PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2013-05-06
Pěstounská péče na rozdíl od adopcí začíná často s dětmi ve starším věku, tedy nepřekvapí, že procento dětí, které se vrací z pěstounských rodin zpět do rodiny je větší než u adopcí. Nicméně zdá se, že přesto je to procento zbytečně velké, že by šlo snížit a to buď vhodnou prevencí, vyšší kvalifikací pěstounů, nebo průběžnou péčí po předání. Každá pomoc však musí začínat zevrubnou diagnostikou, která určí, čím daná rodina trpí, co je konkrétně problémem.
Zdroje komplikací mohou být na straně pěstounů či biologických rodičů, přijatých dětí či třetích stran – profesionálů, školy, příbuzných, okolí ap. Tyto zdroje se samozřejmě vzájemně nevylučují a spolu interferují.
Problémy na straně dětí bývají:
zmrzačení biologickými rodiči
zmrzačení ústavním prostředím
citová labilita neurotických a citově deprivovaných dětí
nabalující se komplexy a přes poruchy chování se vyvíjejí poruchy osobnosti (sociopatie)
genetické predispozice
poruchy identity (většinou nesexuální povahy)
Na straně pěstounů bývá problémem:
sklony předimeznovat rodinu, přepínání svých sil, malá kapacita rodiny či malá osobnostní flexibilita
fixace na sanaci citových potřeb předškolních dětí a opomíjení jiných potřeb či vývojových fází (školní věk a puberta)
neschopnost pracovat s odlišnou identitou dětí
nepochopení pro divné citové stavy dětí s citovou deprivací
stud a neschopnost obrátit se na odborníky
neobeznámenost s problematikou NRP
Profesionálové občas selhávají:
rozbíjení biologických rodin místo sanace (tam, kde by to bylo možné)
rozbíjení sourozeneckých skupin
nicneříkající posudky na žadatele
nevhodné spárování rodin a dětí
jalové přípravné kurzy pro žadatele
neprofesionální přechod dítěte z ústavu do rodiny či z dočasné rodiny to trvalé
absence podpory rodiny po převzetí dítěte
neschopnost vzájemné spolupráce OSPOD, ústavů, poradních sborů, školících organizací a nevládních organizací – tradiční rozhádanost profesionálů v NRP
Za sebe bych řekl, že velký problém je neporozumění pěstounů dětem, které jsou citově labilní a trpí pocity prázdna, citovými propady, anhedonií, derealizačními a depersonalizačními syndromy – tedy jedním slovem následky citové deprivace a neurotické příznaky. Tyto jevy bývají ještě násobeny, když je dítě řeší impulzivitou a agresí, domácími krádežemi a jinými projevy, které jdou daleko za toleranční meze pěstounů. Žadatele v NRP obecně nejsou připraveni na desinhibovanou přítulnost v dětství a jiné divné chování, jako je pika v dětství, fugy ap. V tomto směru je žádoucí přitlačit a při přípravných kurzech barvitěji vylíčit žadatelům toto prapodivné a pro okolí nepochopitelné prožívání dětí, o metodách práce s těmito poruchami ani nemluvě.
Další diagnosy, se kterými by žadatelé měli umět v každém případě pracovat a co též často neumějí, jsou zákonitosti separační reakce a práce s kolísající aktivací dítěte během dne. Pracovat by měli umět i s poruchami přizpůsobení – tedy vyhodnocovat dítě až tak po třech měsících pobytu u pěstounů, kdy poruchy přizpůsobení odeznívají. Nebrat si a nevracet děti po týdnu pobytu u pěstounů s odůvodněním, že si prý „nesedlo s dětmi v místní škole“. Brát si děti na zkoušku je obecně nešvar v NRP, ale pokud o něm chceme vůbec uvažovat, tak jedině v odůvodněných případech a vždy na dobu delší, než je doba přizpůsobení obou stran, tzn. alespoň tři měsíce.
