PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Podle legendy Svatý Valentýn oddával zamilované, a tak si 14. února romantické zamilované páry připomínají jeho svátek. Potud je vše v pořádku – nicméně není příliš dobrý nápad, chtít se v záchvatu zamilovanosti hned také ženit či vdávat.
Zamilovanost splňuje kritéria hypománie, tedy mánie s mírným průběhem. Právě tato exaltovaná nálada, zvýšený sexuální pud a snížená unavitelnost – to vše přesvědčuje zamilovaného, že se rozhodl správně, a buduje jeho subjektivní jistotu, že jeho stávající partnerka je jistě ta pravá.
Zamilovanost je psychický proces, který má svou dynamiku. Tu je možno jen mírně zpomalit nebo zrychlit, tedy přizpůsobit se v tempu druhému člověku, ale není možno si se zamilovaností dělat, co nás napadne. Zamilovanost zpravidla vzniká krátce po seznámení, ale pokud nenajde naplnění, postupně odeznívá do tří měsíců. Pokud této dočasné příležistosti nevyužijeme včas, dokud je zamilovanost dostatečně silná, zpravidla už není možno vztah později vytvořit.
Partnerský vztah sice může vznikout i velmi rychle, ale přes často nevývratné "hypománické" subjektivní přesvědčení o partnerovo vyjímečnosti ještě dlouho není jisté, zda se k sobě skutečně hodíme. Proto je rozumné svůj vztah dlouhodobě testovat – rozumná doba testování je asi tak do dvou let. Po této době máme zpravidla všechny důležité informace, abychom mohli udělat odpovědné rozhodnutí. Jestli se vztah nejeví jako perspektivní, nemá cenu jej protahovat a je lepší se raději rozejít. To platí dvojnásob, když nám tikají biologické hodiny.
Testovat ano, ale s rozumem
Dobrého přítele je snad možno testovat v extrémních podmínkách, ale u partnerů to nedělejte. Partneři totiž nejsou k tomu, aby fungovali v mimořádných podmínkách, ale naopak v těch obyčejných až banálně nudných dnech všedního rodinného života. Počítejte s tím, že vždy existují extrémní podmínky, kdy může partner selhat a taky selže, když ho tam pošlete.
A navíc, a to je možná to nejhorší, excesivní testování systematicky vybírá psychopaty. Normální muž snese pár týdnů odmítání, ale pokud muž o ženu usilovně bojuje i přes její roční systematické odmítání, pak si dotyčná může být téměř jistá, že vedle sebe nemá normálního muže. To není dokonalá láska, ale dokonalá psychopatie.
Na stylu seznámení (ne)záleží
Lidé jsou v dané chvíli buď partnersky kompatibilní, nebo ne. Je vcelku jedno, jakou seznamovací eskapádou se dali dohromady. Je jedno, jestli spolu hned první večer skočili do postele, jestli se dlouho okukovali a oťukávali anebo jestli – jako tomu bývalo dříve – jejich sňatek předem domluvili rodiče.
Umění seznamovat se je vcelku nezávislé na umění fungovat ve vztahu. Najdeme lidi, kteří velice snadno navazují vztahy, ale pak v nich absolutně neumějí žít – a konec konců existuje i řada opačných případů. Zkrátka partnerský život a seznamování jsou na sobě hodně nezávislé.
Dá se říci, že při seznamování i v partnerském životě uspokojujeme jiné potřeby i dovednosti a díky tomu je tak těžké najít při seznamování partnera, se kterým se bude později dobře žít ve vztahu. Velmi často si tak najdeme partnera, se kterým se dobře flirtuje, nebo se kterým je zábava nebo který se hodí na to, abychom se s ním předváděli před kamarády. Jenže v životě pak budeme potřebovat člověka, se kterým je možno se dohodnout, na kterého je spoleh, který má spíš sklon být s rodinou než kamarády… Zkrátka seznamování je zatíženo velkou chybovostí. Dobrý partner je proto spíš dar z nebes než naše zásluha.
Těžké začátky
Při seznamování nejčastěji muž dává nabídky a pobídky ke sblížení, zatímco žena tempo sbližování spíš brzdí. Žena může být takto oslovena vícero nabídkami, které testuje, a tak zkouší vybrat toho nejvhodnějšího partnera z dostupných. Jeví se to, jako by muž měl "právo" nabídky a žena "právo" volby. Při seznamování má muž sklon postupovat rychleji než dívka. Pokud by ta, třeba z nervozity, udělala příliš rychlý vstřícný krok a po muži by „vystartovala“, je dost pravděpodobné, že dotyčný se zalekne a ze vztahu uteče.
