recenze

2., doplněné a přepracované vydání (1. vydání 2003)

Grada Publishing, a.s., Praha, 2009

288 stran, přibližně B5 formát

Text je rozdělen do tří částí a ty pak do 15. kapitol se seznamem literatury, věcným a jmenným rejstříkem. První část pokrývá teoretické základy rodinné terapie – jazyk, metafory, gender, komunikace. Druhá část popisuje formy, proměny a realie rodin včetně práce s genealogií. Třetí část – praktická – seznamuje s průběhem terapie a jednotlivými druhy klientů – jednotlivci, páry, dětmi, psychosomatickými pacienty, otázky životních ztrát a rodinného násilí. V závěru po etických otázkách následuje poutavý přehled české rodinné terapie a vzpomínka na Dr. Špitze.

Kniha je přehledně, byť nekonsistentně strukturovaná. Obsahuje mnoho zajímavých příkladů z praxe, které ilustrují odborný text. Příklady jsou vhodně odlišeny piktogramem a odlišným řezem písma. Celkově však je kniha po formální stránce odbytá. Jeví se jako pelmel různých textů obou autorů pospojovaných horkou jehlou. Zejména k zlosti je práce s odbornou literaturou. Seznam odborné literatury asi vznikl stylem “co dům dal”, prostě hlavně, aby tam nějaký ten seznam literatury byl. Obsahuje mnoho knih, které v textu vůbec nejsou zmíněny a naopak. Například na Minuchina se odkazuje poměrně dlouhý text, ale v seznamu literatury naprosto chybí. Též citace odborné literatury v textu je vcelku nahodilá. Někde autoři na literaturu odkazují v poznámkách pod čarou, ale tyto publikace pak nejsou uvedeny na konci knihy. Dlouhé pasáže však neobsahují odkazy na odbornou literaturu žádné, i když jsou zjevně převzaté.

Například zaujala mě věta: “Děti, jejichž pohyby nejsou rytmicky synchronizované s jejich řečí, bývají vnímané jako neklidné nebo hyperaktivní, i když se kvantitativně nehýbou více než děti se synchronizovanými gesty.” Podobně je zajímavý vhled do souvislosti celibátu a omezování moci dědičných rodinných klanů. Bohužel obě informace jsou bez udání zdoje. Každopádně bych rád zdůraznil, že nepodezírám autory z plagiarismu, ale spíš z lenosti.

Stejně odbyté jsou i oba rejstříky. Chybí v nich nejen řada osobností (Brunner, Wampold ap.) či použitých termínů (např. matrifokální rodina, liminální fáze, přechodový rituál, paralelní identita ap.), ale dokonce i termíny systemické terapie (např. systém řízený problémem). Zasmál jsem se, když jsem z rejstříku zjistil, že sociolog Max Weber se asi skloňuje podle vzoru čutora.

I genealogické značky v příloze jsou jak chybné – “potrat” vypadá stejně jako “sňatek v roce…”, tak i pro praktickou práci neúplné. Jak například zakreslit samoživitelku, či že někdo má děti s předchozím partnerem? To naznačuje, že autoři při psaní na čtenáře moc nemysleli a ignorovali i otázku praktické upotřebitelnosti své knihy.

Občas čtenář narazí na nesrozumitelné partie, ale ty většinou souvisejí s postmoderním filosofováním, tedy pokud je čtenář přeskočí zřejmě o nic nepřijde. Posuďte sami, co asi mohou znamenat výroky: “Terapie” i “rozhovor” jsou metafory… “Terapeutický rozhovor” je metafora smíšená.” Těžko říci, co to má znamenat, protože ani akademický slovník s definicí metafory nám moc nepomůže “Metafora je přenášení významu na základě vnější podobnosti denotátů týkající se tvaru (např. zub pily), barvy (např. křídový obličej), umístění (např. čelo průvodu), rozsahu (např. kapka štěstí), funkce (např. hlava rodiny)” Opravdu nechápu, jaké denotáty či podobnosti měli autoři na mysli. V textu totiž autoři nenabízejí vlastní definici ani metafory, natož smíšené metafory. Ale celkově je možno říci, že myšlenky, které chtěli autoři říci, jsou vyjádřeny srozumitelně, tedy kniha je v zásadě čitelná.

Uvědomuji si, že kniha dala autorům hodně práce, proto nerad říkám, že když jsem přivoloval napsat tuto recenzi, měl jsem od ní větší očekávání. Když někdo aspiruje na všeobjímající, systemické pojetí, očekával bych, že nebude popisovat příznaky akutního šoku (F43.0) pod hlavičkou posttraumatické stresové poruchy (F43.1; str. 229). Též není vyloučena možnost počínající demence, když se najednou 70letý muž začně ženy ptát, kde je v bytě lednička a vykazuje změny osobnosti (str. 202) ap. Též mě zaráží naprostá absence psychohygienických, relaxačních, meditačních technik, například práce s dechem či jiné stabilizační techniky u klienta, který popisuje násilnou smrt manželky.

