Táňa Nečadová & Jeroným Klimeš
Co je to strach?
Velice užitečná emoce, kterou nemáme rádi.
K čemu je užitečný?
Strach je emoce, která nám zachraňuje život. Nevěřila byste, ale když si vás vyhlídne medvěd k svačině, tak život vám zachrání pouze strach, a ne pocit pohody. Proto na strach nedám dopustit. Krom toho ano, jsou lidi, na které platí pozitivní motivace, ale na zbytek lidí nefunguje jinak, než pomocí strachu. Možná stojí za zmínku upozornit na fanfaronské období u mužů, které probíhá přibližně mezi roky 20 až 35 let. Tam se cítí být rovni Bohu. Chovají se jako Ivan z Mrazíka a ignorují varovné známky. Ve firmách sice nejvíce rostou, ale také nejvíc dělají chyby ze zbytečného riskování. V tomto věku je též maximum vybodovaných řidičů. K partnerce a rodině se chovají přezíravě, až do té doby, kdy natvrdo nenarazí a neprojdou těžkou krizí. Jak říkávám, aby se z Ivana stal dokonalý pozorný partner, je třeba ho rok macerovat v medvědím nálevu. Bohužel do doby macerace je vcelku nepoužitelný - můžete na něj mluvit, ukazovat mu cokoliv hezkého, ale jediné, co na něj platí, je bič. Proto říkám: Strach není příjemná emoce, cítíme se při něm špatně, ale je to emoce velice užitečná. Zkuste vymyslet, co jiného než bič platí na 'Ivany'?
Kdy strach přerůstá v něco patologického?
Ano, existují i patologické podoby strachu. Těm se říká fobie, například nozofobie - patologický strach z nějaké nemoci. A pak známe ještě vyšší úroveň strachu, a to panickou reakci, která už je prakticky nekontrolovatelná. Patologický strach je též součást různých jiných chorob, například obsedantně-kompulzivní - strach z baktérií na klice a následné umývání rukou Savem.
Jak strach nebo dokonce fobii léčíte?
Strach se dá trošku obrušovat a řídit. Fobie nepatří mezi lehce léčitelné poruchy, ale je léčitelná. Strach z lidí, tedy agorafobie, sociální a jiné izolované fobie, například strach z pavouků, se léčí kombinací relaxačních technik a nácvikových metod. Jedna z těch technik je již přibližně sto let stará a má divný název: systematická desensibilizace.
Jak to funguje?
Představte si třeba, že se někdo bojí mostů. Napřed ho tedy položíme do postele a on si představí most. U toho mu tluče srdce. To se dělá tak dlouho, až tato reakce vymizí. Potom se s ním jdeme podívat na most zblízka, z několika metrů. A zase mu začne bušit srdce, ale dívá se tak dlouho, dokud bušit nepřestane. Pak se pacient k mostu přibližuje, udělá dva metry, vrátí se, pořád se to takhle mění, až se svého pocitu zbaví úplně. Prostě systematicky se vůči mostům otupí - de-sensibiluje - mám-li vysvětlit ten divný termín.
Jak mohou fobie vznikat?
Některé vznikají na základě vlastních zážitků. Když se vybouráte v autě, máte potom fobii jezdit. Jiné fobie jsou naopak bezdůvodné, třeba z létání letadlem. Jiné dané evolučně - strach z pavouků a jiné jedovaté havětě...
Není někdy strach neužitečný i u zdravých lidí?
Ano, kolikrát páchá větší škodu, než kdybychom se nebáli. Například před lety kdosi ubodal devítiletou Aničku. Tady je strach rodičů na místě. Následně ale nikdo neřekl, že každý rok je několik takových dětí, které se ztratí a následně nenajdou. Celá republika šílela kvůli Aničce. Proč nešílí kvůli jiným ztraceným dětem? Takže si všimněte, že strach je selektivní. Někdy působí, jindy ne. Lidé nechají deset případů být, ale jedenáctý je zasáhne. A teď druhá otázka, která souvisí s Aničkou. Rodiče začali skupovat GPS, aby mohli své děti sledovat. Kdyby tedy dítě cestou do školy natrefilo na šílence, který ho někam odveze, tak rodiče mohou tak akorát sledovat smrt vlastního dítěte prstem po mapě, ale stejně s tím nic neudělají. Dítě sledované špionážní technikou je vlastně hloupost. Navíc už nikdo neřekne, že mnohonásobně víc dětí si zabijou ti samí rodiče, než kolik jich zabijí úchylové.
Prosím vás, a čím?
Přece tím, že jezdí vlastním autem s vlastním dítětem jako šílení. Ale omezovač rychlosti si nikdo nenamontuje. Nebo vy znáte chlapa, který by si ho do auta namontoval? Ale GPS na dítě, to si připevní. K čemu je tenhle strach? Když budu chtít zachraňovat dítě, tak si raději koupím omezovač rychlosti. Ano, o děti se bojíme, ale je třeba se bát důvodně. A to vůbec nemluvím o poškozování dětí při rozvodech. Prostě dítěti je nejvíc nebezpečný jeho rodič.
Psychologií se zabýváte léta. Co se u pacientů změnilo?
Změna je pozorovatelná už od Freuda. Dřív se léčilo hodně neurotických poruch, teď je víc poruch osobnosti. To jsou narcisové trpící depresemi, naopak zmizely hysterické poruchy. Například jsem nikdy neviděl člověka v hysterickém oblouku. Dřív se o tom psalo často. Člověk spadl na zem, ležel na zádech, prohnutý jako luk, opíral se hlavou a patami. Před sto lety to bývalo relativně časté.
