí sžívat dva lidé, kteří se k sobě partnersky moc nehodí.

Na tomto příkladu si můžeme uvědomit aporii Freudovo principů slasti a reality - příjemné nebo efektivní? Tento muž měl dvě možnosti. Buď zachová "příjemné tempo seznamování", ale pak nikoho nesbalí, nebo se bude nutit chodit na schůzky častěji, než je mu příjemné, a partnerku získá. Tyto závěry jsou v přímém rozporu s romantickým očekáváním, že seznamování musí proběhnout spontánně, že se jen pasivně čeká na toho pravého, že je to otázka citů ap. Tento muž, kdyby se nechal vést hlasem svého srdce, tak se neseznámil nikdy. Ba naopak, kdyby víc usměrňoval své chování při seznamování, tak si mohl vybrat partnerku, která by byla vhodnější pro pozdější partnerské soužití než tato Oberleitnantka, kterou mu nazdařbůh přivál osud.

Pokud žena má sklon k pomalejšímu tempu seznamování, pak si obvykle stěžuje, že má smůlu na ženáče a zadané muže, jako jsou třeba nadřízení či kněží. Taký ženáč má své jisté. Nestartuje po dotyčné dívce tak rychle, nekouká jí furt za výstřih. Manželka a děti navíc vytvářejí klamnou iluzi bezpečnosti - jakoby tady vážný vztah ani nehrozil.

U tempa seznamování je třeba sledovat zvláštní potřeby - kdo pasivně stojí a kdo určuje tempo přibližování. Obvyklý vzorec: Žena je pasivnější a muži určují tempo přibližnování. Žena si pak vybírá, koho k sobě pustí. Bohužel mnohem složitější to mají ty ženy, které chtějí po muži, aby naopak on stál a nehýbal se s tím, že ony si budou určovat své pomalé či rychlejší tempo přibližování. Jinými slovy, chtějí mít seznamování pod kontrolou. Jejich seznamovací chování tedy řídí především pomalu opadávající strach a odpudivé síly. Na tyto včelí tance zpravidla nemají trpělivost nadržení a nezadaní muži, takže to vzdají dříve než vytrvalostní ženáči, kterým "o nic nejde" nebo kteří to opakovaně nazdařbůh zkoušejí podle pravidla: "Každá se jednou spustí..."

3O propadové křivce

Jana s kamárádkou přicházejí: "Jerome, musíš nám pomoc. Nám je třicet. Nikoho nemáme. Chceme rodinu."

"Dejte mi pokoj, holky. To je furt dokola. Už jsem Vám to říkal stokrát - zbytnělé odpudivé síly..."

Tak dobrá. Vyťukám na klávesnici: www.seznamka.cz: "Jakou chceš kategorii?"

doufám teda, že jsi Martin. :-)) No, courat po horách by mě bavilo, zrovna před nedávnem jsem se bavila s kamarádem, že jezdit do hor sama není to pravé ořechové, i když by to mělo být uprostřed ořechového háje. [Míněna debata se mnou před dvěma minutami.] Léto by bylo lepší, alespoň tam na Slovensku mezi tím postaví některý z těch stromů, co se jim tam pobořily při větru. Hodíme jim tam nějakou tu jiskřičku, jak píšeš, ať maj hasiči, co dělat. [decentní příslib sexu]

Takže enter & good bye, vrátil jsem se ke své práci. To se událo v pondělí v 16:19. Přibližně v 20.00 zběsilé zvonění, Jana volá:

"Chápej, já nemám čas! Já musím dodělat tu disertačku. A vůbec poslal mi nějakou fotku. Je tam s klokanem. Vůbec se mi nelíbí..."

jasně, že jsem Martin. To není přezdívka. :-) Já už teď mám mooc toulavé boty a k tomu cestovní horečku, tak bych nejradši hned někam na víkend vyrazil... Škoda, že je teprve pondělí. :-)

Tak co říkáš, že bychom někam opravdu vyrazili? Nejdřív kafe, pak víkend na Šumavě a když se nepopereme, tak hurá do pořádných hor?

Posílám fotku. Určitě máš taky nějakou, viď? Na mě se moc nekoukej, je tam hezčí zvířátko. :-)

Je třeba podotknout, že na zmíněné fotce byl sympatický kluk s klokanem a nějakými ptáky.

Jerome, tak se podívej, cos mě to udělal... Teď babo raď!!! Co mám dělat? Ahoj a myslím na Tebe! Jana

Člověk by nevěřil, že je to ta samá holka, která si o čtyři hodiny dřív zoufala, že o ni nikdo ani nezavadí. Od té doby jsem říkal Janě:

"Ty mi nechoď na oči. Já jsem ti sehnal pohledného, inteligentního chlapa i s vačnatcem a ty jsi se na to vykašlala!"

Každopádně tento zážitek byl pro Janu asi velkým poučením, že problém nebude ve vačnatcích... Asi rok dva na to se totiž vdala za kluka, se kterým se seznámila na Internetu.

Občas narazíme na podobně ukázkový příklad propadové křivky. Ve své knize Partneři a rozchody popisuju s vysvětlením i propadovou křivku tzv. "mužského šovinisty" J. Hausmanna. Učebnicový příklad najdeme i v Bibli (2Sa 13, 1nn.) nebo ve Formanově filmu Nebezpečné známosti. O co se jedná?

Jedná se o psychologický jev, který je pro "inženýrsky" uvažující lidi těžko představitelný. V "normálním" světě se totiž věci nemění, když se mění naše vzdálenost od nich. Například auto je stejně zelené z dálky i z blízka. Stromy mají nahoře korunu a dole kořeny, ať je vidíme z kilometru nebo z metru. Tento luxus bohužel v psychologii nemáme. Z dálky je prospektivní partner úžasný a neodolatelný, bohužel jakmile se přiblíží, tak se zhnusí. Na dálku totiž ani chlapi nesmrdí. Zblízka si i na krásné holce kluk třeba všimne jednoho beďára a od té chvíle se jí štítí byť dotknout. Jenže to není odpor vůči beďárům či xenofobie vůči nežidům. Protože tento kožní útvar by mu nijak nevadil, kdyby ta dívka byla nedostupná a třeba chodila s jeho kamarádem. Takto extrémně mu vadí jen u těch dívek, které jsou volné a které signalizují ochotu s ním chodit. Podobně štítivý odpor třeba pociťuje vůči dostupným dívkám i s normálním BMI řka, že správná holka musí chrastit. Chyba je tedy systematicky připisována druhým, ne sobě.

Jinými slovy propadová křivka je závislost mezi zmenšující se vzdáleností a ztrátou atraktivity objektu. Dokonale teoreticky by ji měli znát všichni, kdo mají jakýkoli problém se seznamováním.

Nejkurióznější případ tohoto chování jsem viděl nedávno. Dívka četuje s klukem z inzerátu celé hodiny asi čtrnáct dní a vyjadřuje obavu, že by se jí mohl zhnusit, až jej potká osobně. Tak mu navrhne důmyslný plán na překonání propadové křivky, aby prý poznali, jestli v jejich případě zafunguje ona "chemie": "Dáme si sraz ve dvě hodiny v noci v úplně černém průjezdě. Mlčky k sobě přijdeme a bezeslova se políbíme. Pak oba půjdeme od sebe, aby nám slova nezhatila dojem..."

Je zřejmé, že touto technikou není možno obelstít vlastní hlavu, proto první blízké setkání třetího druhu dopadlo neslavně. Jak už to u jinoplanetníků bývá. Ale s propadovou křivkou je možné pracovat, zejména, když víme, že popsané křivky apetence a averze se v čase pomalu pohybují. Kdyby se Jana s Martinem sešla třeba pětkrát na kafi, tak věřím, že ti dva by si mohli rozumět. Během pěti schůzek by totiž opadla ta původně vyšponovaná averze "teď babo raď", která neměla oporu v realitě. I kdyby nakonec jejich vztah nedopadl, přesto by Janino odmítnutí bylo mnohem zralejší a promyšlenější. Jde tedy o to zachovat si chladnou hlavu i v případě, kdy naše city předvádí své emociálně vypjaté kousky.

Při měnící se partnerské vzdálenosti můžeme pozorovat dva body obratu, kdy se náhle změní naše prožívání a následují dvě obranné reakce. Při přibližování se objevuje bod, od kdy člověk začne zvyšovat vzdálenost od partnera, a to signalizuje překročení křivky averze, odporu. Při vzdalování naopak se od určitého bodu objevuje chování zmenšující vzdálenost a to indikuje překročení druhé křivky apetence, touhy. Právě opětovné překračování této druhé křivky apetence tam a zpět nám dává pocit lásky, tzn. že druhého člověka milujeme, a pocit subjektivní jistoty, že nikoho jiného nechceme.

Tyto dvě nezávislé potřeby vymezují prostor, kde Jana toužila mít svého partnera. Bohužel Martin během čtyřech hodin se přiblížil z oblasti příliš daleko do příliš blízko, následoval propad Janina citu - z ryzí touhy do ryzího odporu. To samozřejmě není vlastnost kluka s vačnatcem ale Jany. Bohužel člověk si musí touto křivkou mnohokrát projít, než mu dojde, že problém je u něho, ne u druhého.

4O brýlích černých a růžových

U zamilovaných se zpravidla poukazuje na růžové brýle, na nepřesné vnímání druhého člověka. Ano, je pravda, že člověk řadu vlastností druhého podcení, ale problém je složitější. Zamilovanost představuje přibližně tři měsíce hypománie, exaltované dobré nálady. V hezké náladě, ale většina lidí hezky funguje. Být ohleduplný a pozorný, když srším štěstím je jednoduhé, ale mnohem těžší je být ohleduplný a pozorný, když jsem v proklatě mrzuté náladě. Právě schopnost fungovat při zátěži až ve středně nepříjemných prožitcích je vlastnost, která je pro dlouhodobý vztah jedna z nejdůležitějších. Této zanedbávané dovednosti - fungovat optimálně, když cítím rozhodně ne optimálně - se v psychologii říká frustrační tolerance. Tuto vlastnost u svého zbrusu nového partnera zpravidla neodhalíme, protože během zamilovanosti se dotyčný totiž nedostane do žádných větších rozlad a špatných prožitků. Prostě čtvrt roku se dá stát na špičkách, ale na konci zamilovanosti často můžeme pozorovat zlomovou hádku, od které jakoby se partneři přestávají chovat zamilovaně, přestávají se přemáhat, začínají mluvit, jak jim zobák narostl. Tento zlom se označuje lidově za moment, kdy člověku spadly růžové brýle. Díky těmto zákonitostem se rozhodně nedoporučuje, dělat během prvního půl roku závažná rozhodnutí, stylu svatba, koupě bytu, konec zaměstnání, natož plození potomka.

Nicméně partnerská kompatibilita není otázkou délky chození. Mýlí se všichni, kdo tvrdí - my si nerozumíme, protože tehdy na začátku jsme spolu příliš krátce chodili a hned jsme hupli do postele. Důvody dnešního rozkolu je třeba hledat jinde než v překotných začátcích. Muže a ženu je možno připodobnit ke šroubku a matičce. Když z bedny nahodile vybereme jeden šroub a jednu matku, tak od začátku je dáno, jestli se k sobě budou hodit nebo ne. Prostě není možno zašroubovat šroub M10 do matky M14. Jediný rozdíl je v tom, že u šroubů a matek to víme hned, u lidí k tomu potřebujeme pár měsíců až let. Tedy zpravidla do dvou let máme dostatek informací pro odpovědné rozhodnutí. Platí heuristické pravidlo - problémy, který pár nevyřeší do dvou let, zpravidla nevyřeší nikdy a povleče si je až do smrti své či svého vztahu. I když se v životě dějí zázraky, tak v poradně proti tomuto pravidlu nejdu a ve vztazích bez dětí doporučuji rozchod.

