Blanka
Kubíková, Květy 2012
Mluví se o krizi rodiny: polovina manželství končí rozvodem. "Rozchody jsou dnes bohužel jednoduché jak lusknutí prstem," soudí psycholog Jeroným Klimeš. Jací partneři vyrostou z dětí z rozvedených rodiny? A jak včas poznat psychopata, který nám a dětem v případě rozvodu udělá peklo na zemi?
Děti máte pořád tři?
Tak Žofii je rok. Divíte se, že žena nechce slyšet o dalším?
To je ale proti vašemu odbornému názoru.
Není, tři až čtyři jsou ideální.
Použil jste Paretovo pravidlo z ekonomie, že 20 procent zákazníků přinese 80 procent zisku – že když mají rodiče jedno dítě, tak mají bohužel i dvacetiprocentní naději, že se nevyvede podle jejich představ: nebudou mít vnuky, ono nebude pracovat, odstěhuje se od rodičů daleko a nebude se o ně ve stáří starat...
Ano, tak to chodí. Jediná obrana vůči tomuto jevu je mít víc dětí. Stejná pojistka funguje i u jiných živočišných druhů, třeba u ptáků.
Současný ideál jsou dvě děti.
Dvě nestačí na udržení populace, aby společnost nevymírala. Já mám tři děti, moji dva sourozenci po jednom, takže na šest rodičů připadá jen pět dětí. Navíc mnoho mých kamarádů nemá děti žádné. Co se pak děje se společností? Budou připadat dvě děti na tři důchodce. Co nás čeká?
Když to nebudete brát takhle demograficky, proč psycholog radí mít víc než dvě děti? Rozumní rodiče si přece řeknou, že si pořídí tolik dětí, kolika se můžou věnovat a dobře je zabezpečit.
Normální zdravý člověk má dost energie zabezpečit rodinu s třemi či čtyřmi dětmi. Lidi vnímají dvě děti jako strop jen díky své pohodlnosti. Větší tragédii ale představují lidi, kteří mají frustrované rodičovské potřeby v pozdní dospělosti. Za tím je třeba hledat především partnerské krize a rozvody.
Další dítě si často pořizují s dalším partnerem.
To byly zkušenosti dnešních šedesátníků, kteří neválčili o děti. Dnes jsou rodiče limitovaní časem. Ženy se vdávají před třicítkou, poločas rozpadu vztahu s jedním dítětem je deset let, najednou je jí čtyřicet a než najdou dalšího vhodného potencionálního otce, je pozdě. Mít jedno nebo dvě děti je neprozíravá móda. Ano, první roky se třemi dětmi jsou namáhavé, ale většina lidí by to fyzicky, psychicky i finančně zvládla, když by chtěli.
Argument, že ženy s dětmi špatně shánějí práci...
...neberu. Když je ženská chytrá a schopná před těhotenstvím, bude schopná i po těhotenství.
Jenomže zaměstnavatel předpokládá, že malé děti budou nemocné.
A proč jde s malými dětmi do práce!? Kvůli hypotéce? Lidi jsou magoři, nadělají si dluhy a jsou v pasti. Spousta rodin jede podle naprosto šílené vize, že si pořídí jedno bydlení na celý život – nesmyslně drahou kouli u nohy.
Češi jsou konzervativní.
Ne, jsou blbí. Když nechci mít problémy, beru si malé půjčky, na co mám ve výhledu na pět let. Nejdřív si koupím malý byt - není to pohodlné, šlapeme si po hlavě, ale když pak vydělávám víc, nebo jde manželka po mateřské do práce, pořídím větší. Dělám bezpečné kroky jeden za druhým, a pokud se mi nevede, jak jsem si představoval, můžu zůstat v menším o pár let déle, než jsem plánoval. Víte, co zažívá chlap, když ráno jde do práce a neví, jestli ho vyhodí, a on netuší, jak bude splácet hypotéku? Mám případ, kdy mladý kluk vydělával 200 tisíc, pořídil si hypotéku na 40 tisíc, pak kvůli partnerské krizi byl v práci nepoužitelný a udělal průšvih, letěl na dlažbu obloukem a kvůli reputaci nemohl sehnat práci. Přišel o vše - ženu, děti, dům, auta, práci...
