Váš záběr jakožto psychologa je ohromný – vyučoval jste policejní psychologii a etiku na lékařské fakultě, psychologii reklamy, zkoumal psychologické dopady neplodnosti, posuzoval zájemce o osvojení dětí, napsal knihu o rozchodech a věnujete i se také církevně-pastorální psychologii. Která témata jsou Vám osobně nejbližší?
Dnes to jsou samozřejmě rozchody a rozpady vztahu. Mnoho z toho, co jste říkala, je už dávno minulost. Sice zajímavá, ale přesto už jen minulost. Já jsem byl vždy, co se týká vzdělání, hodně universální, takže se mohu živit, kde čím - od učení klavíru, přes počítače, až po tu geologii, co jsem kdysi vystudoval. Partnerským vztahům se ale věnuji nejvíce, protože tady jsem asi pro lidi nejužitečnější. Zde to asi rozhodla kniha Partneři a rozchody, které předcházela disertační práce Reakce na ambivalentní objekt.
Kniha Partneři a rozchody vychází z osobní zkušenosti s rozchodem, další Vaši knihu Psycholog a jeho svědectví o Kristu jste psal v době, kdy jste prodělával lymfom. Dá se říci, že podrobná analýza a tzv. vypsání se Vám pomáhá lépe konfrontovat a strávit Vaše negativní zkušenosti?
Když jsem v krizi, tak se neopíjím, ale mám sklon se skrz své problémy jaksi promyslet. Vždy se snažím své problémy analyzovat - jak to funguje, proč to vzniklo, co s tím... Když to pochopím, lépe se mi s tím žije. Můj nejtěžší rozchod proběhl v roce 1997, tedy poměrně dlouho před vydáním zmíněné knihy. Bylo to nejtěžší období mého života, proti kterému byla rakovina procházka růžovým parkem. Z toho rozchodu jsem dostával tím, že jsem si analyzoval, co se se mnou děje - myšlenku po myšlence, fantazie, manipulace a jiné zlozvyky. Zapisoval jsem si jevy, které jsem u sebe viděl a z toho (samozřejmě mimo jiné) vznikla disertační práce Reakce na ambivalentní objekt. Velkou výhodou bylo, že jsem nikdy nechtěl dělat partnerské vztahy, ale kognitivní psychologii, proto jsem byl vybaven teoretickými znalostmi, které běžně v knihách o partnerských vztazích nenajdete (relativní frustrace, mentální representace, psycholingvistika).
Například na fantazijní postavy v partnerských vztazích bych nepřišel, kdybych před tím nenapsal diplomku o pastorální psychologii, kde jsem řešil, jak se prapodivně chová mentální representace Boha a ďábla v myslích věřících. Od toho byl jen krok k uchopení mentální representace bývalého partnera při rozchodu a pozorování - čím se liší od reálného partnera. Dokonce i původní disertační práci jsem chtěl psát na téma kognitivní mapy při orientaci v Metru. Jenže pak jsem stejně nebyl schopen řešit nic jiného než svůj rozchod, tak jsem změnil i téma disertace a zkoumal ambivalentní objekty, tedy naši reakci na někoho, koho máme zároveň rádi i neradi.
A jak z toho vznikla ta kniha?
Později jedna má kamarádka z Texasu prodělávala těžký rozchod, který si opravdu zbytečně spískala, i když jsem ji předem varoval. Škoda mluvit. Té jsem pak dal i svou disertační práci. Zkusila ji číst, ale že prý to je moc složité. Tak jsem to přepsal do „obrázkového leporela“. Tady mi pomohla zkušenost s psychologií reklamy a s médii - schopnost napsat populárně i to, co je dost abstraktní. Tak vznikla kniha Partneři a rozchody. Ale původní disertaci si přesto můžete přečíst na webu.
Ať je to název Reakce na ambivalentní objekt, četnost grafů a rovnic, které často používáte ve svých materiálech, nebo Vaše zmínka o tom, že se snažíte problémy řešit racionálně – to vše značí rozumový, exaktní přístup. Pomáhá Vám tento analytický přístup ve vyrovnávání se s problémy?
Partnerské vztahy se nedají řešit intuicí. Partnerské chování a psychologie dětí a rodiny není intuitivní. Lidi je pouze intuitivně žijí, ale vztahy se chovají velice paradoxně, tzv. každý, kdo k nim přistupuje intuitivně, citem a srdcem, tak těžce narazí. Protože jeho vlastní nitro ho zradí tím, že udělá, co on intuitivně neočekává.
