PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2021-02-06
Rodina, stejně jako partnerská láska a možná i náboženství z evolučního pohledu vznikly k tomu, aby se zvýšila pravděpodobnost přežití dětí. Ano, zní to tím více banálně, čím méně rozumíme evoluci. Pojďme si k tomu něco říci.
Šimpanz má malou hlavu a velkou pánev. Člověk má velkou hlavu a malou pánev. Bohužel velká hlava musí při porodu projít malou pánví.
Samičky savců, zejména lidí, mají dvě až tři podivné libůstky. Je to samozřejmě kojení, pak výběr chytrých samců. Obojí spolu souvisí. Například pávici nezajímá mozek páva, ale jeho ocas. Proto pávovi narostl do nelidských či spíše nepávích rozměrů. Ženy zajímá mozek muže. Oslní je svým ostrovtipem a výmluvností více než čímkoli jiným. I to má podobné důsledky. U savců obecně neustále narůstá poměr velikosti mozku k tělu. Jenže to má jeden háček – ženy musejí při porodu tuto hlavu protáhnout skrze svůj pánevní otvor. To u většiny savců není problém, pánve mají dostatečně velké. U lidí to narazilo na jejich třetí libůstku, a totiž na chození. Stačí jeden pohled na velmi změněné dolní končetiny a je jasné, že všichni, kdo měli nohy podobné opicím záhy vymřeli. Ke chození je výhodná co nejmenší pánev. Mozek nakynul díky pohlavnímu výběru žen, pánev se jim zmenšila díky chůzi a ženy začaly houfně umírat při porodech. Zkrátka ženy by měly slevit ze svých přemrštěných nároků: Buď balit muže s malým mozkem, nebo přestat chodit a zpět na stromy, aby se mohla pánev zase zvětšit. Vtip ale stranou, co s tím?
Lebka Autralopitheka a novorozence. Za ten opuchlý knedlík na hlavě může ženský pohlavní výběr - mají rady chytré muže.
Příroda na to zareagovala tím, že začala rodit děti předčasně. V podstatě každé nemluvně je ve srovnání s mláďaty jiných druhů nedonošencem. Například dítě začíná chodit v jednom roce. Kdyby děti měly po narození chodit, muselo by těhotenství trvat dva roky, ale hlavně nikdo by to dítě nedostal skrz pánev. Důsledkem toho je, že „těhotenství” u lidí sice trvá také dva roky, ale ten druhý rok matka dělá dítěti inkubátor, víceméně celý rok ho nosí na rukou. S dítětem na rukou se ale špatně loví zvěř, špatně se obstarává potrava, o obraně či útěku ani nemluvě. Co s tím?
Názorný rozdíl mezi nošenci a hnízděnci. Lidé jsou nošenci, a tak je jasné, proč ženy rodí jen jedno dítě a rok mu dělají chodící inkubátor.
Tím se dostáváme k našemu tématu – k rodině a partnerské lásce. Přežila nemluvňata těch žen, se kterými samci zůstali i po říji. Zní to strašně, ale je to tak. To, co muže drží u žen, je láska. Taková neviditelná páska, která každé odpoledne táhne lidi k sobě. Proto se nám odpoledne začíná stýskat a máme chuť se vrátit domů. Přežily děti těch rodičů, kteří měli tuto potřebu se k sobě odpoledne vracet.
Typická pleistocénní rodinka - matka s příručním mobilním "inkubátorem" a navázaný otec, kterého odpoledne ke stanu přitáhla láska k ženě, evolučně úspěšná babička s vysokou inkluzivní fitness (zpravidla matka matky) a 3-4 děti, z nichž cca 1/4 nedožije 6 let. V popředí koevolující živočišný druh (canis lupus f. familiaris). Stany v pozadí naznačují teritoriální rozdělení lidské society.
Tato láska se zřejmě odvozuje z několika zdrojů. Jedním je čistě rozmnožovací pud, který je velmi starý. Mladším zdrojem, který přitahuje muže k jeho ženě, je přetvořená vazba matka – dítě. Ta souvisí s kojením. Kojení vyžaduje od živočichů poměrně velkou inteligenci. Dítě musí být přitahováno k matce, matka musí tuto blízkost snést a nesežrat ho, ale hlavně musí své dítě poznat a zapamatovat si ho, což u hloupějších druhů bývá problém.
Chování, které nepozorujeme u opačného pohlaví. Mužská fascinace prsy jako vzpomínka na dávnou citovou deprivaci.
