Romové jsou jiní a jiní zůstanou
Jakub Hučín
Pan Hučín z Portálu psal článek o Romech a zeptal se při tom na můj názor. pozn. JK
Nelze popřít, že se Romové od Čechů v mnoha ohledech liší, ať už je to životní styl, hodnotový žebříček nebo IQ měřené testy inteligence. To, co je důležité pro Čechy, není důležité pro Romy a naopak. Nezbývá, než to respektovat.
Zástupy Romů čekajících prvního května na hranici s Evropskou unií, hrozba sociálních bouří při reformě sociálního systému po slovenském vzoru, nové Matiční ulice, vybydlená sídliště a stížnosti na nepřizpůsobivé a příliš hlučné romské sousedy. Řada podobných obav spojených s přítomností Romů nás straší a vzbuzuje otázky, jak naložit s „romským problémem“. Ve stížnostech zapadají i příklady, kdy se soužití bílých Čechů s největším menšinovým etnikem u nás daří nebo kde dokonce romská komunita naši českou kulturu obohacuje.
Nikdo si dnes již nemyslí, že by česká a romská kultura byly shodné, že by bílí Češi a Romové mohli žít naprosto shodným způsobem života, měli stejné hodnoty a stejné modely chování. Rozdíly mezi oběma etniky jsou v mnoha případech výrazné a přirozené. Odpovídají různým historickým a kulturním kořenům, různému biologickému a možná i psychickému vybavení. Obě kultury se přesto navzájem ovlivňují a často dostávají do konfliktu. Zatím o klidném multikulturním soužití nemáme příliš jasnou představu, možná také proto, že věcných diskusí o vzájemných odlišnostech se ve společnosti vede poskrovnu. Málo se známe, a tak se ani nemůžeme navzájem respektovat.
Zavádějící IQ testy
Tvrzení, že mezi různými etniky existují například rozdíly v inteligenci, je velmi citlivé. Není divu. Inteligence je totiž prvním předpokladem ke společenské a profesní úspěšnosti člověka, a to je jedna z nejdůležitějších hodnot naší kultury. Podobně ostrou diskusi nevyvolají pravděpodobně rozdíly ve vnímání rodinných vztahů, u kterých není společenský ideál zdaleka tak vyhraněný. Ochránci práv etnických menšin proto označují výzkumy zabývající se rozdíly inteligence mezi skupinami a etniky za projev rasismu, protože jedno etnikum zdánlivě společensky handicapují. Přitom opakované americké výzkumy potvrdily že inteligenční rozdíly mezi bílými a černými Američany skutečně existují a dosahují v průměru 15 až 20 bodů ve prospěch bílých Američanů. Jiné výzkumy ukázaly dokonce rozdíly IQ mezi Angličany, Skoty, Iry, severními a jižními Evropany. Znamená to, že v americké populaci by byl výrazně vyšší podíl mentálně retardovaných černochů. Na druhou stranu schopnosti adaptačního chování, tedy schopnost vyrovnat se s každodenními situacemi a úkoly neodpovídala u většiny černošské populace mentálně retardovanému člověku.
Kritici srovnávání inteligence různých etnik proto tvrdí, že není úplně jasné, k čemu vlastně měření IQ slouží. Ukazuje se, že některé oblasti mohou být na IQ nezávislé, jako je adaptační chování, částečně i úspěšnost v zaměstnání. Koncept inteligence je pravděpodobně zároveň i společenskou a kulturní konstrukcí a je otázka, zda myšlenkové modely používané v testech mohou sloužit pro jiné národy a kultury. „Je třeba si uvědomit, že průměrná populace má podle definice IQ 100,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. „Jestliže naměříme jiné IQ například pomocí starého testu, neznamená to, že by se IQ změnilo, ale že zastaral nástroj - nadhodnocuje či podhodnocuje. Když přeneseme IQ testy z USA do Čech, rovněž zjistíme, že nadhodnocují přibližně o 10 bodů. Znamená to, že IQ Čecha je o 10 bodů vyšší než Američana? Ne, prostě nástroj je špatně kalibrován, není ‘culture fair’. Správně vytvořený test by měl jak u průměrného Američana, tak u průměrného Čecha naměřit IQ 100. Proto se IQ test musí neustále s měnící se populací kalibrovat. V rámci komunity můžeme srovnávat jednotlivce - můžeme říci, že IQ adoptovaných dětí je vyšší než biologických rodičů až o 14 bodů, jak se zjistilo určitým testem. To je ukázka, jak silný je vliv prostředí na naměřené IQ. Zkrátka, IQ není díky své neurčité definici prostě dobrým srovnávacím nástrojem pro sledování historického vývoje a rozdílů mezi skupinami, jako pohlaví, rasa, věková skupina a podobně. Statisticky i psychometricky se jeví vhodnější, když se nehomogenní podskupiny posuzují zvlášť podle výkonu v přesně vymezené kategorii, například srovnávat v počtech, ve výdrži, nebo naopak v soudržnosti či emocionalitě.“
