Jana Potužníková 2017-03-03
Můžete si v nich pustit pusu na špacír, můžete křičet na pitomého šéfa, proč si zasloužíte přidat, sousedce vynadat za ty její pozdně noční večírky plné hluku, můžete si s ex vyříkat, jak vás zranila jeho nevěra. Ale u imaginárních rozhovorů se musíte znát jejich limity i rizika, neboť již mnohým lidem hodně zkomplikovaly život.
Znáte ten pocit, že musíte okamžitě, ale opravdu okamžitě ke kadeřnici? Nedávno jsem díky takovému vběhla do prvního kadeřnictví a těšila se na úlevu. Blbější nápad jsem dlouho neměla. O tři hodiny později jsem odcházela chudší o nekřesťanské peníze a na hlavě kreaci připomínající větrník mixnutý s horkovzdušným balonem (zn.: objem obří). Nejhorší na tom bylo, že jsem tu „kadeřnici“ nedokázala poslat do háje. A i přes nespokojenost jí zaplatila. Příští dny jsem toho měla plnou hlavu. Rostl ve mně pocit křivdy a rostla četnost imaginárních rozhovorů, v nichž jsem si představovala, jak sednu do auta a od plic jí řeknu, že je úplná k… Žila jsem těmi pseudodialogy asi dva dny, než jsem jí to napsala aspoň do e-mailu. Když jsem ho odeslala, vrátil se mi pocit hrdosti i kus sebeúcty, který mi jen o pár minut později sebral „automatický robot“, hlásící, že její schránka je plná a k mému spravedlivému rozhořčení se ke „kadeřnici“ nedostane. To už jsem se musela smát. Ve finále jsem si z toho samozřejmě vzala poučení, že příště se mám ohradit na místě, ale taky mi došlo, že imaginární rozhovory, v nichž jsem té paní dokázala vyčinit jedna báseň, jsou pro mě nástrojem, jak se vyrovnat s tím, co se nepovedlo, co mi ublížilo. A také – že jindy je používám pro změnu zase jako jakousi „předehru“ pro realitu, mám-li před sebou něco nepříjemného, argumentačně náročného, neobvyklého a podobně a hledám jakoukoliv cestu, jak se na to připravit.
Dvojí svět
„Podobné imaginární rozhovory jsou podle mého odhadu důvěrně známé asi 30 % populace. Zbylých 70 % zřejmě nebude mít tušení, o čem je řeč. Pozeptejte se kolegů v kanceláři, jak to mají. Samomluva je to totiž poměrně tabuizované téma, o kterém se moc nemluví,“ říká k tomu psycholog Jeroným Klimeš. Nemůžeme ani říci, že jsou to rozhovory, které nikdy neproběhnou. „Ony totiž často proběhnou v realitě později. Je to příprava na budoucí reálné interakce. V fantazijním rozhovoru si připravujete scénář, který se pak spustí v reálné situaci. Navíc jako každá komunikace jsou plné pocitů a emocí a ty jsou skutečné, nikoliv imaginární - reálně zhoršují či zlepšují naši náladu. Upozorňuji ještě jednou: NAŠI náladu - ne náladu proklínané kadeřnice či expartnera,“ vysvětluje psycholog. Podobné rozhovory souvisí s něčím, čemu psychologie říká štěpení ega. Tyto fantazijní partnery totiž nepovažujeme za sami sebe, za své ego, ale za někoho jiného, i když jsou v té chvíli výtvorem naší hlavy - žádná reálná kadeřnice v autě neseděla. Tzn. naše osobnost se rozštěpí jakoby do dvou bytostí - do našeho JÁ (ega) a do kadeřnice, co je tzv. alter ego - naše druhé já t.č. převlečené za "hostující" kadeřnici. Veskrze jsou nevinné, pokud pro vás dokážou skončit, nenesou se vaším životem denně, příliš intenzivně, pokud dokážete odlišovat realitu a své fantazie. A stále si uvědomujete, že jsou pro vás jen jakousi berličkou nebo nepatrným kouskem ze skládačky vašich vzorců chování.
