Partneři a rozchody

Výtah z knihy

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2006

Objednejte si tuto knihu na http://obchod.portal.cz/produkt/partneri-a-rozchody/

Zuzana má narozeniny. Očekávala, že večer stráví s Karlem. Sice se spolu jako oficiálně rozešli, ale stále se stýkají včetně sexu. Tak se i stalo. Šli spolu do divadla, pak na večeři, ale vše se nějak zvrtlo, když přišli domů. Karel místo aby se jí věnoval, řekl, že musí jít něco dělat do práce. Sedl si k počítači a hrál Solitaire. Zuzanu tato "práce" namíchla, urazila se, protože čekala úplně jiný konec večera. Šla si lehnout. Karel přišel za dvě hodiny. Ránu vládlo ticho, pak se rozhádali. Zuzana se vrátila do svého bytu. Každý sám si odehrával tuto scénku ve vzpomínkách znova a znova. Dusno přetrvávalo pár dnů...

O co šlo? Karel není schopen Zuzaně říci: "Jsme spolu už čtyři hodiny a mě už brní hlava. Trochu si oddechnu, a pak za tebou přijdu." Zuzana, právě protože se urazí, není schopna si uvědomit tuto slabost Karla. Nevnímá ji jako jeho slabost, ale naopak jako zákeřný naschvál. Má pocit ponížení, zneužití. Zkrátka vzájemné nedorozumění. Říkáte si - banalita všedního života. Ano, jsou to banality, ale bohužel dneska takové banality dokáží rozbít vztahy, které by dříve jinak vydržely až do smrti.

Jen stěží najdeme v psychologii procesy, které by byly déle trvající a bolestivější než jsou rozchody. Je dobré si uvědomit, že všichni naši předci jsou pouze ti, kteří byli schopni navázat partnerský vztah a zplodit a v naprosté většině i vychovat děti. Přežily geny jen těch, kteří toto dokázali. Všichni ostatní vyhynuli. Tento evoluční imperativ či vykřičník je důvod, proč rozchody tak bolí a proč žijeme v párech. Výchova dětí je na rozdíl od mláďat jiných živočišných druhů extrémně náročná - jak časově, tak psychicky. Tyto sklony žít v párech je v nás zakódován geneticky. Působí na nás, ať rodinu máme nebo nemáme, proto evoluční vědci rádi říkají, že jsme jen vykonavatele evolučních mechanismů.

Přitažlivé a odpudivé síly

V průběhu života se navážeme na konkrétní lidi, kteří se víceméně nesmazatelně vryjí do naší paměti. Na tyto konkrétní partnery se naváží vzpomínky, zvyky, očekávání a tužby. Ty jsou základem přitažlivých sil, které i po rozchodu táhnou partnery řadu let k sobě. I když se váš partner vyspal s vaší nejlepší kamarádkou, tak to neznamená, že rázem ztratíte potřebu mu zavolat každé odpoledne, jak jste dělali několik let, když vztah fungoval. Ano, fyzického partnera je možno vyhodit z bytu, ale jak vyhodíte toho fantazijního - tu vzpomínku a potřebu, která každý den ve čtyři hodiny napochoduje do vaší hlavy? Zkrátka odpudivé a přitažlivé síly jsou vzájemně nezávislé. I když narostou odpudivé síly, tak to neznamená, že zmizí přitažlivé tužby. Bohužel pouze se na čas odmlčí a za chvíli se zase přihlásí o slovo - zpravidla po určité době, kdy jsme si namlouvali, že je už definitivní konec, že po bývalém partnerovi nikdy toužit nebudeme.

