Rozhovor k 20. výročí nakladatelství Portál
Knihu Partneři a rozchody vydal psycholog Jeroným Klimeš poté, co vnitřně zpracoval prožitky z bolestného rozchodu po dlouhodobém vztahu. Od té doby, co má za sebou boj se zhoubným nádorem, tvrdí, rozchody dokážou člověka psychicky vyčerpat a zlomit hůř než rakovina.
Já netvrdím, že rakovina není problém – je. Hodně to bolí, člověk má strach, je mu zle. Jakmile se objeví podezření na tuhle diagnózu, čekáte, že to bude blbý. A je to blbý. V tom je rakovina, tolikrát označovaná jako „zákeřná nemoc“ vlastně docela nezákeřná. Tělesná bolest má navíc oproti psychickému trápení velkou výhodu: ve čtvrtek umíráte bolestí, ale v úterý je vám dobře a na bolest si nevzpomenete.
Takový rozvod je daleko záludnější. Čekáte, že se tím všechno vyřeší, že už vám může být jen líp – jenže není. Zpočátku se rozvod zdá lákavé řešení – jako když přijdete do hospody a na jídelním lístku objevíte guláš za deset korun: To je ono, sem s ním! Když vám ho donesou, dozvíte se, že si ovšem musíte připlatit dvacet korun za vidličku a další dvacku za nůž. Už je to padesát, ale pořád to ještě vypadá výhodně. Jenže pak ještě platíte na použití židle, stolu, ubrusu… Nakonec vás ten guláš místo předpokládané desetikoruny vyjde na čtyři stovky. To je záludnost! Ještě po pěti letech bojujete o majetek, o děti – a říkáte si, tohle kdybych věděl. Jenže vycouvat už nejde.
Zastávám názor, že dům, auto a partnerský vztah napřed opravujeme a teprve pak vyměňujeme. Můj základní terapeutický předpoklad je, že se vztah dá zachovat. Až když mě ti dva přesvědčí, že to nejde, mohu začít spolupracovat na jejich rozchodu. V tomhle ohledu přistupuji k partnerské krizi asi jako chirurg, když mu přivezou motorkáře po bouračce – ten taky napřed zachraňuje a rovnou netvrdí, že to nemá cenu, že pacient stejně nepřežije.
Ale přece jen – jakmile zjistím, že jeden z partnerů je alkoholik, je to pro mě signál, že buď ho rychle dostanu na léčení, nebo moje možnosti končí. V těchto případech je terapie zbytečná, protože každé klientovo rozhodnutí se rozpustí ve sklenici. Čím se moment nějakého rozhodnutí blíží, tím je člověk ve větší tenzi – a alkoholik zdá jen jedinou cestu, jak se zbavit napětí…
Na strop svých možností narazím i v případě, když je klient silným manipulátorem. Nemůžu si pomoct, na to jsem alergický. Přestávám být nezaujatý, cítím, že bych mohl sklouznout k amatérismu, a tím bych klientovi spíš škodil, než pomáhal. Raději navrhnu, aby si našel jiného terapeuta.
U mladých vztahů někdy stačí dát pár doporučení a hned fungují. Přišel za mnou například mladý muž s tím, že si už hledá nové bydlení, protože se každý večer s partnerkou pohádají jako koně. Nechal jsem si popsat, co se děje, když se vrací večer domů z práce, a pak jsem se zeptal, za jak dlouho by se mu po té dívce začalo stýskat, kdyby se odstěhoval. Čekal jsem, že řekne tak za čtrnáct dní. On vyhrkl: Za půl hodiny. Ten kluk dělal dvanáctky a chodil domů dost vyšťavený. Tak jsem mu doporučil, aby partnerku požádal, jestli by před jeho příchodem nemohla vypnout všechny spotřebiče, které dělají rámus, a neztlumila světa. A aby jí upozornil, že v momentě, kdy vchází do dveří jeho tělo, duše ještě nedorazila. Chvíli seděl v křesle, tupě zíral a mezitím „dorazila domů i duše“. Bylo to skoro zázračné opatření, do dvou týdnů byli v pohodě.