Hlavně ale mám autorům za zlé, že ani podrobné přečtení jejich knihy mi nedává odpověď na základní otázky – jak poznat, kdy člověk provádí dobře či špatně nejen systemickou terapii, ale třeba i prosté cirkulární dotazování. To, co jsem se z knihy o něm dozvěděl, vystihl Jára Cimrman jedinou větou svého inspektora: “Ptejte se, na co chcete: na ženu, na děti, na mládí – těkejte, těkejte.” To v jiných psychologických knihách totiž nalézám.

Text je naproti tomu prošpikován odkazy stylu: Vše můžeme podrobit dekostrukci, ale jsme při tom zákonitě nedůslední; nevíme, jak to je, ale jen, co se o tom říká; nezjišťujeme, kdo má pravdu atd. To vše vyvolává spíš pocit, že systematická terapie je jakási “cochcárna”, kde si každý každý těká, jak chce, jen to musí umět efektně a “postmoderně” zdůvodnit. Což doufám není pravda, proto z knihy mám celkově pocit, že jí chybí tak dva roky pečlivé práce.

Celková známka 3.

recenze

2., doplněné a přepracované vydání (1. vydání 2003)

Grada Publishing, a.s., Praha, 2009

288 stran, přibližně B5 formát

Text je rozdělen do tří částí a ty pak do 15. kapitol se seznamem literatury, věcným a jmenným rejstříkem. První část pokrývá teoretické základy rodinné terapie – jazyk, metafory, gender, komunikace. Druhá část popisuje formy, proměny a realie rodin včetně práce s genealogií. Třetí část – praktická – seznamuje s průběhem terapie a jednotlivými druhy klientů – jednotlivci, páry, dětmi, psychosomatickými pacienty, otázky životních ztrát a rodinného násilí. V závěru po etických otázkách následuje poutavý přehled české rodinné terapie a vzpomínka na Dr. Špitze.

Kniha je přehledně, byť nekonsistentně strukturovaná. Obsahuje mnoho zajímavých příkladů z praxe, které ilustrují odborný text. Příklady jsou vhodně odlišeny piktogramem a odlišným řezem písma. Celkově však je kniha po formální stránce odbytá. Jeví se jako pelmel různých textů obou autorů pospojovaných horkou jehlou. Zejména k zlosti je práce s odbornou literaturou. Seznam odborné literatury asi vznikl stylem “co dům dal”, prostě hlavně, aby tam nějaký ten seznam literatury byl. Obsahuje mnoho knih, které v textu vůbec nejsou zmíněny a naopak. Též citace odborné literatury v textu je vcelku nahodilá. Někde autoři na literaturu odkazují v poznámkách pod čarou, ale tyto publikace pak nejsou uvedeny na konci knihy. Dlouhé pasáže však neobsahují odkazy na odbornou literaturu žádné, i když jsou zjevně převzaté.

Stejně odbyté jsou i oba rejstříky. Chybí v nich nejen řada osobností či použitých termínů, ale dokonce i termíny systemické terapie (např. systém řízený problémem).

I genealogické značky v příloze jsou jak chybné – “potrat” vypadá stejně jako “sňatek v roce…”, tak i pro praktickou práci neúplné. Jak například zakreslit samoživitelku, či že někdo má děti s předchozím partnerem? To naznačuje, že autoři při psaní na čtenáře moc nemysleli a ignorovali i otázku praktické upotřebitelnosti své knihy.

Občas čtenář narazí na nesrozumitelné partie, ale ty většinou souvisejí s postmoderním filosofováním, tedy pokud je čtenář přeskočí zřejmě o nic nepřijde. Ale celkově je možno říci, že myšlenky, které chtěli autoři říci, jsou vyjádřeny srozumitelně, tedy kniha je v zásadě čitelná.

Uvědomuji si, že kniha dala autorům hodně práce, proto nerad říkám, že když jsem přivoloval napsat tuto recenzi, měl jsem od ní větší očekávání. Když někdo aspiruje na všeobjímající, systemické pojetí, očekával bych, že nebude popisovat příznaky akutního šoku (F43.0) pod hlavičkou posttraumatické stresové poruchy (F43.1; str. 229). Též není vyloučena možnost počínající demence, když se najednou 70letý muž začně ženy ptát, kde je v bytě lednička, a vykazuje změny osobnosti (str. 202) ap.

Hlavně ale mám autorům za zlé, že ani podrobné přečtení jejich knihy mi nedává odpověď na základní otázky – jak poznat, kdy člověk provádí dobře či špatně nejen systemickou terapii, ale třeba i prosté cirkulární dotazování. To, co jsem se z knihy o něm dozvěděl, vystihl Jára Cimrman jedinou větou svého inspektora: “Ptejte se, na co chcete: na ženu, na děti, na mládí – těkejte, těkejte.” Text je naproti tomu prošpikován odkazy stylu: Vše můžeme podrobit dekostrukci, ale jsme při tom zákonitě nedůslední; nevíme, jak to je, ale jen, co se o tom říká; nezjišťujeme, kdo má pravdu atd. To vše vyvolává spíš pocit, že systematická terapie je jakási “cochcárna”, kde si každý každý těká, jak chce, jen to musí umět efektně a “postmoderně” zdůvodnit. Což doufám není pravda, proto z knihy mám celkově pocit, že jí chybí tak dva roky pečlivé práce.

Celková známka 3.