Takže podle Vás se dají na vztah a partnerské vztahy aplikovat poučky a vzorce?
Ano, čtenáři mé knihy o rozchodech jsou vždy fascinováni tím, že mechanismus rozchodu je v podstatě stejně předvídatelný proces jako cukrovka. Stačí si vzít za příklad třeba přechozené vztahy. Ty rozdrtily tolik vztahů a stejně stále slyšíte stejnou písničku - naše láska to vydrží... Ne my budeme poroučet větru, dešti a přírodním zákonům, ale přírodní zákony budou poroučet nám.
Jaké jsou teda některé zákony rozchodů?
Já jsem původně chtěl na rozchody naroubovat teorii Kübler-Rossové o těžké ztrátě, ale moc to nefungovalo. Tak jsem nakonec popsal rozchod jako šest fází, kde základem je rozštěpení dvojice na toho, který říká „já náš vztah rozchodně nechci“ a toho, který říká „Já ho rozhodně chci“, což charakterizuje zejména asymetrickou fázi. Dalším teorie, která mi velmi pomohla při pochopení rozchodů byla relativní frustrace. Tu jsem znal od Kunczika z masové komunikace. Ve vztazích se uplatňuje tak, že čím více se vztah obnovuje a zachraňuje, a čím víc se expartneři se k sobě zase přibližují, tak tím hůř se cítí. To je samozřejmě paradoxní – intuitivní očekávání je opačné, lidi očekávají, že by se měli cítit lépe. Ale je to naopak.
Proč si myslíte, že to tak je? Cítí se snad pod tlakem zodpovědnosti vztah zachraňovat a bojí se, že selžou?
To je právě ta relativní neboli vztažná frustrace. Ta říká, že intenzita prožívání frustrace závisí na nějaké jiné proměnné, tady konkrétně na psychické vzdálenosti: Čím je cíl víc na dosah ruky, tím se cítím hůř. Jakmile člověk začne snít, že by rozchod vyřešil jeho partnerské trable, tím hůř se začne cítit ve stávajícím vztahu a bude jej vnímat jako nesnesitelný. Stejně tak pokud se vztah po rozchodu obnovuje, tak nejen, že to jde neuvěřitelně pomalu, ale především city na to reagují paradoxně - čím je tento proces úspěšnější a obnova vztahu je na dosah ruky, tím hůř se dotyční cítí, tím jsou citově labilnější a tím častěji propadají do zoufalství, že to celé stejně nemá smysl. Tento jev je popsán řadou dalších teorií, kromě relativní frustrace například i teorií rychlé sociální změny, kterou známe z politické psychologie. Ta říká totéž: Čím větší mají lidé očekávání, tím mají větší tendenci k revoluci.
Co je podle Vás nutné po rozchodu či rozvodu s předchozím protějškem učinit a čím si projít, aby byl člověk připraven na další vážný vztah?
Je třeba oprášit zásadu, kterou langobardský král Liutprand nařizoval svým poddaným již roku 728. Totiž dát si rok pauzu a dodržovat jakýsi vdovský čas.
Rok?
No tak alespoň půl roku, než odezní reaktivní deprese. Ale pozor, někdy i rok je málo. Dnes byl u mě v poradně pár, který se potkal při tančení na plesech. On se do ní zamiloval, ona si stěžovala na svého tehdejšího partnera, jak je na ni zlý. Tento tanečník, muž činu, ji tedy od jejího tehdejšího partnera uzmul a nastěhoval si ji do bytu. Tam žili 2 roky. Ona po celou tu dobu ale stále kolísala mezi jedním a druhým mužem. Jí trvalo 2 roky, než se trochu vzpamatovala, ale dva roky zase zlomily jeho a chtěl se s ní rozejít. První chyba v tomto případě byla nastěhovat si do bytu slečnu, která má v hlavě citový guláš. Když už, tak jí mohl pomoci se odstěhovat od tehdejšího partnera a dát jí alespoň 3 měsíce až půl roku pauzu, aby se sama rozhodla, zda se chce vrátit ke starému partnerovi, nebo se nastěhovat k němu. Kdyby to nebylo hupky šupky z postýlky do postýlky, tak si mohli všichni ušetřit hodně zbytečného utrpení. Všimněte si, že „nebožtík“ jeho partnerky pořádně nevychladl ani dva roky po rozchodu!