Nicméně jsou lidé, kteří to mají právě naopak. Například někteří "dokonalí gentlemani" bývají obklopeni houfem dívek, které by rády daného muže získaly pro sebe. Zde naopak bývá ve výhodě ta dívka, která se přemůže a nevyčkává, až se muž rozhoupe, ale naopak mu tak trochu začne diktovat, co má dělat. Pokud to dělá citlivě, může mít úspěch.
U jednoho mého klienta měly úspěch jen ty asertivní, dominantní ženy, které mu určovaly, co má dělat – kdy jim má pomoci se zahradou, rekonstrukcí bytu… On jako dokonalý gentleman nebyl s to je odmítnout. Ve vztazích, které takto navázal, se ale přesto cítil šťastný.
Bohužel jiné vztahy navázat neuměl. Svým pasivním přístupem se tak vlastně „odřezával“ od všech dívek, které čekaly, že to bude on, kdo bude aktivní v navazování vztahu. Pokud se potkají dva takto pasivní lidé, neuvěřitelně dlouho mohou kolem sebe chodit a čekat, až jeden z nich najde odvahu udělat první krok.
Pokud žena nesnáší, aby byl muž aktivní, je to známka strachu z přiblížení. Taková žena potřebuje mít celý proces seznamování pod svou kontrolou, popřípadě mít vztah na velkou vzdálenost. Je ve složité situaci, protože toto není typický evoluční model. Všichni iniciativní muži se jí totiž hnusí právě a hlavně proto, že jsou iniciativní. Libí se jí ti, kteří po ní tzv. nejdou (nekoukají jí na prsa, neflirtují, nevyhledávají kontakt apod.), na nichž není vidět zájem. Jenže takto si chronicky vybírá právě ty „nepravé“ muže - zadané, nepoužitelné, nadřízené… Systematicky "má smůlu" na nevhodné partnery, protože ti vhodní mají tu „špatnou“ vlastnost, že o ni mají zájem. To je mimochodem učebnicová ukázka tzv. halo efektu.
Nechtějte modré z nebe aneb prokletí distribuce viny
Existují páry, které při seznamování jsou k sobě osudově přitahováni, ale v praktickém soužití spolu nemohou fungovat. To bývá případ distribuce viny. Muže, který má sklon brát na sebe vinu, poznáme v časech zamilovanosti zpravidla podle toho, že má největší radost, když mu podaří udělat radost partnerce. Žena je jím zprvu okouzlena a má pocit, že potkala někoho, kdo jí přinese modré nebe. To on pravda dělá rád, ale má to háček - má při tom sklon se chronicky přepínat a nedokáže ženě cokoli odmítnout. Své stavy vyčerpání není schopen komunikovat, protože by se cítil vinný, takže to řeší opravdu "šalamounsky" tím, že se ženě začne vyhybat.
Ona se ho pokusí „opravit“ mírnými výčitkami - naříká, achuje, smutně kouká, což zprvu zčásti funguje. To jí přesvědčuje o tom, že vyčítání je na něj v zásadě funkční taktika. Jenže nátlak se zvyšuje, muž se stále více stahuje a vzniká vztah typu dusno s výraznou asymetrií – ona se snaží co nejvíc přiblížit, on maximálně uniknout. Ouha, chyba lávky, nikdo si nevšiml, že výtky najednou mají právě opačný efekt - paralyzují partnerské fungování.
Tak se v životě nejednou stává, že právě tací partneři, kteří při seznamování jsou k sobě osudově přitahováni, vytvářejí nejen málo spokojené vztahy, ale navíc tyto nešťastné vztahy mají sklon být patologicky stabilní. Pokud by žena z předchozího příběhu potkala muže, který dokáže říkat ne a dávat jí limity, bude mít pocit, že je to sobec a nenaskočí u ní pocit zamilování. Podobně onen muž, pokud by potkal nenáročnou, vděčnou a nevyčítající ženu, ztratil by pocit osobního nasazení. A smysl jeho života přeci je žít pro ženiny šťastné oči! Nenáročná žena u něj též nevybudí pocit zamilovanosti.