V laické psychologii panuje ještě jeden omyl, totiž že partnerská kompatibilita je zárukou, že se vztah nerozpadne. Tento omyl je možno ilustrovat na autech. K většině autohavárií nedochází proto, že by auta byla ve špatném technickém stavu, že by byla poskládaná ze součástí, které se k sobě nehodí nebo jsou vadné. Naopak za většina autohavárií leží hloupé řidičské chyby a hazardování se životem. To samé platí i u vztahů. I zde můžeme vidět tisíce rozpadů partnerů, kteří se k sobě velmi dobře povahově hodí, ale kteří podcenili zákonitosti vztahů či své psychiky, kteří prostě dělali hlouposti - vztahy přechodili, hazardovali s nevěrou, přestali se k sobě chovat uctivě, pouštěli si pusu na špacír...

Lidí, kteří se k sobě hodí, je tedy relativně hodně. Proč ale jim dělá takový problém se najít? Za to mohou brýle černé. Ty vytváří řada jevů. Například špatné zkušenosti s rodiči. Mám známého, který lpí na tom, aby jeho partnerka byla věřící. Pořád jsem tomu nerozuměl, proč je to podmínka, přes kterou vlak nejede. Pochopil jsem to, až když mi vyprávěl, jak to fungovalo u nich doma. Byla to dobrá hrůza, ze které on se katapultoval tím, že konvertoval k víře, tzv. adolescetní konverze. Představa, že by měl nevěřící holku, je tedy dnes spojná se strachem, že by se opět měl doma něco jako mámu. Černější můru si nedokáže představit: "Měl si být elektrikář a ne doktor! Počítej s tím, že udělám všechno, abys tu medicinu nedostudoval!" Ano, většinou to bývá zbytnělý strach, který lidem nasazuje černé brýle při seznamování, a to následně vede k neschopnosti navázat partnerský vztah.

Po 35 letech vytváří černé brýle většinou otřesné zkušenosti s rozchodem a válkou o děti. Kdo si jednou sedl na horká kamna, dá si secsakra pozor, aby si na ně nesedl podruhé. Jenže z čeho se vybírá v tomto věku? Většinou recykláti by rádi bezvadné nové zboží, ale v praxi se jim nabízí opět jen obnošený second hand. Výsledkem je nekonečné polozoufalé bloumání po internetových seznamkách, kdy představy o novém partnerovi se diametrálně liší od toho, co sami nabízejí. Právě neschopnost slevit z nereálných požadavků vede k sérii dalších zklamání.

5O kokonech, gumičkách čili jak se liší láska mužů a žen

Častou otázkou mužů je: „Jakou mám naději, že mě Lenka jednoho krásného dne obalí kokonem, tedy že ji sbalím?“ Těžko říci. Jeden dobrý prediktor ale bývá fakt, že daná holka má pro něj vždy dost času, když se muž řídí pravidlem: „Když je dostupná časově, bude časem dostupná i v posteli.“ Tedy pokud jí Karel zavolá, jestli nechce jít do kina, a ona: „Jasně! A kdy?“ nebo „Je to je škoda, to mám zkoušku. Nehrají to ve čtvrtek odpoledne?“ Tak můžeme Karlovi doporučit, aby byl trpělivý, protože se má nač těšit. Pokud ale Lenka reaguje opakovaně stylem: „Hmm, to se mi nehodí. No tak pa jindy...“ Tak je lépe doporučit Karlovi, ať zkouší kokon raději u Moniky.

Ženy mají více než muži vyhraněnou představu, do koho se zamilovávají. Tedy pokud jejich srdeční kompas ukazuje správně, tak paráda – naprosto neomylně si vybírají ideální partnery. Ale běda přeběda, když jejich kompas má ohnutou rafiji, ukazuje šejdrem a vybírá jim stejně naprosto neomylně dokonalé magory či psychopaty. V jejich vztahové historii se pak s pečlivou přesností opakuje stejný nepoužitelný typ muže a stejný vzorec krachujících vztahů. Pro tyto nešťastnice platí ona zoufalá zásada: „Líbí se mi, a proto ne!“ Tyto dívky pak musejí vybírat pomocí jiných heuristik než podle toho, „jak to cítí“. Například vybírat si ne z chlapů, které se líbí jim, ale z chlapů, kterým se líbí ona. Nebo použije své dvě kamarádky, které mají při volbě partnerů šťastnou ruku a správně seštelovaný srdeční kompas. Těmto vědmám vodí své nové objevy na ukázku, co jí na něho řeknou. Pokud se jim nelíbí, tak si musí dvakrát rozmyslet, jestli s ním vleze do postele.

Když ženy vedle svého partnera trpí, tak on pak jednou udělá něco, díky čemu se najednou jejich kokon rozplyne. Například kašle na ně v době těhotenství, nezastane se jich proti své matce, do nekonečna odkládá svatbu a rodinu ap. Jakmile se kokon rozplyne, tak doposud levitující Karel si kecne na chodník a stane trapným, uslintaným usmrkancem, kterého je jim tak nanejvýš líto. Jenže nic netušící Karel si dosud myslí, že stačí jen trochu slevit ze svých excesů a přitáhnout gumičku, ale co to, co to? – zrazu už to nepremáva! Najednou Karel klečí před Lenkou s padesáti růžemi, žádá Lenku o ruku a chce s ní mít svatbu a pak tisíc svišťů. Ona se na něj soucitně kouká a povídá: „Karle, proč jsi s tím nepřišel před třemi měsíci? To bych ti skočila okolo krku. Teď už to nejde. Už tě nemiluju.“ Karel jí říká: „Já vím, že jsem byl vůl, ale já jsem se změnil.“ To je mu však platné jako mrtvému zimník, protože ano změnil se, ale především pohled Lenky na něho. Najednou zmizel kokon, on je pro ní obyčejným klukem, nic k němu necítí, přestala si ho milovat. To jsou jen různé opisy pocitu, že kouzelný kokon se rozplynul. Jiným příměrem můžeme říci, že ženská láska funguje jako vypínač – zapne se, vypne se, digitální jednička a nula. Mužská láska je víc souvislá, analogová – průběžně se vzdáleností roste či klesá.

Toto celé se možná trochu více vědecky dalo přeformulovat tak, že poměr přitažlivých a odpudivých sil nás udržuje v nějaké rovnovážné vzdálenosti od našich partnerů. Ženám tento bod leží zpravidla v menší vzdálenosti. Na to stačí slabší jak přitažlivé, tak odpudivé síly. Potenciální jáma je ale strmější, a tak funguje analogicky jako vypínač. Proto ženy hůře snášejí polorozpadlé polovztahy, častěji dávají návrhy na rozchod a v průměru se z rozchodů vzpamatovávají lépe než muži. Rovnovážný bod mužů je naproti tomu ve větší vzdálenosti, což se dá namodelovat jen tak, že jsou silnější jak odpudivé, tak přitažlivé síly. Potenciální jáma je pak mělčí a má mnohem větší dosah. Následkem toho se muži na začátku mnohem více bojí blízkých vážných vztahů, více si potrpí na svou svobodu, jenže případný rozchod mnohem hůře snášejí a na bývalou mají pak nelíčený vztek. Tedy v eminentním zájmu mužů je dávat si majzla, aby jim nesplaskl kokon. To v praxi znamená nebýt si bohorovně jist s láskou své partnerky jen proto, že ona momentálně miluje více, že on by raději větší svobodu, že on ji vždy ukecá a že ona se na něj večer víc těší než on na ni. Nic z toho totiž neznamená, že on nebude případný rozchod snášet hůře než ona.

Záludnost partnerských vztahů zde spočívá v tom, že lidé chybně předpokládají, že to, jak budou snášet případný rozchod, se dá vyčíst z toho, kdo momentálně ve vztahu miluje více, kdo se druhého více těší, kdo víc ustupuje ap. Tyto proměnné ale mají s otázkou rozchodu pramálo společného.

Jakkoli to vypadá „vědecky“, princip je velmi jednoduchý. Vztah si můžeme představit jako údolí, potenciální jámu, do které když hodíme míč, tak ten má sklon se skutálet na její dno. To je rovnovážný bod mezi přitažlivými a odpudivými silami, které nás váží k našim partnerům, naše optimum, kde se cítíme nejlépe. Bohužel partneři jsou dva, tedy dvě potenciální jámy, proto se musí hledat kompromis. Nejlepší by bylo, kdyby se obě křivky překrývaly, ale v praxi vždy jeden má potenciální jámu hlubší a ten miluje více. Kdo ji má v menší vzdálenosti, ten se k večeru více těší na druhého a má zároveň intenzivnější pocit, že po druhém touží, že ho miluje. Ten, kdo ji má strmější, se ale lépe vzpamatuje z rozchodu (prudkého zvětšení vzdálenosti), tomu láska funguje jako vypínač, jako zmíněný kokon. Kdo ji má pozvolnou, tak tomu se láska chová více jako gumička. K modelování křivek byly použity klasické vzorce pro potenciální jámu. Samozřejmě najdeme páry, které to mají opačně, kde ženina láska se chová jako gumička a ta pak neuváženě hazarduje s láskou muže, ale popisovaný model je obvyklejší.

6Láska! Co je láska? Muška jenom zlatá...

"Co je štěstí?" táže se Adolf Hejduk ve své básni, když roku 1879 medituje nad odkazem svého dědy. Podobně bychom se mohli ptát, co je láska, když v 21. století meditujeme nad rozvody. Samozřejmě odpověď by roztoužené básníky májovce asi neuspokojila, páč je vcelku banální. Láska je suma nejrůznějších vnitřních přitažlivých sil, které člověka táhnou k druhému. Důležité je zdůraznit slovo vnitřní, protože pár může být držen i silami vnějšími, zejména ekonomickými či ohledy na děti ap. Partnerský vztah pak trvá tak dlouho, dokud suma všech (nejen vnitřních) přitažlivých sil je větší než suma všech odpudivých sil. Tedy stabilita již existujícího vztahu nestojí zdaleka jen na aktuálně prožívaných citech. To však neplatí u vznikajících vztahů, ty stojí a padají zásadou: „Jsme spolu, protože je nám spolu příjemně.“

Problém seznamování je, že lidé hledají vnitřní, tedy subjektivní jistotu prožívané lásky, mají potřebu zažívat, že ten druhý je ten pravý, že nikoho jiného nechtějí a nehledají. Položme si tedy otázku, co je to zažívaná láska. Hlavní laický omyl spočívá v očekávání, že láska je něco, co kontinuálně trvá. Ne, pocit lásky vytváří izolované prožitky v čase. V normálním fungujícím páru si každý z páru několikrát za den vzpomene na druhého partnera a uvědomí si, že mu chybí. To bývá častěji k večeru, kdy lidi mívají potřebu sblížení, podobně spouští tyto návaly lásky různé frustrace jiných potřeb - sexu, sdílení ap. Tyto návaly lásky jsou uvědomované a uskladňují se většinou, ale ne vždy, do jáství člověka: "Já po něm toužím. Já ho miluji. Já ho chci."