Mluví se o krizi rodiny - kdy začala?
S blahobytem, když skončil po válce hlad. Můj táta v padesátých letech hladem určitě netrpěl. Moje spolužačka z geologie měla dvanáct sourozenců. Nežili v blahobytu, ale hlad nikdy neměli.
Je ale zodpovědné mít tolik dětí?
Tahle rodina to určitě zvládla excelentně, z poloviny z nich jsou doktoři. Když se budeme držet normálu, většina rodin nezvládne víc než pět dětí.
Ani pět dětí si nedovedu představit.
Já jsem si nedovedl představit těch třináct. Myslel jsem, že to u nich musí vypadat jako na Václaváku. Pak jsem k nim přijel a v pokoji byli tři, ve vedlejším taky... Zvládali to dobře, hlavně díky matce, což byla taková pravá matka rodu. Ta rodina je inspirativní, přiženili se do ní dva spolužáci.
Rozvodovost stoupla, když ženy přestaly být finančně závislé na mužích.
Mimo jiné. Znáte pojem kluzko? Když jedete na kole a musíte balancovat řidítky, abyste se udržela? Tak to vypadá se vztahy. Po rozvodu za bolševika mohli manželé žít spolu v jednom bytě i dvacet let, pokud si nesehnali dekret na jiný byt. Dneska mám klienty, kteří se v pátek rozhádají, muž si přes víkend sežene jiný byt a v pondělí se odstěhuje. Rozchody jsou jednoduché jak lusknutím prstem.
Co radíte?
Okamžitě se nasáčkovat zpátky a řešit problém.
A co když žena chce raději začít nový vztah?
Otázka je, jestli ji momentální city navádějí pro ni výhodným směrem. Dnes totiž vládne diktatura citů: cítím, musím jít. Líbíte se mi, nepůjdeme si zasouložit? Když si vezmete jakýkoli projekt – nemusí to být rodina, třeba kapela nebo basketbal: s tímhle přístupem nikdy nevyhrajete první ligu, nevydáte pořádnou desku, nevytvoříte funkční rodinu. Kdo chce cokoli vybudovat, musí na tom dřít jako mezek bez ohledu na to, jestli se mu zrovna chce. Jenomže když se v noci probudí dítě, že chce čůrat, někdo musí vstát, ať se mu chce nebo ne. Chlap, který je vychovávaný stylem „nevaž se, odvaž se“, použije manželku jako prodlouženou ruku: „vstaň ty“. Jí se taky nechce, cítí jako křivdu, proč taky někdy nejde on, a je zle. Najednou dítě je milované a otravné zároveň, protože rodiče z této generace mají pocit, že když nemám náladu a něco musím, tak to znamená, že ten druhý udělal chybu.
Proto se tolik vztahů rozpadá po prvním dítěti?
Jistě, s dítětem začnou problémy, jeden z partnerů prohlásí „víš, já se na to necítím zralej“ a je konec. S touhle filozofií se nedá postavit nic. Psychologie to nazývá frustrační tolerancí - umět optimálně fungovat v nepříjemných prožitcích. Řeknu si „nedá se nic dělat, musím to nějak překonat“ a nehledám za vším nějakého viníka.
Nepomáhá, že do manželství vstupujeme později, zralejší?
Naopak! To si jenom prodloužíte dětství, nedospělost. Nejdelší trvanlivost mají vztahy, které začínají kolem dvacítky. Čím později vztah po 25 letech začíná, tím horší má prognózu.
Tak to jste kovářova kobyla, která chodí bosa, když jste se ženil až v osmatřiceti.
Jsem. Snažím se proto o to víc, aby mi vztah fungoval. Děti tomu hodně napomáhají.
V čem je špatně, pokud pár spolu jen tak žije, nepořídí si děti, pak se rozejde a každý si hledá štěstí jinde?