Prokletí narcistní mužů
Narcisům často hatí seznamování přehnaný strach z ženina odmítnutí. Za ním se může skrývat strach ze vztahu, eventuálně strach ze ztrapnění, z odmítnutí. Takový muž se řídí manipulativním pravidlem: „Slabší je ten, kdo projeví pozitivní, vstřícný cit. Silnější jen naopak ten, kdo vyjádří odmítnutí.“ A on nechce být tím slabším. Zde pomáhá změnit postoj k namlouvání. Partnerský vztah přeci musí ztroskotat, když jej založíme na silových hrách. Těmto manipulativním tendencím může odpomoci představa, že jsme jakoby číšníky na velké párty. Chodíme s tácem dobrého jídla či pítí a předstupujeme před naše vyvolené protějšky a nabízíme jim to nejlepší, co máme. Necháváme na nich, jestli si vezmou - uneseme nejen jejich ne, ale i ano, což bývá někdy kupodivu ještě těžší, než přežít odmítnutí.
Tento strach se navíc projevuje nenápadně. Tito lidé jakoby měli spadeno na balení a priori nedostupných objektů, kde se žádný úspěch ani nedá očekávat. Jakmile přesto začne vyvolený protějšek reagovat vstřícně, zaleknou se, zděsí se možnosti přiblížení a vznikající vztah rozbijí. Mnoho lidí přes všechny řeči o tom, jak jim chybí partner, zkrátka nejsou připraveni na to, že by to mohlo vyjít a že by se vzniklým vztahem museli výrazně upravit své chování, denní režim, začít myslet ve dvou a ne jen za sebe, ustupovat, odpouštět, dělat kompromisy, o dětech ani nemluvě.
Strach z nezdaru může trochu korigovat, když si uvědomíme, že dobrých 99 % vztahů končí fiaskem. Lidé mají v průměru okolo pouze 2,5 vztahů, které trvaly déle než rok. Tedy v této perspektivě je spíš s podivem, když právě tento vztah vyjde, než když nevyjde.
Třikrát a dost?
Jako v mnoha oblastech psychologie, i u seznamování platí, že lidé jsou sice různí, ale jednotlivci jsou až zapeklitě furt stejní. Což obzvlášť nechutně bolí, pokud sveřepě opakujeme stále stejnou chybu. Je to jako s kompasem. Někdo má kompas, který správně ukazuje na sever. Ten nebloudí, když se řídí touto magnetickou rafijí. Jenže mnoho lidí má své partnerské kompasy již "z továrny" špatně nastavené a ty jim chronicky ukazují šejdrem na naprosto nevhodné protějšky. Podle zásady: "Čím víc je na první pohled nepoužitelný, tím více se mi líbí."
Zde je třeba se řídit vcelku přímočarou hospodskou logikou: Když mi v nějaké hospodě dali třikrát na řípu, tak tam přeci nepolezu po čtvrté, abych dostal pro změnu na kokos! Jenže jak to udělat ve vztazích? Jak se počtvrté nezamilovat do psychopata?
Zde existuje několik technik. Všechny však vycházejí z toho, že dotyčný pochopí zákonitosti, které řídily jeho předchozí volbu. Ty jsou, jak už jsme řekli, u daného člověka až zavile neměnné. Jedna technika spočívá v přehození perspektivy - přestat se koukat na ty, které se líbí mně, ale podívat se na ty, kterým se líbím já. To může být jiná, mnohem vhodnější skupina napádníků.
Druhá technika vychází z tzv. vzorů a funguje nejlépe u těch lidí, kde byl zřetelný povahový rozdíl mezi tátou a mámou. Tito lidé často zřetelně pozorují, že si vybírají partnery několikerého druhu. Buď je to zřetelně vzor táta, nebo vzor máma, vzor sestra či strýc, vzor doktor atp. Bez ohledu na pohlaví zjišťují, že nejsilněji se zamilovávají do partnerů třeba vzor máma, jenže proto sedí u psychologa, páč vztahy s lidmi vzor máma jsou u nich vcelku (sebe)vražedný počin. Protěšky typu táta je sice tolik citově neberou, jenže vztahy s nimi bývají vždy o řád pohodovější. Těm by tedy měli dát přednost, mají-li možnost volby dlouhodobého partnera. Zde tedy nejde o to vybrat si nějakou "anti-mámu", ale najít jiný, funkční, byť z hlediska našich neuroticko-citových potřeb spíš "béčkový" model.
K tomu je dobré podotknout, že "B" není "Z". "B" není poslední písmeno abecedy. Tedy nevybíráme si někoho, kdo se nám absolutně hnusí, ale jen se vyhneme tomu, kdo se podobá tomu důležitému Áčku, které nás v dětství signifikantně nejvíc neurotizovalo. Hledáme přeci funkční model, se kterým dokážeme dlouhodobě fungovat, a to přes všechnu intenzitu citů Áčkaři nejsou. O tom dotyčné dostatečně přesvědčila řádka bolestných rozchodů.