Myslím si, že důvod je jinde. Dnešní mladí lidé mívají první sexuální styk kolem osmnácti let, pak mají dvou tříletý vztah, který vystřídá vztah pětiletý nebo sedmiletý a zase se rozpadne. Následuje ještě jeden dlouhodobější partnerský vztah a ve třiceti mají mladí lidé zkušenost, že „to nejde“. Snažili se, zkoušeli to – opravdu to nejde. Potíž je v tom, že to zkoušeli na provizorních, dočasných vztazích, které se přechodí a drolí se pod rukama – a tím si budují zkušenost, že i všechny manželské starosti vyřeší rozvod.
Ty už bývají pořádně zarezlé, jsou to kolikrát smutné příběhy. Lidi mívají dvě extrémní tendence. Napřed tlačí vztahy k sobě, a když mají pocit, že to nejde, nejraději by hned udělali šmik – říznout, fiknout, pryč s tím. Tuhle hru hrajou partneři, jejich rodiče, kamarádi, někdy i děti. Hlavně v partnerských krizích středního věku dokážou být lidi na sebe hodně oškliví, nemůžou najít důvod, proč by měli být dál spolu.
Člověk v partnerské krizi mnohdy druhého od sebe odhání ve chvíli, kdy by ve skutečnosti stál o sblížení. Bezprostředně po rozchodu cítí uvolnění, ale pak se mu najednou začne stýskat, samotného ho překvapí, jak po bývalému partnerovi touží. Role se obracejí, ten, kdo původně inicioval rozchod, by se chtěl vrátit, ten, který byl původně rozchodem zaskočený a tlačil na udržení vztahu, se se situací už vyrovnal a o sblížení nemá zájem.
Nejdůležitější je situaci nezhoršovat. Říkám klientům, aby se chovali, jako by jejich partner ležel na jednotce intenzivní péče. V takové chvíli se totiž lidé chovají relativně nejrozumněji – zbytečně nedělají scény, cítí se sice špatně, ale přesto to unesou, obtíže života snášejí poměrně statečně, k partnerovi se chovají vcelku s úctou. To je rozumný základ pro pokus o vzkříšení vztahu, ale i pro slušný rozchod.
Ženy obecně mají raději buď vztah, nebo nevztah, zatímco chlapi mají tu hranici posunutou, jsou schopni mnohem déle snášet polorozpadlé vztahy. Když se ženám zdá, že je vztah o ničem, častěji ho rozbijí. Objektivně vzato, mnohdy ten mužský opravdu blbne a na první pohled není důvod, proč vztah rozvíjet.
Spousta chlapů si kolem pětačtyřicítky začíná uvědomovat, že ztrácí výkonnost, děsí se toho, že jim začínají růst šedivý vlasy a fousy, vidí, že už bude jenom hůř, že jsou na cestě k zubatý… Začínají hledat vlastní identitu. A někteří problémy řeší milenkami. Chlap na úrovni se přitom chová decentně a doma funguje. Jiný může mít milenku demonstrativní a k manželce se chová vulgárně. Ženy ve středním věku zdaleka tolik na smrt nemyslí. Když děti odrostou, začínají dělat kariéru, vidí svoji budoucnost. Často se stává, že pokud přijdou manželovi na nevěru, vyhodí ho. Přesto jsou pro ně důsledky rozvodu kolem padesátky hrozné. Snažím se jim včas poradit, aby situaci nezhoršovaly, aby počkaly, až se mužský srovná. Žádná milenka nevydrží víc jak čtyři roky.
Vlastní spokojený život bez chlapa je sen. Málokteré ženě se splní. Jedna známá mi vyprávěla, jak její kamarádka, dáma kolem pětapadesáti, požádala o rozvod, když zjistila, že jí manžel podvádí. Milenku navíc znala a považovala ji za „přihlouplou Pipinu“. Moje známá jí hecovala: „Dobře děláš, to si k tobě nemůže dovolit. Ty máš na víc. Můžeš mít deset chlapů na každým prstě. A lepších!“ Co vás vede – kde by je vzala? Podívejte se na populační křivku! Ta dáma čekala na omluvu, ale žádná jí nebyla dost dobrá. Tak vztah rozbila. Manžel má „Pipinu“, ona je sama s neskutečným vztek na toho idiota, který jí zničil život.
Máte pravdu, vztek opadá rychle, ale touha je nekonečná. Za půl roku zjistí, že vztek už není tak žhavý, jako býval, a hecuje se do něj. Hlavně večer, když doma trpí samotou, se přesvědčuje, že udělala dobře, když toho proradníka vyhodila. Opravdu by jí nebylo líp, kdyby si nechala mužského takového, jaký je – žádný luxus, ale jakž takž fungujícího? Sem tam něco opraví, občas přinese peníze, někdy spolu mohou jet na dovolenou.