Takto pak mají za sebou několik šílených rozchodů. Člověk se naučí, že jakmile přijde krize, tak šup od sebe.
Není to naopak: kdo má za sebou rozchod, příště se snaží víc?
Kéž by to tak fungovalo! Naopak rozchody zvyšují pohotovost k rozchodu.
Jaký je největší handicap dětí z rozpadlých rodin – pokud pomineme omílanou absenci mužských vzorů?
To není tak velký průšvih jako to, že spousta dětí vyrůstá ve válce, kde je rodiče rvou na kusy. Mám video ilustrující právo na styk s oběma rodiči: předávání čtyřletého dítěte, které matka musí z rozhodnutí soudu dávat otci, tak ho vystrčí za dveře a zabouchne. Dítě dostane separační záchvat, podobný jako když o necháte samotné v nemocnici, ječí, odmítá otce i sociální pracovnici, kterou si přivedl. A máma pak řekne: „Vidíš, on tě nechce!“ Psychopatické matky ty umí války ve velkém stylu!
Někteří otcové taky nejsou neviňátka.
Abych byl férovej, řeknu vám jeden příklad: Zoufalé dítě z rodiny, kde bylo domácí násilí, telefonuje: „Maminko, maminko, přijeď honem!“ Ta sedne do auta, jede jako blázen přes celou Prahu, vpadne do obýváku, tam vysmátej táta, synátora na klíně, v ruce stopky a: „Hm, dobrý, třináct minut!“ Pak se ptejte, co dělají rozvody s dětmi!
Co jednou udělají s jejich vztahy?
Dcery jsou naučené, že chlapi jsou trubci, kteří se občas objeví, pak vypadnou a sem tam funguje nějakej strejda. Synové, vychovávaní většinou u mámy, se naučí zpívat písničku, kterou má máma ráda: chodí v sáčku, lejou na sebe voňavky, mluví spisovně. Holka si řekne, jak je slušnej, pořídí si s ním dvě děti, on říká, že rodina je největší štěstí jeho života.
A kde je ten problém?
Jmenuje se ledovec: Kus kry, z níž číhá deset procent, o těch zbylých devadesáti nemá manželka ani páru. Jenomže jak se ledovec rozpouští, změní se mu těžiště a překlopí se. Ti, co seděli hezky nahoře, jsou najednou ve studené vodě. Maminčin mazánek totiž najednou zjistil, že má touhy chodit na podivné webové stránky a pořídí si ženštinu, s níž praktikuje sadomasochistický sex. Řekne „ano, to jsem skutečně já“, takže z milovaných dětiček jsou najednou fakani, kteří mu zkazily život, manželce vnucuje bigamii „pindej si dál, stejně tu milenku zkousneš“ a na veřejnosti se chová jako machistické prase: přijde na návštěvu, půjčí si počítač a přede všemi si objedná latexový obleček s bičíkem.
To je spíš exhibicionista než normální kluk z rozvedené rodiny, ne?
To je člověk, co hledá novou identitu. Milující otec rodiny se překlopil do kreatury. Je to extrémní příklad. Neříkejte ale, že neznáte případy, kdy se „slušný kluk“ změnil: Byl ochotný, spolupracující a najednou říká, že ženská patří k plotně a každý pořádný chlap má milenku. Kde to v tom klukovi bylo? Ledovec pod hladinou.
Pokud jsou oba partneři z rozvedených rodin, váží si fungujícího vztahu, který u svých rodičů nezažili?
Absolutně ne, postižení nejsou kompatibilní. To je jako kdybychom předpokládali, že si bude hluchý rozumět se slepým. Velmi záleží, v jaké komunitě žijete, tahle společnost je vyhraněně ostrůvkovitá. Něco jiného je komunita kolem kostela, která je stabilnější a nerozvádí se tolik, jiná je komunita umělců, rozvedených otců, Vietnamců, dominantních žen... Tyhle skupiny lidí jsou vzájemně nekompatibilní. Hlavní rozdíl mezi současností a socialismem je, že tenkrát všichni chodili do stejných škol, nosili stejné oblečení, žili na stejných sídlištích ve stejně zařízeném bytě a vydělávali přibližně stejně – to promíchalo pána i kmána. Dneska se shlukují ti, kteří mají k sobě blízko.
