PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-04-01
Představa o tom, jak má vypadat moje partnerka či partner, se začíná vytvářet záhy po pubertě a vcelku krystalizuje již v adolescenci. Zde se nastaví základní muster, podle kterého se až do smrti posuzují případní nápadníci či potenciální partnerky. Ano, člověk může z tohoto implicitního ideálu slevit či dělat kompromisy, ale již z toho je patrné, že to není proces ani příjemný ani přirozený. Člověk to dělá jaksi z donucení osudu.
Když tedy zdravá dívka potká postiženého chlapce, pak má sklon jej odmítnout ne kvůli nějakým apriorním předsudkům vůči postiženým, ale především kvůli tomu, že když si v adolescenci vytvářela obraz o svém vysněném partnerovi, tak do této úvahy ji ani nenapadlo zabudovat případné postižení. Tedy případný postižený nápadník má velmi stížený výběr tím, že díky tomuto jevu naskakuje jaksi do rozjetého rychlíku.
Na základě statistických výzkumů je možno ilustrovat, že vůči postižení a postiženým nemají rezervovaný postoj nejen zdraví lidé, ale bohužel i sami postižení. Proto mnoho postižených si zakládá na tom, aby jejich případný partner byl ze skupiny zdravých lidí. Tomu odpovídá i výběrová strategie.
Postižený člověk si podá inzerát na webu, kde ovšem nedá žádnou informaci o tom, že je sám postižený. Druhá strana si vytváří vysněnou a nepravdivou mentální representaci, do které se zamiluje. Když postižený se posléze odhodlá k první schůzce. Dochází u zdravé strany k těžké a nečekané desiluzi. Ne kvůli vlastnímu postižení či předsudkům, ale kvůli tomu, že představa o potenciálním partnerovi je zcela jiná. Přebudovat tento obraz je dlouhodobý proces, který nezřídka trvá dva i více let. Tedy „šoková terapie“, ke které se uchylují postižení přes inzeráty, je ten nejméně nadějný přístup.
Mezi úspěšné strategie je třeba považovat výběr partnera mezi byť zdravými lidmi, kteří ale pracují či se stýkají s postiženými a nemají vůči nim odpor. Těch je samozřejmě v populaci menší procento (nemám k dispozici přesnější data, ale opět se dá statisticky změřit) a tím je možnost partnerské volby citelně limitována a nutí postiženého do kompromisů, které on sám vnímá jako sekundární postižení a druhotnou životní křivdu: „Nejen, že například nemůže pořádně chodit, ale díky tomu musí vzít prakticky za vděk s jakoukoli partnerkou, která je náhodou ochotná s ním začít chodit.“ Tím se rozšiřuje sebenenávist nejen vůči sobě, ale i vůči případné partnerce ve smyslu – to musí být strašný ubožák, když je ochotná chodit s takovým mrzákem, jako jsem já. Tedy pokud chce mít postižený hezký partnerský vztah musí napřed odpustit sám sobě, že není podle svých vlastních představ, pak bude schopen přijmout i případného partnera či partnerku.
Druhou nadějnou cestou pro postižené je vztah s jiným postiženým člověk. Zde je ovšem největším problém překonat vlastní sebenenávist. Když ale postižený neodpustí „předsudek“ vůči sám sobě, jak může čekat totéž od zdravých lidí? Prostě o kvalitě života rozhodují především mezilidské vztahy a o těch si naštěstí rozhoduje každý sám. Když už člověk náhodou nemá ruku či nohu, tak přesto nemusí trpět sebenenávistí a může se hezky chovat ke všem, kteří jsou momentálně okolo něho – ať to mají s postižením jakkoli. Když se totiž k blízkým lidem chováme lépe než k cizím, tak dokážeme vybudovat nebe na zemi, kde už je jedno, které postižení má ten či onen. Proto začít si hezký vztah s jiným postiženým bývá pro samotného postiženého dvojím vítězstvím – nejen získá partnera, ale především zvítězí sám nad sebou.
Legenda: Dobrým nástrojem na měření předsudků vůči postižení jsou pořadové testy. Ty jsou založené na seřazení lidí podle oblíbenosti, například podle instrukce: „Seřaďte lidi této skupiny podle toho, jak jsou vám blízcí a jak s nimi dokážete navázat kontakt. Tomu, kdo je vám pocitově nejbližší, dejte jedničku a nejvyšší číslo dejte tomu, kdo je od vás nejdál, se kterým se vám těžko navazuje kontakt.“ Z tohoto obrázku je zřejmé, že fotograf měl zřetelnou preferenci vůči dívkám a odpor vůči stejně starým klukům. Relativně neutrální vztah měl vůči starým lidem. Pokud by podobně nerovnoměrně byly v řadě rozmístění postižení, tak můžeme usuzovat, zda posuzující nemá vůči postiženým nějaké předsudky. Statistické testy naznačují, že do větší vzdálenosti dávají postižené nejen zdraví lidé, ale i sami postižení, což nasvědčuje, že se svým postižením ještě nevypořádali.