PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-11-07
Dobrý den, velmi ráda čtu Váš časopis, je to můj společník do vlaku. Ale, co mne trápí a potřebuji radu. Mám přítele. Je na invalidním vozíku po mozkové příhodě. Vztah trvá 5let. Přítel je nesamostatný, potřebuje 24 hodinovou péči. Je v domově důchodců. Vztah to byl pěkný, kromě jedné krize. Poslední rok a půl to přerostlo v kamarádství. Zdravotní stav se zhoršuje.
Změnila jsem práci, tak si ho teď domů beru méně. Chtěla bych vztah ukončit, ale bojím se jeho reakce a nevím, jak to sdělit. Nechci mu lhát, potkala jsem někoho. Jezdím za ním na návštěvy. Mám ho ráda, ale jako kamaráda. Můžete mně poradit?
Vážená paní,
vidíte, že ani pět let hezkého vztahu nestačí k tomu, aby vzniklo tak pevné citové pouto, že ho ani invalidita nepřetrhne. Jinými slovy i vztahy starších lidí trpí tím, co masakruje vztahy v mládí: "Jsme spolu, protože je nám dobře." Tady Vám s ním přestalo být dobře, a ergo má smůlu? Dříve se takové případy řešily tak, že nový vztah se považoval za milenecký a hlavní vztah se formálně dotáhl do konce. Takto to obvykle řeší životní partneři, když jeden z nich dostane Huntingtonovu demenci.
Navíc není pravda, že Váš vztah přerostl do kamarádství. To pouze z Vaší strany, ale on Vás stále bere jako svou hlavní partnerku. Takže se s ním nemůžete rozejít, aniž by to on vnímal jako partnerský rozchod a zradu ve chvíli, kdy Vás nejvíce potřebuje.
Říkáte, že jeho zdravotní stav se zhoršuje. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste ho doprovodila do hrobu jako jeho "zákonná" partnerka. Když mezi tím budete mít bokem milence, okolí to pochopí. Po smrti tohoto partnera se pak milenecký vztah překlopí do řádného vztahu. Lhát mu nemusíte, ale o milenci mu opravdu nic neříkejte, ani nenaznačujte.
Vdovy mívají své partnery vždy zidealizované až na úroveň polobohů. Ale po případném rozchodu si budete muset pořád obhajovat, proč jste se na něj vykašlala zrovna ve chvíli, kdy jemu bylo nejhůř. Kdykoli se Vám po něm zasteskne, uvidíte v představě jeho utrápenou tvář s výčitkou: "Proč?" Neexistují jednoduché techniky, jak se takových vyčítavých vzpomínek zbavit, protože je živí právě láska k němu, která stále ne a ne zrezivět.
Na partnerských vztazích bylo vždy krásné, že nám umožňují překročit stín našeho egocentrismu. Naučíme se vidět svět z pohledu MY a ne jen "já, já, já". To není životní rozměr, který je nám vrozen, to je rozměr, který musíme objevit. Vy tento rozměr lásky objevíte - možná poprvé v životě, když s ním pomalu a trpělivě dojdete až k jeho hrobu.