Co se musí přihodit, aby se člověk dostal do deprese?
Příčin je mnoho, ale je třeba zdůraznit jeden fakt - deprese úzce souvisí s poruchami spánku. Lidé dnes málo a špatně spí. Opravdu spánek zanedbávají a pak si myslí, že jeho nedostatek doženou, když si k snídani dají hrst prášků na depresi. V práci ještě jakž takž fungují, ale život je nebaví a ztratí pocit smysluplnosti. Bohužel se to promítá i do partnerských vztahů - tito lidé často napadne, že za jejich životní nespokojenost může partner. Nejednou se někde zamilují a tento přelétavý pocit je na chvíli zbaví vleklých rozlad, jenže tím se jim potvrdí i omyl, totiž že výměna partnera by pomohla...
Mají lidé obecně větší strach z Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby než například z rakoviny?
Jeden biskup bonmoticky řekl, že člověk by měl umírat od nohou, ne od hlavy. Měl pravdu. Tělesné nemoci jsou špatné, ale duševní jsou horší. Jakmile člověk umírá od hlavy, ten masakr osobnosti je daleko větší. Rozbíjí sociální vztahy. Napsal jsem článek 'Rozvod je horší než rakovina'. Lidé to brali buď jako bonmot, nebo že Klimeš přehání. Ale to není žádné přehánění. Když Holmes a Rahe v Americe zkoumali životní frustrace, na prvním místě jim vyšlo úmrtí životního partnera, na druhém rozvod a teprve na bůhvíkolikátém místě byla těžká závažná nemoc. I když by stálo za to zopakovat tento výzkum na dnešní populaci, přesto u tohoto faktu nečekám velkou změnu.
Čím se konkrétně při práci s klienty zabýváte?
Dělám smrťáky.
Prosím?
Rozpady vztahů - to je samý hrobeček.
Máte víc klientů mezi muži, nebo ženami?
Ženy převládají. Vždycky říkám, že ženy chodí tři měsíce před dvanáctou a muži tři měsíce po dvanácté. Ženy chodí dřív, než se rozhodnou, že to zabalí, a muži chodí tři měsíce poté, co to žena zabalila. Když muž vidí, že jeho žena začíná chodit k psychologovi s partnerskými otázkami, měl by zpozornět a rychle zapomenout na kecy: "Já problém nemám, problém máš ty." Jestliže jedete na motorce a přední kolo má problém, tipněte si, za jak dlouho bude mít problém i zadní.
Terorismus, novodobý fenomén. Bojí se ho lidé hodně a je jejich strach opodstatněný?
Extrémní události štěpí lidi do extrémních skupin. Dnes liberálně levicová skupina říká, že když se my budeme usmívat na ně, oni se budou usmívat na nás. Druhá říká: Pozor, s islámem se ještě nikdo nikdy nedomluvil - ani v Africe, ani v Asii, ani v Evropě. Držím se zásady, že když se na krokodýla usmívám, je to hezké, ale měli bychom mezi sebou mít tak třícentimetrovou mříž. Zkrátka být na pozoru. Strach z budoucího vývoje je myslím opodstatněný. Ano, nepříjemný, ale může být užitečnější než pštrosí politika.
Koukám, že jste poněkud depresivní.
Bohužel depresivní lidé mívají zpravidla realističtější odhad než optimisté, proto jsou také rozlady v populaci tak rozšířeny. Optimisté ignorují varovné známky, tak snadněji vymírají. Ale odvrácenou tváří téhož je fakt, že v depresích se nedá žít. Jsem dobrý psycholog, protože jsem mírně depresivní. Vidím věci reálně, bohužel dost černě. A lidé pak za mnou chodí a říkají, měl jste pravdu.
Máte přesto nějakou radu, jak udržet ten realistický strach pod kontrolou?
Strach je součástí života. Musíte k zubaři, na prohlídku bulky na prsu, jdete na pohovor, který možná nevyjde, jdete do manželství, které se může rozpadnout, můžete mít děti, které se nevyvedou, žijete v Evropě, která se hroutí… Prostě těch strachů, které jdou kolem nás, jsou tisíce. Znám jednu dobrou větu, která na tyto strachy pomáhá: "Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení." Tu řekl Ježíš a já bych to nevymyslel lépe. Vyřešme si dnešek a zítřek přenechme Bohu. Bohužel lidské sklony jsou opačné - zanedbávají dnešek (nejdou na preventivní prohlídku), aby se zítra divili. Tohle jsou návody na existenciální nejistotu, jak ho nabízí křesťanství. Na rovinu, jako psycholog neznám nic lepšího.
---------------
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
Narodil se 3. dubna 1967 v Prachaticích.
Na Karlově univerzitě vystudoval krom psychologie i hydrogeologii a inženýrskou geologii. Psychologii studoval i na univerzitě v Texasu. Pracoval řadu let jako konzultant veřejného ochránce práv a ministra práce a sociálních věcí. Nyní se zabývá partnerským a rodinným poradenstvím, církevně-pastorální psychologií a přednáší. Je ženatý, má tři děti. Je vyléčený z nádorového onemocnění mízních uzlin. Hraje na klavír, varhany a trumpetu, baví ho programování. Na rozdíl od většiny svých klientů dává přednost kafi před čajem. Jeho hlavní publikace jsou Partneři a rozchody, Psycholog a jeho svědectví o Kristu, a nedávno mu vyšla kniha Křesťanství, vztahy a sex.