Pokud nemají rodiče zkušenost s pěstounskou péčí a adopcí, tak jim obě formy náhradní rodinné péče (NRP) splývají. Povrchní představa je taková, že si vezmou domů dítě a starají se o ně. V případě pěstounství jim ho mohou úřady sebrat. V případě adopcí je to stejné, jako když by se jim narodilo. Jenže mezi pěstouny a adoptivními rodiči je řada psychologických rozdílů. Je to především dlouhodobá nechtěná neplodnost. Tou trpí především adoptivní rodiče. Naproti tomu pěstouni většinou mívají vlastní děti.
Dlouhodobá nechtěná neplodnost vede adoptivní rodiče k tomu, že hledají náhradu za dítě, které jim bylo upřeno. Ta náhrada pochopitelně musí mít rozměry nejlépe kojence, být zdravá, krásná a pokud možno modrooká, blonďatá a geniální. To by se dalo shrnout do poučky: "Náhradní dítě musí být stejně dobré jako to vlastní, vysněné a neexistují. Navíc musí kompenzovat bolest těch let, kdy rodiče zoufale chtěli počít dítě a nedařilo se." Ano je to logické, ale stejně logické je, že takových dětí je v ústavech pramálo. Většinou to jsou děti s nejrůznějšími problémy, minimálně problémovými rodiči. Na kontakt s biologickými rodiči jsou však náhradní rodiče připraveni jen vyjímečně.
Jen vzácně se stává, že se potkají dva lidi s těžkým osudem. Postižení obecně vedou spíše k tomu, že se lidé vzájemně míjí. Postižení třeba nechtějí mít za partnera jiného postiženého. Oni chtějí mít za partnera někoho, kdo by kompenzoval jejich postižení. To se občas stává, ale je to veliké štěstí a náhoda. To je případ i adoptivní rodičů a právně volných dětí. Máme dost neuspokojených žadatelů o malé děti, kterých je v ústavech nedostatek. V ústavech na druhou stranu máme dost volných starších dětí, které nikdo nechce. Rodiče s dlouhodobou nechtěnou neplodností jaksi nejde spárovat s opuštěnými ústavními dětmi, které jsou starší, postižené nebo romské. Sice obě skupiny trpí tím samým - nemají rodinu, ale jejich postižení jim brání, aby se osudově potkali.
V NRP je užitečné dělit děti do tří skupin podle věku: Děti do šesti let, do puberty a do "dospělosti", do 18 let. Je pravidlem palce, že adoptivní rodiče chtějí pouze předškolní dítěte. Jenže tyto děti chtějí i biologičtí rodiče, kteří se o ně třeba nemohou řádně starat. Takže tyto děti jsou buď blokované v ústavech nebo do nich přicházejí v pozdějším věku. O děti starší šesti let totiž ztrácí zájem nejen adoptivní rodiče, ale i biologičtí. Jenže školáci jsou stále dětmi, i když je nikdo nechce. I ty je možno vychovávat, ale nejde to tak intuitivně a naivně jako s nemluvňaty. Chce to odborné znalosti, protože jaksi naskakujeme do rozjetého rychlíku.
Tohoto skoku, často i bez znalostí, se kupodivu nebojí pěstouni. Díky tomu však trpí jiným nešvarem, který by se dal opět popsat poučkou - bereme si jedno dítě za druhým až do té doby, než nám problémy nepřerostou přes hlavu. Nedávno jsem například korespondoval s jedněmi pěstouny. Ti mají tuším už šest dětí, teď se jim narodilo vlastní. Tomu jsou čtyři měsíce a paní mě přesvědčovala, že je teď nejlepší čas přijmout další dítě do pěstounské péče, dokud to malé nezačne chodit. Obávám se, že jsem ji nepřesvědčil, že nejdůležitější je teď dělat mudliky budliky na to malé robě, aby získalo citovou důvěru v oční kontakt, hrálo si s jejími prsty, napodobovalo a opakovalo zvuky ap.
V náhradní rodinné péči je tedy nesmírně důležitá role odborníků. Není to přirozená situace, a tedy když necháme lidi, aby se chovali přirozeně, tak přirozeně vznikají jen excesy. Těm se dá zabránit jen pevným vedením a důkladnou odbornou přípravou. V podceňování odborné přípravy jsou však vzácně ve shodě jak adoptivní, tak pěstounští rodiče. Abych jim nekřivdil, musím přiznat, že přípravné kurzy mají různou úroveň. Někdy bohužel opravdu tak ubohou, že to může být i ztráta času. Mimo jiné už proto, že ministerstvo sociálních věcí stále nemá personální kapacitu na to, aby vydalo metodické pokyny, co v takových přípravách má být. Ale to neomlouvá amatérismus náhradních rodičů. Stále dokola jim připomínám: "Když jsi jdete koupit auto či i obyčejný mobil na dva roky. Nastudovali jste o nich mnohem víc, než o problémech náhradních dětí, které si berete na celý život."