Jakmile lidé nejsou schopni si vybavit, zda tento nával lásky měli v posledním týdnu až měsíci, začnou zpravidla tvrdit, že dotyčného nemilují, ztrácejí tak i subjektivní jistotu. Subjektivní jistota se označuje proto za subjektivní, protože jeden a ten samý člověk najednou má jistotu, že jeho partner je báječný a nenahraditelný, a vzápětí tuto jistotu může lehce ztratit. Nemá tedy žádný objektivní důvod pro svůj cit.

Bohužel na subjektivní jistotu jsou více fixovány ženy. Lidová moudrost si toho všimla pořekadlem: "Žena spí s tím, koho miluje. Muž miluje tu, se kterou spí." Opravdu muži jsou více flexibilní a méně vybíraví ve vymezovaní podmínek, jak má vypadat jejich vyvolená. Ženy hůře přistupují na kompromisy vůči svému ideálu. Čekání na subjektivní jistotu se popisuje slovy - chybí tam chemie, nepřeskočila jiskra, nemá to šťávu a samozřejmě osudovou větou: "Víš, já tě mám ráda, ale jen jako kamaráda." Z toho vyplývá obecné doporučení. Pro stabilitu vztahu je lepší, když žena si je jistá mužem a on třeba váhá, než když je to naopak - když muž si je jistý, že tuto ženu nechce, ale ona neví.

Řekli jsme, že návaly lásky jsou většinou uloženy v našem jáství, ale ne vždy. Bohužel láska může být též uložena do fantazijní postavy partnera/ky. Tak to mívají narcisové: „Já ji nemiluji, ale ona miluje mě.“ Tuto větu si pak často opakují jako mantru v těch samých situacích, kdy si normální chlap říká: „Ach Bože, jak já tu holku žeru.“ Narcisové tedy chronicky trpí absencí subjektivní jistoty. Jinými slovy chudák narcis. Jak se má ve svých projekcích vyznat?! Snad by mu mohla pomoc analýza frekvence, incidence a intenzity jeho myšlenek.

To, že je to skutečně zdegenerované vyjádření narcisovy lásky k ženě, pozná on sám podle toho, že si tuto větu „Máňa mě miluje“ opakuje mnohonásobně častěji než třeba Pythagorovu větu nebo i větu „Móňa mě miluje“. Tedy frekvence určitého mentálního obsahu mnohem více vypovídá o jeho psychice než fakt, že věta sama jeho lásku popírá. Podle kontextu, kdy si tuto zdegenerovanou větu vybavuje, tzn. podle její incidence, pozná, kdy se mu po Máně stýská nebo jaké stavy mu ji přivolávají do hlavy.

Já vím, není to lehké se poprat se svým narcismem, ale Adolf Heyduk neváhá vzdychajícím narcisům vlít naději do duše: „Snad jinovatkou na tvou kadeř vrátí se, co bludná tvá noha kdys zašlápla...“ Inu, držme jim palce nebo snad spíš v tomto případě prsteníčky...

7Neviditelné podmínky, nevědomé filtry a mimovolní seznámení

Partnerský filtr bylo vidět ve filmu Pelíšky. Jindřiška, dcera autoritativní a málo flexibilního otce (Kraus/Kodet) nemůže začít chodit s Michalem, synem lampasáka Šebka, protože jednak to nebyl prvoplánový krasavec, ale hlavně byl více flexibilní než ona. Ona si nemůže pomoci. Dokud nepocítí návaly lásky, nebude mít subjektivní jistotu a do té doby nemůže nic dělat. Ona, aby se mohla zamilovat, tak její partner musí být méně flexibilní než ona. Michal ji ale chtěl nosit na rukou. To byl pravý opak toho, po čem ona toužila, proto ona je schopna ho brát jen jako kamaráda či bráchu. Ona měla potřebu obdivně hledět na Eliena, který jí neustále unikal. To dráždilo její potřebu přiblížení a díky tomu ona subjektivně věděla, že miluje toho hezouna, o kterého však neustále přicházela.

Viktor coby manažér maká jak za kapitalismu volné soutěže, tedy deset i více hodin denně. Se ženou a rodinou se vidí tak hodinu denně, ale stejně je k večeru tak sedřený, že spíš jen tupě zírá. Naproti tomu v práci sedí v kanceláři s Jitkou. Zprvu mu byla Jitka naprosto ukradená, ani se mu nijak zvlášť nelíbila, ale to se mělo změnit. Každý den ráno hodinu odbavují emaily, pak si dají kafe a popovídají. Pak je porada, kterou spolu zdrbnou na obědě. Najednou Viktor zjišťuje, že když je mu smutno, tak mu jako první do hlavy vleze Jitka a ne jeho vlastní žena. Není divu, vždyť s Jitkou tráví osm hodin denně a se ženou aktivně tak nanejvýš půl hodiny. Jednoho odpoledne už lezlo papírování Viktorovi na mozek. Tak obešel stůl, nakoukl Jitce přes rameno: „To je otrava, co?“ a pohladil jí po vlasech. Jitka se na něj usmála, on jí políbil a zbytek pracovní doby strávili sexem pod stolem. Ještě že šla kancelář zevnitř zamknout!

Jitka to má podobně. Ani té se Viktor nelíbil, navíc byl zadaný, takže ji ani nenapadlo, že by s ním mohla něco mít. Ona vůbec měla problém se seznámit. Na normálních chlapech jí vadilo, že jim jde jen o sex, takže až na nějaký trapný pokus neměla žádnou praktickou sexuální zkušenost. S Viktorem byla ale v jedné kanceláři každý den, tak nějak ho lépe poznala a probírala s ním problémy s jeho ženou. On o ní také věděl i to, co by snad ani vědět neměl... Takto nějak se v ní probudil cit, který si sama nepřála, přeci nikdy nechtěla přebírat jiné ženě tátu od rodiny. Jenže co má dělat. Je jí 34 a toto je první muž, kterého skutečně miluje, kterému byla schopna se otevřít.

Viktor s Jitkou jsou příkladem mimovolního seznámení, které ani jeden z nich nechtěli a přesto, přesněji právě proto vzniklo. Pokud se chceme vyhnout takovým seznámením, je třeba aby všechny strany byly opatrné a dodržovaly vztahovou kázeň.

Viktor musí být velmi obezřetný, aby neustále uspokojoval své partnerské potřeby přes svou manželku a rodině obětovat více ze své kariéry. Jakmile zpozoruje, že se mu přesouvá záchytná fantazijní osoba z manželky na Jitku, tzn. že mimovolně začíná snít o Jitce, tak musí udělat něco doma v rodině a/nebo požádat šéfa, aby ho přeřadil do jiné kanceláře, na jiné místo ap.

Tento přesun fantazijní postavy často spustí sexuální abstinence s manželkou, tedy i ta by si měla dvakrát rozmyslet, než doma típne sex, ač se jí nechce či je sama sedřená z dětí. Z případného rozchodu totiž bude sedřená stokrát tolik.

Jitka si musí uvědomit, že Viktor je dnes zralý otec rodiny a působí na ni mnohem lépe, než když byl v jejím věku. Jinými slovy ona již léta kontinuálně odmítá mnoho kluků, kteří v budoucnu budou jako Viktor. Bohužel ona v nich není schopna Viktora vidět.

8Seznamování přes inzeráty aneb hledám děvče na neděli

Dobrý den, na konci listopadu jsem si udělal takové malé shrnutí seznamování po internetu. Takže za rok jsem oslovil přibližně přes 4 tisíce!!! (ano čtete dobře) inzerujících žen. Bylo to od konce listopadu do konce listopadu. Za tu dobu jsem se fyzicky setkal jen s 11 ženami, což není ani jedna ženská měsíčně. Nazpět odpovědělo asi tak do deseti procent. Tudy cesta prostě nevede a končím s tímto typem seznamování. Jsem z toho jen unaven. To nepočítám kolik inzerátů jsem projel dva nebo tři roky nazpět. Z toho počtu žen, co jsem se s nimi sešel, snad jen jedna by připadala v úvahu, ale ta nechtěla rodinu. Je to jako začarovaný kruh. Internet prostě ne. Možná že se někomu podaří najít toho pravého, ale je to jako výhra v loterii. Jako poslední záchranu volím seznamovací agentury. Je ji u nás několik. Jestli se i zde nezadaří, tak se už smířím se životem v osamělosti a bez dětí. Šokovalo mě, kolik žen mi odpovědělo že nechce mít rodinu. To považuji za mor současné doby.

Ještě tak před padesáti lety patřilo seznámení přes inzerát mezi opovrhovaný způsob seznámení. Dnes je to jeden z dominantních způsobů seznámení, protože za tu dobu výrazně narostla uzavřenost společnosti. Bohužel přesto lidé se neumějí přes inzerát seznámit a stále dokola opakují stejnou chybu. To není jedna chyba, kterou dělají všichni, ale každý člověk má svou specifickou a chronickou slabinu, která mu odfiltrovává vhodné partnery. Například ve výše citovaném emailu měl muž 10 % odpovědí z 4000, tedy získal kontakt na 400 žen. Bez pochyby mezi nimi byla partnerka, která by se k němu hodila. Jiní muži si stěžují, že nedostanou žádnou odpověď. Je tedy otázka, proč právě tento muž nebyl při následném seznamování úspěšný? Důvodů je vícero, ale hlavním asi je, že si nerad píše a není mistr prvního dojmu. Když dostane odpověď, tak pošle vcelku stručný až obchodnický email s telefonním číslem a se žádostí o osobní setkání. To ženy v této fázi vztahu nemají rády, potřebují toho druhého více poznat, takže konverzaci utnou. Výsledkem je zbytečný chronický neúspěch. Stejně tak ženy říkají, že dítě nechtějí, když nejsou zamilované. Jakmile najdou partnera, tak pomalu roztávají a po roce je najdeme v cukrárně, jak jí říkají kamarádce, že s Karlem by si dokázaly představit rodinu...

- Miluješ sex a je pro tebe velmi důležitý.Nejsou ovšem tvé touhy a představy o něm naplněny,nebo už je to dávno,co jsi prožívala pořádnou rozkoš.Vzrušuje tě představa seznámit se s pohledným mužem a občas se nádherně pomilovat. Nechceš už jenom hezky snít, pak své touhy naplň a zrealizuj tyto sny. Možná, že se oba hledáme.Je to divný způsob seznámení?Možná jo,ale těch "normálních" dnes zase tolik není. Přátelství, nezávaznost, spolehlivost, zdraví, čistota, úroveň a spoustu rozkoše. Zkusme to a užívejme si.

- Ahoj,jsem obyčejná 30letá holka,která nechce být už sama.Proto hledám muže,který už také nechce být na světě sám.Svět je smutný,když je na něm člověk sám a nemá se o koho opřít.Najde se milí a laskavý človíček který by mě měl rád?Ráda bych poznala muže do deště i sluníčka.

- Šmrncovní, šikovná, pohodová mamina malého kloučka hledá pro dny neobyčejné ale i ty všední partnera, kamaráda a taťku v jedné osobě.

Když první inzerát bude číst žena, tak se jí zvedá žaludek. Když muž čte druhý inzerát, tak se mu z těch zdrobnělin taky zvedá žaludek. Když muž z úvodu si přečte inzerát třetí ženy a představí si, že by měl platit cizího haranta, tak s ječením utíká. Ach jo, muži a ženy jsou prostě dva živočišné druhy...