Terapeutický účinek
Co se časového dosahu imaginárních rozhovorů týče, můžete se s nimi dostávat do minulosti, stejně jako se s jejich pomocí „chystat“ na budoucnost. Znám oboje. U věcí, které se staly, v takových hovorech cítím něco jako možnost vyrovnat se s tím, co nedopadlo podle mých představ, co mi ublížilo, z čeho si v sobě nesu pocity, jako je prohra, křivda, nespravedlnost. Znovu se vracím do těch okamžiků, kdy se události odklonily od pro mě příznivého průběhu a hraju si s různými, převážně přijatelnějšími scénáři. Je to něco jako terapie, s jejíž pomocí se vyrovnávám s něčím nehezkým. A zároveň to vnímám i jako jakýsi koučing: obvykle, když pak nastane podobná situace, je ve mně dost silná vzpomínka na nepříjemné pocty tehdy prožité, že už zopakování dané situace nedovolím a chovám se jinak. „Řada lidí se takto zkouší vyrovnat s traumatem rozchodu. Zapomínají, že fantazijní expartner jen zrcadlí tvrdost a bezvýchodnost rozvodové situace. Fantazijnímu ex se zpravidla nedá nic vysvětlit, nedá se obměkčit. U rozchodů takové imaginární rozhovory spouští stýskání. Je to v podstatě reakce na utrpení, které daný člověk cítí. Je to jako kouř nad ohněm, a pokud to takto cítím, musím se ptát, jaká momentálně prožívaná frustrace spustila tyto imaginární rozhovor. Často to bývá večerní únava. Většinou totiž tyto rozhovory běží navečer, kdy se nám stýská. Tuto únavu je pak třeba uspokojit, čili jít se vyspat. Se spánkem pak zmizí i fantazijní postavička." podotýká Jeroným Klimeš. Jak si povšimla lidová moudrost: Ráno moudřejší večera.
Přípravka na budoucnost
Imaginární rozhovory mohou mířit do budoucnosti a rozeběhnout se také ve chvíli, kdy se chystáte na nějaké důležité setkání, rozhodující rozmluvu. V pohádce Byl jednou jeden král nacházíme Jana Wericha v samomluvě s obrazem nebožky manželky, když se měl rozhodnout, komu dá království. My zase musíme jít za šéfem a říct si o větší peníze, požádat tchyni, ať dítěti konečně přestane dávat čokoládu, ujasnit si s kamarádkou, že za ni nemůžete řešit všechny její problémy… Podobné situace už předem zavánějí spoustou emocí a mohou vyvolávat obavy, zda je zvládnete s grácií a zda dopadnou dobře. A tak „trénujete“. Na chvíli se zastavíte například při nějaké manuální činnosti při níž nepotřebujete hlavu, při cestě vlakem a spustíte svůj imaginární rozhovor. Nebo – budu mluvit za sebe. Já ho spustím. Bývám v něm samozřejmě nad věcí, klidná, dobře argumentuju, přestávám se obávat nepříjemných protiargumentů. Dobře to pro mě dopadne. Anebo si také v rámci imaginárního rozhovoru užiju hádku s kadeřnicí, z níž odcházím jako vítěz, na kterou pak pro nedostatek odvahy (anebo díky dostatku soudnosti?) nedojde! „Připravovaný scénář ve většině případů neproběhne. A je to dobře, protože ve fantazijních rozhovorech často lidé překračují pomyslné hranice, které není radno překračovat i ve skutečnosti. Fantazijní rozhovory určitě vedl i ten, který nedávno vytlačil člověka z dálnice. To byla typická ukázka toho, jak se mohou zdánlivě nevinné rozhovory stát nebezpečnými. Znají je sérioví vrazi, kteří v sobě doslova střádají nebezpečné chování… Jak už jsem jednou řekl, že je to totiž komunikace jako každá jiná, a pokud začne být defektní, může být stejně defektní i v realitě, protože se může hranice mezi fantazií a realitou setřít,“ podotýká k tomu odborník.