Důsledky této vazby matka-dítě dodnes vidíme na mužské pohlavní volbě. Stejně jako páv musí nosit velikánský ocas, protože se líbí samičkám, tak ženy se celý život musejí tahat s prsy, protože se líbí mužům. To nám dává i odpověď, ze kterých mužů se rekrutovali ti, jejichž geny se dnes honosíme. Byli to ti, kteří byli předčasně odstaveni od prsu. Celý život jim prs chyběl, a proto si vybírali ty ženy, kterým prsa po kojení nesplaskla jako u jiných druhů. I ženy mateřský charakter této vazby stále pociťují, když si stěžují, že muž je jakoby jejich třetí dítě. Často též vidíme jakousi kvazisourozeneckou rivalitu mezi otcem a ostatními dětmi o čas ženy.
Leze bába do bezu, já tam za ní polezu. Kudy bába, tudy já. Budeme tam oba dva.
Když vnouček do šesti let chodí s babičkou, nejen se nedostane do nebezpečných situací,
ale ještě se dozví návody, jak být evolučně úspěšným jedincem, kterým každá babička je.
Jenže ženě ke zdárné výchově nestačí jeden celý muž. Nestačí, že vydělávám na přednášce, moje žena ještě potřebuje odvést jedno dítě do školky, druhé k doktorovi. Potřebovala by tak jeden a půl chlapa, jak říkávám přesně π/2 (pí půl) chlapa. Jenže, kde ho vzít, když soused není pro mě, ani sousedku přijatelným řešením. Tady přichází na scénu to, čemu biologové říkají inkluzivní fitness, a má podobu starší sestry a prarodičů. Starší sestry se starají o sourozence a protahuje se jim juvenilní období, kdy samy nemají děti, puberta se posouvá ze 6 na 12 let. Prarodiče se starají o vnoučata, ženy přestávají být po 45. roku plodné a zvyšuje se jim věk až na neuvěřitelných 90. Vzniká rodina a širší pospolitost, ve které přežívají děti s těmi geny, které tuto pospolitost vytvářejí.
Křivky přežití či přesněji úmrtnostní křivky v dnes ve Švédsku či dnes u nás, a dále za Třicetileté války u nás (dnešní Tanzánie) a předpokládaná úmrtnostní křivka u Australopitheka. Červená šipka ukazuje, o kolik let péče babiček o vnoučata protáhla lidskou dlouhověkost. Zelená křivka ukazuje mimořádnou zranitelnost dětí do šesti let. Nezřídka umřela i více než třetina dětí do šesti let.
Kdyby nebylo těchto provázaností, neexistovala by partnerská láska ani rodina a básníci by opětovali samotářství jezevců, ale nikdo by jejich ódy nečetl, páč bychom byli solitéři jako třeba kočky. Prostě biologický základ je grunt a chování s prožíváním je špunt, i když se vzájemně ovlivňují. Jednou takovou zpětnou vazbou je náboženství a morálka. Obojí stojí na výdobytku evoluce, totiž na zbytnělé mozkové kůře. Morálka jsou heuristické návody na život, které dává starší generace té mladší zpravidla tím, že navečer si u ohně vyprávěli rodinné příběhy. Z těchto příkladů se abstrahují poučky například Desatera, za kterými je ale vždy nějaký nevyřčený příběh – nepokradeš (pero v Peru). Takové příběhy pak kompenzují životní iluze – to jsou situace, které lidi systematicky jinak hodnotí při pohledu dopředu a při pohledu zpět poté, co je prožili. Mezi takové životní iluze patří podceňování rozvodu před tím, než jím projdeme.
Protokolární pero má zcela jinou atraktivitu před a po krádeži. Splňuje tedy definici životní iluze, kterou kompenzují morální doporučení nejrůznějších ideologií.
Proto na jakoukoli morálku se můžeme podívat jako na soubor více či méně funkčních návodů na běžné životní situace, kde lidé chronicky dělají chyby: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nebudeš lhát a vydávat křivé svědectví až po cti svého otce i matku, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Zde vidíme, jak tyto návody umožňují dětem snadnější vstup do dospělosti. Samozřejmě, kdo se nejenom přes city, ale i přes rozum a vůli snaží udržet dobré vztahy s rodiči a prarodiči, ten má snadnější vstup do dospělosti, ale i lépe snáší vlastní stárnutí, včetně větší podpory při hlídání vlastních dětí či startovního bydlení.
Noe s alocentrickou morálkou „Jsme na jedné lodi” často na úkor svého pohodlí umravňuje datla s egocentrickou morálkou „Když miluješ klování, není co řešit”.