Oslabit odpudivé síly

Při rozchodech se lidi intuitivně snaží manipulovat jak přitažlivými, tak odpudivými silami. Ten, kdo navrhuje rozchod, má sklon manipulovat odpudivé síly - udělat druhému partnerovi nějaký naschvál, aby se mu definitivně hnusil a dal mu pokoj. Naopak obránce vztahu se naprosto intuitivně snaží podpořit přitažlivé síly. Stejnou spontánní reakci máme všichni, když se snažíme zachránit jakýkoli vztah. Například kritizujeme rozvádějící se páry, argumentujeme osudy dětí, reakcí okolí, uděláme nevěrnému partnerovi žárlivou scénu, kontrolujeme jeho korespondenci ap. Bohužel zkušenost ukazuje, že tendence manipulovat přitažlivými silami je sice naprosto přirozená, ale přesto nefunkční reakce na rozpadající se vztah. I když se nějaký efekt dostaví, tak je stejně dočasný a rychle odeznívá. Ať chceme zmenšit počet rozvodů nebo jen zachránit vlastní vztah, tak cesta nevede přes moralizování či posilování přitažlivých sil, ale především cestou oslabování odpudivých sil. Když oslabíme odpudivé síly, které partnery od sebe odtrhují, tak po čase vyplují na povrch stávající přitažlivé síly, které partnery k sobě přitáhnou.

Co to je oslabovat odpudivé síly? Věra zjistila, že jí byl Jirka nevěrný právě s Janou, její dobrou kamarádkou. Řeknete si, inu, druhá míza, ale Věru to strašně ranilo. Vždy si myslela, že Jana je trochu jednodušší. Není ani tak hezká jako ona. Navíc všichni to věděli jak dlouho, jen ona ne. Má na Jirku strašný vztek. První co udělala, je že ho vyhodila z ložnice, takže spal na kanapi v obýváku a nemluvila s ním ani klika od dveří. Tato situace trvala asi čtyři měsíce. O třicet let mladší kolegyně v práci jí říkaly: "Tak se rozveď, vždyť to si nezasloužíš. Máš na víc." Právě tyto rady jsem kolegyním rozmlouval. To jsou naivní rady dvacetiletých skoro šedesátiletým. Uvědomme si, že ti dva spolu žili přes třicet let. Věra bude mít Jirku v hlavě až do smrti. Ten už nikdy neodejde z jejího života. Jsou jen dva způsoby, jak se zbavit vzpomínek na něho - Alzheimer nebo si prohnat kuli hlavou, bohužel ani ten alkohol nefunguje.

Bohužel Věra sama neví, co má dělat. Přemítá, co by měl Jirka udělat, aby jej přijala zpět. I když je to ona, kdo ho odhání pryč, přesto tím sama trpí. Na druhé straně by ráda nějakou záruku, že se to víckrát nebude opakovat. Takové záruky neexistují, to ví sama. Mezitím tato patová situace přestává být dočasné provizorium, ale tuhne v těžko změnitelný stereotyp.

Toto je vcelku častý model - zraněná žena má sklon k excesivnímu trestání muže, které nebere konce. Je to obojí - jak zcela pochopitelná intuitivní reakce, tak ale i sebedestruktivní chování, protože její vlastní opatření si samu tlačí do chronické samoty, osamělého stáří, kdy bude po léta Jirku proklínat, kdykoli jí vleze do hlavy.

Věra je v páru dominantní partner. Má v rukou klíče, které mohou změnit situaci doma. Jedině ona může zastavit toto vleklé trestání a obnovit vztah. Jenže neví si rady s návaly vzteku a ponížení, které ji čas od času přepadají. Neví, jak má s Jirkou zase začít spát. Jak se zbavit pocitu, že už mu to nikdy nebude schopná odpustit. Zkrátka neví si rady s odpudivými silami.

Vztah je jako hodinový stroj

Zásada oslabovat odpudivé síly zní logicky, ale jak to prakticky uskutečnit. Vždycky jsem říkal, že Češi chodí k psychologovi jako k zubaři, tedy když je bolavý zub zralý tak akorát na vytržení. Někdy si ale připadám vysloveně jako ohledávač mrtvol. Důvod je prostý. Klienti napřed dlouho hrají mrtvého brouka. Partnerské problémy neřeší, odkládají. Pak už jednomu z nich dojdou síly a zavelí k rozchodu. Druhý partner se zhroutí a najednou horečnatě začne zkoušet oživovací procesy. Vyzkouší pár amatérských pokusů o resuscitaci, co jej momentálně napadnou, a když zjistí, že už si s tím sám neví rady, tak zavolá psychologa. Já pak přijdu a mohu tak akorát konstatovat exitus. Toto bohužel není pouze vtip...