V kauze Rosnerových se moc neorientuji, ale nedivil bych se, kdyby i zde to byl podobný případ - příliš mnoho dětí, které bylo obtížné zvládnout. Na druhou stranu náhradním rodičům říkáme: Výchova více než pět dětí začíná být nad lidské síly, ale v kojeneckém ústavu na jednu sloužící sestru připadá v průměru(!) šest kojenců. Všichni si dokážeme představit, jak taková "péče-nepéče" naráz o šest nemluvňat v praxi vypadá. Tedy měli bychom mít přibližně stejný metr, jak na náhradní rodiče, tak na ústavy.
Reakce na článek Pavla Kohouta v MFDnes 07.08.2008.
Taky máte pocit, že nemáte na to, abyste si vzali dítě z dětského domova? že obdivujete ty, kteří na to mají? Toto je totiž velmi rozšířený názor a je těžké k němu zaujmout zdravý postoj. Ano, pěstounství je hodno obdivu, na druhou stranu tento postoj nám generuje naivní názory, které presentoval Pavel Kohout ve svém článku z 7.8.08: "Ne všichni pěstouni jsou nezištní světci podobně jako novozákonní biblický Josef."
Není nic horšího než očekávat od pěstounů, že budou nezištní světci. To od nich neočekávejme. Svaté amatérské nadšení napáchalo v oblasti náhradní rodinné péče tolik škody, že by mi bohatě stačilo, kdyby pěstouni byli dobře zaplacení profesionálové ve své oblasti.
Konec konců i zaměstnanci ústavů jsou dobře zaplacení, i když se věnují dětem pouze v pracovní době a ne celý den jako pěstouni. Ústavy totiž dostávají na dítě o necelých 20000 Kč měsíčně víc než pěstouni. Pěstouni dostanou řekněme okolo 10000,- na dítě měsíčně, u ústavů se to pohybuje okolo 30000,-. Pan Kohout má pravdu. Děti v ústavech se topí v materiálním luxusu, místo učení tráví čas na výletech k moři a do hor. Přejme jim to! Ale to co, jim opravdu nepřejme, je ten pád v 18 letech. Děti, kterým je vše servírováno až pod nos, jsou rázem či postupně vytlačeni z domovů do drsné reality. Se svou průpravou z dětského domova netuší, jak funguje reálný svět. Končí doba luxusu a kdo by se pak divil, že nám pak úspěšně plní věznice? Prostě umí žít pouze v ústavu. Abych udělal radost ekonomům, měsíční apanáž ve věznici nás příjde na 40000,- Kč. Tedy ještě o 10000 víc než luxusní dětské domovy.
I když se budeme držet jen ekonomických ukazatelů, musíme být šťastní, že seženeme pěstouny - profesionály, kteří dokáží děti seznámit s tím, jak funguje rodina za pouhých 10000 měsíčně. Ti nám ušetří okolo 30000 měsíčně za každé dítě, které nepůjde cestou dětský domov - věznice. Jak mohou dvě denní a dvě noční vychovatelky v dětském domově seznámit 8 dětí, jak funguje rodina? Copak se rodiče střídají po směnách, dokud nedají výpověď? Problém není v placených pěstounech, ale v tom, že ústavní výchova není pro děti vhodná. I prostí pěstouni seznámí děti s rodinou lépe a přirozeněji než vyškolené vychovatelky.
Jestliže Vám obkladač zfušuje koupelnu, tak dobře ví, že ji zfušoval. Existuje totiž obecně přijímaný standart, jak se dělají obklady. Bohužel v sociální oblasti se často vůbec nemůžeme dohodnout na tom, co je fušařina a co je poctivé řemeslo. Když tedy někdo zfušuje náhradní rodinnou péči, bude se s vámi do krve hádat, že to udělal pro blaho dětí. Mezi tuto fušařinu patří třeba trhání sourozeneckých skupin. Bohužel na tom se nepodílí jen pěstouni, jak píše pan Kohout, ale i státní ústavy, úřady a občas to vidíme i u Fondu ohrožených děti. Bohužel.