Existuje spousta žen, které to vyslovují hlavně proto, aby se o tom přesvědčily. Že je to póza poznáte například podle toho, že rozesílají mailem vtipy, které zesměšňují muže proto, že nemají erekci nebo mají předčasnou ejakulaci. Mě nezajímá, co si žena namlouvá, ale co jí skutečně běhá v hlavě. Co jí dělá žaludek, když potká na ulici neznámého muže ve stejné sportovní bundě, jakou měl její bývalý, když si hrál před milenkou na sportovce? Co jí naskočí, když se večer dívá sama na romantickou scénu v televizi? Pokud se ve fantazii její bývalý neobjeví, může jít poděkovat Bohu, že je jí bez něj opravdu líp.
Znám paní, která si dvacet let po rozvodu sedne večer k televizi a okamžitě jí napochoduje do hlavy ten proradník a ona ho proklíná, dokud nejde spát. Škvaří se ve vlastní fantazii. Je na tom hůř než vdova – ta může přinést kytku na hrob, říct, to je mi Vašíku líto, že tu se mnou nejsi – ale agrese, zloba tam není. Prokletí rozvodů je v tom, že si o svatbě slíbíte, že spolu ponesete dobré a zlé, jenže po rozvodu dobré přestanete nést, zato zlé nesete až do smrti. I když máte dítě, nesete společně problémy, ale radost nesdílíte.
Jsou mechanismy, jak řádění takové fantazijní postavy partnera zastavit. Problém je, že máte pocit, jako by ta postava existovala sama o sobě, jako by k vám sama mluvila. Nejhorší je, že většinou opakuje věci, které partner řekl v hádce, v době rozvodu, kdy se kromě chyb dělají i gesta, vzájemné šprajcy, fakta se překrucují do polopravd. A to všechno se vám s postavou fantazijního partnera vrací do hlavy, hádáte se spolu – navíc se objeví ve chvíli, kdy se už tak cítíte mizerně. Tohle je třeba vědět a s vlastní fantazií nebojovat.
Když se člověk v takové situaci ocitne, myslí si, že prožívá něco jedinečného, co nikdy jiný neprožil. Já mu ty procesy popisuju, ukazuju, že jsou vcelku univerzální, přirozené a jednoduše předvídatelné. Cítíte se dneska takhle? Za měsíc budete cítit tohle. A tohle prožíváte ráno? Večer přijde to a to. Přistupuji k problematice partnerských krizí spíše jako etolog, kombinuji psychologické poznatky s přírodovědnými. Z hlediska klienta je ale nejpodstatnější, že mu to okamžitě pomáhá – on totiž zpravidla chce vědět, co se děje a proč se to děje. A začíná svoje rozporuplné pocity chápat, víc rozumí jednání partnera. Díky tomu, není-li v jeho silách bezprostředně situaci zlepšit, aspoň ji nezhorší.
Daniela Kramulová
Jeroným Klimeš
Studoval hydrogeologii na Přírodovědecké fakultě UK a psychologii na Filozofické fakultě UK a na University of Texas. Přednáší psychologii pro zahraniční studenty a věnuje se vlastní poradenské a terapeutické praxi. Je autorem knih Partneři a rozchody a Psycholog a jeho svědectví o Kristu. Obě publikace vyšly v nakladatelství Portál.
Mě nezajímá, co si žena namlouvá, ale co jí skutečně běhá v hlavě. Co jí dělá žaludek, když potká na ulici neznámého muže ve stejné sportovní bundě, jakou měl její bývalý, když si hrál před milenkou na sportovce?
Zastávám názor, že dům, auto a partnerský vztah napřed opravujeme a teprve pak vyměňujeme. Přistupuji k partnerské krizi asi jako chirurg, když mu přivezou motorkáře po bouračce – ten taky napřed zachraňuje a rovnou netvrdí, že to nemá cenu, že pacient stejně nepřežije.
Prokletí rozvodů je v tom, že si o svatbě slíbíte, že spolu ponesete dobré a zlé, jenže po rozvodu dobré přestanete nést, zato zlé nesete až do smrti.