Takže radíte neskákat ze vztahu do vztahu, a nejít do vztahu s někým, kdo se právě rozešel.
Přesně tak. Vztahy skončí fyzicky mnohem dřív, než skončí psychicky. Psychika má velkou setrvačnost. Mezi tím, kdy partner „umře“ fyzicky a kdy psychicky, je velká prodleva. Nejlepší je, dát si alespoň půl až roční pauzu na regeneraci z předchozího vztahu. Jedině tak můžeme nevnímat nového partnera prizmatem starého. Za porušování „vdovského“ času se platí tím, že budete mít v hlavě "grupáč" – například náhlé citové propady partnerky, které při milování naskakuje do hlavy bývalý. Nebo naopak se partnerka bude vztekat, že s ní její partner sice spí, ale občas jí osloví jménem bývalky.
Takže hlavní rada po rozchodu zní, dát si pauzu. Co by člověk během té pauzy měl vykonat, nebo čí by si měl projít, aby byl připraven na další vztah?
Základ psychiky zní: Nedělat chybné úkony, které rozchod zbytečně protahují. Psychika si běží svou rychlostí a svými zákonitostmi, a není třeba ji nějak speciálně ovlivňovat a nejde ji moc urychlit. Je ale možné to celé rozvrtat, takže se deprese po rozchodu může nejen protáhnout, ale i prohloubit. Proto člověk po rozchodu by se měl především vyvarovat útoků v mysli na fantazijní postavu svého bývalého protějšku.
Většina lidí ovšem má tendence se po konfliktu vracet zpátky v čase do oněch situací a snaží se ty spory vyhrát, nebo si to s tou fantazijní postavou vyříkat.
Ano, ale to je zdegenerované stýskání, proto je to třeba brzdit. Rozchod přechází z reality do fantazie, proto jedna z těch fází rozchodu je tzv. fantazijní fáze. Tehdy člověk již není s protějškem ve fyzickém kontaktu, ale přesto je s ním v neustálých fantazijních interakcích - myslí na něj mnohokrát za den, někdy si s ním i povídá, někdy mívá návaly vzteku. Ve fantazii chvíli expartnera uprošuje, pak zase proklíná. Ti, kteří k tomu mají sklony, by se měli naučit zákonitosti fantazijních postav, protože fantazijní lidé se chovají jinak než jejich reálné předobrazy. Je třeba pečlivě rozlišovat: Pozor! Teď se nebavím s reálnou Jarkou, teď bavím s její fantazijní postavou, čili s tím, co po ní zůstalo v mé hlavě. To Jsou to dva odlišné světy a v každém z nich se musíme chovat trošku jinak. Musíme používat jiné psychologické techniky na reálné lidi a jiné techniky na postavy, které se nám, například odpoledne v práci zjevují v hlavě. Lidi mají právě sklon se k oběma chovat stejně a diví se, že jim to zhoršuje stavy. Ale nedivím se jim. Sám jsem to bolestně dekódoval v rozchodu, co stál za mou disertační prací.
Může podle Vás být v určité situaci rozchod i prospěšný?
Možná znáte pořekadlo: Je lépe se dobře oběsit, než se špatně oženit. Jít s někým do vztahu je to samé, jako jít s někým na jednu loď. Musíme si vždy pečlivě zvážit, s kým vlezeme do jednoho auta, do jedné postele či jednoho manželství. Pak je vše mnohem těžší - jak vystoupit z auta na dálnici, jak se zbavit pohlavní nemoci, jak vyřešit nechtěné těhotenství, jak řešit střídavou výchovu či bitky o děti. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že většina rozvodů je naprosto zbytečných a rozchází se lidé, kteří se k sobě dokonale povahově hodí. Pak léta bloumají po seznamkách a marně hledají to samé, co z naprosto banálních důvodů opustili.
Rozmysli si, Mařenko, rozmysli. Na své štěstí dobře pomysli!
Přesně tak, a kromě toho znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty...
Zná jednu dívku ta má dukáty, má dukáty!
A chalupu a chalupu dostane od táty...
Což takhle na kus pole a novou almaru, kdybych se zeptala.
Ano, i almaru, ale to už bych raději přenechal povolanějším: Pole a almary...
Souhlasím, to by bylo něco ku zdaru! Každopádně děkuji za rozhovor.