I kdyby se tito lidé k sobě nakrásně hodili, přesto každý v inzerátu hovoří jiným jazykem. S tím je třeba v praxi počítat – druhé pohlaví bude náš inzerát číst úplně jinak, než jak jsme to my zamýšleli. Proto je zbytečné cizelovat každé slovo, viz následující email a má odpověď:

Ahoj, jsem 34letá holka. Přátelé říkají, že jsem čestná, veselá, otevřená, extravertní holka. Miluju cestování, historii, kulturu. Někdy si myslím, že bych neměla brát život tak vážně. :) Mám ráda romantiky a hledám touto cestou inteligentního, pohledného a čestného muže se smyslem pro humor.

Chtěla bych ho změnit, aby ten text byl zajímavější. Můžete mi poradit?

Odpověď JK: Děláte naprosto základní chybu - upínáte se na jeden inzerát. Inzerát není vaše programové prohlášení. To je jen háček, na který se chytá rybička. Napište si pět různých verzí - vtipný, romantický, provokativní, sexy, nudný, odlehčený, filosofující atd. Všechny je vyvěste, a pak zkoušejte ten či onen trochu poupravit. Cílem inzerátu není být vaším manifestem, ale jen způsob, jak získat telefon a email na druhého člověka. Pamatujte, červ musí chutnat rybě, ne rybářovi. Tedy Váš inzerát musí být atraktivní především pro muže, ne pro Vás.

Seznamování přes inzerát by se mělo řídit pravidly řízeného rizika. Tedy jsou to postupné kroky, kdy po bilanci každé etapy zvažujeme, zda podstoupíme riziko následující fáze. Těmito fázemi je podání vícero inzerátů, korespondování s těmi, co odpověděli, zúžení výběru a osobní seznamování, opětovné zúžení výběru a volba jednoho partnera a na konec uzavření se ostatním nabídkám.

Nejprve napíšeme několik různých inzerátů podle různých nálad, ve kterých se občas vyskytujeme. Ty rozvěsíme všude možně. V mezidobí, než se rybka chytne, odepisujeme na jiné inzeráty. Existuje mnoho lidí, kteří dělají tu chybu, že jsou schopni na inzerát buď jen odpovědět, ale nepodají si vlastní inzerát, nebo umí inzerát jen podat, ale nejsou schopni na inzeráty odpovídat. To vede k typickým problémů. Například pokud 36 letý muž je schopen pouze podat svůj inzerat, ale neodpovídá na inzeráty žen, pak zjistí, že mu píší jen „nepoužitelné pětačtyřicátnice“. Tedy pokud chce mladší ženy – cca 25 - 30, tak musí být aktivní v odpovídání on.

Po této fázi se z odpovědí vyberou ty rozumnější a s těmi je třeba vyměnit několik delších emailů – řekněme čtyři až pět. Pokud již z emailů vidíme, že druhá strana je pro nás nepoužitelná, tak konverzaci zahrajeme do outu s tím, že spíš vinu bereme na sebe (ještě jsem se nevzpamatoval z minulého rozchodu).

Po pěti delších emailech je třeba se dokopat do osobního setkání, ať se nám chce nebo ne. Je třeba si dát pozor na extrémní stres při prvních schůzkách. Proto první schůzku není dobře hned hodnotit. Naopak je třeba si dát tři dny pauzu a pak si sednout a důkladně zapřemýšlet, co mi na druhém vadilo a co jsem se o něm vlastně dozvěděl.

Je třeba rozlišovat první dojem a halo efekt. První dojem je názor na druhého, který vzniká během prvních tří minut od setkání a může podobně rychle i opadnout. Například dotyčná nám připomíná šéfovou, kterou opravdu nemusím, pak zjistíme, že podobnost byla ryze náhodná. Halo efekt je něco jiného. Halo nebo-li svatozář je kruh rozptýleného světla (světelná disperze), který se objevuje kolem Měsíce a jiných zářících objektů. Ta brání astronomům v pozorování hvězd v blízkosti Měsíce. Podobně halo efekt v psychologii je jedna často zcela nepodstatná vlastnost druhého člověka, která nám malicherně brání v navázání partnerského vztahu. Například žena má dítě s jiným mužem, nebo muž má pleš, je o tři cm menší než žena, je to vižle anóbž leptosom atp. Bohužel tyto vlastnosti nepůsobí jen po krátkou dobu jako první dojem, ale často velmi dlouho, i když o případném úspěchu partnerského vztahu nijak nevypovídají. Mezi halo efekty při seznamování patří i sklon druhého člověka k příliš pomalému nebo naopak příliš rychlému seznámení, tlak či naopak odpor k sexuálnímu sblížení ap. I tyto vlastnosti jsou pak v partnerském vztahu vcelku nedůležité, neboť zde nejde o odpor k sexu, ale odpor k rychlému sblížení.

Při prvních schůzkách není dobré skočit rovnou do postele, protože pokud seznámení nevyjde, dost pravděpodobně se dostaví vdovská reakce, tedy oplakávání. Pokud tam bude navíc sex, bude tato reakce silnější. Tedy období seznamování a oťukávání není dobré příliš zkracovat. Pokud druhá strana tlačí na sex, je třeba ji mírně brzdit, případně ji odkažte na tento článek, ať nesměřuje agrese na vás, ale na mě. Pokud nebude chtít počkat, tak to zabalte. Neústupnost při seznamování rovná se neústupnost ve vztahu.

Vdovskou reakci urychluje i jev, kdy snění předbíhá realitu: „Přes Vánoce nemohla, sešli jsme se asi týden po nich, což jsme si domlouvali řadou dalších SMS. A já sem se v tom týdnu stačil zamilovat až po uši do virtuální představy této ženy ještě před tím, než jsme se sešli.“ Většinou je tato předčasná zamilovanost odvíjí od partnerské frustrace a etologie ji vysvětluje tzv. snížením prahu spouštěcích reakcí, lidová moudrost pak příslovím: hlad je nejlepší kuchař. Pokud u sebe tento jev pozorujeme, je třeba ho brzdit, neboť jednak často vyplaší druhou stranu, a hlavně navodí iluzi partnerského vztahu i tam, kde žádný není. Tito lidé si pak stěžují, že nemohou jít na nezávaznou schůzku u kafe s jinými lidmi, kteří se jim ozvali na inzerát. Pociťují to jako nevěru vůči tomu, o kterém právě sní, do kterého se virtuálně zamilovali. Tyto iluze partnerského vztahu je třeba opravdu nutné držet na uzdě silou vůle.

Seznamovat se je třeba paralelně, protože tempo jedno neúspěšné seznámení za půl roku je zoufale pomalé a zpravidla lidé nemají tolik času. Držme praktickou zásadu, pokud s někým nespím, tak jsem vztahově volný a mohu se stýkat, s vícero nápadníky či nápadnicemi. Případné výčitky svědomí se potlačují silou vůle. Naproti tomu, jakmile začnu s někým spát, tak všechny tyto seznamovací kontakty ukončím. Stáhnou se z internetu všechny inzeráty s tím, že mužovi je ke cti, když své inzeráty stáhne dřív než žena. Ignorování této zásady vede k často k tomu, že u ženy se rozdráždí starší zkušenost s partnerovo nevěrou, obnoví se pákový efekt a to je zbytečná zátěž hned na začátku vztahu.

Se sexem je při seznamování třeba pracovat pragmaticky. To znamená na začátku spíše brzdit, ale naopak představuje hazardování se vztahem, pokud začátek sexu oddalujeme o více než tři měsíce. Samozřejmě vyjímku z tohoto pravidla tvoří subkultury, jako jsou věřící, kteří zohledňují ještě jiné zásady, ale i ti musejí v tomto být opatrní.

Na prvním setkání se snažíme o partnerovi vyzískat co nejvíce informací. Dobrým prediktorem je délka trvání jeho předchozích vztahů (čím delší vztahy a čím méně zoufalých rozchodů tím lepší), počet sexuálních známostí, veřejně proklamovaný odpor k partnerské nevěře. Pokud partner není vysloveně nechutný na první schůzce, tak je dobré takových schůzek absolvovat tak tři až pět, než opadne prvotní vypjatý stres. Teprve potom udělat bilanci zda pokračovat v sexuálním sblížení.

Pokud se lidé mezitím zamilují, tak nemusí číst tyto řádky. Proces seznamování bude řídit zamilovanost. Pokud zamilovanost nenaskočí, tak holt je třeba nutno těmto procesům trochu pomoci silou vůle. To v praxi znamená, že pokud se nám druhý jeví jako nadějný partner, tak je třeba se přimět do sexuálního sblížení do přibližně tří měsíců od seznámení. Odkládání tohoto kroku déle již představuje hazardování se začínajícím vztahem a funguje jako filtr, který vybírá anomální jedince.

Po zveřejnění inzerátu totiž ženy dostávají řadu nahých fotek mužů, kteří se jim chlubí se svým přirozením hned v prvním emailu. To jsou muži, kteří nerespektují jazyk lásky něžného pohlaví. Není třeba dodávat, že ty je lepší odfiltrovat. Jenže ženy zapomínají, že když si vybírají ty muže, kteří o ně neúnavně usilují rok a kteří neslyší jejich námitky – já nechci, já se na to necítím – tak si se stejnou logikou též nabrnkou anomální a neústupné jedince, kteří ve vztahu budou dost pravděpodobně ignorovat jejich přání. To je jako s melounem – nesmí být ani nezralý, ani přezrálý.

Obě strany – jak muži, tak ženy – v průběhu seznamování se dostanou do svého rovnovážného bodu, kdy najednou sbližování ztratí šťávu. Najednou nechtějí pokračovat. U někoho motivace k dalšímu sblížení opadne ještě před tím, než chytne toho druhého za ruku, u jiného je to před sexem, u jiného až po sexu, tedy před sestěhováním do jedné domácnosti. S touto ztrátou motivace je třeba počítat a ten zbytek cesty zrealizovat silou vůle. Je to jako výlet do hor. Do oběda nás to bavilo, ale odpoledne už jsem šli na vrchol především proto, že by nás štvalo, že jsem to vzdali před cílem. U vztahů je trochu rozdíl v tom, že když se vztahu nedá potřebný servis – uspokojování partnerských potřeb (komunikace, dotyk, sex ap.), tak vztahy začnou rychleji degradovat a spontánně se rozpadají. Pochopitelně špatně fungují vztahy bez sexu, bez společného bydlení, vztahy na dálku, milenecké vztahy ap. Proto je třeba vznikající vztahy tzv. dotahovat, tzn. do sexuálního sblížení, společného bydlení a u mladších párů do reprodukce. Samozřejmě ne každý chce jít touto cestou. Budiž, každý svého štěstí strůjce, pak by se ale měl s plným vědomím připravit na to, že za své rozhodnutí téměř jistě zaplatí trvanlivostí vztahu, protože třeba střední trvanlivost (medián, poločas rozpadu) nereprodukčních vztahů se společným bydlením jsou čtyři roky. Odmítat reprodukci pak znamená počítat s tím, že budu vztahy sázet za sebe s nějakou osobní konstantou.

Zpravidla mívají lidé méně vztahů, ale pokud někdo má takové série vztahů, pak je rozumnější předpokládat, že příští vztah bude stejný, než že se najednou zázračně změní. To z těchto dvou to platí spíše pro ženu, neboť ty jsou v tomto stabilnější. U škvíráka budou pauzy - škvíry, u bezškvíráka nebudou. Věkový rozdíl u muže bude narůstat, u ženy spíše konstanta. Obecně platí, že lidé jsou sice různí, ale jeden člověk mívá svůj stabilní styl.