Postup psychologů při léčbě je stejný jako u lékařů. Dříve než se pustíme do léčby, je třeba především dokonale pochopit, jak funguje vztah páru, který právě přišel k nám do ordinace. Musíme si jej velice pečlivě popsat: Jak vznikají hádky, v jakém cyklu přicházejí krize, jakými způsoby se pokoušejí sami klienti svůj vztah zachránit, co se odehrává ve fantazii, v kolik hodin se spouští samomluva ap. Teprve po této důkladné analýze a diagnostice, je možno udělat jemný a cílený zásah - narovnat jedno kolečko. Když máme štěstí, tak se nám vztah zase rozeběhne.

Tedy první zásada při oslabování odpudivých sil zní: Dvakrát měř, jednou řež. Nejde o to vydat se ze všech sil, ale odstranit ze svého jednání to, co druhého skutečně od nás odpuzuje.

Fáze rozchodu

Proces rozchodu, jakkoli je to běžný jev, není intuitivní záležitostí. Především se odvíjí ve fázích a ten samý člověk se chová zřetelně odlišně v jednotlivých fázích, a navíc si tyto změny svého chování ani neuvědomuje. Dalším úskalím je fakt, že jeden rozcházející se prakticky nedokáže vžít do toho, co v danou chvíli cítí druhý partner. Proto je dobré znát jednotlivé fáze rozchodu a jak je prožívají oba - navrhovatel i obránce vztahu a z nich je možno odvodit, co se asi děje na druhém břehu a co se asi bude odehrávat za dva měsíce.

Devět desetin ledovce skryto pod hladinou vody. I u rozchodu se většina procesů odehrává ne v realitě, ale ve fantazii a vzpomínkách. To je bohužel ta horší varianta, než kdyby tomu bylo naopak. Rozchod je neuvěřitelně dlouhodobá záležitost. Samozřejmě začíná dlouho před tím, než padne věta: "Hele, já myslím, že to nemá smysl, pojď se rozejít." a ani náhodou nekončí fyzickým rozestěhováním. Asi Vás nepotěším, ale celý proces rozchodu po vážné známosti trvá asi tak tři až pět let.

1. Latentní fáze

Podobně jako tonoucí lidé se netopí, protože by byli líní, tak i lidé se nerozcházejí proto, že by se málo snažili. Tonoucí se totiž snaží jako nikdy v životě, ale pohyby, které dělá jsou nevhodné pro pohyb ve vodě. Svou úpornou aktivitou vlastně sám sebe zabíjí. Možná, kdyby nedělal nic, udělá lépe. Podobně i před rozvodem partneři vyzkouší všechny metody, které mají ve svém repertoáru, aby vztah zachránili. Mnoho jejich záchranných manévrů však je spíše sebedetruktivních, než že by skutečně vztah sanovalo. To je princip sebedestruktivní obranné reakce. Je přirozená, intuitivní a přesto je to iluze, která rozbijí vztah.

Podobně jako pevnost řetězu je dána pevností jednotlivých článků, tak i vztah se rozpadá, když jednoho partnera přemohou odpudivé síly. Oba jsou už tou dobou vyčerpaní, ale jen jeden to začne vzdávat. Poddá se fantaziím, co by se stalo, kdyby se rozešli. Toto je budoucí navrhovatel rozchodu. Jenže situace nikdy není černobílá. Vždy je to tak 50:50 nebo 40:60, proto se objevuje řada procesů, pomocí kterých musí navrhovatel polarizovat své myšlení, aby odpudivé síly získaly přesvědčivou převahu.

Tedy dochází k očerňování reálného partnera a idealizování případného milence - zkrátka lepší holub na střeše nežli vrabec v hrsti. Doma se dělají různé naschvály, a když se partner zlobí, tak je to subjektivní doklad toho, že se s ním či s ní už nedá dál žít. Čím víc je rozchod na dosah a čím více si jej navrhovatel připustí, jako způsob řešení partnerských problémů, tím se stává v jeho očích lákavější a tím nesnesitelnější se mu jeví soužití s druhým partnerem. Tomuto jevu se říká relativní frustrace.

Především často není možno se do druhého partnera vcítit. Není možno citově odhalit procesy, které se v něm odehrávají. Ty se dají odvodit buď úsudkem, nebo se dají předvídat, když takových případů vidíte desítky.