Možná znáte vtip: Potkají se dva staří kámoši a hned si začnou povídat, co se komu přihodilo. "Byl jsem ti takhle s manželkou doma, večeříme a chtěl jsem říct: Miláčku podala by jsi mi laskavě sůl? No a místo toho ze mě vypadlo: 'Ty krávo blbá, zkurvila jsi mi celej život!' Stejný jev, kdy fantazijní práce nechtěně přetéká do reality, méně vulgárně popisuje i české přísloví: "Čím srdce přetéká, o tom ústa zpívají." Polský aforista Stanislav Jerzy Lec by nám připomněl své moudro: Nemluv o nikom špatně, tajně tě v tobě poslouchá. Realita a fantazie jsou zkrátka spojené nádoby - emoce protékají z reality do fantazie a naopak.
Svět fantazijních postav
Pokud též máte sklon vést imaginární rozhovory s fantazijními postavami, není na tom nic apriori závadného, ani patologického. Ale také to není zcela neškodné, proto si musíte uvědomovat, že ten, s kým se bavíte ve své hlavě, je někdo jiný než ten, kdo bude proti vám stát ve skutečném rozhovoru. V hlavě je to jen vaše fantazijní postava. Definice praví, že fantazijní postava je zvláštní druh mentální reprezentace, u které máme pocit, že se chová oživeně, jako by měla vlastní vůli a vědomí. Možná by to chtělo trochu osvětlit. "Když máte po paměti odpovědět na otázku: "Jak se ukládá nový člověk do adresáře ve vašem mobilu?" Tak si vybavíme tzv. mentální representaci mobilu a pomocí tohoto "myšlenkového zástupce - representanta" odpovíme na tuto otázku. Ale mentální representace mobilu nemáme pocit, že by si dělala a říkala, co chtěla. A to je právě rozdíl mezi prostou mentální representací a fantazijní postavou kadeřnice - ta jako by měla svou vlastní hlavu, kterou vám ve fantazijním rozhovoru obhajuje, proč vám přetvořila vaši hlavu do podoby pátracího balónu. Tento pozoruhodný jev umožňuje schopnost, která se nazývá "teorie mysli". Prostě jsme schopni modelovat až asi pět lidí zároveň,“ vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš.
Fantazijní lidé mají jiné vlastnosti než reální, například nejdou vyhnat z hlavy
Naše hlava je naprogramovaná, aby ztotožňovala tři druhy velmi odlišných bytostí: Reálné cizí lidi, reálné blízké lidi a fantazijní postavy. Poměrně složitě se člověk musí naučit, že ke každé skupině se musí chovat jinak. Reálnou kadeřnici můžeme vyhodit, seřvat a možná se nám uleví. Jakmile ale začneme být hnusní (ať v realitě nebo ve fantazii) na někoho, koho milujeme, začne nás to samotné bolet, protože naše ega jsou srostlá. Navíc u fantazijních postav nejde manipulovat se vzdáleností. Expartnera není možno z hlavy vyhnat. On v představě stojí, vy na něho řvete, aby vypadl. Reálný by se urazil a byl by už dávno pryč. Fantazijní se ani nehne... Pochopitelně, protože ho vytváří naše hlava a ta ho bude oživovat tak dlouho, dokud budeme pociťovat silnou emoci, která jej jednak přivolala a též i způsobila ono štěpení našeho ega do nás a představovaného ex.
Když chcete zapomenout na bývalého, tak především je třeba si uvědomit, že je to už jen a jen naše energie, naše emoce, která oživuje v naší hlavě nekonečné debaty s ním. Předpoklad zapomenutí je zlhostejnění. Ale ne stylem: "Ten kretén je mi úplně ukradenej! Ať táhne už k čertu!" Tím se naopak fantazijní postava ex nabije energií. Je to, jako když natáhnete budík - pak máte jistotu, že vám bude tikat v místnosti ještě tři dny. S fantazijním expartnerem je to podobné - když se na něho takto rozzuříte, tak jste si natáhli pérko fantazijní postavičky a víte, že rozchod nebudete mít za sebou ještě minimálně tři měsíce (tak totiž dlouho trvají poruchy přizpůsobení čili reaktivní deprese). Prostě pamatujte si - rozchod končí, když je vám bývalý asi tak lhostejný jako Pythagoras. Jojo, k rozchodu je cesta dlouhá, stromkama je sázená. Proto nekrmte své fantazijní postavy svou mentální energií - zejména, pokud se jich chcete zbavit.