A pokud někdo zaloví v jiném ostůvku?
Přivede si domů Yetiho.
To si přivede vždycky, protože v každé rodině se žije jinak. Musí se vzájemně přizpůsobit.
Pochopitelně, pak ještě záleží na tom, jak se k sobě ti dva hodí v ostatních vlastnostech.
Co Pretty Woman?
Tenhle film nadělal děsné škody: holky mají pocit, že sex je dobrý způsob, jak si vydělat prachy. Jenomže je jich tolik, že výdělky šly dolů a musejí brát kdejakého prasáka – o exkluzivní klientele jako ve filmu si můžou nechat jenom zdát. Přesto nejsou včas schopné z prostituce vycouvat, protože jinde by si vydělaly míň. Slyšel jsem, jak máma prostitutka říkala: „Bába byla kurva, já jsem kurva, mladá bude taky.“ Brala to jako samozřejmost. Místo na Krtečka se tříletá holčička dívala na porno. Důkaz, že z této subkultury není cesta ven. Navíc ty holky nejsou schopny partnerského vztahu – jsou přelétavé a s nikým moc nevydrží.
Když se ještě vrátíme k péči o děti po rozvodu: web stridavka.cz vás nominoval na žblebt roku. Za jaký?
Netuším. Nenávidí mě, protože říkám, že když střídavá péče, tak jedině po vzájemné dohodě. Pokud nejsou schopni se dohodnout ani na tom, kolik je hodin, tak vzniká jen střídání, ne výchova. Můj názor je, že než střídavou péči prosazovat násilím, to bych raději dítě dal otci, pokud je máma nevyhovující.
Kdy je máma nevyhovující?
Záleží jaké prasárničky dělá. Řeknu vám další příklad: Táta si přijde pro děti, máma mu vnucuje i klece s kočkou a morčetem. Táta říká, že se to nehodí, protože jedou do zoo. Před dětmi se přetahujou se vem si je - nechci je - vem si je - nechci je. Táta odjede jen s dětmi, užijou si zoo, jedou k němu domů a večer v devět hodin telefon „Máš zvířata na parkovišti u auta.“ Táta vyrazí před barák a nenajde je. Ráno volá máma dětem: „Táta vám ztratil kočičku a morčátko. Nechal je na parkovišti a někdo je ukradl.“ Jak myslíte, že reagují děti?
Jsou naštvané na tátu.
Samozřejmě. Máma je podusí do odpoledne, pak jim zavolá, že nějaká dobrá paní zvířátka našla, odnesla je na policii a podle čipu kočičky zjistili, čí zvířátka jsou. A děti: „Jé, ta maminka je báječná!“ Příklad psychopatické maminy, jak když vyšije.
Tatínkové psychopatičtí nebývají?
Bývají. Proto jsem zastánce, aby místo střídavé výchovy raději psychopaty od dětí odříznout, ať je to chlap nebo ženská.
Vy byste si dovedl představit, že by vás někdo chtěl odříznout od dětí?
(dlouho mlčí) Než takové scény, které by děti ničily, radši bych se odřízl. Počkal bych si, až povyrostou. Jsem pro jednoduchý přístup k dětem: především neškodit. Každý otec by si měl zvážit, jestli válka o děti je vyvážitelná tím, že si ho pohoupe na klíně.
Lze tomu předejít? Jak člověk pozná, že když si někoho chce vzít a pořídit si s ním děti, že se změní v šílence?
Když chlap prohlašuje, že správnej mužskej má mít milenku a že Paroubek je borec, když vyměnil starej model za novej, rychle pryč. Stejně jako od toho, který tvrdí, že děti jen přes jeho mrtvolu, třebaže je žena chce.
Ona si ale myslí, že ho změní.
