Hyenismus může být sebeobrana

 Zapomenout nemůžeme nic, co jsme prožili. Je jen otázkou, do jaké míry nás to ovlivní.

Eva Vlčková, Jeroným Klimeš 2005

Obyvatele postižených oblastí čeká druhá katastrofa. Zájem světové veřejnosti brzo opadne a ochota poskytnout pomoc zmizí, říká v rozhovoru pro LN psycholog Jeroným Klimeš.

EV: Co se děje s psychikou lidí postižených vlnou tsunami?

JK: U lidí, kteří se ocitli v bezprostředním ohrožení života a takříkajíc pohlédli smrti do tváře, se projevuje akutní šok. Druhou skupinou jsou nepřímé oběti. Pozůstalí, kteří si kladou za vinu, že dotyčné „zabili“ tím, že jim zaplatili dovolenou nebo je poslali na pláž. Vyčítají si, proč právě oni přežili. Mají dlouhodobější a nepříliš nápadné následky, které se vedle obvyklých příznaků akutního traumatu, jako jsou deprese, projevují třeba nadměrnou starostlivostí o ostatní děti, které některé zahynuly. Výčitky jsou transformovaným stýskáním, takže je těžké je vyvrátit. Akutní šok je bezprostřední reakce na situaci ohrožující život a trvá maximálně několik dní. Pokud negativní reakce přetrvává, pak se jedná posttraumatický stresový syndrom. Ten se dělí na akutní do tří měsíců, chronický do šesti měsíců a oddálený, pokud se příznaky objeví až po půl roce – to ale bývá případ spíše válečných veteránů než účastníků přírodní katastrofy.

EV: Jak se projevuje zmíněný akutní šok?

JK: V první chvíli „vypnutím“ emocí, často chladně racionálním, jakoby strojovým chováním. Odborně se tomu říká stav kognitivního přežití. Pak mohou následovat příznaky jako psychické vypětí, pocení, bušení srdce, neschopnost komunikace, pláč, poruchy paměti či vnímání a také zkrystalizované vzpomínky. Klíčový okamžik, například valící se vlna, se v hlavě stále přehrává.

EV: Tyto příznaky tedy postihly všechny lidi, kteří byli vlnou zasaženi?

JK: Určitě se vyskytly v obrovském měřítku. Je to normální, přirozená reakce na takto extrémní situaci. Nezáleží tolik na tom, co konkrétně lidi postihlo, zda voda, oheň nebo jiná katastrofa. Rozhodující je intenzita zážitku a to, jak blízko smrti se ocitli. Proto je velký rozdíl mezi touto událostí a třeba povodní v Česku v roce 2002. Tenkrát hodně lidí přišlo o dům a o majetek, ale voda stoupala postupně. Mohli jsme se na ni částečně připravit, probíhaly evakuace. Tudíž se u nás tenkrát téměř nevyskytly případy akutního šoku. Tsunami je výjimečná jak svou ničivou silou, tak i tím, že ji nikdo nečekal. Vlna nebyla vidět z dálky a lidi na pobřeží nikdo nevaroval.

EV: Jak konkrétně mohou pomoci psychologové?

JK: V akutní fázi hrozí nebezpečí sebevraždy. Lidé mají tendenci o události buďto nemluvit, nebo o ní naopak mluví pořád. To je rozhodně lepší, než v sobě trauma dusit. Dělat silného a nedávat najevo city nepovažuji za ideální. Při ztrátě blízkého člověka má hodně lidí také urgentní potřebu být s někým, jde o tzv. kompulzivní sociabilitu. Psycholog se těmto lidem věnuje, naslouchá jim, je jim oporou. Zároveň je může docílit toho, aby se dokázali opřít jeden o druhého.

EV: Je vůbec možné, aby člověk na takovou událost zapomněl a vyrovnal se s ní?

JK: Zapomenout nemůžeme nic, co jsme prožili. Otázkou je, do jaké míry nás to ovlivní. Takto intenzivní zážitek může změnit hodnoty, vztah k životu, dotyční si ho začnou víc vážit. Důležité je, aby je událost neovlivnila negativně a patologicky – aby byli schopní pracovat, nebáli se navázat nový vztah, pokud například přišli o partnera, nezačali pít ap.

EV: Turisté se mají kam vrátit, mohou zase začít „normálně žít“. Ale co místní obyvatelé, kteří nemají kam odejít?