Čeho je moc, toho je příliš…
Jeroným Klimeš se podělil o svůj terapeutický zážitek: 'Jednou jsem probíral s klientkou jeden velmi hnusný rozchod. Ptám se jí: "Kolik hodin si s ex ve fantazii povídáte? Tak hodinu denně?" "No, to spíš devět..." Tak jsem paní vysvětlil, jak fungují fantazijní postavy, co má smysl s nimi dělat, co ne. Jak má ty rozhovory zastavovat atd. Za týden přišla znova. Krásně oblečená a upravená. Povídám jí: "Paní Nováková, vy jste nějak prokoukla. Vám to dneska sluší." A ona mi odpověděla jedním z nejkurióznějším způsobem, který člověk může slyšet jen v terapii: "Víte, on mi nikdo neřekl, že se s nima [fantazijníma postavama] nemusím bavit."'
Pokud trávíte enormní množství času v imaginárních rozhovorech s fantazijními postavami, je nutné zjistit proč. Proč vás to nutí vracet se do minulosti, proč se bojíte jít a říct si o větší výplatu. Jsou za tím obvykle hluboké bolesti, nedořešené vztahy k sobě, potíže se sebevědomím, někdy možná neschopnost přijmout, co se stalo. Jeroným Klimeš navíc varuje, že sebenenávist se zpravidla záludně neukládá do jáství, ale fantazijních postaviček, tzn. do kadeřnice. Proto bývá těžko odhalitelná a vymýtitelná. Taková zjištění je pak samozřejmě nejlepší řešit s odborníky, nicméně zázraky nečekejte, práce bude na vás. Jak například píše Jeroným Klimeš ve své knize Partneři a rozchody: „Velmi často za psychologem přicházejí lidé s prosbou, aby je zbavil neodbytného fantazijního partnera, ale to není snadné. Fantazijní partnery vytváří jejich mysl a jejich frustrované potřeby je udržují při životě - vysněný partner je vyvolán, aby zaplnil reálnou samotu či jinou potřebu. Proto není možno zahnat fantazijního partnera do té doby, dokud nebude vyřešena samota v realitě.“ A tak to bude s každou příčinou vzniku vašich imaginárních rozhovorů s fantazijnímu postavami. Musíte vědět, proč je používáte, abyste je mohli trochu utlumit v případě, že přesahují únosnou míru, že vás pohlcují, nebo dokonce odtrhují od reality. Fantazijní postavy sice nejde vymýtit, ale můžeme se naučit s nimi žít.
BOX: Přečtěte si!
Jeroným Klimeš před mnoha lety, na základě vlastního bolestného rozchodu a následného prožívání, sepsal svou dizertační práci (http://disertace.klimes.us) a podle ní také skvělou knihu Partneři a rozchody. Ve 4. kapitole se tam setkáte právě s fantazijními postavami. Jsou sice vztažené „jen“ na případ, kdy se musíte srovnávat s bolestivým rozchodem, který nedokážete přijmout. Ale fantazijní postavy fungují stejně i v případě, že si do představivosti projektujete svého šéfa, svou mámu, manipulativní kamarádku… Takže, pokud o nich potřebujete nebo chcete vědět víc, začtěte se. Knihu vydalo nakladatelství Portál.
BOX: Koučovací programy
Existenci fantazijních postav a imaginární rozhovory dnes také využívá například řada koučů. Učí své klienty připravovat se na náročné situace, na fantazijních postavách se učí argumentovat, oponovat. Dělávám to podobně. Jen se snažím na připravené dialogy nespoléhat, protože úplně přesnou reakci protějšku nemůžete odhadnout, ani kdybyste bůhvíjak chtěli. A je dobré tím nebýt pak zaskočený. Také nečekejte, že vás jen samotný imaginární dialog zbaví trápení. Že jsem té povedené kadeřnici řekla v hlavě (a mailu) všechno, co jsem chtěla, a cítila pak úlevu, neznamená, že při reálném setkání bych dokázala být nad věcí. Musí k tomu přijít i práce na zjištění, co bolelo, proč to bolelo atd. Jinak se i ty hovory budou vracet pořád stejné a nikam se nehnete.