Pokud seznamování nebylo moc bolestné, tak je vcelku jedno, jak se ti dva seznámili. Jestli rychle nebo pomalu, zda byl sex hned první noc, nebo až za půl roku. O fungování partnerského vztahu totiž rozhodují jiné vlastnosti než parametry vlastního seznámení. Je to, jako když z jedné bedny, vytáhneme šroub a z druhé matičku. Od této chvíle je objektivně dané, zda ti dva do sebe pasují nebo ne. My lidi to ale musíme vyzkoušet. U partnerských vztahů to víme bezpečně do dvou let, samozřejmě až na vzácné vyjímky. Delší „vztah na zkoušku“ nemá smysl. Do dvou let je třeba udělat rozhodnutí pro další pokračování vztahu do svatby, do reprodukce ap., samozřejmě pokud nejsou jiné závažné důvody, proč to nejde, například nedokončené studium.

Již jsme si řekli, že urychlování sexuální sblížení často vede k větší citové investici a následně k prodloužení „vdovského“ oplakávání. To není jediná komplikace při nezdařilém seznamování. Bohužel seznamování vždy představuje vybudování si určitého snu o vztahu, tedy i nezdařilé seznamování se chová jako mini rozchod. Při seznamování držíme odpudivé síly na uzdě a při mini-rozchodu mají proto sklon si konečně vyříkat vše, co si o sobě myslí. Tomuto jevu říkám hodina pravdy.

„Hodina pravdy“ je tedy sklon lidí po neúspěšném seznámení vyříkat si všechny averzivní pocity, které k sobě po dobu seznamování cítili, ale které v sobě potlačovali. Najednou se dozvíte, že jste v posteli naprosto trapní, že nosíte nemožné spodní prádlo, že jste upjatí, ujetí či sjetí, ač o tom všem při seznamování nepadlo ani slovo. Nebo že jste užvaněná kráva a že si to myslel už od začátku... Proč to neřekl?

Pro rozchody je navíc typická válečná strategie, tedy ve výhodě je ten, kdo první zaútočí, kdo první řekne větu: „Já o tebe nestojím, ale ty o mě ano.“ Být navrhovatelem minirozchodu je proto vždy o trochu příjemnější než být ten, o koho ten druhý nestojí.

Kvůli těmto přízemním důvodům na hodinu pravdy rozhodně nehrajte! Ani když na ni hraje ta druhá strana. Je to jen ukázka její osobnostní úrovně a tedy pro vás znamením, že jste rozhodně o nic nepřišli. Dalším důvodem, proč v sobě zamáčknout sklon k hodině pravdy, je dlouhodobá perspektiva. Při občasných křísnutích při seznamování lidé instinktivně spustí hodinu pravdy. Když jim pak hlava trochu vychladne, tak litují, že hodinou pravdy zazdili možnost, aby seznamování dále pokračovalo.

9Pane vrchní, repete!
aneb pohádka o Popelce a potentátovi

„Pane doktore, vysvětlete prosím tady této devětadvacetileté dámě, že 65 je pouze číslo! Že člověk je tak stár, jak se cítí.“ V takových chvílích se musíme nejprve podívat, kdo platí. Je to špatné – platí on. Pak pohlédneme k nebesům, k našemu nebeskému Otci – tam vztyčený ukazováček: „Jerome, lhát se nemá!“ Tak s povzdechem „Já vím, tati“ jdeme pánovi vysvětlit, že 65 je pravda hezký součin dvou prvočísel, ale přesto pokud jde o demografii, tak existuje ještě součin jiných dvou prvočísel, totiž 82, který je navíc zajímavý tím, že v tomto věku je největší pravděpodobnost úmrtí v ČR. Navíc, že existuje šesté prvočíslo 17 (rozdíl 82 - 65), které je právě o rok menší než věk plnoletosti v ČR. Jinými slovy, kdyby 29 mělo děti s 65, tak je dost pravděpodobné, že 17 už bude sirotek ještě bez řidičáku. Každopádně je nepopíratelným faktem, že hodnotové systémy mužů v pozdní dospělosti se začínají blížit pohledu na svět těch žen, které honí rychlíky. Proto tyto dvě skupiny se obcházejí jako kočky okolo horkých kaší a zvažují rizika či jistoty: „Víš, on je úplně úžasný. Jen kdyby mu bylo o 19 méně.“

Stejně by mě zajímalo, proč ale právě ti samí muži, kteří pro rodinu a věrnost ve vztahu měli celý život jen slova pohrdání, se na stará kolena vrhnou na matematiku a jsou tak hr do ženění. Možná by jim víc pomohlo, kdyby se na mladá kolena vrhli na modlení. Mohli dostat rozum dřív než v těch 65. Tato ideologická přípravka je samozřejmě funkční. Díky rodinnému hodnotovému či náboženskému systému nalezneme 27leté, kteří mají pro-rodinnou orientaci, kterou by jinak díky své genové výbavě u sebe objevili až okolo důchodu.

Problém je, že náboženská víra žádá od člověka mnohem více než jen pro-rodinnou orientaci a nelhat. Navíc všechny církve se dnes potácejí v těžkých vnitřních krizích. Přesto právě generace, které mě vychovávaly, nám tehdy vtloukaly do hlavy jinou ideologii: „Nikam se nežeň a nežeň se. Máš času dost. Já bych se už podruhé taky tak mladá nevdávala...“ To je pravda. Dnes tento světonázor vidíme realizovaný na zástupech singlů, kteří nejsou schopni se seznámit natož rozmnožit, a ani nemluvě o svobodných matkách, které náhle zjišťují, že v tomto domě plném „svobodných“ lidí jim nepochybně patří jen kartáček na zuby a rtěnka. Zkrátka trochu se to přehnalo na druhou stranu. Proto je především úlohou matek, aby synům, občas i dcerám, více vtloukaly do hlavy, že je třeba včas zařadit kvalt, vstoupit do manželství a založit rodinu – přesto, že se na to občas moc necítíme. Až se na to totiž budeme cítit, tak často bývá už 65, tedy pozdě. Proto moudrá ideologická a světonázorová kompenzace našich přirozených sklonů je zde zcela na místě.

Z jiného listu ošmataného zápisníčku. Jí bylo 21, jemu 48. On byl úspěšný doktor, primář bohaté kliniky. Samý kongres, sestřičky na něj koukaly se zbožnou úctou, kolegové mu záviděli, podřízení se před ním třásli. Jinými slovy potentát si vzal Popelku. Ona na něj hleděla se zbožnou úctou. Jak zrovna on mohl o ni zavadit pohledem!

Potentát a popelka za 20 let. Jí je 41. Má slušně placenou práci. Je stále krásná a má dost nápadníků. Inu, z Popelky se stala královna. A co na to král? Ten, co kdys na dudy hrál? Jemu je 68. Všude je emerita - tedy někdo trpěný tak ze slušnosti. S kolegy si neustále plácají po ramenou a plytce si lichotí, jak úžasná je prý ta jeho poslední zelená knížečka. Jinými slovy z potentáta se stal impotent. S hrůzou zjišťuje, že jeho soky v lásce stali se šašci. Proč ona o něj nezavadí pohledem?

Královna žije s impotentem, který soupeří s šašky – jejími milenci

Ona: „Představte si, pane doktore, že on do kopce slézá z kola a tlačí ho!“ JK: „No, dyť mu je pomalu 69 let!“ Ona: „Nojo, ale on to byl vždy takový sportovec...“ Jinými slovy takhle si to nikdy nepředstavovala. Křivdili bychom jí řkouce, že si ho vzala jen pro peníze. Ne, ona potřebuje muže, ke kterému vzhlíží, kterého může obdivovat. Ona nechtěla být ošetřovatelkou, ona chtěla být oddanou ženou krále... Takže? Takže milenci-šašci a následně rozvod v 73 letech: „Víte, jemu možná stačí sedět na pláži v Řecku a koukat se do vln. Ale já nechci v příboji utopit svá nejlepší léta jako Řekové HDP...“

U nerovných sňatků musíme počítat s tím, že se v nich role obracejí. První budou poslední a poslední prvními. To se netýká jen věkové či finanční nerovnosti, ale i vztahů jako žena pečovatelka a muž - alkoholik, který přestal pít, nebo muž, který z bídy tahá holku, co vyšla z kriminálu.

U všech vztahů, kde dochází k překlopení rolí, je třeba počítat s nutností druhého rozhodnutí. První rozhodnutí typu „potentát si bere Popelku“ následuje druhé rozhodnutí „královna si bere impotenta“ s tím, že mu bude dělat ošetřovatelku. Toto druhé rozhodnutí se nedá koupit, ani dopředu odhadnout, jak dopadne, a vděk rychle opadá. Muži v pozdním věku mají sklon dávat ženám to nejcennější, co mají – naspořené peníze, tzn. hodiny svého produktivního věku. Zapomínají, že ano, žena možná bude okouzlena, možná pocítí i vděk, ale zákonitosti prožívání nařídí jejím citům, aby odezněly do pár měsíců. Pak zjistí, že život s dvaceti milióny je stejně banální jako ten s dvě stě tisíci.

Reprodukční repete v pozdní dospělosti je bezesporu výhodné pro mužské geny. Možná právě proto se muži stávají tak pro-rodinní na stáří, protože je to jedna z mála tvrdých valut, které mohou ženám nabídnout. Bohužel není to často až tolik výhodné pro nositele těchto genů, totiž pro muže samotné. Koneckonců vidíme i u téměř všech našich premiérů, jak ti, kdo se snaží svůj život křečovitě zachránit vexlováním s manželkami, jej nakonec ztrácí. Zkrátka je třeba umět dobře počítat. Apropos když jsme u toho počítání, všimli jste si, kolik bylo prvočísel v tomto na čísla bohatém článku?

10Sex není hračka pro děti, a to ani při seznamování

Tuhle mi vyprávěla klientka o své kamarádce, která se domluvila se svým přítelem na rozchodu. Jako dárek na rozloučenou mu dala anální sex. On jí taky něco dal - HIV. Bohužel ženy mají při styku mnohem větší pravděpodobnost takového vzájemného obdarování. Chápu, mají strach, že o toho chlapa přijdou, když budou lpět na preservativu. Přesto je jasné, že když na ně kašle s gumou, bude na ně kašlat v tisíci jiných věcech, až ony nebudou moci říci ne, až budou těhotné, zavřené doma bez příjmů ap. Pokud přijdou kvůli lpění na antikoncepci o jednoho sobce, tak by měly běžet do nejbližšího kostela, tam padnout na kolena: „Bože, strašně to bolí, ale díky, DÍKY, že už je v Paďourech!“ Paďoury je totiž místo jako stvořené pro sobce. Kromě toho ženám vždy připomínám, že není nic špatného na tom milovat krokodýla, ale lézt s ním do postele doporučuje opravdu pouze jeden z pěti psychologů, o zakládání rodiny ani nemluvě...