S těmito námitkami se musel vypořádat i jediný existující český výzkum zabývající se vztahy mezi inteligencí dětí a jejich školním výkonem, který zahrnoval i reprezentativní výběrový soubor 89 romských dětí. Probíhal v roce 2002 na Masarykově univerzitě v Brně a jedním z jeho výsledků byl závěr, že romské děti dosahují statisticky významně nižších výkonů ve všech skórech, a to jak ve verbální škále, kde získaly romské děti v průměru 81,87 bodů, tak i v performační či celkové škále, kde jejich výsledky dosahovaly v průměru 80,06 bodů a 79,58 bodů. „Nepotvrdilo se, že děti z romské komunity podávají nižší výkony ve verbálních subtestech a vyšší výkony v neverbálních subtestech,“ uvádí psycholog a autor výzkumu Jiří Dan. „Relativně nejlepšího výkonu dosahují romské děti v subtestech kódování a subtestu hledání symbolů, zatímco relativně nejslabší výkony podávají v subtestech vědomosti a kostky.“ Autoři výzkumu přitom dávali na případné znevýhodnění romských dětí v testu velký pozor. Ověřili proto před samotným výzkumem, že standardizované testy mohou být použity bez znevýhodnění jak pro české, tak i pro romské děti.
Je otázka, zda mají rozdíly v inteligenci různých etnik biologický, nebo kulturní základ. „Termín ‘biologický základ’ nabízí velmi širokou možnost výkladu,“ říká biolog Jaroslav Petr. „Pokud budeme brát v potaz například samotnou dědičnou informaci - pořadí písmen genetického kódu v lidské DNA, pak je lidstvo úžasně homogenní. Odhaduje se, že variabilita v rámci lidstva činí asi 0,1 %. V tom jsme v přírodě celkem výjimeční. Naši nejbližší živočišní příbuzní - lidoopi - jsou geneticky podstatně proměnlivější. Dvě gorily z téhož afrického pralesa dělí větší genetické rozdíly, než jaké odlišují afrického Pygmeje od aljašského Eskymáka. Plyne z toho závěr, že geneticky jsou si jednotlivé rasy a etnika tak podobná, že nemá cenu mezi nimi rozlišovat. Na druhé straně se ale v poslední době ukazuje, že o funkcích našich genů rozhodují i takzvané epigenetické změny. Ty určují míru aktivity genů a následně ovlivňují celou řadu fyziologických funkcí. Nervový systém není výjimkou. Ukazuje se například, že komponenty potravy schopné uvolňovat při metabolismu metylové skupiny, například cholin, vitamín B12, kyselina listová, betain dokážou inaktivovat některé geny v buňkách. To se projevuje u mláďat, jejichž matky jsou těmito látkami ve zvýšené míře krmeny. Pokusy to dokázaly na myších i potkanech. Například mláďata potkaních samic ‘cpaných’ během březosti cholinem mají větší neurony v hipokampu (části mozku podílející se na ukládání informací do paměti). Tyto neurony rychleji reagují a mají více dendritů. V důsledku toho mají tato mláďata i v dospělosti lepší výsledky testů prověřujících výkonnost mozku.“
„Není jednoduché ani správné dělat přímé paralely mezi člověkem a laboratorními potkany,“ pokračuje Jaroslav Petr, „ale výsledky těchto pokusů naznačují, že všechno je mnohem složitější a že si můžeme v dědičné informaci přinášet na svět určitou zátěž, která nemá nic společného z vlastním pořadím písmen dědičného kódu. Cholin je obsažen například ve vejcích, játrech a mase. Můžeme spekulovat, že se matkám, které nemají v těhotenství dostatečný přísun cholinu, tedy nemají dostatečně vydatnou stravu, rodí děti, jejichž nervový systém nepodává takové výkony, jaké by měl. A to nemluvíme o podvýživě dětí, která má na jejich intelektové schopnosti prokazatelně negativní vliv. Romové se svým biologickým základem neliší od ostatních etnik. Jsou stejní lidé jako my všichni. Podmínky jejich života ale mohou jejich biologické předpoklady významně ovlivňovat ještě před tím, než přijdou na svět. Je třeba brát v úvahu fakt, že zdaleka ne všechno, co je vrozené, je zděděné a dědičné.“
Hlas rodu
Rozdíly mezi inteligencí českého a romského etnika prohlubuje následně i rozdílný přístup ke vzdělání, a to zejména proto, že Romové uznávají odlišné hodnoty než bílí Češi. Pro Romy je důležitější zaměření na rodinu než na práci a školní vzdělávání stojí v jejich hodnotovém žebříčku hluboko pod touhou získat pro svoji rodinu co nejvíc peněz. A i když většina Romů neumí pořádně číst a psát, umí výborně počítat. Hmotné zajištění má být okamžité, nespojují si dohromady školní úsilí, možnost získání výhodné pracovní pozice, a tím i vyššího výdělku. Příčinou je pravděpodobně kulturně hluboce zakořeněná kočovná minulost.