JK: Ti jsou na tom pochopitelně hůř, protože kromě blízkých ztratili i domovy. Navíc tu časem pravděpodobně dojde k tzv. druhé katastrofě. Teď je oblast středem zájmu médií celého světa. Veřejnost projevuje solidaritu a ochotně posílá pomoc. Je ale ochotná pomoci jen krátkodobě a její zájem poměrně rychle opadne. Pak se peněženky uzavřou a pomoc ustane, i když ji postižení budou dál potřebovat. To je bohužel zákonitý vývoj.

EV: Liší se reakce na pohromy způsobené lidmi, jako jsou války či teroristické útoky, a na přírodní katastrofy, za které „nikdo nemůže“?

JK: Potřeba hledat viníky je univerzální. Společnost je hledá, ať katastrofu zavinil člověk, nebo ne. U přírodních pohrom lidé častěji obviňují Boha či osud. Ale i tady se objevují snahy najít zosobněného viníka, například seismology, kteří lidi nevarovali, instituce, které nevybudovaly varovný systém. Uplatňuje se tu heslo „Po bitvě je každý generál“.

EV: Jak funguje psychika u záchranářů? Jsou cvičeni k odolnosti vůči stresu?

JK: Rozdíl mezi záchranáři a běžnými lidmi je v tom, že zpravidla mají rádi extrémní vzrušení. Když se dostanou do situace, která ostatní stresuje, oni se naopak cítí ve svém živlu a začnou pracovat na sto procent. Takže to není otázka výcviku, mají k tomu přirozené sklony. Je to pro ně způsob autostimulace, vzrušení.

EV: Jak si vysvětlujete chování turistů, kteří se fotografují s mrtvolami a natáčejí si je na video?

JK: I to mohou být hledači extrémního vzrušení. Tedy jedinci s úplně stejnou vlastností jako záchranáři, ale jejich sklony se poněkud zvraceným způsobem. Ale také to mohou být osoby, které se snaží se situací vyrovnat. Máme tendenci dotýkat se na těle místa, které nás bolí. Obrazně to platí i o bolesti psychické. Focení mrtvol může být symbolickým dotýkáním se traumatu, které nás trápí. Můžeme to chápat jako sebeobranný cynismus. Ten se projevuje u záchranářů černým humorem, u civilistů třeba právě „hyenismem“, focením mrtvol. Musíme ale být opatrní v hodnocení psychiky lidí, kteří prošli akutním stresem. Například lékaři znají případ, že člověk si uřízl prst na cirkulárce, pak šel a přilepil si jej vteřinovým lepidlem. Ten pak už pak nešel přišít. Ťukáme si na čelo, ale on, být v klidu, by si taky ťukal na čelo. Byla to totiž zkratová reakce, kterou vyvolal akutní šok a stres. Pak lidé neuvažují normálně.

EV: A jak vnímáte turisty, kteří v postižené oblasti zůstávají s argumentem, že si chtějí užít zaplacenou dovolenou, a chovají se, jako by se nic nestalo?

JK: Zde se možná uplatňuje tzv. popření, další obranný mechanismus, jak se s katastrofou vyrovnat. Lidé jsou emočně nastavení tak, že soucítí s trpícími a mají tendenci jim pomáhat. Nezůstanou lhostejní, pokud si ovšem nevytvoří umělou, nepřirozenou bariéru. Člověk v sobě událost popře, odmítá její existenci, aby na ni nemusel myslet. Lze předpokládat, že na ně dolehne později.

EV: Krátce po katastrofě se začaly množit případy rabování. Co o tom soudíte?

JK: V populaci je kolem čtyř procent psychopatů, s tím nic nenaděláme. Jsou to jedinci s poruchou osobnosti, kteří se na ostatní dívají jako na loutky, které mohou podle libosti využít, nemají s nimi soucit. Rabování v domech pohřešovaných Švédů mají na svědomí právě oni.

V Asii je situace složitější. V extrémních podmínkách se mohou i normální lidé začít chovat jako psychopati. Částečně je to rabování z nouze. Ti, kdo o všechno přišli, si začnou brát cizí věci, aby sami přežili, nevidí na tom nic špatného. Musíme to ovšem odlišit od organizovaných skupin, jako jsou piráti čekající na zásilky humanitární pomoci. To je normální kriminalita vycházející z psychopatických sklonů některých jedinců.

EV: A znásilňování žen a dětí v uprchlických táborech?

JK: To je opět extrémní reakce na extrémní situaci. V uprchlickém táboře jsou tisíce lidí na jednom místě, jsou nervózní a stresovaní. Někdo na to reaguje sexem a násilím. Stává se to nejen psychopatům, ale i normálním lidem, je to zkrat.