Se sexem je zkrátka třeba umět při seznamování zacházet, aby nenadělal víc škody než užitku. Při seznamování a všech přelétavých a počínajících vztazích je preservativ morálním imperativem. Ne prášky, ale preservativ! Bez debaty a bez pardonu. Proč? Protože jiný email od klienta:

Dobrý den, pane doktore, chtěl bych se zeptat, jakou máte zkušenost s partnerskými vztahy u HIV pozitivních. Obávám se, že jsem se zřejmě nakazil (vlastní blbostí při jediném úletu v mém životě). Mám rodinu s malými dětmi, která je na mně finančně závislá, nicméně pochybuju, že partnerka tuto věc unese, respektive že budeme dále žít spolu. Pokud ale příjdu o přístup k dětem, ztrácím pak veškerý smysl života. Nevím jak dál a bojím se budoucnosti čím dál více. Myslíte, že tenhle problém má nějaké řešení? Děkuji předem za Vaši odpověď. N. N. Mimochodem tomuto muži jsem napsal, že především musí udělat vše, aby svou ženu nenakazil. Na to se mi už neozval. Teď v prvním kole můžeme jen přijímat sázky, jestli to jeho žena už má nebo ještě nemá, a v druhém kole, jestli to už ví, nebo ještě žije v „blažené“ nevědomosti. Díky ní se ale přeskočí náročná včasná léčba a začíná se rovnou tou úspornou, paliativní, aby to celé skončilo tou úplně nejlevnější euthanasií. Už takhle nechtějí pojišťovny platit příliš drahé léky...

Ale netřeba strašit smrtelnými chorobami. Jednou jsem si povídal s kožní doktorkou a ani nevím jak, prostě přišla řeč na chlamydie. Říkám, že sexuologové s nimi příliš cavyků nenadělají. Ona jen mávla rukou: „Ano, sexuologové ne, ale my, kožní si s nimi tady pak hezky užijeme...“ Tedy ani u těch nudných, ne-smrtelných chorob není o co stát.

U sexu ale nejde jen o choroby. Sexuální styk velmi urychluje navázání vztahu a vytvoření citové vazby. To kupodivu není, zejména v počátcích vztahu, vždy žádoucí. Důvod je prostý. Do melounu a do ženy nevidíš, do muže jak by smetl. Prostě není dobré se citově přikurtovat k někomu, koho ještě pořádně neznám.

Vztahově vyhladovělí lidé se konečně sejdou s někým, kdo je jakžtakž přijatelný. Vyspí se s ním na prvním radne, hodí na něj všechna svá vztahová, rodinná očekávání, citově se rozňahnají, když v tom se tak nějak dozví, že je otcem dvou dětí v navenek šťastné rodince. Co teď? Oslnivá kariéra milenky? Lézt kanálama a čekat až on bude mít milostivě zbytky času: „Sorry, o víkendu nemohu. Žena chce jet s dětma k rodičům na chatu...“ Nebo ihned rozchod? To by bylo nejrozumnější, ale mezi tím se již na něj citově navázala. Když se s ním rozejde, objeví se klasická vdovská reakce – bude po něm smutnit tak půl roku? Nebude schopna se odmilovat? Po večerech bude na něj myslet? Při každém pípnutí sms poletí k telefonu? Navíc soulož zpravidla znamená, že on získá její sexuální exkluzivitu. Tedy ta dívka se sexuálně uzavře všem jiným nápadníkům na dlouhou, předlouhou dobu a bude jim říkat: „Víš, já tě mám ráda, ale jako kamaráda.“

Tomuto druhu ztrát se dá předejít, když na začátku vztahu nejedeme strategii „hupky šupky do postýlky“. Pravda, ne vždy si nechají hormony poroučet od rozumu, ale kdykoli to jde, tak vždy prvnímu sexu by mělo předcházet alespoň měsíční intenzivní seznamování. Myslím, že se to vyplatí i těm, kteří nemají s promiskuitním sexem žádné problémy.

Jeden klient měl manželku a milované dítě, kterého se nechtěl za žádnou cenu vzdát, ale zároveň ale se za žádnou cenu nechtěl vzdát milenky v práci. Celé to partnerské schizma trvalo už dva roky. Bezdětné milence v práci bylo 32 let. Zjevně s ním nespala z plezíru a dělala si naděje, že nakonec nakonec založí rodinu s ním. On hrál hru: „Já nevím, co vlastně cítím. Mám vás opravdu rád obě, ale nemohu se rozhodnout.“ Marně se čekalo na jeho subjektivní jistotu, tedy na jednoznačný, silný a opojný cit, který mu jednak vyrazí dech, pohltí ho a dále mu po těch dvou letech tápání zcela jasně ukáže, která je pro něj ta pravá a kterou už nikdy nebude mít chuť podvést. Ptal jsem se ho, zda je mu jasné, že on tu milenku už dva roky blokuje, takže ona není schopna si najít nového partnera. I když se s ní dnes nakrásně rozejde, jí bude trvat dobře další rok až dva, než se z této office-avantýry zmotoří. On odpověděl, že to je asi pravda, ale že to není jeho problém, že si to musí rozhodnout ona. Klasická ukázka moderního přístupu, kdy krásní mladí lidé myslí jen a jen za sebe. On byl bez pochyby do sebe zahleděný narcis a jel podle pravidla „z cizího krev neteče“, ale přesto měl pravdu v tom, že to celé začalo jako „nezávazný“ podnikový sex, kdy dotyčná si namlouvala, že o nic nejde. Proto velmi rozumné doporučení praví, že nelezu do postele s nikým, kde to nevidím alespoň na roční vážný vztah, a dodávám – rozumný vztah, a to zejména pokud jsem již ve zralém věku.

Nezávazný sex svazuje nejen ženy ale i muže, kteří naopak mají sklon záplatovat svůj staromládenecký život tzv. kamarádkami s DPH, tedy s přidanou hodnotou. Oni je sice nemilují, ale když s nimi spí, tak ztrácejí motivaci si hledat partnerku, kterou by milovali jako sobě rovnou. Prostě když se přecpu buřtgulášem ráno, v poledne a večer, pak valem ztrácím motivaci vykopat se z bytu a jít na sebelepší raut. Tito muži pak často dožijí svůj život s jedním či vícero buřtguláši a souběžně závidí svým kamarádům lepší partnerskou krmi.

To má ale ještě další nepříjemný důsledek. Oni se ke svým buřtgulášům nechovají jako k princezně, ale jako k záplatovanému Velorexu, tedy s despektem. Jenže poučení motoristé vědí, že i takový Velorex, aby jel těch svých 50 km/h, potřebuje lepší servis než sebelepší Volvo, a že funguje jen za předpokladu: „Když ho miluješ, není co řešit.“ Jenže bavíme se o případu, kdy muž na svůj Velorex vůbec není pyšný, naopak stydí se za ně ho, před kamarády se s ním vůbec neukazuje, a když už s ním vyjede na ulici, tak jej na lidmi zesměšňuje, ironizuje a ponižuje: „Když je někdo Velorex, tak přeci nemá nárok na láskyplnou údržbu, ne?“ Přesto si s ním „omylem“ udělal děti, tak záplatuje svůj život a diví se. Ach Bože, jak se ten chlap diví, že mu ten Velorex - deset let bez údržby - jezdí hůř než vysněné prsaté Volvo!

Podtrženo sečteno – proto pro chlapy platí myslím srozumitelná zásada: „Pokud nechci jezdit s Velorexem, tak se nepřecpávám buřtgulášem.“ Jinými slovy nelezu do postele s nikým, kde to nevidím na alespoň roční vážný vztah, a dodávám – rozumný vztah, a to zejména pokud jsem již ve zralém věku.

Seznamování je složitý proces, který nemůžeme moc ovládat. Ne že by to byla taková vášeň, to je ve středním věku spíš naopak. Ale neumíme moc změnit svůj styl seznamování, nemáme až tolik nápadníků na výběr a do toho všeho nám kecají silné city, bohužel zpravidla odpudivé. Na tomhle mi vadí toto, na tamtom ono. Tak kličkujeme mezi kompromisy.

Dělat životní kompromisy není nic špatného, často je to nutnost. Kompromis ale nám nedává právo, ubližovat lidem kolem sebe. Není problém se s neuspokojivým partnerem rozejít. Problém je, dávat mu najevo, že je pod mou úroveň, že si ho nevážíme, že to s ním stejně nemyslíme vážně ap. Jednak nezřídka vidíme případy, muž se zhroutí po té, co odešla ta kterou považoval deset let za onuci. Dále rozchody jsou kratší a čistší, když se při nich neponižuje a neobviňuje druhá strana. Ta se pak tolik na navrhovatele rozchodu nevěší. Tonoucí se nemůže o druhého tonoucího opřít, a tak se dostat nad hladinu, podobně ani my se ponižováním partnera do pohody nedostaneme. Vyplácí se brát ohled, že druhý si též složitě a bolestně hledá svou cestu světem a chovat se k němu vždy s úctou. Spíše mu pomáhat než ho potápět a dát si pozor na svou autentickou pusu.

Když zde doporučuji být všestranně opatrný, co se týká zážitkového sexu a nezávazných vztahů, pak je mi jasné, že přidávám závažíčko na stranu odpudivých sil. Těch, které brání v navázání vztahu. To může být problém u mnoha lidí, kteří už takhle nejsou schopni se seznámit. U těch je naopak třeba se v rozumných případech do sexu donutit, i když se jim nechce. Prostě seznamování jsou někdy galeje a sex je přírodní, živelná síla, kterou je třeba usměrňovat, aby nám dobře sloužila a ne aby byla naším pánem.

11Seznamování fáze a úkoly

Seznamování je trochu živelný a trochu řízený proces. Hranice mezi ovladatelným a neovladatelným je v každém jednotlivém případě trochu jinde. Ne nadarmo se láska připodobňuje k ohni. Každý kdo má zkušenost s ohněm, tak ví, že u ohně je dobré být velkorysý – nešetřit na papíru a dřevě a zároveň není dobré do ohně moc šťourat a pořád nějak přeskupovat větve. Prostě oheň si rád žije vlastním životem. Proto i lásku a zamilování je třeba ponechat jejich přirozeným sklonům a modifikovat ji jen mírně, jen tam, kde hrozí nějaké nebezpečí z prodlení či zanedbání. Nicméně sebezáchovné pudy by měly mít navrch i v případě lásky, tedy náš rozum by měl mít rámcový přehled o tom, jak hárá naše srdce, zpovzdálí tu jízdu na citovém toboganu pozorovat a v případě nebezpečí zatáhnout za záchrannou brzdu. Abychom měli představu, co by měl náš rozum opatrně monitorovat, připomeneme si vývojové úkoly jednotlivých fází seznamování a budování vážného vztahu.

Seznamování se dělí do dvou typů, podle toho, jak dlouho se lidé znali před zamilováním a před navázáním vztahu. Jsou páry, které spolu napřed pracovali tři roky ve firmě, nebo se znají od základy, ale nic mezi sebou neměly, pak jsou páry, které se znají pár dnů, a do toho vstupuje zamilovanost. Druhé jsou větší jízda, první jsou bezpečnější, každopádně v praxi si nemůžeme moc vybírat.

Každopádně ti, kteří se moc neznají, by měli urychleně doplňovat informace o druhém, dříve než skočí do postele. Mezi hlavní zásady tohoto seznamování patří:

A) znát alespoň ty nahlas hlásané postoje druhé strany k nevěře, rozvodu, rodině, dětem, adopcím, neplodnosti ap. Například „určitě bych jednou děti chtěl, nechci být nevěrný, i když stát se může cokoli, tak lidi by si měli být schopni odpustit“ ap.