Což je nesmysl, nezmění. A když otěhotní, nesmí se divit, že bude mít peklo na zemi. Nezmění se ani macho, který tvrdí, že ženská má být u plotny, nebo rozděluje domácí práce na mužské a ženské.
Chodí k vám víc ženy, nebo muži?
Pochopitelně ženy.
Muži pořád zastávají názor, že se jim nikdo nebude rýpat v životě?
Nechtějí chodit ani k zubaři nebo k praktickému lékaři na preventivní podmínky, natož k psychologovi. Jsme pořád stejně ješitní, nedělejte si iluze!
Co má dělat žena, které nevyhovuje vztah s manželem a chce na něm pracovat, ale muž odmítá kamkoli jít?
Uvědomme si, že vztahy se neřeší verbálně, nějakým povídáním v poradně. Ať si muž říká, co chce, důležitější je, jak se chová. Chlap, když balí ženskou, postupuje podle stejné zásady: sleduje ji a nedbá na to, co říká. Když je dostupná časově, má čas na schůzky ap., tak bude pravděpodobně časem dostupná i sexuálně. Měl jsem případ ženy, která jako samožadatelka chtěla dítě do adopce a její partner byl proti. Ráno se pohádali a trval na tom, že dítě musí vrátit do ústavu, ale večer pak přivezl postýlku. To je problém chlapů: chlap než se stane rodičem, trvá mu často čtyři roky, než mu to dojde. Ale jakmile jednou k někomu přiroste, není schopen ho opustit: ať jsou to děti nebo ženy. Jenže tato žena kvůli hádkám, kvůli slovům, nebyla tehdy schopna si uvědomit, že on se chová dvojkolejně a svým pomalým tempem se nastavuje na rodičovství.
Ženy se tedy snadněji rozcházejí?
Ano, v dlouhodobé perspektivě snášejí rozchody lépe. Chlap sice rychle vyletí s huronským: "Sláva! Užiju si svobody." Jenže, mužům mnohem hůř se daří vytlačit expartnerku z hlavy, z fantazie.
A rada, jak vysvětlit muži, že stejně jako s angínou jde k praktikovi, k zachránění manželství potřebuje terapii?
Chlap dá často přednost životu v polorozpadlém vztahu. K psychologovi jde, až když je i ten polovztah rozpadlý. Jenže tou dobou už ženu usmažil ve vlastní šťavě a ta se už dávno smířila s tím, že o vztah přišla.
Má tedy smysl, aby žena šla k psychologovi sama?
Ano, od psychologa se může dozvědět spoustu věcí, které by ji samotnou nenapadly. Když se dva lidi o sebe opírají a jeden ustoupí, druhý musí vyrovnávat balanc. Tohle je stejné: jakmile jeden chodí k terapeutovi a mění se, druhý musí na jeho změněné chování reagovat.
Nebo nezareaguje a ta žena je ještě víc frustrovaná, že její snaha je zbytečná.
Ano, táta vždy říkal: Je lepší se dobře oběsit, než špatně oženit. Je to pravda. Partnerská volba je velmi chybová. Bohužel pokud jsme v částečně neuspokojivém vztahu je třeba porovnávat ne aktuální situaci s čirým TV ideálem, ale se svými reálnými možnostmi. Je otázka, jestli rozbít vztah, když potom nebudu mít ani na nájem. I když mám děravou loď, není většinou moudré skákat šipku do rozbouřených vln...
Jak se dívají kamarádi na vás, když jste kvůli rodině výrazně omezil kariéru?
Normálně. Kdybych seděl sám svobodný, zavřený v pracovně, vydám o tři knížky víc. Ale co z toho? Jsem na vrcholu psychologické kariéry, která se dá v Čechách udělat. My nemáme žádnou nejvyšší psychologickou ordinaci, jako je Ústavní soud.
Nemáte kam stoupat?