Dá se říci, že jsou čtyři nápadné faktory, které předurčují tyto děti, jak budou snášet raná traumata z ústavů a jaké pak bude jejich přizpůsobení v pěstounské rodině. Pochopitelně nejlépe jsou na tom děti z většinového etnika, které jsou nejméně konfliktní, nejvíc inteligentní s nejkratším pobytem v ústavu, ale důležité je i pořadí či váha jednotlivých faktorů.
a) Mírná versus konfliktní povaha. Flegmatické, sociálně mírné, přizpůsobivé typy jsou v jednoznačné výhodě. Pro spokojený život je důležitější být roztomilý, usměvavý a nekonfliktní než inteligentní. Sociální konfliktnost versus bezkonfliktnost určuje i míru traumatu v ústavech i pěstounské rodině.
b) Délka pobytu v ústavu či u závadových biologických rodičů, tedy míra citové deprivace a s ní jdoucí citová labilita. To je sice slabší vliv než již zmíněná povaha, ale za to ji může stát lépe ovlivnit.
c) Inteligence. Chytřejší děti jsou schopny se ve složitém světě zorientovat. Méně chápavé se uchylují k primitivním a zkratovitějším akcím, které jsou často agresivní, byť ne vždy. Nerozumí světu, a proto mnoho jevů vnímají bezmocně a úkorně, jako naschvál či spolčení mocných.
d) Etnikum. Být členem menšiny, kterou navíc většinová společnost opovrhuje, je vždy složité. Důležitost tohoto faktoru roste s věkem, zejména krizová je puberta a adolescence. Naštěstí dá se kompenzovat teoretickou připraveností pěstounů a vyhledáním vhodných imitačních vzorů.
Toto pořadí kontrastuje s intuitivním názorem žadatelů, kteří etnikum kladou na první místo, nadhodnocují inteligenci a obecně vnímají to pořadí spíše v opačném sledu.
Z vývojových hledisek jsou nejdůležitější dvě období: Hlavní trauma děti získávají v prvních letech pobytu v defektní rodině či citovou deprivací v ústavech. Obecně toto období jde zkrátit důrazem na psychologické rodičovství a upřednostňování fakticky funkčních náhradních rodin před předem velmi nejistými sanacemi biologických rodin, na které často nejsou ani peníze, ani personální zdroje, nebo před ústavní výchovou. Tedy pokud by byly promptně právně uvolňované děti, které dneska právně blokuje laxní práce soudů, pak bychom mnoho z nich mohli včas umístit k žadatelům o adopci s minimální psychickou traumatizací. Bohužel trend je neustále hovořit o sanaci biologických rodin, která velmi často je katastrofa od začátku, protože problémoví lidé většinou mají velmi malou kapacitu k osobnostní změně. Tedy do takových projektů, kde hazardujeme s životem dítěte, je rozumné vstupovat jen v těch případech, kde vidíme nějakou šanci na úspěch.
Z prevalence psychiatrických diagnos můžeme usoudit, že minimálně deset procent populace je jako rodiče prakticky nepoužitelných, přesto plodí děti. Například Mezinárodní klasifikace nemocí vymezuje poruchy osobnosti (psychopatie) jako trvalé, ergo prakticky nezměnitelné vlastnosti osobností. Tedy již z toho je zřejmé, jakou naději na úspěch či spíš jistotu neúspěchu máme při případné sanaci nebo psychoterapii lidí s těmito a jinými podobně beznadějnými dianosami. Co však s jejich dětmi? Jak dlouho budeme zkoušet marné a dítě poškozující sanace rodinných systémů, než zjistíme to, co jsme si mohli přečíst na pár stránkách Mezinárodní klasifikace nemocí? Liknavost státních úřadů při ponechávání děti v závadovém prostřední tedy není známka humanismu či profesionality, ale naopak diletantismu.