Language of love aneb prokletí emancipace
V psychologii reklamy jsme prodávajícím kladli na srdce zásadu: Červ musí chutnat rybě, ne rybářovi. Reklama musí být atraktivní pro kupujícího, třeba pro děti, a tedy nemusí splňovat nároky umělecké estetičnosti zadavatele reklamy či výzkumu. Stejná zásada platí i při seznamování přes inzerát. Protějšku musíme nabízet ty hodnoty, o které stojí on, ne ty, o které stojíme my. Například žena podá inzerát: "Je mi 40 let. Partneři, kteří se o mě ucházejí, mně nějak nestačí. Jsem jednatelkou akciové strojírenské společnosti, ve které mám 100% podíl, ale chtěla bych ještě stihnout založit rodinu a mít děti. Moje práce mi bere velký podíl času a muži, kteří by mě zajímali, jsou vesměs zadaní."
Bohužel nabízet mužům, že jsem jednatelka společnosti, je pro ně asi tak atraktivní, jako kdyby muži ženám nabízeli svá pevná, plná prsa č. 3 a oholené nohy. Zkrátka tato emancipovaná žena nabízí mužům to, co oni nabízejí ženám a tak je, řečeno psychoanalytickou hantýrkou, de facto kastruje. Podobnou chybu dělá ale i mnoho mužů - nabízejí ženám úžasná, nezávazná a naprosto diskrétní sexuální dobrodružství, o které ony ale většinou nestojí. Každé pohlaví má svůj specifický jazyk lásky a při seznamování je dobré umět mluvit a naslouchat jazykem lásky druhého pohlaví a překládat si jeho gesta do své řeči. Například drobní plyšáci jsou mužům zcela ukradení podobně jako jiné "serepetičky", ale co naplat, ženy takto vyjadřují lásku. Naopak muži mají sklon vyjadřovat lásku sexuálně a diví se, že ženy tato jejich penisová poselství nechápou.
Zmatení jazyků jak na Babylonské věži proto představují inzeráty. Je prakticky nadlidský úkol vyjádřit své potřeby v jazyku druhého pohlaví. Proto není dobré brát svůj inzerát jako programové prohlášení a neustále leštit detaily - tu slovo, tu předložku. Ten inzerát pravděpodobně bude stejně čten docela jinak, než jak si představujeme. Cílem inzerátů je pouze seznámit dva lidi - vyměnit si dvě emailové adresy. Proto můžeme mít více různých inzerátů - veselý, vážný, romantický, nadnesený - jak to odpovídá našim různým sklonům a momentálním náladám. Když mám dobrou náladu a srším vtipem - napiši vtipný inzerát. Když mám zadumanou, napíši druhý přemýšlivý ap. O ničem jsou inzeráty, které tyto vlastnosti jen nudně vyjmenovávají. "On, který se rád zasměje, ale dokáže se i nad věcmi zamyslet..."
Existuje jeden cvik na procvičení jazyka lásky druhého pohlaví. Vezmeme si inzerát opačného pohlaví a vyjmeme z něho to, co druhé pohlaví požaduje. To pak přeformulujeme do našeho inzerátu jako nabídku. Jinými slovy ženy do svého inzerátu propašují sem tam narážku na sex, muži naopak vloží pro ně trapné kecy o duševním porozumění a citech. To je však třeba dělat opatrně, protože každý inzerát funguje jako filtr, vybírá nám jedince určitých vlastností. Při tomto experimentování hrozí nebezpečí, že si bezděky vybereme někoho, kdo nám opravdu nesedí. Proto tuto techniku berte opravdu spíš jen jako cvičení.
U seznamování přes inzerát má každý člověk sklon k jednomu ze dvou extrémů: Zejména muži mají sklon se hned sejít a korespondování je nudí. Ženy mají opačný nešvar, mají sklon si nekonečně psát a vyčkávat, až pocítí touhu se s dotyčným sejít v realitě. Oba sklony je třeba v rozumné míře korigovat. Obojí korekce ale představuje riskatní, nenávratnou a dost možná i ztrátovou investici do vztahu. Muži, i když je psaní moc nebaví, se musejí dokopat k tomu, aby napsali několik delších dopisů bez nároku na cokoli. Stejně tak ženy se po čtrnácti dnech vcelku čilé korespondce musejí trochu přinutit jít na schůzku, i když mají v žaludku na střídačku kámení a motýly.