Jsme v Čechách. Tady se nedělá věda – nejsme v době Franze Josefa, kdy jsme byli navázaní na Německo a věda kvetla, vyrůstaly taky kapacity formátu Freuda, Mendela, Purkyněho. Dnes jsme periferie, kde chcípl pes. Letí tu populární psychologie. Nikdo nemá zájem psát něco exaktnějšího. Když si otevřete poloodborný časopis Psychologie dnes, máte pocit, že vzorec, graf a anatomický nákres jsou sprostá slova. Napsal jsem knížku o rozchodech, které se prodalo 7 tisíc kusů, jsem citovaný, lidi čtou moje myšlenky. Co jsem mohl v psychologii urvat, jsem urval. Jsem na vrcholu a časem zapadnu, nic víc mě nečeká. To, že buduju rodinu, je v mém věku nejlepší investice.
Klienti chodí za vámi domů, co přednášky, ty vás nelákají?
Včera jsem jel vlakem do Děčína a zpátky, vyrajzovanej jsem, až to není hezký. Každý týden cestuju dva tři dny. Co mi ještě můžete nabídnout? Fakultu? Číst diplomky, které se píší stylem „ctrl c, ctrl v“? Nedávno jsem narazil na svůj článek, který byl umně zakomponován do seminární práce nějakého kluka. Napsal jen úvod a shrnutí. Studenti se nenutí do statistiky, metodologie. Sice by měli znát Mezinárodní klasifikaci nemocí zpaměti, ale pak si stejně pletou mentální retardaci s demencí. Na Karlově univerzitě mám přednášet za tři stovky na hodinu? Takhle si vážíme vědy? Směšné. Kdybych po něčem toužil, tak zmizet do Ameriky na nějakou univerzitu a tam si bádat, chodit na přednášky, studovat.
Když mluvíme o krizi rodiny, proč se rozvádí tolik psychologů?
Už proto, že psychologii chodí studovat lidé, kteří si chtějí vyřešit vlastní problémy. A pozor: rýpají se v hlavě, v (pod)vědomí, v citech, ale neabsolvují žádné morální výcviky, aby měli větší frustrační toleranci, větší odolnost.
Ano, ale vědí všechna možná úskalí, radí lidem, jak je řešit.
Odpovím vám příkladem: Přijde klientka, referuje mi o svých problémech a já se jí ptám, jestli zkoušela relaxační techniky, které jsem jí ukazoval posledně. Nezkoušela. Jako kdyby vám doktor dal heparin, který si máte píchat, a vy řeknete, že vám nechce. Psycholog ví, stejně jako ta moje klientka, že by měl dělat tohle nebo možná tamto, ale nedělá to. Vědět nestačí. Stejný problém je s etickou výchovou.
Prosím?
Děti si ve škole povídají o etických problémech. Jenomže etická výchova je vždycky dril: jako když skauti drží bobříky a plní úkoly. Nevykládat si o tom, ale dělat to. Každý, kdo chce být v nějaké disciplíně dobrý, musí drilovat. Jenomže dril je další sprosté slovo vedle oběti – chcete po lidech něco, co jim není příjemné. Freud tomu říkal princip slasti - chce se mi, nechce se mi – a proti němu stojí princip reality: co je třeba skutečně udělat, aby dosáhl vytčený cíl. Člověk si musí říct, čemu dá přednost. Když chci budovat rodinu, musím omezovat princip slasti.
O tom mluvím: psychologové tohle všechno teoreticky vědí a přesto štvou partnery poučováním?
Někdy ano, řekne partnerovi třeba: „jasně, ty si teď odžíváš anální fázi vůči své matce“. To vytočí každého.
Narazil jste na vtip, že většina psychologů si obor zvolí proto, aby si vyřešili nějaký svůj mindrák. A vy? Neuspokojovala vás geologie, kterou jste vystudoval?
Bavilo mě geologii studovat, ale dělat jsem ji nechtěl. Dal jsem si přihlášku na filozofii a na studijním oddělení to spletli a poslali na psychologii.
Přesto vás vzali a vystudoval jste.
Neříkám, že mi obor nesedl, ale netoužil jsem po něm. Stejně jako jsem vrtěl hlavou, když se doktor Kuťák rozhlédl v prváku po posluchárně a řekl, že asi všichni budeme chtít být klinickými psychology. Já toužil po výzkumu, kognitivní psychologii. Odříkaného chleba největší krajíc.