B) Komunikační nešvary. Už v prvních týdnech vztahu už můžeme pozorovat, jestli druhý má sklony ke lhaní, ironii, vyčítání, jízlivosti či nelaskavé komentování druhých. V tomto období je třeba se zaměřit především na to, jak se náš vyhlídnutý partner chová k cizím lidem, zejména k těm zcela bezvýznamným.

Například nedávno jsem si ve stanici Sokolnice-Telnice kupoval lístek přes kartu. Postarší výpravčí to zjevně moc s počítačem neuměl. Lístek mi vydal, ale nestrhl mi peníze z karty. Tak mu to říkám, že se mi to nezdá. V tom slyším paní za mnou, jak říká: „Máte lístek, tak co to řešíte?“ Podívám se na ní – matka dvou dětí, a tak jsem si zhnusen řekl: „No nechtěl bych, aby toto bylo mou ženou.“ Proč? Protože je jasné, že můj lístek by musel ten starší pán zaplatit ze své peněženky. Ona zjevně jede podle pravidla „z druhého krev neteče“, tedy pokud by měla problém se mnou, coby partnerem, tak bych pravděpodobně uslyšel: „To je tvůj problém, to neřeším...“

Pokud máme opakovaně problém, že nemůžeme dostat přes období seznamování, tedy nefunguje nám zamilování, tak holt je třeba se do vztahu s rozumným partnerem donutit silou vůle. To v praxi znamená například po měsíci intenzivní emailové korespondence se natvrdo donutit do 3 až 5 schůzek v realitě. Pokud to po 5 schůzkách je stále stejný scénář, tzn. celé roky nejsme schopni začít vztah, tak holt opět galeje. Je třeba se nesmlouvavě dokopat do postele.

Pro muže to znamená překonávat vnitřní strachy, chytit holku za ruku, pohladit jí a riskovat odmítnutí, vyznat jí lásku a riskovat odmítnutí, zkusit ji políbit a riskovat odmítnutí, sáhnout jí na prsa a riskovat, že uslyším: „Ne, ne teď ne...“ Prostě národní divadlo - být přesvědčivý alespoň navenek, i když se uvnitř hroutím. Hrát naprosto přesvědčeného, i když ona váhá.

Neschopnost navázat vztah znamená pro ženu zapřísahat se, že neuteču v žádné fázi navazování vztahu a nechám to mírně plynout samospádem. Je tedy třeba se přemluvit a jít do reálné schůzky s rozumným partnerem, mírně ho brzdit s vědomím, že jeho zájem v nás budí instinktivní odpor a brání nám posoudit jeho reálné kvality. Po čase ho nechat, aby nás chytil za ruku, opět po čase dovolit, aby nás políbil atd. Tyto postupné kroky v takových případech nejsou vždy příjemné, ale měly by být snesitelné s tím, že tomu dáme čas a uvidíme, jak se to vyvine za pár týdnů, zda ty dotyky budou stále nepříjemné, nebo zda odpor odpadne a objeví se příjemný pocit. To samé pak platí i pro sex. Nejedeme podle pravidla „kdy se nám chce“, ale „kdy se nám nejméně nechce“, tedy hledáme chvíle, kdy je to alespoň snesitelné. Pak tomu dáme čas a uvidíme.

Jinými slovy nehrajeme hru na líbí/nelíbí, ale tážeme se sami sobě, co je naším životním plánem. Zda chceme být starými mládenci, nebo uvažujeme o duchovní cestě, kariéře bez rodiny ap. Pokud si nedokážeme představit svůj život bez rodiny, tak je není zbytí a je třeba své city dát trochu do latě.

Po seznamování se obvykle rozjíždí zamilovanost, což je druh přirozené hypománie, kdy nejen máme růžové brýle na očích, ale navíc partner se chová nadprůměrně příjemně a angažovaně. Toto období je dobré si užít, jen je třeba nechat rozumu ruku na záchranné brzdě. V praxi to znamená zamilovanost mírně brzdit, aby intenzivní seznamování trvalo alespoň měsíc bez sexu. A naopak pokud sex do tří měsíců nenaskočí, tak je třeba se do něho mírně přinutit.

V době zamilovanosti je třeba se vystříhat především pohlavním chorobám, zplození dětí, pořizování společného majetku či zvířeny a sestěhování do jedné domácnosti. Ano, je možné u partnera občas vysypávat baťůžky, a tak se postupně stěhovat – napřed kartáček, pastu a preservativy, pak tu a tam tašku s prádlem, ale nestěhovat velké věci, neukončovat nájem vlastního bytu ap.

Co se týká antikoncepce je v tomto období imperativem preservativ, tedy ne prášky, ne nic jiného, jedině preservativ. Ten jedině je relativně spolehlivou ochranou vůči pohlavním chorobám. Pokud to partner nechce nerespektovat, je třeba se s ním nekompromisně rozejít, protože bude to sobec i v mnoha jiných situacích.

Zamilovanost končívá po 2 - 6 měsících a na jejím konci vídáváme první hádku (první létající mobily), naskočení pochyb, zda se chci vázat ap. Mizí zvýšená angažovanost a ochotnost partnera. Věci najednou nejdou tak hladce jako dřív. Zkrátka zamilovaná hypománie odezněla, začíná normální život a produktivní fáze vztahu.

U řady lidí přetrvává euforie po zamilovanosti. Například u mé manželky jsem měl tuto euforii dva roky, ale to štěstí nemá každý a též se nedostavuje v každém vztahu. Zejména u starých mládenců a ve středním věku se po zamilovanosti dostaví první pochyby a rozlady a s tím i otázka: „Je to ta pravá?“

Pokud rozum říká ano a city hárají, je třeba nastartovat vztahovou kázeň. To znamená pufrovat. Nahlas říkáme stále: „Jsem šťastný, že jsem s tebou.“ a všechny přelétavé pochyby si nechám pro sebe. Navenek udržuji započatý kurz, i když hlavou se honí kde co.

Často jsme ale na druhé straně, kdy je to naopak náš partner, který v této fázi autenticky a neomaleně plácá, co momentálně cítí, a tím nás krutě zraňuje. Tak dřív než nad ním definitivně zlomíme hůl, tak je třeba se pokusit mu vysvětlit, že tyto skotské střiky – pochyby versus návaly lásky jsou v tomto období normální, že je třeba negativní pochyby pufrovat, dávat si pozor na pusu a racionálně udržovat zvolený kurz.

Je možné se pokusit o dohodu „Na Tři krále o krok dále“: Já chápu, zamilovanost skončila, v tobě se to teď mele. Zkusme proto spolu být jako partneři jeden rok. Po tu dobu nebudeme vypouštět z pusy, co právě cítíme, ale budeme sekat vztahovou latinu. Za rok, tzn. na Tři krále si sedneme a zbilancujeme, jestli jedeme takto dále do rodiny ap., nebo jestli se k sobě opravdu nehodíme a končíme. Je třeba počítat s tím, že i jinak rozumní lidé dnes hrají na subjektivní jistotu a čekají, že v ideálním vztahu nepocítí pochyby, neprojdou krizí ap. Tedy podobná dohoda, aby jim pomohla toto období překonat, a tak nějak nastavit hlavu na reálná očekávání.

Na druhou stranu jsou důvody, proč v tomto období vztah nekompromisně ukončit, protože toto období slouží právě k tomu poznat, jak partner funguje mimo zamilovanost a jaké má vlastnosti, které neukazuje cizím lidem. Tedy zajímá nás, jak funguje ve střední zátěži, jakou má frustrační toleranci, jak se chová, když není v pohodě.

Netestujeme extrémní situace, ale zvýšenou zátěž běžného života. Je totiž jisté, že v extrémních situacích selže každý – nemá cenu testovat partnera, jestli vydrží přejezd parním válcem. Zajímá nás střední zátěžová situace, jaká například bude po narození prvního dítěte – zmatky, finanční tíseň, nevyspání, změny životních zvyklostí, nedostatek sexu atd. Tak můžeme poznat způsoby řešení konfliktů, hádek či naopak chronického mlčení a dusna, styly usmiřování. Pomoci nám může jeho vztahová minulost (jak dopadly jeho předchozí vztahy) a rodinné zázemí (rodinná tradice, rozvedení rodiče, táta děvkař ap.).

Po zamilovanosti by se neměla objevit žádná nevěra minimálně tři až pět let (do přechození). Pokud se rozhodneme v tomto období tolerovat nevěru, jinými slovy necháme se ukecat, pak je třeba si připustit, že nevěra partnera bude naším společníkem celý život. To platí i pro všechny tyto body. Jestliže je švorcový a zadlužený až po uši, tak nebude schopen vydělat či udržet korunu celý život. Chci do toho i přesto jít?

Druhý rok vztahu už není tolik o poznávání partnera, ale především o rozhodování a dělání kompromisů. Je lepší počítat s tím, že nic moc nového se už zpravidla nedozvíme. Spíš si musíme položit otázku: „Je tam toto. Jsem připraven a odhodlán snášet to celý život (tzn. celý vztah)?“

V druhém roce by mělo padnout rozhodnutí svatba, protože pravděpodobnost svatby je poloviční každé dva roky („poločas rozpadu“). Domluvit by se měly i ekonomické otázky, předmanželská smlouva a společné jmění manželů. Zamilované řeči jsou jedna věc, rozvodové řeči jsou druhá. Zamilovaný muž slibuje hory doly, ale po rozchodu i velkorysí muži považují za spravedlivé dělení podle toho, kolik kdo vydělal – tedy žádné fifty fifty. I když jste všechny své peníze investovala do rekonstrukce jeho luxusního bytu, tak při rozchodu když vám dá 200.000 Kč, tak je třeba mluvit o nadprůměrné štědrosti.

Pokud partner nechce jít cestou rodiny, pak je naprostá hloupost si s ním pořizovat společný majetek, natož financovat rekonstrukci jeho bytu. Poločas rozpadu nereprodukčních vztahů se společným bydlením jsou čtyři roky! Přeci si tam nepořídíme hypotéku na 20 let?! Pokud není rodina, tak je třeba počítat, že vztah se do deseti let samovolně rozpadne, a to bez ohledu na to, jak rozumné důvody můžeme mít pro odkládání rodiny. Před rozpadem přechozených vztahů nás neochrání ani to, že dohodneme s partnerem, že s dětmi ještě počkáme. Rozpad nereprodukčních vztahů se řídí vnitřními biologickými hodinami, které v praxi neumíme natahovat ničím jiným než dětmi.

Rodina je dost neuvěřitelný zápřah obou partnerů. Získat Ph.D. titul je proti tomu procházka růžovou zahradou. Na to je třeba se připravit fyzicky i psychicky, což v praxi znamená programové prohlášení: „Ano, jdeme do toho, i když víme, že to bude fuška.“ Tomu to programovému prohlášení se říká svatba a stmelenému týmu, který z tohoto prohlášení vzejde, se říká manželství.

Ano, někdy tento konsensus vzniká spontánně, ale když se udělá před celým společenstvím a rodinou, tak mívá větší pevnost. Není to moc – statisticky se prodlouží trvanlivost vztahu v průměru asi o dva roky, ale představme si, že by se jednalo o rakovinu. Někdo nám nabídne, že stačí říci dojít na výbor a před starostou obce prohlásit: „Ano, já chci žít.“ a dostal by dva roky života k dobru. Našli bychom někoho, kdo by to odmítl? Proč to odmítáme u svatby?