Většina rodičů nemůže také dětem, které nezvládají školu, pomáhat, protože učivo sami neznají. Sami často absolvovali zvláštní školy a školu jako takovou neměli a nemají rádi, protože pro ně znamenala perzekuci a nutné zlo. Motivace chodit do školy je tak obyčejně v celé rodině velmi nízká. Pokud dítě nechce chodit do školy a všemožně se jí vyhýbá, rodiče je nenutí, pokud nejsou pod tlakem sociální péče nebo soudu. Absencí ve škole z pohledu Romů stejně dítě nepřijde o nic podstatného, protože vše, co potřebuje k životu, se naučí ve své rodině. Moudrost je v romské komunitě tradičně vysoce ceněna, nezískávala se ovšem školním vzděláním, ale prostřednictvím vyprávění o zkušenostech starších příslušníků komunity, vyprávěním příběhů nebo pohádek, které jsou v porovnání s klasickými českými pohádkami podstatně bližší realitě života, často se strašidelným, násilným či sexuálním obsahem.
Rodina pro Romy dosud znamená téměř vše, i když se i v tomto případě tato významná kulturní struktura začíná přejímáním konzumních hodnot Romy rozkládat. Tak, jak byli Romové při kočování na okolní společnosti zcela nezávislí, na ostatních členech rodiny byli závislí zcela. Rodina byla zdrojem obživy, měla a stále má ochrannou funkci. Proto se Romové se svojí rodinou velmi identifikují. Tato orientace na kolektivního ducha rodiny ovšem má i svůj rub - vede ke ztrátě osobní zodpovědnosti a ke snížené schopnosti samostatně určovat svůj život - to nebylo pro Romy ani cílem. Na rozdíl od Čechů, kteří za svou rodinu považují prakticky pouze své nejbližší příbuzné, do romské rodiny patří všichni příbuzní, s nimiž žili Romové obvykle pohromadě v jedné osadě či čtvrti a kromě pokrevního příbuzenství je pojily i rodinné tradice a vzájemná solidarita. Romština má na rozdíl od češtiny pojmenování například i pro děti sestřenic či bratranců. Silné kmenové vazby se projevují například až neobvyklou mírou endogamie – manželstvím mezi příbuznými. U olašských Romů je místy až 30 % manželství příbuzenských, což je nejvyšší naměřená hodnota v Evropě, u slovenských Romů je to až 15 % manželství, což vede pochopitelně i k různým patologiím.
Děti a často ani dospělí totiž nerozlišují stupeň příbuznosti například mezi bratrem a bratrancem. Svět dětí splývá se světem dospělých, takže generační spory prakticky neexistují. „Podobně jako jsou obecně chlapci úspěšnější ve střelbě na cíl než dívky, budou i Romové v určitých disciplínách - tedy ne v obecném IQ - lepší či horší než bílá populace,“ říká Jeroným Klimeš. „Například ve vzájemném pomáhajícím chování budou Romové lepší než bílá populace, stejně tak budou lepší i v rodinných vazbách. Možná budou horší v iniciativě, podnikavosti. Hlavní problém srovnávání ve výkonových testech však podle mého názoru spočívá v dělení těchto disciplín na užitečné a bezcenné - vzájemné rodinné či kmenové vazby jsou bezcenné, ale podnikavost je hodnotná.“
Program vzájemného soužití musí tedy respektovat tuto hodnotovou orientaci Romů na rodinu. Proto i každá snaha rozptýlit Romy rovnoměrně mezi českou populaci musela vždy nutně skončit neúspěchem. Daleko důležitější než samostatný život v dobře zařízeném bytě na sídlišti byla možnost žít uprostřed své velkorodiny, a třeba i ve vybydleném bytě. Příslušníci rozvětvených rodin a silných rodů mají dodnes větší autoritu u ostatních a vzájemně si pomáhají. Tato rodová příslušnost se promítá i do kulturních či politických struktur, kde je řada takových subjektů tvořena v jednotlivých městech vždy příslušníky určitých rodin. Z toho ovšem vyplývá také řevnivost mezi nimi a nejednotnost romského společensko-politického hnutí jako celku.
