PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2021-02-06
Máte-li doma hyperaktivní dítě, dr. Michael Šebek by Vám doporučil motivovat ho následujícím způsobem. Dáme mu odměnu předem, třeba pytlík bonbónů, a domluvíme se, že za každé tři chyby mu jeden bonbón sebereme. Pravidlo ale musí být nastavené tak, aby mu vždy na konci úkolů nějaké bonbóny zbyly, aby se nepropadlo do zoufalé deprese.
Toto je zvláštní druh negativní motivace, která je ale u hyperaktivních dětí účinnější než čistě pozitivní: „Když se budeš snažit dostaneš bonbóny,” nebo než hrozba trestu: „Jestli se nebudeš učit, tak tě seřežu nebo ti seberu mobil ap.”
Lidé se tedy velmi liší v tom, na jaký druh pobídky či motivace reagují. V praxi musíme zkoumat, jaký druh člověka před námi sedí. Toho využívají obchodníci a jako rybáři pomocí reklamních sítí se snaží vychytat z populace ty lidi, kteří slyší na určité pobídky.
Jednou z těchto specifických sítí je strach ze zmeškání známý pod anglickou zkratkou FOMO – fear of missing out (https://en.wikipedia.org/wiki/Fear_of_missing_out). Tento syndrom uzavírajících se dveří známe velmi dobře z krize středního věku, kde si člověk najednou uvědomí úbytek sil a začne počítat svůj život od konce: Kolik let mi zbývá do... (konce mé vedoucí pozice, důchodu, demence, smrti). Podobně jako ten kluk z příkladu musíme vše, co jsme kdy od života dostali, zase jednou hezky odevzdat. No, to se nikomu nechce, proto není úplně snadné najít techniky, jak se bránit děsivému vědomí nadcházející ztráty.
Na reklamní nabídky typu FOMO jsou nejcitlivější ti, kteří používají sociální dění jako úlevný manévr, tzn. aby se dostali nad prožitkovou nulu. Například pokud žena využívá módní výstřelky, aby udělala dojem na své kamarádky, pak samozřejmě musí být citlivá na pobídku, aby jí něco neuniklo. Muži s nejistou identitou podobně budou podobně slyšet na exkluzivitu Svobodných zednářů, Clubhouse či jiných uzavřených societ. Všimněte si, že charismatické osobnosti, jako byl Richard Feynman, na tyto pobídky citliví nejsou. Možná se tam dojdou ze zvědavosti podívat, ale tím to končí.
Zesíleně citliví na ztrátu bývají lidé s dysthymií, tzn. s temným prožíváním. To mívají z pravidla i manipulátoři a projevuje se to u nich prudkými změnami zájmu: Milovaná žena, počítač, auto se z ničeho nic stanou v jejich očích bezcennými (propadová křivka, viz má kniha Partneři a rozchody). Prostě jejich mysl skáče podle pravidla buď vše nebo nic (dichotomní myšlení).
Na rozdíl od obchodníků, kteří toto myšlení využívají a spíše podporují, neboť na zákaznících parazitují a chtějí jim vnutit svou vůli, my psychologové bychom raději od prokletí FOMO lidem odpomohli. Znamená to dát si pozor na závist a pocit nároku, které manipulátory sžírají, a systematicky je nahrazovat zdravějším obdivem a přejícností. Když někdo prožívá večerní úzkost jako strach, že tamhle někde se lidé dobře baví a on u toho není, je to projev večerní potřeby sblížení, která v pleistocenu táhla lovce sběrače k jednomu ohni. Dnes se tato potřeba pojevuje tzv. kompulzivní sociabilitou - neschopnost být sám, puzení neustále být s někým. Buď ji mají dotyční neustále nebo jen navečer. Kdyby přišel klient s podobným problémem, tak bych mu kromě kvalitního partnerského vztahu doporučil následující sestavu psychohygienických technik.
Začal bych asi konejšivou samomluvou sám k sobě jako k malému dítěti (technika práce s vnitřním dítětem). Karel říká vnitřnímu Karlovi: „Já vím, Karle, že je ti líto, že tam nemůžeš být s nimi. To je škoda. Ale neboj se, i kdybys o vše přišel a všichni tě opustili, tak já tě neopustím, protože jsem s tebou rád. Přeji ti, aby se ti v životě dařilo...” Pak může využít aktivní imaginaci. Lehne si do postele, uvolní napjaté svaly (stresová rezidua) a začne si představovat ty lidi s přáním: „Přeji si, abyste se dnes dobře bavili.” Pokud jsou to lidé, které zná i s jejich problémy: „Přeji, Jirkovi, aby si užil večera, aby se smířil s Janou, aby ho neštvala práce.” A tak je probere jednoho po druhém.
Onu vlastní ztrátu může zpracovat, jako to dělají věřící, když ztratí nějakou věc: „Bože, to mě mrzí, že jsem to nenávratně ztratil, ale prosím tě, aby tomu, který tu věc najde, byla k užitku a dobře si ji užil.” Stejně tak řešit strach ze ztráty tím, že přeji zdar všem okolo. Všimněte si, jak Hanzlík ve filmu Slavnosti sněženek klidně bere svou smrt: „Není důležité, že umírám, důležité je, aby kamarádi dostali dršťkovou polévku.” Není úplně jednoduché do těchto technik naskočit – cesta vede přes malé kompromisy a špekulování nad „správnými” formulacemi, ale nakonec jsou to velmi efektivní návody, jak se zbavit strachu, že o něco přicházím, nebo vědomí, že můj život se blíží ke konci a nic moc oslnivá jízda to nebyla.
Literatura
https://en.wikipedia.org/wiki/Fear_of_missing_out
http://krizestrednihoveku.klimes.us
Šebek Michael. Neklidné děti a jejich výchova. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 128 s. Knihy pro rodiče. ISBN 80-04-23643-X.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Feynman
Jak se člověk může stát andělem
Dysthymie - lidé s temnou myslí