Druhé nejproblematičtější období je otázka budování identity okolo puberty a adolescence. Protože toto období v normálních rodinách běží samospádem, bez větší reflexe, tak totéž očekávají i náhradní rodiče v případě přijatých dětí. Zdroj problémů v tomto období je amalgám citové lability a komplexů méněcennosti z minulých období s vědomím „toto nejsou moji biologičtí rodiče, já jsem z jiného světa“. Zde intuitivní přístup náhradních rodičů zoufale selhává („Nám nevadí, že je Rom. My ho vychováváme jako vlastní děti.“), protože naopak zde je třeba aplikovat specifické, neintuitivní postupy.
Nicméně i v normálních rodinách je toto období trochu jízda na splašené krávě, tedy není dobré přeceňovat možnosti náhradních rodičů. Především je třeba si uvědomit, že psychika je geneticky nastavena na to, že úderem puberty se mladí stávají biologicky dospělými, a tedy jsou připraveni a touží po separaci od rodičovského světa. To, že v normálních rodinách doprovázíme děti až do střední dospělosti je výdobytek naší civilizace, který se navíc zhusta zvrhává do výchovného selhání (mamahotel). Proto není možno brát péči o děti po pubertě jako běžné dosažitelný cíl, neboť evoluční norma je leží jinde. Proto odchod dětí z pěstounské rodiny v adolescenci a jejich často ne příliš ideální průběh není třeba považovat za selhání pěstounů.
To, co je nepovedené dítě, si každý definuje sám. Každý má nějakou představu, jak by rozhodně nechtěl, aby jeho dítě dopadlo. Tyto meze vlastní rodičovské tolerance si jasně uvědomíme na hlavním nádraží v jakémkoli městě po slunce západu, když si prohlédneme tamní „existence“ a představíme si, že bychom se 15 let piplali s dětmi, aby nakonec dopadly takto. Obecně je možno konstatovat, že v normální, funkční rodině se dítě při výchově nepovede asi z 10 až 20 % (obecná míra psychiatrické zátěže a otázka našich tolerančních mezí). V nepříznivých podmínkách (NRP, rozvody, střídavá péče) toto procento nepovedených dětí samozřejmě roste možná až k 50 %.
Tomuto se nedá zcela zabránit, spíš je s tím třeba počítat při nastavování počtu dětí na rodinu. Jediný způsob, jak zmírnit dopad tohoto jevu na rodiče či pěstouny, je mít tolik dětí, aby jim zůstalo alespoň jedno dítě, které se v jejich očích vyvedlo. Tedy nedělat adoptivní jedináčky, protože to znamená totální rodičovskou katastrofu u tak 40 % žadatelů, tedy tito lidé následně dělají NRP tu nejhorší reklamu.
Optimální počet jsou 3 – 4 děti na rodinu. Mít méně než tři děti zejména v rizikových případech, jako jsou rozvody či NRP, je opravdu hazardování s totálním rodičovským selháním, tzn. s tím, že na staří budu mít nevyvratitelný pocit, že mé rodičovství se naprosto nevyvedlo, že to byla jen ztráta času, nervů a peněz, protože všechny mé děti dopadly neslavně. I odchylka na druhou stranu, tedy mít více nezletilých dětí než 5, představuje vcelku jisté předimenzování rodiny, ke kterému mívají sklony zejména pěstounské rodiny.
Ze strany profesionálů stále panuje ad libitum diagnostika žadatelů o NRP, tedy chybí konsensus, které vlastnosti žadatelů nejlépe předurčují úspěšnost přijetí dítěte. Obecně v plenkách je párová diagnostika partnerů jako celku a odhalování simulací a dissimulací žadatelů, například v otázkách drogových závislosti či případných krizí vztahu. Tedy péče o žadatele, práce poradních sborů i úroveň přípravných kurzů pro žadatele je velmi odlišná město od města. Jinými slovy těžko dělat zobecňující závěry, protože člověk se běžně setkává s příklady vzorovými i přímo odstrašujícími.
Závěrem můžeme zopakovat, že tzv. selhání pěstounských rodin je komplexní jev, kterému není možno jednoduše zabránit. Avšak toho času máme v České republice notné rezervy u všech zúčastněných stran.