Rozhodně je lepší sekvence svatba – rodina, než opačná strategie: „Vezmeme se, až budeme čekat dítě.“ Ta vede ke kumulaci mnoha stresorů do jednoho roku. To lehce přesáhne frustrační toleranci partnerů, a pak vidíme mnoho zbytečných rozpadů vztahů s ročním dítětem a následné války o ně.

Když si lidé pořídí auto, tak nějak tuší, že to bude vyžadovat nějaký servis, ale od manželství lidé čekají, že pojede podle pravidla – jsme spolu, protože je nám spolu dobře. Omyl, takto je definované chození, ale svatba je příprava na těžké chvíle, ne na příjemné: „Zůstaneme spolu a dotáhneme to dokonce, i když se nám často vůbec nebude chtít.“

12Rozchod stokrát jinak! Pokaždé lehký, stravitelný, málo kalorický

Partnerské vztahy se obecně netěší dobré pověsti. Proláklo se o nich, že prý končí jen dvojím způsobem – totiž buď rozchodem nebo smrtí. K čemuž navíc ta smrt bývá většinou milosrdnější než rozchod. Neválčí se o děti, nepřijdete o polovinu příbuzenstva a přátel a o dvě třetiny majetku, vzpomínky na nebožtíka jsou zpravidla zidealizované.

Neúprosné statistiky nám prozrazují, že dospělý člověk ve středním věku má obvykle za sebou dva až tři vztahy delší než rok. Je to hodně nebo málo? Je to hodně ve srovnání s předchozími generacemi, kdy se v 20 vzali a v 70 umřeli. Je to málo ve srovnání s počtem neúspěšných začátků, s počtem zamilování, ba i s počtem sexuálních partnerů.

Jinými slovy existuje přehršel pidi-rozchodů – totiž rozchodů těch vztahů, co trvaly jednu noc, dva týdny či půl roku. I tyto pidirozchody při seznamování bolí a i ty nás handikepují při navazování vztahů s novými partnery. Je proto dobré vědět, jak se při nich chovat, aby bolely co nejméně a byly co nejrychleji za námi.

Jára Cimrman důmyslnými experimenty zjišťoval, zda žáci si důležité věci zapamatovali (pomněnka) a nedůležité zapomněli (zapomněnka). S podobnou zakázkou chodí klienti: „Jak na něj mám zapomenout?“ I když existují dva zaručené způsoby, jak spolehlivě zapomenout na bývalého partnera, přesto se v praxi příliš nezaužívaly. Posuďte sami: Alzheimer a kulka do hlavy. Tedy musíme hledat jinou pomoc či záchytnou postavu.

Doporučuji zavolat na pomoc Peršana Abú Abd Alláh Muhammada Ibn Músá al-Chórezmí Abú Dža'far, který někdy okolo roku 800 vymyslel diskriminant, kterým se dají počítat nejen kořeny kvadratické rovnice, ale pomocí kterého obvykle demonstruji i vlastnosti paměti. Standardní rozhovor běží asi takto:

- To vás zajímá/baví/je to pro vás užitečné? (dle předchozí typické odpovědi)

Tak a to je konečně ta správná odpověď. Věci si pamatujeme, pokud je procvičujeme. Ne proto, že jsou pro nás zajímavé, užitečné či jsou nám po chuti. Proto latiníci říkali Repetitio est mater studiorum et sapientiae. Opakování matka studia či moudrosti. Tedy ne zájem, ne vůle, ne užitečnost, ale prosté opakování. Pokud chcete na bývalého zapomenout, tak jedině neprocvičovat! Kdybychom každý den spočítali dvě kvadratické rovnice, tak bychom diskriminant také nikdy nezapomněli. Jak chceme zapomenout na Karla, když ho vztekle procvičujeme každý den padesátkrát? Jinými slovy na bývalého partnera nejde zapomenout. Je možné jen na něj nemyslet. Nemyslet ale předpokládá nejprve zlhostejnět.

Cílem rozchodu není se naštvat a hrdě odkráčet středem, ale zlhostejnět. Je bohužel dost složité si představit, co to znamená v praxi. Proto zavoláme na pomoc dalšího matematika, totiž Pythagora. Kdykoli si myslíme, že už máme rozchod za sebou, tak zkuste místo partnera si do svého chování dosadit Pythagora. Například když si říkáte: „Jana se mě už vůbec netýká! Je mi úplně ukradená.“ je to známka, že nejste za rozchodem, protože si stejně často neříkáte větu: „Pythágora mám zcela na háku. Ať táhne k čertu i s tou svou větou!“ Jinými slovy vyřčení věty: „Jana mě nebere.“ je zdegenerované vyjádření věty: „Janu stále ještě miluji.“ Pamatujte, že psychology nezajímá nějaká částice či předpona „ne“. Věty „Jana mě bere.“ nebo „Jana mě nebere.“ znamenají prakticky totéž, zejména pokud jsou silně citově prožívány. Mnohem zajímavější je sledovat frekvenci těchto výroků a tu porovnávat právě s Pythagorem. Jak často mi hlavou chodí Jana versus Pythagoras? Proto zakázku klienta musíme nejprve přeformulovat: „Pane doktore, jak mám vůči němu/ní zlhostejnět?“

Fakt, že klient nemůže zlhostejnět vůči bývalému partnerovi i dlouho po rozchodu, je známkou, že bývalý partner je stále navázaný na klientovy běžné denní frustrace, a tedy, že funguje jako záchytná osoba. Záchytná osoba je dle definice ten, na koho si jako prvního vzpomeneme, když jsme frustrovaní. Přesně podle písně Pec nám spadla. Rozbořená pec je citelná frustrace, pač budeme muset spát na studené zemi. Tedy volají se jedna po druhé záchytné osoby: Starý pecař, mladý pecař a nakonec dědeček, který to úderně vyřeší.

Podobně funguje bývalý partner. Jakmile jsme partnersky frustrovaní (smutní, unavení, nadržení, stýská se nám ap.), zavoláme si fantazijní postavu expartnera a s ní začíná naprosto zcestná interakce a přehrávání starých CD: „Nikdy jsem tě nemiloval! Vzal jsem si tě jen ze soucitu! Podívej se na sebe, jak vypadáš, ty frigido!“ a jiné pecky. Hádání se s cedéčky je možná empaticky pochopitelné, ale bohužel nijak to neřeší skutečný problém daného člověka. Naopak ten se akorát roztočí, dvě hodiny se hádá s bývalým či bývalkou a výsledkem je, že jeho spouštěcí frustrace se ještě prohloubí – je mu ještě víc smutno, je ještě víc unavený, zoufalý. Došlo jen k tomu, že si ještě pevněji navázal své frustrace na expartnera coby záchytnou postavu. Jinými slovy procvičil si „diskriminant“. Teď už na bývalku jen tak nezapomene!

Tento přirozený, leč škodlivý proces je třeba přerušovat vědomě, silou vůle. Tedy jakmile si uvědomíme, že proklínáme ex-partnera, použijeme behaviorální techniku stopu: „STOP, Viktore, proč zrovna teď řešíš bývalku a ne Pythagora? Co tě trápí?“ A Viktor pak hledá spouštěcí frustraci. Někdy stačí málo, koukne se na hodiny, na nich 21:43. Jestli bývalka chodí Vikotorovi hlavou po západu slunce, tak je diagnosa vcelku jasná – večerní únava. Jediné smysluplné řešení je zazpívat si českou národní hymnu a hupky šupky do postýlky.

Okamžik, kdy si Viktor uvědomil, že proklíná bývalku, je totiž okamžik, kdy vypadl z tzv. plynutí čili flow^(1). Kromě zmíněné techniky stopu může použít jinou introspektivní techniku – metodu krátkých retrospekcí. Projde si, popřípadě zaznamená, na co myslel poslední tři minuty, tedy udělá si inventuru úvah, které vedly k momentálnímu zhoršení nálady. V těch je totiž klíč nejen k jeho mentálním nešvarům, ale je to i klíč k jeho podvědomí. Necvičený člověk totiž neřeší, na co myslel před tím, ale řeší to, co následovalo po vypadnutí z plynutí. Předchozí úvahy tedy u přirozeného průběhu zapadnou do bláta podvědomí či zapomnění.

⁽¹⁾Termín maďarského psychologa Mihály Csíkszentmihályi, vyslovovaný Miháji Číksentmiháji, viz www.forvo.com

Na mentální nešvary jsou nejlepším lékem různé paradoxní techniky. Například každý asymetrický rozchod je určený jedním z manipulativních pravidel: Silnější je ten, kdo říká ne, kdo vyjadřuje odmítnutí „já o tebe nestojím, ale ty o mě jo jo, kyš kyš...“ Druhá strana má sklon na to zrcadlově reagovat: „Ne ne, já o tebe taky nestojím a víc než ty o mě, heč heč.“ Paradoxní techniky nám proto doporučují udělat pravý opak k čemu máme přirozené sklony. Například v hodině pravdy.

Hodina pravdy nastává v okamžiku, kdy jeden ze seznamujících se rozhodne proces seznamování ukončit. Rozjede se jakýsi pidirozchod, který ale jinak vcelku kopíruje zákonitosti velkých partnerských rozchodů, například tlačení viny na obránce vztahu. Navrhovatel pidirozchodu se proto nadechne a spustí: Jak jsme naprosto nemožní, zcela blbí a vůbec to naše spodní prádlo! To prý raději ani nebude komentovat... Přirozená reakce je reagovat zrcadlově, a tak se rozhlaholí hodina pravdy jak muezzin z minaretu.

Proto vnitřní i vnější reakce na hodinu pravdy musí být paradoxní. Například vyřkneme přání zcela bez ironie: „Přeji ti (i sobě), abys byl spokojený, abys našel dobrou partnerku, i kdybych to neměla být já.“ Toto přání můžeme vyslovit nahlas, abychom ukončili trapnou hodinu pravdy, nebo ho vyslovujeme sami pro sebe, abychom zastavili vracející se vzpomínky.

Podobnou paradoxní technikou je přání: „Přál bych si, abychom byli šťastní oba spolu. Pokud to nejde, tak si přeji, abys byla šťastná alespoň ty s kýmkoli, kdo tě šťastnou učiní.“ Tato technika vypadá na první pohled strašně, ale překvapivě funguje, protože je to pozitivní přání, a to samozřejmě zůstává v té hlavě, která ho vysloví. Tuto hlavu léčí a nastavuje na pozitivní myšlení. Toto přání můžeme samozřejmě doplnit o přání štěstí a úspěchu sami sobě: „Přeji ti, Viktore (sám sobě), abys našel tu pravou a byl šťastný.“

Pamatujme, že ego a hrdost jsou převážně zdrojem zbytečných komplikací, elektriku nevyrábí a navíc nedají se ani zpeněžit. Naučme se tedy s vlastním egem zacházet zcela účelově, asi jako to umíme s tetrapaky od trvanlivého mléka. Umět pověsit své ego na hřebík je velice užitečná dovednost, jak přežít nejen pidirozchody.

začátek vztahu	konec vztahu	trvání + pauza	věkový rozdíl	začátek vztahu	konec vztahu	trvání + pauza	věkový rozdíl
23	25	2 + 3	2	14	19	4 + 0	5
28	30	2 + 4	-2	19	20	1 + 0	4
34	36	2 + 1	6	20	22	2 + 0	6
37	40	3 +1	-3	22	25	3 + 0	8
41	44	3 + ?	-13	25	30	5 + 0	9
				30	31	1 + 0	9
				31	34	3 + ?	9
typický „škvírák“ zde muž				typický „bezškvírák“ v tomto případě žena