Abych studentům ilustroval tuto myšlenku, tak se jich někdy zeptám, jestli ví, jak funguje zrcadlo. Samozřejmě, zrcadlo zná každý. No dobrá, tak si stoupněte s partnerem před zrcadlo. Vezměte si do ruky fixu a zkuste se vžít do toho, co v tomto okamžiku vidí Váš partner.

Zaprvé nakreslete na zrcadlo křížek tam, kde on vidí sám sebe. Pak nakreslete křížek do místa, kde on vidí Vás. Nevěřili byste, kam všude jsou schopni studenti tyto dva křížky namalovat. Konec konců můžete si to vyzkoušet sami. Uvidíte pak, že intuicí a empatií se tento úkol nedá vyřešit.

Musíte znát teorii. S partnerským poradenstvím a rozchody je to to samé. Musíte dobře rozumět tomu, jak vztahy fungují, abyste byli schopni si představit, jak asi funguje mysl druhého partnera, který odmítá přijít na terapii, a jaké úvahy bude asi rozvíjet tři měsíce po rozchodu.

2. Spouštěcí fáze

Latentní fáze, jak vidíme, probíhá prakticky celá ve fantazii a je prakticky neviditelná pro druhého partnera. Ten má často pocit, že se touto dobou nic zvláštního nedělo. Všechny latentní procesy byly zakryty běžnými aktivitami. Oznámení o rozchodu tedy může být rána z čistého nebe: "Vždyť ještě před měsícem jsme se pokoušeli o dítě, jak mi může tvrdit, že prý o rozvodu uvažoval dva roky!?"

Spouštěcí fáze dělá z druhého partnera rázem tzv. obránce vztahu, který ho chce zachránit všemi silami. První přirozenou obrannou reakcí člověka je nárůst aktivace, lidově řečeno adrenalinu. Obránce není schopen být v klidu, ale též není moc schopen žádné smysluplné reakce. Jeho činy jsou intenzivní, ale málo promyšlené a bohužel zbrklé.

Michal přišel z hospody ve tři hodiny ráno a řekl Jarce, že končí, že neví jak dál. Jarka se naštvala, utekla z bytu a další tři dny spala v autě a u kamarádky. Tato její reakce byla sice pochopitelná, na druhé straně Michal si spíš tou dobou nevěděl rady s jejich vztahem. Tím, že odešla a práskla dveřmi, tak nechtíc z Michalova otazníku udělala vykřičník. Od této chvíle bude Michal zatvrzele říkat ne a ona na něj bude naléhat, aby své rozhodnutí změnil.

V této fázi by se Jarce vyplatilo dělat navenek, jako by nic. Věty o rozchodu taktně přejít - ve tři hodiny ráno stejně nejsou schopni vymyslet nic kloudného. Jarka by neměla Michalovo noční výkřiky brát do slova, ale přeložit si je do pravdivého výroku: "Jsou věci, které mě v našem vztahu hrozně štvou a nevím si s nimi rady. Co mám dělat?" Následující dny se pokusit na tuto skutečnou otázku v klidu najít odpověď. Bohužel tohoto chování "jako by nic" Jarka není v této chvíli schopna. Ale paradoxně ta samá Jarka bude zkoušet tuto techniku na Michala v následující fázi. Tou dobou však už tato technika nebude fungovat, protože Michal ji bude zcela správně považovat za pokus Jarky ho zmanipulovat.

3. Fáze asymetrických rozhodnutí

Poté přichází vleklé období manipulací, které je definováno tím, že obránce se snaží donutit navrhovatele, aby se pokusili vztah obnovit. Navrhovatel však tuší tento nátlak, a tak udělá všechno proto, aby úmysly obránce zhatil. To se mu zpravidla daří. Obránce říká vztahu rozhodné ano, navrhovatel si stejně rozhodně stojí za svým ne. Proto hovoříme o asymetrických rozhodnutích.

