Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2003
Kdo by si nepamatoval na vtip začínající otázkou: Kdy bude v Čechách dobře? Odpověď zněla: „Už bylo...“ Tento vtip odrážel normalizační kocovinu po roce 1968 a obsahoval v sobě hlubokou pravdu. Komunistická ideologie vycházejíc z laické iluze se domnívala, že k revolucím dochází v okamžiku, kdy je nejhůře, kdy už dělník-revolucionář nemá co ztratit. Avšak oba naše převraty, jak 1968, tak 1989, se dostavily v době, kdy se u nás dařilo relativně lépe. Je zřejmé, že 60. léta představovala velké uvolnění oproti stalinským čistkám let padesátých, stejně tak hnijící socialismus let osmdesátých nejsou sedmdesátá léta po invazi.
Tento jev je znám již dávno. Alexis de Tocqueville (http://www.tocqueville.org) byl francouzský aristokrat, který za svého života v Americe napsal knihu Starý režim a revoluce (1856), kde píše: "Není to vždycky tím, že by se ve společnosti, ve které dojde k revoluci, změnily věci k horšímu. Většinou k ní dojde tak, že lid, který bez odmlouvání – jako by je vůbec necítil – podporoval ty nejtvrdší tyranské zákony, je násilně svrhne v okamžiku, kdy se jejich břímě ulehčí. Společenský pořádek zničený revolucí je téměř vždy o něco lepší než ten, který mu bezprostředně předcházel, a zkušenosti ukazují, že obecně nejnebezpečnějším okamžikem pro špatnou vládu je ten, ve kterém se pokouší o reformu. Jenom velký genius může zachránit vladaře, který se rozhodl ulevit svým poddaným po období dlouhého útlaku. Zlo, které byl trpělivé snášeno jako něco nevyhnutelného, se zdá být nesnesitelné v okamžiku, kdy se objeví možnost úniku z jeho moci. Veškerá týrání, která se odstraní, jako by bylo přihozena na váhu těch, jež zůstávají, a tak je jejich pociťování mnohem bolestnější. Zlo se, pravda, zmenšilo, ale jeho vnímání se stalo mnohem ostřejší. Feudalismus na vrcholu své moci nikdy nepodněcoval Francouze k takové nenávisti jako v předvečer svého zániku. I ty nejmírnější činy absolutistické moci Ludvíka XVI. se snášely mnohem hůře než veškerý despotismus Ludvíka XIV."
Kdyby tedy Karel Marx více četl své o něco starší vrstevníky, tak by mohl být marxismus-leninismus o blud lehčí. Kdyby jsou však chyby, takže lidové masy se nechovaly podle pouček z bolševických příruček, ale spíše podle zákona relativní deprivace, kterým psychologie a sociologie odpovídá na otázku: Proč se lidé bouří, když se již svítá na lepší časy a ne když je nejhůře?
Slovo relativní se často používá ve významu pochybný, subjektivní, ale původem z latiny však znamená „vztažný“. Tedy ani teorie relativity neznamená, že všechno je pochybné či subjektivní, ale popisuje vztah dvou pohybujících se soustav souřadnic. Stejně tak i relativní frustrace neznamená, že si někdo namlouvá, že je mu zle, například podle bonmotu G. B. Shaw: ‚Pesimista je člověk, který se necítí dobře, když se dobře cítí, protože se obává, že se bude cítit hůře, až se bude cítit lépe.‘ Relativní frustrace však vysvětluje, jak se lidská spokojenost odvíjí od vztahu mezi očekáváním a stávající situací.
Životní prožívání duševně zdravého člověka má paradoxně sklon se v čase stabilizovat vždy tak, že uspokojení ze života mírně převyšuje frustraci z útrap. Tento zákon je až neuvěřitelně neúprosný. Například zjišťuje se, že životní pohoda (wellbeing) je vcelku nezávislá na tom, kolik máte peněz. Tedy jak bohatí, tak chudí jsou v průměru stejně šťastní. Podobně i traumata, která člověka postihnou, sice bezprostředně vedou k depresi, ale ta má sklon do třech měsíců až půl roku přirozeně odeznít. Pokud deprese neodeznívají, pak je to známkou, že se rozjela jiná porucha, která již není bezprostřední reakcí na prožité trauma. Dlouhodobá životní spokojenost je tedy více závislá na osobnosti člověka než na tom, v jakých absolutních podmínkách žije.
