Dnes si jedna klientka posteskla, že jí kamarád nezaplatil roční mzdu - 250.000 Kč. Tak jsem si tipl, že to asi nebyl Rom. Taky že nebyl. Smutně jsem přitakal, že i mě, pokud někdo v životě pořádně okradl, tak to nikdy nebyl Rom, ale jen dlouhá řada bílých. A to nehodlám ani komentovat státní dluh, kde moje rodina bez vlastního přičinění najednou prý dluží něco přes půl miliónu korun (http://www.verejnydluh.cz/). Tak si říkám, že až mě Romové taky okradou o víc než půl miliónu, možná budu mít konečně důvod na ně nadávat. Do té doby, pokud se chci pořádně rozzuřit, stačí si vzpomenout na nějaké vykutálené "přátelé" z řad bílých...
Obávám se, že moje zkušenost není nijak vyjímečná. Okrádáme se navzájem, ale vztek, jak vidíme, se směřuje převážně na Romy. S finanční krizí se tyto tendence jen přiostřily. Bohužel z tohoto faktu nevyplývá žádný návod pro naše vlastní jednání při kontaktu s Romy. Lidé mají sklon se polarizovat do dvou extrémů. Jedni Romy idealizují a až nekriticky obhajují. Ti druzí je systematicky zavrhují. Ať ale inklinujeme k té či oné skupině, jak se máme chovat k Romskému klukovi, co stojí vedle nás na zastávce tramvaje? Odpověď na tuto otázku jsem dlouho sám hledal, a tak možná oceníte i odpověď, které se mi dostalo.
Třebaže již nějakou dobu není mezi námi, naklonil se ke mně sám veliký Hippokrates a pošeptal mi: "Vždyť je to jednoduché, Jerome, především neškodím, ne?" Tato věta (primum non noceo) je abstrahovaná z jeho přísahy a definuje postoj lékaře k pacientovi, psychoterapeuta ke klientovi a nevidím důvod, proč ji neaplikovat i v našich mezilidských vztazích všude, kde je to možné a rozumné.
Když se potkám s Romem, samozřejmě nevím, kdo to přede mnou stojí. Není důvod ho apriori zavrhovat ani idealizovat, není důvod se s ním hned kamarádit, ani se mu křečovitě vyhybat. Můžeme dle libosti dělat to či ono, ale v jednom by každý z nás měl mít jasno: Ten Rom by ze setkání se mnou neměl odejít horší, než když mě potkal. Může odejít nezměněn, může být v lepším stavu, ale neměl by odcházet horší člověk.
To v praxi znamená třeba, že se nenechám hloupě okrást a že si dám pozor na své věci. Protože dám-li svou neopatrností druhému příležitost, aby mě okradl, odejde ten druhý ze setkání se mnou sice obohacen o mé věci, ale morálně v horším stavu, než když mě potkal. Pokud mohu svou opatrností zabránit, aby se druhý člověk nestal zlodějem, je samozřejmě mou povinností to udělat. Když ochráním sám sebe, mohu se svobodně rozhodnout, zda ve vstřícných krocích půjdu dále, nebo zda budu pasivnější.
Například jednou takhle sedím na nádraží v čekárně a tu ke mě přišla asi čtyřletá romská holčička. Mohl jsem ji odbýt, ale já se s ní dal do řeči. Jen jsem si pro jistotu dal batoh na druhou stranu s větou: "aby nám nepřekážel" Milou holčičku jsem si posadil k sobě a puštěl jsem jí různá videa z počítače. Mezi tím přišla i její máma, zda prý nevím, kdy jede autobus do Stockholmu. Tak jsem jí to vyhledal.
Pravda nevím, co z té holčičky nakonec vyroste. Možná to bude šlapka, možná zlodějka, možná umře na předávkování drogami. To vše ale je za mým akčním rádiem. To já nemohu ovlivnit. Já jsem mohl ovlivnit pouze tu půlhodinovou interakci na nádraží Holešovice. Tam Klimeš udělal, co bylo v jeho silách - nenechal se okrást a potěšil jednu matku s dcerou. Svět sice nespasil, ale určitě nezhoršil. Zkrátka řídil se zásadou: Především neškodím.
Jakkoli primitivně vypadá tato zásada, Češi se jí moc neřídí. Například koluje Internetem tento vtip nevtip: Přijde Rom do hospody, kde je puštěný fotbalový zápas. Zeptá se: "Jak hrají naši?" Odpovědí mu je za smíchu celé hospody: "Vaši vůbec nehrají!" Za tuto neomalenost by si měla celá hospoda nafackovat. Z této interakce dotyčný neodešel jako lepší člověk, protože všichni štamgasti mu takto dali najevo, že on se mezi "Čechy" nikdy asimilovat nemůže. I kdyby stokrát chtěl - "Jeho" nikdy hrát nebudou.
Podobný zážitek popisuje i Iveta Pape (Jak pracovat s romskými žáky, Slovo 21, 2007): "Poté co Češi vyhráli hokejové mistrovství světa v Naganu, romská dívka spolu s ostatními dětmi z pražského sídliště vesele a hlasitě cestou do školy skandovala: 'Naši kluci vyhráli! Naši jsou mistři!' Před školou ji zastavili spolužáci a zakázali jí skandovat tato hesla s odůvodněním, že přece není Češka a tudíž nemá právo něco takového říkat."
Osobně mohu říci, že je to velmi příjemný pocit či identita: Procházet tím širým světem a vědět, že já neškodím. O důvod víc ještě jednou poděkovat Hippokratovi za to, že nemusím přemýšlet, zda jsem či nejsem lepší než Romové, zda oni dělají totéž či ne, zda bych náhodou neměl dělat víc, než dělám, zda bych je měl vyhledávat nebo se jim vyhybat, zda je mám mít rád nebo nerad. Podle Hippokrata naprosto postačí mít subjektivní jistotu neškodnosti až užitečnosti, když mě nebo Vás osud zavane do nějaké té interakce s Romem.