Obránce používá všechny triky, které zná, aby navrhovatele zlomil. Například častá je v tomto období nabídka sňatku. Viktor koupil pugét růží a stepuje před záložnou, kde Mirka pracuje. Chce jí nabídnout sňatek. Mirka vychází. Nechce se s ním ani bavit. Nezajímá ji ani sňatek, ani růže, které jinak miluje. Kdyby s touto nabídkou přišel v latentní fázi, byl by pravděpodobně zastavil proces rozchodu. Nyní je žena - navrhovatelka vnímá již jen jako manipulaci Teď též dochází k fyzickému odloučení partnerů, které přesouvá rozchod do fantazijní fáze.

4. Fantazijní fáze

Rozestěhování v žádném případě neznamená konec rozchodu. Pouze interakce se přestěhují z reality do fantazie a vzpomínek. Možná si řeknete: "Nobože, to je jen fantazie..." Ale psychologové moc dobře vědí, že v této době jsou fantazie horší nežli realita. Fantazijní partneři se totiž nevykopnou z naší hlavy tak snadno jako reální partneři z bytu. Celé dny vám chodí hlavou, máte pocit, že jsou vedle vás a neustále s nimi musíte řešit věty z minulé fáze: "Nikdy jsem tě nemiloval. Vzal jsem si tě jen ze soucitu, protože mi tě bylo líto." Sice v realitě zazněli jen jednou, ale ve fantazii se přehrávají každý den alespoň stokrát.

Jedné klientce jsem vysvětlil zrádnost této fantazijní komunikace. Přišla za týden. Povídám jí: "Vy vypadáte dnes nějak dobře." Ona na to: "Víte, on mi nikdo neřekl, že se s těmi fantaziemi nemusím bavit, že si s nimi mohu dělat, co chci." Kdyby přišla o půl roku dřív, mohla to mít půl roku jednodušší život. K fantazijním partnerovi se totiž obránce chová jako k reálnému člověku a žádá po něm, buď aby se vrátil, nebo aby už definitivně táhl k čertu a dal mu pokoj. Jenže na fantazijní postavičky nic z toho neplatí. Fantazie je prostě záludná.

5. Paradoxní fáze

Poté, co si obránce vyláme zuby, vyčerpá všechny své pokusy na obranu vztahu, upadne do deprese a pomalu se smíří s tím, že je definitivní konec. Díky fyzickému odloučení však o tomto procesu neví navrhovatel rozchodu. Ten neustále čeká, co zas na něj bude obránce zkoušet. Toto očekávání jej stále k němu poutá, a tedy když zjistí, že obránce se už nechce vrátit, padne na něj nostalgie, zasteskne se mu a někdy se objeví sklony po fyzickém kontaktu. Začnou se objevovat emaily a sms pod průhlednými záminkami. Nejednou je to paradoxně navrhovatel rozchodu, kdo usiluje o sblížení a jakési pokračování vztahu. Tuto fázi však on nikdy nečekal. Myslel, že touto dobou už to bude mít celé za sebou. Místo toho se přistihuje, že myslí na obránce - copak asi dělá a kam se posunul atd.

Paradoxní fáze je druhá šance pro obnovení vztahu. Bohužel přichází často za hrozně dlouhou dobu. Může trvat i tři roky od oznámení. Bylo pro mě překvapením, když po napsání knihy "Partneři a rozchody" za mnou začali chodit klienti s dotazem: "Kdy už konečně přijde paradoxní fáze?" Teprve pak jsem si uvědomil, jak je těžké pochopit větu: "Teprve až o to nebudete stát." To je jak na Štědrý den: "Tati, a kdy uvidím zlaté prasátko?" "Až se nebudeš dívat." "A jak ho mohu vidět, když se nebudu dívat?"

Zvláště narcistní jedinci mají problém předvídat příchod paradoxní fáze. Jednomu úspěšnému podnikateli jsem předpovídal, že za půl roku se může stát, že se jeho rozhodnutí rozejít se překlopí - on se bude chtít vrátit a ona už ne, že by tedy neměl propást období, kdy ona chce pracovat na svých špatných vlastnostech, které ho štvou, a je ochotna udělat pro záchranu vztahu cokoliv. Mýlil jsem se. To období nepřišlo za půl roku, ale za rok a půl. Vysmála se mu...

6. Závěrečné fáze a polovztahy

Podle toho, jak se klienti zhostí šancí z paradoxní fáze, se buď vztah obnoví, nebo nastává úplný konec vztahu, a nebo, a to je nejhorší, se pár zacyklí a objeví se nekonečné kolísání a přetahování, které končívá zarytou nenávistí.