Je vám psychologie užitečná?
Samozřejmě. Dvě věci mě opravdu velmi formovaly: náboženství a psychologie. Těžko říci, která víc. Asi spíš víra. Ale i díky psychologii jsem si vyřešil spoustu "mindráků", jak říkáte.
Co bylo důležitější, když jste se dozvěděl, že máte rakovinu?
To pro mě nebyla nejzásadnější životní rána, ze které bych se hroutil. Víc mě zkrouhnul rozchod pod dlouhodobém vztahu v roce 1997. Když jsem v roce 2005 onemocněl - byl jsem rakovinou lymfatických uzlin prorostlý jako bůček - ale už jsem měl srovnanou hlavu. Hlavní otázka byla: možná mám před sebou dva roky života, co bych ještě chtěl stihnout?
Co?
Napsat knížku o psychologii Krista. Že by došlo k přeskupení osobnosti, to ne. Spíš jsem třídil věci na důležité a málo důležité. Zůstala mi zásada nebrat si hypotéky. Když dělám dluhy, tak takové, aby nepoložily ženu, kdybych do roka zemřel.
Vzpomněla jsme si na vás, když zemřela herečka Zuzana Dřízhlaová, byli jste nemocní ve stejnou dobu.
Sestra v triku. Chodili jsme spolu na solárko - tak jsem říkal ozařování. Když jsem dokončoval chemoterapii, zemřela mi nejlepší kamarádka Blanka, spolužačka z geologie. Psychicky jsem nemoc snášel relativně dobře, řekl jsem si, že mám všechny životní úkoly odfajfkované: barák, dítě, strom. Strom je něco, co mě přežije – v mém případě knížka o rozchodech.
Není to sobecké? Zůstala by tu žena s dítětem.
Ano, ale kam dosáhne Klimeš, tam bylo poklimešováno: co jsem mohl, to jsem ošéfoval, ostatní je jeho dílo (ukazuje nahoru). „Nechci jít, ale kdybys potřeboval, abych šel, víš doufám, proč to děláš.“ Napsal jsem knížku o Ježíšovi, o hledání jeho skutečného nebeského otce: ten člověk byl našponovaný frustrací, že nemá normálního tátu jako jiní kluci. Kdybych umřel, možná s mojí dceru Juditkou by byl podobný záměr, aby i ona hledala svého tátu a někam to dotáhla dál. Kdyby bylo důležité, abych odešel, půjdu.
Jak vůbec psycholog vychovává děti?
Jak umí. Jako každý jiný: snažím se. Důraz kladu na citovou stabilitu, která je pro děti do šesti let důležitá. Netúruju je, jsem mírný, povolný. Támhletu půlmetrovou kupu papírů jsme třídili se čtyřletým Erlánkem: vzali jsme děrovačku, udělali jsme kopičky, dávali jsme je do desek. Dělali jsme to asi hodinu, zatímco sám bych to měl za deset minut. To je moje investice. Cílem je, aby si děti řekly: „Tento svět je hezké místo pro žití. Je nám tu dobře.“ Prvním cílem mé výchovy je tedy citová stabilita. Druhý začne od šesti let dál: aby měly zdravou identitu, měly pocit užitečnosti a mohly si říct „Já jsem ten, kdo dosáhl toho či onoho.“ Spokojenost lidská se totiž skládá z těchto dvou komponent.
Čeká vás shánění spřízněných učitelů.
To není učitelem, ale životní filozofií. Já jsem prošel gymplem ve Vimperku, kam posílali učitele za trest. A nemůžu si stěžovat. Člověk se musí trochu ohánět. Všichni jsme měli stejnou angličtinářku. Proč já umím anglicky dobře a můj spolužák neumí ani kváknout?
Asi se víc snažíte.