Pokud se někdo při korespondenci jevil jako sympatický a rozumný člověk, pak není dobré ho zavrhnout hned podle prvního dojmu z prvního setkání. Je dobré předpokládat, že naše vnímání deformuje momentální stres. Mnoho nadějných vztahů bylo udupáno, protože po prvním emailu či po první schůzce byli dotyční tak nervózní, že vlastně ani nevnímali, s kým mají tu čest. Navíc nervózní lidé se z definice chovají nemožně. Jenže při seznamování potřebujeme vidět, jak fungují, když jsou v klidu, a ne když jsou vynervovaní. Na toto zklidnění je jim třeba dát čas - více schůzek, více emailů. Definitivní ne říci po pátém emailu, nebo po třetí schůzce (pokud se ovšem nejedná o zjevné psychopaty).
Proto při problémech se seznámováním žádám od klientů, aby mi přinesli nějaký souvislý popis vlastností protějšku - co dělají, co mají rádi, z jaké jsou rodiny, jaký mají životní styl ap. Brzdím tedy různé projevy halo efektů: "Pane doktore, ona je blbá jako troky!" nebo "On je menší než já! Fuj!" Protože když jsme nervózní, tak se často chováme trapně, podobně fakt, že muž je menší než žena, ještě neznamená, že bude špatným manželem a otcem. Byla by škoda, kdyby taková marginálie měla zazdít jinak možná hezký vztah. A i kdyby, tak po třetí schůzce už můžeme hovořit o "známém" a známých není nikdy dost.
Při prvních schůzkách často předbíhá fantazie realitu. Dotyčná ještě ani nešla s dotyčným na první schůzku, ale ve fantazii už řeší, kolik budou mít děti a zda on se bude chtít přestěhovat "ze Semil do Budějc". Toto snění je třeba brzdit, jak jen to jde. Pozor, je tím divočejší a nezvladatelné, čím více je vztah naspadnutí a čím víc je člověk vztahově vyhladovělý, napří. u postižených.
Pragmatická práce se sexem
Při seznamování je třeba umět zacházet se sexem a nepodléhat diktatuře citů. Puzení není povolávací rozkaz, proto je třeba vědět, jak se ovládat, aby se nám to vyplácelo.
Při seznamování nacházíme totiž dva excesy. Jeden představují rychlé erotické známosti, které však mnoha lidem rozjíždějí nepříjemný cyklus. S protějškem se vyspí na první či druhé schůzce. Po měsíci sexuálního života zjistí, že se s ním nedá žít. Následuje rozchod, ale bohužel i jakýsi vdovský čas, oplakávání, které je často mnohem delší než celý vztah, který je oplakáván. Třeba i půl roku poté nemůžeme vidět druhé pohlaví, nebo nemáme odvahu do dalšího vztahu. Toto oplakávání by však bylo vcelku zanedbatelné, kdyby ten první měsíc sex vůbec nebyl. Při druhém extrému se při seznamování neustále odkládá sex na neurčito. I to většinou končí rozchodem, a to i u lidí, kteří se k sobě vcelku hodí.
Zejména mužům po rozchodům doporučuji, aby navzdory své přirozenosti nelezli hned do nových vztahů. Ano, touží po novém vztahu, ale přesto nejsou fakticky schopni v něm po rozchodu plnohodnotně fungovat. Bohužel díky tomu skončí rozpadem zakrátko mnoho vztahů i s ženami, které by pro ně mohly být za jiných okolností ideální.
Při této příležitosti můžeme ženu se vší úctou připodobnit ke konzervě. Pokud konzervu neotevřeme, můžeme ji mít v poličce třeba tři roky, ale pokud ji otevřeme, musíme ji urychleně zkonzumovat do tří dnů. Stejné je to se sexem. Pokud muž s kamarádkami chodí na kafe a povídá si s nimi, zůstanou mu kamarádkami bez problému celá léta. V okamžiku, kdy se s nimi vyspí, nezadržitelně se rozjede partnerské očekávání a nároky jak cikánský povoz z kopce, takže muž s danou ženou buď bez velkého otálení vstoupí do vztahu, nebo o ni jako o kamarádku většinou definitivně příjde. Proto je dobré umět se sexem zacházet tak, aby to bylo v náš prospěch. Orientační pravidlo, které je dobré doporučovat i dospívajícím dětem, praví: "Ani na sv. Valentýna , ani na sv. Bonifáce, prostě nikdy nelezte do postele s nikým, kde to nevypadá na vztah delší než alespoň rok."
Počet normovaných stran: 19133