Ani poslední fáze rozchodu nejsou bez rizika. Největším nebezpečím pro budoucnost bývalých partnerů je navazování polovztahů. Po rozchodu je nám smutno, nedokážeme být sami, ale zároveň nejsme schopni dalšího vážného vztahu. Tak hledáme někoho, kdo by nám sice ulevil od samoty, ale u kterého trvalý vztah ani nehrozí. Zkrátka provizorní vztah na přežití. To je na jednu stranu pochopitelné, ale dotyční nepředvídají budoucí vývoj.

V lepším případě provizorní vztahy zazáplatují život, takže nejsme schopni navázat trvalý a vážný vztah. V horším případě se jedna nebo druhá strana po čase zamiluje a ráda by z provizoria udělala trvalý a vážný vztah.

Marta začala chodit s Petrem, aby se odpoutala od svého manžela, který ji ponižoval. Petr byl dokonalý milenec. Za tři roky, dávno po rozvodu, si Marta říkala, že by ráda ještě dítě. Najednou však od Petra zaznělo: "Ale počkej, vždyť já jsem ti od začátku říkal, že nechci manželství a děti." A bohužel měl pravdu. To, co zprvu bylo u Marty podmínkou nutnou vzniku vztahu - totiž aby nehrozil vážný vztah, se nakonec stalo překážkou dalšímu pokračování vztahu. Následovaly nekončící další pokusy o záchranu tohoto druhého vztahu a série pokusů o rozchod.

Žít život s rozmyslem

Na jedné synagoze je prý nápis: "Vstoupit se nezahalenou hlavou do synagogy je jako smilstvo." Nějaký vtipálek pod to napsal: "Zkusil jsem obojí. Nedá se to srovnat." Někdy mám sklon tento vtip převyprávět: Rozvody jsou jako chemoterapie. Zkusil jsem obojí a nedá se to srovnat. Rozchody jsou bohužel horší. Jde jen o to je nepodceňovat.

Test: Umíte se vžít do svého partnera?

Stojíte se svou partnerkou či partnerem před zrcadlem a prohlížíte se. Řekněme, s trochou představivosti a nadsázky, že obrázek ukazuje, co právě vidíte. Ženy se vidí v bodě 2 a partnera vidí ve 4. Muži to mají naopak.

Dám nyní Vám do ruky fix. Nakreslete na zrcadle dvě kolečka tak, aby Váš partner/ka viděl/a, že ta kolečka kreslíte:

Jednou na svůj/váš nos. (Váš partner říká: Teď vidím, že si kreslíš kroužek na svém nose.)

Podruhé na její/jeho nos. (Váš partner říká: Teď vidím, že děláš kroužek na mém nose.)

Na jaká čísla jste zakroužkovali (samozřejmě na zrcadle, ne tady na obrázku)?

Správné odpovědi

Muži: Vaše partnerka vidí vaši tvář v bodě 2. Ona sama se vidí v bodě 1.

Ženy: Váš partner vidí váš obraz v bodě 4. Sám sebe vidí v bodě 5.

Poučení

Správné odpovědi není možno odvodit introspekcí či empatií. To je logický úsudek. Oba partneři mají rozdílné výsledky - nemohou se shodnout. (Čísla na tištěném obrázku leží na zrcadle pro každého partnera v jiném místě.)

V psychologii tohoto využijete, když stojíte s malým dítětem v náručí u zrcadla. Pochopíte, že musíte ukázat na obličej dítěte a říci: "Hele, táta/máma," protože dítě vidí vaši tvář tam, kde vy vidíte dítě. Stejně tak pochopíte, proč dítě plácá rukou do prázdného místa na zrcadle. Tam totiž, kde vy nic zajímavého nevidíte, dítě vidí svůj obličej, a proto do něj buší. Do toho, co dítě vidí, se nemůžete vcítit, i zde je prostě třeba znát teorii.

fotka: pohled na vodu - odhadnout střed jezera. Stejně jako lidé mají sklon klást střed jezera do první třetiny, tak i podhodnocují délku rozchodu - očekávají, že konec bude za pár měsíců, ale ono to často trvá několik let a neberete konce.