Možná na něj máte jen alergii. Nudí vás utrousit s ním slovo, lezete po zdi z jeho hlášek, otravných zvyků, sekýrování, parfému i toho, jak lemtá polévku. Možná vás podvádí nebo s vámi psychicky cvičí. Sílu opustit ho ale nemáte. Bojíte se samoty.
Rozčilujete se do omrzení u vína s kamarádkou, troubíte to kolegyním v práci nebo vám to běží v hlavě jako kolovrátek. Že je to lotr a nevěrník. Že si vás nezaslouží. Že to s ním nemá budoucnost. Nebo že ho prostě nemilujete a nejste s ním šťastná. Dobře víte, že byste si měla zacpat uši, nos i pusu a udělat čistý chirurgický řez. Ne už tak milému zamávat, zmizet a vyrazit za světlejšími zítřky.
Jenomže nemůžete. Strach ze samoty vás svírá jako kleště a drží vás v pozoru. Stejně tak protivně, jako vás pronásledují myšlenky na nesmyslnost vašeho vztahu, svádějí vás protichůdné obavy – jaké to bude, vracet se večer do prázdného bytu? Komu se budete svěřovat a tulit do náruče, až na vás přijde PMS a budete se cítit jako nicotná havěť? Co když nakonec zůstanete sama, a až zemřete, ohlodají vás v zatuchlém bytě vaše kočky? A tak se zase přesvědčujete, že ten váš chlapík není ‚tak špatný‘. Nějak už to s ním doklepete! Jenomže té vnitřní prázdnotě a nespokojenosti se utéct nedá. Rozpolceností byste nejraději kvičela jako postřelený králík. Něco udělat musíte, jinak nejspíš zešílíte.
‚Proč se s ním zahazuje?‘ ptalo se marně celé okolí, když došla řeč na jednu mou kamarádku. Její láska byla od hlavy k patě ‚na přes ústa‘: mládenec ji podváděl, srážel jí sebevědomí a taky tak trochu chlastal. Opustila ho, až když ji zmlátil. „Věděla jsem, že je to průšvih, ale pořád jsem mu odpouštěla. Promíjela jsem mu všechno, až jsem ztratila sebe samu. Představa, že budu singl, byla natolik děsivá, že jsem nedokázala odejít,“ říkala mi. Hlava si umí postavit hlavu: všechno, co je známé a zaběhané, je pro ni příjemné. Takže když chceme udělat krok do neznáma, začne protestovat: „Neblbni, bůh ví, co tě tam čeká. Tady máš sice smrádek, zato teploučko.“ A my tu mrchu tvrdohlavou posloucháme. Někdy se ve vztahu radši necháme ponižovat a děláme ústupky mílovými kroky. I když se tím zády přibližujeme k propasti. Do vztahu jsme už přece ledacos ‚investovaly‘, máme pocit, že nemáme sílu začínat někde něco nového.
Některé z nás mají kolísavé vztahy, s partnerem se stále rozcházejí a zase scházejí. „Znám lidi, kteří to takhle mají i osmnáct let. Strach ze samoty nám zatemňuje pohled na situaci,“ říká psycholog Jeroným Klimeš a dodává: „Vazba na druhého není nic nežádoucího, protože vytváří stabilitu vztahu. Nicméně bývá ke škodě, když nás zazdí v nefunkčním vztahu.“ Lidé, kteří mají velkou takzvanou separační úzkost (jinými slovy strach z odloučení), na partnerovi buď visí jako klíště, nebo naopak bývají promiskuitní. „Když partner není fyzicky přítomný, instinktivně se začnou upínat na kohokoli, kdo je po ruce. Muži tak s ranním odchodem z domu okamžitě začínají balit první ženu, kterou potkají. Ženy zase nejsou schopné stabilního vztahu, ve kterém by měly potřebnou pohodu, a vybírají si pořád nové a nové partnery. Zůstávají v podivných vztazích a sžírá je neodbytná představa, že to hezké je za rohem,“ říká doktor Klimeš, který své klienty prý dělí na ‚škvírnaté‘ a ‚bezškvírnaté‘, podle toho, jestli ve svém životě měli mezi vztahy pauzu (škvíru).
Jít věčně ze vztahu do vztahu alias z větve na větev je šalamounské řešení, ze kterého ovšem býváme zmatené jako křeček v labyrintu. Podle psychologů si totiž tím, že si po rozchodu neoddělíme jednoho partnera od druhého, neodžijeme dobu ‚truchlení‘ čili postaru ‚vdovský čas‘, očistnou samotu, která by měla trvat minimálně půl roku. Na druhou stranu není podle psychologa dobré natahovat ji přes dva roky. Teprve díky tomu se začneme na nového partnera dívat novýma očima a přestaneme ho považovat za pokračování toho minulého. Navíc si v klidu utřídíme své pocity a myšlenky, což je určitě lepší start do nového vztahu než si do něj hned zkraje tahat své nevyřešené problémy a zmatky.
Pokud o sobě víte, že vás samota stravuje jako žravá ponrava, zanalyzujte si, čeho přesně se na ní děsíte. Z jakých prvotních pocitů váš strach ze samoty vlastně vyvěrá? Když se nad tím opravdu zamyslíte, většinou zjistíte, že neumíte být sama se sebou. Nedokážete tak být klidná, spokojená, neumíte se sama zabavit, zkrátka ze sebe ‚vyžít‘. A pak: muž po vašem boku vám zcela jistě zvyšuje ženské sebevědomí, ačkoli si to možná neuvědomujete. Ženská sebejistota, ať se to feministkám líbí, nebo ne, je velmi často navázána na pocit ‚milovat a být milována‘, připadáte si tak jako žena ‚kompletní‘. Nic proti tomu, asi to tak má být, ale zažít si alespoň jednou v životě samotu je zkušenost k nezaplacení. Možná jste od rodičů odešla přímo do první mužské náruče a pak už náruče jen měnila. Podle mého názoru je schopnost osamostatnit se od mužů (alespoň na pár měsíců) stejně potřebná jako odpoutat se na prahu dospělosti od matky s otcem.
Možná je vaším největším strašákem dojem, že už nikdy nikoho skvělého nepotkáte. To je ale, logicky a matematicky vzato, prostě nepravděpodobné, tak tomu nevěřte. Rozmyslete si zkrátka, jestli chcete být ve své budoucnosti opravdu šťastná, nebo se vám vyplatí (bezpečně) zůstat na místě a plácat se v něčem, co vás vlastně jenom otravuje. Je to jen na vás.
Jestli jste sama nikdy nebyla nebo o sobě víte z dřívějška, že samotu velice špatně snášíte, není ostuda řešit svou úzkost s psychologem. „Také pomůže opakovat sama sobě něco ve smyslu: ‚Já vím, že se bojíš, ale já to s tebou vydržím, Jani‘,“ říká psycholog Klimeš.
Terapeut vám pomůže vnitřně se osamostatnit, vnímat sama sebe a zužitkovat samotu ke svému prospěchu. Jde to. Něco o tom vím, byla jsem sama čtyři roky, a i když to nebylo úplně nejzářivější období, pohrabala jsem se ve své hlavě jako nikdy předtím a do nového vztahu vstoupila jako jiný člověk: klidnější, srovnanější, s vědomím, že když se mi ten pán nebude líbit, vždycky se můžu vrátit do samoty. Tedy k sobě samé, kde to znám a je tam bezpečí. To je pocit k nezaplacení. Přeji vám zažít ho taky.