Tento amatérismus se nevyhybá ani ústavům. Jednou jsem psal posudek na projekt podobného dětského domova rodinného typu (buňky po 8 dětech). Ve výdajích byla i položka na pradlenu. Copak děti si nemohou prát samy? Odpovědí mi bylo, že vychovatelky chtějí pedagogicky působit. Ty nechtějí s dětmi prát prádlo. Na to mají personál. Konec konců i v tom vězení jim budou šaty prát jiní, tak proč se to v dětství učit, že?
Když už se volá po světcích, tak se alespoň pomodleme za to, aby svatý nadšený amatérismus vystřídala moudrá profesionalita.
Datum: 07.08.2008 Zdroj: Mladá fronta DNES Strana: 11 Rubrika: Názory
Nedávný případ dvojice pěstounů obviněných z týrání dětí bohužel není jediný svého druhu. V současnosti například jeden středočeský soud řeší jinou kauzu stejného druhu. Česká republika již řadu let prožívá vzestup pěstounské péče, což kromě přínosů přináší i problémy. K jejich bližšímu pochopení je dobré vzít v úvahu ekonomické souvislosti. Ne všichni pěstouni jsou nezištní světci podobně jako novozákonní biblický Josef. Potenciálních světců je v populaci omezený počet. Ve srovnání s adoptivními rodiči se pěstouni těší řadě výhod. Odměna pěstouna činí polovinu částky životního minima na osobní potřeby pěstouna měsíčně za dítě; dále je zde příspěvek na úhradu potřeb dítěte, od 1,2 do 2,8 životního minima (podle zdravotního stavu dítěte). Kromě toho je tu jednorázový příspěvek za převzetí dítěte, pěstouni se čtyřmi a více dětmi také příspěvek na zakoupení motorového vozidla až 100 tisíc korun. Adoptivní rodič nedostane žádné příspěvky na osobní potřeby, příspěvky na děti jen jako každý běžný občan.
Z pěstounské péče nikdo nezbohatne, ale ekonomická motivace může mnohdy rozhodnout. Někdy bohužel může zcela převážit. Systém pak začíná fungovat jako legální obchod s dětmi. Potenciální pěstouni navštěvují dětské domovy, jako kdyby to byly obchodní domy. Většina dává přednost malým dětem bez genetické zátěže. Romské děti příliš na odbyt nejdou, zvláště jsou-li starší a postižené. Složitější a náročnější případy zůstávají v dětských domovech. Existuje dokonce záruční lhůta, během které lze dítě bez udání důvodu vrátit. Jak takovýto proces působí na dětskou psychiku, ať si každý sám domyslí. Tolik haněné dětské domovy například pečlivě zachovávají zásadu, že sourozenci se nedělí. V posledních letech je však znát nový trend: aby se pěstounům vyšlo vstříc, úřady sociální péče začínají trhat sourozenecké páry nebo skupiny. V jednom konkrétním případě jde o dvě děvčátka, jedno v předškolním věku a druhé o něco starší. Dívky jsou na sobě navzájem psychicky závislé, starší čte každý večer té mladší pohádky. Nyní projevil zájem pěstoun, ale jen o mladší holčičku. Pokuste se vcítit do jejich mysli: představte si sami sebe jako zboží. Přijdete o rodiče a pak ještě o poslední blízkou osobu, která vám zbývá. Co na to úřad sociální péče, který o umístění do pěstounské péče rozhoduje? Váhá! Představte si to - váhá!
Nekritická adorace pěstounské péče je doprovázena propagandou proti dětským domovům. Veřejnosti se předkládá k věření obraz dětských domovů coby institucí s holými zdmi a železnými postelemi. Ale tak to ve skutečnosti není, o čemž se může přesvědčit každý, kdo bez předsudků navštíví některý dětský domov. O osm dětí se ročně starají čtyři vychovatelky (dvě kmenové, dvě noční). Kvalita péče je kontrolována. Vlastní prostředí bývá zařízeno překvapivě dobře -ve srovnání se studentskými kolejemi nebo internáty lze dokonce hovořit o luxusu. A ne, děti zde nejsou pod zámkem. Asymetrická podpora pěstounské péče bez kontrol a zpětných vazeb může vést k opětnému objevení nešvaru, pro který v 19. století existovalo označení "babyfarming". Dětské farmy bývaly otřesnými místy, kde nešťastné děti byly nuceny žít v nevyhovujícím prostředí, se špatnou výživou a často pod drogami. Teprve řada otřesných afér publikovaných v tisku přiměla zákonodárce k činům. Máme dnes zapotřebí opakovat podobné zkušenosti?
Foto popis NOVÝ TREND. Aby se pěstounovi vyšlo vstříc, úřady sociální péče roztrhnou i sourozenecký pár. O autorovi| Pavel Kohout, ředitel pro strategii společnosti Partners