Od nepaměti existují dvě konkurující morálky jedna je individualistická – „nevaž se, odvaž se”, druhá naopak uvažuje stylem „jsme na jedné lodi,” nebo „jeden za všechny, všichni za jednoho”. Pro rodinu je samozřejmě stěžejní ta druhá, ale i v rámci rodiny jsou konkurující vztahy, protože je evolučním zákonem, že jakmile jsou dva organismy v interakci, tak zákonitě mezi nimi vzniká jak kooperace, tak kompetice. Tedy i mezi členy rodiny vzniká zákonitě soupeření i spolupráce. Zmínili jsme nezralou sourozeneckou rivalitu mezi otcem a dětmi, ale existují i jiné, nevýhnutné, například atomismus teritoria. Teritorium živočicha musí mít nějakou minimální, nedělitelnou velikost, aby uživilo jeho mláďata. Proto například sedláci vždy stáli před dilematem, jak zaopatřit své děti, protože pokud by svá pole dělili rovným dílem, tak by vznikla políčka, která by už novou rodinu neuživila. Takže museli být nespravedliví. Nemohli všichni synové dělat stejné řemeslo, protože by si na té vesnici příliš konkurovali. Nejstarší dostal grunt a druhý šel jako Seifert chudě do světa.
Půdorys zaniklé středověké vesnice Hol u Klánovic. Na jižní straně byla půda horší kvality, dvorce tedy byly větší, aby na malém i velkém dvorci se vypěstovalo přibližně stejné množství potravy nutné pro uživení jedné rodiny – princip atomismu.
Samozřejmě toto se týká spíš už dospělých dětí, které by měly rodinné hnízdo po adolescenci opustit. Například můj praděda přišel k mé babičce, když jí bylo 13 let, a povídá: „Anežko, nemáme pro tebe chleba, musíš jít z domu.” Babička šla k mlynáři do učení a už se nikdy domů nevrátila. 13 let byla její dospělost. To vždy byla evoluční norma, děti odcházely z rodin v tomto věku. Vychovávat děti do 20 let je výdobytek české kultury, která je hodně pro-rodinná, a proto je i trnem v oku Evropské Uhnii, která naopak doporučuje vůči dětem velmi macešské postoje. Ve funkčních rodinách je možno děti vychovávat a trochu řídit vcelku až do konce školy, ale v nefunkčních, např. válečných rozvodů je třeba počítat s tím, že výchova končí s pubertou, tzn. okolo 14 let. Od toho věku jsou děti neřiditelné a rodina se mění v mamahotel. Ale pozor mamahotely v nějaké míře byly vždy. Vzpomeňme pohádku o Hloupém Honzovi, jak ležel na peci a nic nedělal.
Oidipovská volba vede k odcizení od rodiče. Dítě se musí rozhodnout, kterého rodiče bude milovat a kterého musí odvrhnout.
Jeden můj kolega říkal na konferenci, že z jeho sledování třetina dospělých synů má nulový kontakt se svým biologickým otcem; s matkou je to lepší; se sourozenci naopak ještě horší. Míra odcizení mezi blízkými členy rodiny je tedy naprosto běžným jevem a rodiče na to musejí pamatovat, když si pořizují jedno, či maximálně dvě děti, že s nimi takto v dospělosti ztratí kontakt. Stejně tak vcelku předem jsou odsouzené k nezdaru pokusy soudů navazovat vztahy mezi odcizenými rodiči a dětmi od věku 15 let a výše. Ač se to občas podaří, musíme počítat s velkou mírou nezdaru. To opět není evolučně žádná výjímka – stačí si projít známou historii, jak byly rozhádané královské rodiny, Jakob s Ezauem ap.
Zákonité a předvídatelné krize partnerského života, které se podobají ostrým zatáčkám, kde ve směru tečny leží hrobečky těch párů, které tento vytrvalostní závod nedokončily.
Z těchto a jiných skutečností se odvozují nejrůznější ideální konstanty a doporučení. Například evoluční normou v antice i středověku (nepočítáme anomální 19. století) byly 3 – 4 dětí na plodící pár. Mezi dětmi by měly být čtyřleté rozestupy. Muž by měl být o 5 let starší než žena. Partnerské vztahy jsou svým trvání nastaveny na věk, kdy dětí dospívají do školní zralosti, tzn. na 6 let, pokud do té doby děti nepřijdou, vztahy se přechodí a samovolně rozpadají. Bohužel přechození se týká i vztahů v pozdní dospělosti. Náhradní i biologičtí rodiče ztrácejí zájem o děti v ústavech od 6. roku. Šest let byl i věk, kdy v evoluční historii byla puberta, která se postupně přesunula až na dnešních 12 – 14 let. Porušování těchto konstant neznamená nutně tragédii, ale je to zátěžový faktor, který více či méně zvyšuje pravděpodobnost rodinných a vztahových karambolů.