Nutnost společného života mezi bílými Čechy a Romy se promítá do vzájemného kulturního ovlivňování, ať už chceme, nebo nechceme. „I extrémní postoje vůči Romům znamenají, že nás problematika Romů nějak ovlivňuje,“ říká Jeroným Klimeš. „Už to, že Psychologie dnes vydává článek o Romech, je známkou asimilace tohoto problému do našich životů a do české kultury. Například Petr Bakalář možná nemá cikány rád, ale přesto s nimi žije, byť v mysli, více a mnohem intenzivněji než mnoho z nás, protože na ně myslí každou chvíli. Takto jej Romové formují a stávají se součástí jeho osobnosti. Tento jev je typický pro všechny protivníky - čím urputněji spolu zápolí, tím více se stávají podobnými a tím více se též nenávidí, protože nenávist je úměrná míře podobnosti. Ať už zjistíme, že rozdíly mezi Čechy a Romy vyplývají z genů či z prostředí, výsledek bude stále stejný - musíme udělat vše proto, abychom mohli s Romy žít a oni s námi. Problém je v sociální zdi, která existuje mezi mnou a cikánem. Většina cikánů je mnohem inteligentnější než moje nevlastní stará babička, ale přesto se stýkám se svou babičkou a mám ji rád, ale s cikány se nestýkám, i když proti nim v zásadě nic nemám. Tedy není problém v měření psychických a sociálních rozdílů, ale v praxi reálného vzájemného styku.“
Rámeček: Láska k dětem
Láska k dětem bývala pro Romy příslovečná. Je v ní ale přítomna výrazně pudová složka, zatímco sebekázeň a obětavost jsou méně výrazné. Děti v rodinách nemají žádné povinnosti (kromě péče o vlastní sourozence), mohou si všechno dovolit, nejsou vychovávány v našem smyslu slova. Jedí, když mají hlad, vstávají, až se samy probudí, jdou spát, až se jim chce, třeba o půlnoci. Učí se tak, že pozorují své okolí. Romské matky milují své děti až nekriticky. K tomu přistupuje psychická nezralost matek (6 % rodiček je mezi 14-16 roky, což je třikrát více než u neromských matek, asi 19 % žen rodí poprvé v šestnácti letech). Proto je až 60 % dětí v dětských domovech romského původu, z nichž téměř polovina jsou děti svobodných matek. U dětí je častá mentální i fyzická retardace: v raném věku chybí kvalitativní i kvantitativní složka potravy, hygiena je slabá, děti často žijí ve špatně vytápěných místnostech. V šesti letech často bývají hmotnostně hluboko pod normou umožňující přijetí do školy (dívky 17 kg, chlapci 19 kg). Romské děti v dětských domovech trpí deprivací a postižením v oblasti řeči. Víc než jiné potřebují náhradu rodiny. S adopcemi je ovšem poměrně mnoho varujících zkušeností.
Rámeček II.: Zvláštnosti romské psychiky
Podle sborníku Práce s romskou mládeží.
Rámeček II.: Testy IQ nejsou vhodné pro všechny
Když se ruský psycholog Alexander Luria a jeho kolegové snažili vymyslet test logického myšlení vhodný pro negramotné zemědělce v centrální Asii, používali spíše materiály, které byly konkrétní a bližší chápání zemědělců. Nedostali se ale nikam. Jako test sylogistické logiky uvedli například následující problém:
Daleko na severu, kde sněží, jsou medvědi bílí.
Nová Zemlja leží na dalekém severu a pořád tam svěží.
Jakou barvu mají medvědi v Nové Zemlji?
Odpovědi zemědělců byly následující:
Jak to mám vědět? Nikdy jsem na severu nebyl.
Proč se mě na to ptáte? Vy jste cestoval, já ne.
Někdo mi říkal, že jsou ti medvědi bílí, jenomže on pořád lže.