To, co člověka bolí nejvíce, jsou ne stavy, ale přechody: Přechody z lepšího stavu do horšího. Například okamžik, když člověk zjistí, že má nevyléčitelnou nemoc, nebo zmíněný druhý příjezd „osvobozenecké“ Rudé armády, který pohřbil naděje celého národa. Tento okamžik je nejhorší. Po čase totiž člověk projde všemi známými pěti fázemi – popření, agrese, vyjednávání, deprese, smíření, tak se opět adaptuje na novou situaci a nastaví se jeho dlouhodobý standart životní spokojenosti, kde životní naděje zpravidla mírně převyšuje životní útrapy.
Tato závislost existuje i druhým směrem: Není nic opojnějšího než euforický přechod z horšího do lepšího. Toto nadšení může dosvědčit téměř každý pamětník Pražského jara či Sametové revoluce.
Když známe tyto zákonitosti, pak můžeme pozorovat iluze. Například, že lidé, kteří začínají pracovat s mentálně postiženými, mívají depresivní stavy a pocit, že mentálně postižení musí trpět. Není tomu tak. Psychické stavy mentálně postižení poměrně věrně kopíruje náladu, kterou jim navodí zdraví pečovatelé. Stejně tak žebráci a bezdomovci využívají pateticky ztrápených gest, aby vylákali ze střední třídy peníze, ale mnoho z nich je se svým životním stylem vcelku spokojeno a vyrovnáno. To bývá příčinou selhání tzv. pomáhajících či socializačních programů, kdy se zjistí, že velká většina o žádnou zásadní pomoc nestojí. To se týká rovněž adaptace na vězení či prostředí dětského domova – po určité době strávené na těchto místech lidé již o pomoc nestojí a uslyšíme od nich výroky typu: „Ve vězení je dobře.“ Čtenář si též může domyslet důsledky, které tato zákonitost má na vztahy v milostných trojúhelnících.
Vyzbrojeni tímto poznatkem se vraťme do roku 1967, kdy se poměry již začaly uvolňovat. Tím reálná situace překonala dlouhodobá očekávání. Období, kdy realita překonává očekávání, jsou dočasná a nestabilní a rychle vedou k nárůstu očekávání a nereálných nadějí a opojnému pocitu štěstí. Ty pak byly motorem dalších rychlých sociálních změn, například vymizení cenzury ap. Zastavit takový živelný nárůst očekávání téměř nemožné, jak napsal již zmíněný Alexis de Tocqueville. Snad pět „bratrských“ armád bylo schopno zastavit tyto sny. Avšak za jakou cenu. Následovat mohl jen mimořádně hluboký propad do deprese, protože padalo se ne z reality, ale z růžových snů a bláhových očekávání.
Nic člověka nebojí víc, než ztráta něčeho, co má na dosah ruky, něčeho, o čem se domnívá, že na to má nárok a právo. Nicméně každá deprese, která je reakcí na trauma, je dočasná. Samozřejmě, že v lidech zůstává zahořklost a desiluze, ale přesto se vrací zpět do dlouhodobé psychické stability, která je neutrální či mírně pozitivní.
Na tuto stabilitu pak řada lidí s nostalgií vzpomíná jako na něco víceméně pozitivního a žehrá na stávající sociální nejistoty. To je ovšem další iluze – zkrátka v neklidných dobách se jeví polozapomenutá stabilní období jako lepší, a to téměř bez ohledu na to, že byla absolutně nesouměrná, například co se týkalo svobody, životního standardu, informovanosti ap.
Nyní si tedy již může čtenář odpovědět na otázku: Kdy tedy bude v Čechách dobře?
6908