Vliv manželského stata na přežití rakoviny tlustého střeva. Po deseti letech od diagnózy žije 60 % ženatých, ale jen 40 % neženatých. V podstatě neznáme žádný ukazatel životní pohody, na kterou by mělo manželství negativní vliv. Averze, kterou dnešní generace pociťují vůči manželství, vůbec nemá racionální základ. Je to důsledek zmrzačení partnerskými rozchody (strach z dalšího zranění). Bohužel tyto obranné postoje naopak urychlují další rozchod v novém vztahu.
Jestliže jsou rodina a partnerský vztah evoluční stroje na reprodukci, nepřekvapí zjištění, že mají měřitelný dopad na lidskou pohodu i zdraví. Lidé v manželství, zejména muži, mají lepší zdravotní stav, lepší prognózy při léčbě rakoviny, lepší psychickou pohodu ap. Stejně tak je i měřitelný vliv ideologií a morálky či obecně řečeno memů na stabilitu vztahů. Například věřící mají poločas rozpadu plodných vztahů o deset let delší než nevěřící a mají i více dětí. Stejně tak víme, že každé dítě zvyšuje trvanlivost vztahu o přibližně deset let. Nebo můžeme říci naopak, co stabilitu vztahů zhoršuje. Přechozené, nereprodukční vztahy mají poločas rozpadu 4 roky. Vztahy na dálku či milenecké vztahy zřídka přežijí 2 roky. Stejně tak nedobrým znamením je vymizení manželského sexu či jeho nízká frekvence. Ošidné je i spaní v oddělených místnostech. Zkrátka Rakousko-Uherský zákoník to pregnatně shrnul: Manželé by ideálně měli sdílet stůl a lože, a to doslova i metaforicky.
Od časů vynálezu telefonu se opravdu technika hodně zlepšila, ale narostlo vzájemné odcizení. Není problém zatelefonovat do Austrálie, je problém vzpomenout si na jméno souseda.
Od začátku blahobytu, tzn. když po válce přestal být hlad, a zejména po Sametové revoluci se postupně zlepšuje vše, co se týká technologií, ale bohužel upadá vše, co se týká mezilidských vztahů. Upadá školství, sociální práce, péče o nemocné a umírající, narůstají rozvody, klesá počet dětí, narůstá brutalita po rozvodových sporů, kolabuje politika, tradiční politické strany nefungují, hroutí se a zanikají církve. Je zvyk mluvit o krizi rodiny, ale obávám se, že je to mnohem víc než rodina. Blahobyt má totiž na následek, že jeden druhého nepotřebujeme, nemusíme spolupracovat, nemusíme být spolu – babylonský efekt. Svobodná matka dnes neumírá mrazem a hladem, takže narostla benevolence vůči rozvodům. Bohužel rozvod způsobuje i psychickou neplodnost rozvedených, takže nejsou schopni si pořídit další rodinu. A tak stále větší procento populace má zejména na stáří frustrovanou potřebu rodičovství a prarodičovství.
Moji vrstevníci si hrají na věčné mladíky, a tak jsou služby pro staré a umírající těžce poddimenzované. Moje generace si tento život ve lži odskáče za 20-30 let, kdy na nás přijde řada.
V praxi to znamená, že velmi mnoho mých vrstevníků ve stáří zjistí, že na světě není nikdo, koho by zajímali. Právě tuto péči o ty jinak „zbytečné” staré přebírala rodina. Nicméně nezdá se, že by moje generace padesátníků si jakkoli připravovala podmínky pro své vlastní důstojné stáří a umírání, které je čeká za 20-30 let. Všichni víme, v jakém stavu jsou hospice a LDNky. Ze strachu před touto vyhlídkou lidé raději rozvíjejí úlevné fantazie o sebevraždě či euthanasii. Přesto si stále myslím, že lepší vést mladé k větší úctě k rodině a partnerským vztahům, tedy dávat jim transgenerační zpětnou vazbu, tzn. správnou vyváženou morálku, aby si užili nejen bujarého mládí, ale měli i spokojené stáří. Filosofie „jsme na jedné lodi” je nejvyváženější návod na příjemný život od narození do smrti.
Otec se od syna moc v genech neliší. Hlavní rozdíl je v tom, že jde životem cca 25 let před ním. Ví, že mnoho věcí se mu jinak jevilo v 25 a jinak v 65 – varuje syna před těmito životními iluzemi podle pořekadla „chytrému napověz, hloupého kopni”.