Mám katolický dril. Když chci zvládnout němčinu, menu v mobilu jsem si nastavil německy, stejně jako programy v počítači, abych v tom jazyku žil. Jdu složitější cestou, když mi k něčemu je. Mám-li chuť na hudbu, můžu si zahrát na varhany, složit skladbu pro děti - to je lepší než sáhnout po cédéčku. Místo Sudoku si můžu spočítat pár zajímavých příkladů - mozek namáháte stejně, ale přidanou hodnotou je, že se dozvíte, co jsou to triangulární čísla. Když už si chci vypláchnout mozek u počítače, nehraju hru, ale programuju. Vždycky máte volbu. Užitečnější je vzít si to výživnější.
PhDr.Mgr.Jeroným Klimeš, Ph.D.
Je magistr hydrogeologie a inženýrské geologie, doktorát má ze sociální psychologie.
Vyučoval policejní psychologii na střední policejní škole, etiku na 3.lékařské fakultě UK a psychologii na filozofické fakultě UK.
Posuzoval zájemce o adopci, zkoumal psychologické dopady neplodnosti, věnuje se poradenství v oblasti rodinných vztahů.
Je autorem knih partneři a rozchody, Psycholog a jeho svědectví o Kristu, Budování identity dítěte a prací Psychologie korupce v policejní práci, Evoluční psychologie a původ náboženství, Freudovo dílo je dodnes aktuální.
S manželkou Michaelou má děti Juditu (7), Erlana (4) a Žofii (1), žijí v domku na kraji Prahy
Dotazník ANO/NE:
Mrzelo vás, že se rozdělilo Československo?
Ano, ale asi se nedalo nic jiného dělat.
Zavedl(a) byste na psí bojová plemena zbrojní průkaz?
Nevím, ale bojové plemeno je jako bedna dynamitu. Celé roky se nemusí nic stát. Pak to někdy bouchne. Proto bych přísně trestal jejich majitele za jakékoli ublížení těmito psy.
Budeme v roce 2016 platit eurem?
Doufám, že ne. Dost bylo EU.
Věříte v Boha?
Věřím v Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe a země... :-)
Jezdíte MHD?
Ano, jsem rád, že mám řidiče
Ovládáte nějaký hudební nástroj?
Klavír, varhany, zobcová flétna, harmonika
Umíte uvařit svíčkovou?
Ne, pouze guláš
Čtete e-knihy?
Převážně
Koupil(a) jste si dluhopis?
Ne, naopak prodávám dluhopisy na baráku.
Je správné, že podporujeme atomovou energii?
Atomovou energii ano, ne však atomovou lobby.
Ovládáte nějaký světový jazyk?
Angličtina, němčina, ruština, základy latiny
Otázky na poslední stranu
Co vám naposledy udělalo velkou radost?
Mimořádně velká čtenost mého článku o křesťanském manželství.
Co vás naposledy rozzlobilo?
Zákaz domácích zabijaček Evropskou unií a dalších tisíce jejích nesmyslných zákazů, ala rtuťové teploměry ap.
Kdy jste se nejvíc bál(a) o život svůj, nebo svých blízkých?
Občas se bojím, ale těžko říci, kdy nejvíc. Asi v době nemoci, protože to chodila zubatá nejblíž.
Jakou největší investici jste v poslední době udělal(a)?
Koupě bytu.
Kdo (co) vás spolehlivě rozesměje?
Pana presidentova vášeň pro krásná pera.
Kdo by byl dobrý prezident po Václavu Klausovi?
Někdo, kdo nemá slabost pro propisky...
S kým byste se rád(a) setkal(a) a proč?
Jakou knihu právě čtete?
Ennenová Edith: Ženy ve středověku.
Vždy mám touhu se setkat s tím, jehož knihu právě čtu.
Na jakého Čecha (Češku) jste pyšný?
Michálka a Kubiceho pro jejich boj proti korupci
Co byste chtěl(a) umět, ale víte, že na to nemáte talent?
O talent nejde, ale chybí mi solidní znalosti matematiky.
Co neodpouštíte?
Odpustit - to je silné slovo, ale dobře si pamatuju, jak se lidi chovají k těm, které nepotřebují, protože tak se budou chovat ke mně, až mě nebudou potřebovat.