Dokazuje to snad, že zemědělci nejsou schopni logického úsudku? Samozřejmě že ne. Všechny tyto odpovědi, ačkoliv nejsou takové, jaké psychologové očekávali, v sobě nesou důkazy implicitní logiky. Nemůžete věřit lhářům; někdo je lhář, proto ačkoliv říká, že jsou medvědi bílí, nemuselo by to tak být. Někdo, kdo více cestoval, bude asi na otázku o dalekých zeních umět odpovědět lépe; vy jste více cestoval, takže asi znáte odpověď na tuto otázku lépe než já, tak proč se mě tak hloupě ptáte? Není pravda, že by tito zemědělci neuměli logicky uvažovat, jen nerozuměli pravidlům té zvláštní hry, kterou se s nimi psychologové snažili hrát.
Další příklad z Luriovy práce zaznamenali také jiní psychologové pracující s jinými skupinami. V západních společnostech rozdělují děti během svého vývoje svět stále více do taxonomických kategorií. Předměty: nůž, vidlička, lžíce, pomeranč, jablko, banán rozdělí na nástroje a na ovoce. Pokud mají ze skupiny předmětů: kladivo, pila, sekera, kláda vyřadit jeden předmět, není pro ně žádný problém vyřadit kládu. Ne tak pro Luriovy zúčastněné. Jejich typické odpovědi zněly: „Všechny patří k sobě. Pilu a sekeru potřebujete k tomu, abyste dřevo nařezali, kladivo proto, abyste do dřeva tloukli.“ Když dostali odpověď, že podle někoho mezi ně nepatří kláda, odpověděli: „On už asi má dost dřeva na zátop, ale my ne.“
Než aby řadili předměty do taxonomických kategorií, dávali do jedné skupiny sérii předmětů, které mohou použít k dosažení určitého cíle. Kdo může tvrdit, že jeden způsob řazení je „inteligentnější“ než jiný? Jeden africký rolník přiřadil ze skupiny nástrojů a ovoce k sobě nůž a pomeranč, protože nožem pomeranč oloupe - tak by podle něj předměty rozdělil moudrý muž. Když se ho výzkumníci zeptali, jak by předměty rozdělil blázen, rychle rozdělil nástroje do jedné skupiny a ovoce do druhé.
Musíme mít na paměti, že standardní testy IQ byly určeny k tomu, aby měřily znalosti, intelektuální dovednosti a kognitivní schopnosti ceněné v západních vyspělých společnostech, zvláště pak schopnosti ceněné vzdělávacím systémem v těchto zemích. To mohou také dobře splňovat. Ale nemáme důvod předpokládat, že ostatní kultury a společnosti sdílejí stejné hodnoty. Zadávání takových testů lidem z jiných kultur nám může říci, zda sdílejí nebo nesdílejí stejné hodnoty, ale už nám nemusí mnoho napovědět o jejich inteligenci.
Úryvek z knihy Mackintosh, N. J. (2000). IQ a inteligence. Praha: Grada Publishing.
Vzdělávání romských dětí v číslech:
třídě propadá 22 % romských dětí
čtrnáctkrát častěji propadají
pětkrát častěji dostávají zhoršenou známku z chování
třicetkrát častěji ukončují povinnou školní docházku v nižším než 8. ročníku
dvacetosmkrát častěji jsou přeřazováni do zvláštních škol
téměř 90 % Romů nepřekročilo hranici základního vzdělání. U žen bývá chápavost obvykle nižší než u mužů. Zřejmě to není otázka inteligence (některé statistiky tomu přímo odporují), ale častějšího styku romských mužů s neromským světem a myšlením.
přes 50 % dětí navštěvujících zvláštní školy v ČR jsou Romové, v SR dokonce 80 %.
Ve ZvŠ končí i velmi bystré děti. Nicméně ve všech běžných testech, včetně manipulačních zkoušek a testu inteligence, vycházejí romské děti v průměru podstatně hůř. Psychologové budou muset přijít s metodikou, která je romským dětem přiměřená. Příčinou této skutečnosti není mentální retardace, ale sociální zanedbanost.
Podle sborníku Práce s romskou mládeží.
Poznámka na okraj:
Romská pravda:
Zatímco pro příslušníky evropské kultury je pravda výpovědí shodnou s objektivní skutečností, tedy kategorií formálně logickou, je pro Romy pravda kategorií morální. Pravda je to, za co dám ruku do ohně, a to se samozřejmě často nemusí shodovat s objektivní skutečností.
Literatura:
Mackintosh, N. J. (2000). IQ a inteligence. Praha: Grada Publishing.
Dan, J. (2002). Inteligence a školní výkon ve vývoji a vzájemných souvislostech. Brno: Masarykova univerzita.
Kolektiv autorů (2001). Práce s romskou mládeží. Sborník odborného semináře. Praha: Salesiánská provincie.