Oblíbený psycholog a špičkový odborník Jeroným Klimeš se rozhodně nenechává strhnout společenským míněním. Jeho názory jsou na naší dobu poměrně originální, pevné a nemusí se líbit všem. Nedá se jim upřít věcnost i hluboká pravda. O čemž se můžete přesvědčit i v našem rozhovoru, který bylo radost dělat…
Já myslím, že to všichni dobře víme - polorozpadlá. Možná, aby to nebylo tak tvrdé, řekněme, že společnost je v pohybu. Z hlediska geologie či biologie je náš život momentem. To, co tedy nyní tak pomalu prožíváme, je pro biology něco jako sesuv či lavina. Staré, celá století fungující rodinné vzorce se během pár let sesunuly. Například stačí poznamenat, že naše právo používá k určování otcovství dva tisíce let staré či spíše zastaralé metody římského práva. Nikdo nepočítá s tím, že v době DNA je otec stejně jistý jako matka. To je opravdu smršť změn - nejen pro zákonodárce, kteří si s tím nevědí rady, ale především pro rodiny. Stejně jako se nedá lyžovat na lavině, tak musíme mít pochopení pro moderní rodinu. Vychovat úspěšně děti a společně zestárnout - to se podaří jen málokterému páru.
Role matky je dána hodně biologicky. Matka své dítě odnosí, porodí, kojí a musí se o něj starat. I přes všechny životní karamboly, překážky a změny je život matky řízen především potřebami svého dítěte. Takhle to chlap zakódováno prostě nemá. Otec, kterému se změnil životní styl – a ten se za posledních sto let změnil výrazně - se náhle dostal do světa, který je pro něj naprosto netypický. Je to svět, kdy on by měl přestat dělat ty tzv. velký mužský práce a začít dělat ty ženský. Místo pohybu v exteriéru, sedět v interiéru. To je změna velice náročná a velké procento chlapů není prostě schopno tuhle evoluční zatáčku vybrat. Dřív byly v rodině jasně stanovené role. Žena se starala o děti a muž o všechno ostatní. Když chtěl, aby rodina fungovala, musel chodit na pole, nanosit dřevo, starat se o dům. Ale co dnes? Na vodu máme kohoutek, místo ohně vypínač na elektřinu. Žijeme v atypickém světě blahobytu, kde muž ztrácí své místo, protože neví, co má vlastně dělat. Není divu, že z toho někdy “blbne”…
Určitě. Jestliže já mám zkušenost z rodiny, kde je orientace spíš na rodinu než kariéru, a pamatuji si třeba už dědu a tátu, jak kolem dětí a rodiny lítají, starají se a věnujou jí čas, tak to beru jako samozřejmé a budu se chovat podobně. Ovšem chápu, že pokud někdo pochází z rozvedeného manželství, nemá správný mužský vzor, tak neví co má dělat, jak se chovat u vlastní rodiny. Například všimněme si dnes běžně praktikovanou destruktivní zásadu - když je partnerská krize, tak první, co uděláme, je, že se rozestěhujeme. Muž tápe, protože tradiční role zmizela, nové nejsou nebo nejsou potvrzené.
Samozřejmě. Ale je to paradoxní. Na jedné straně nám muži říkají, že rodina je pro ně ta nejvyšší hodnota. Když se je ale zeptám kolik hodin času s ní tráví, odpoví mi, že třeba dvě hodiny týdně, a to jen o víkendu. Subjektivně jsou přesvědčeni, že "to vše dělají pro rodinu", ale aniž to vědí, je to spíš práce na rozpadu rodiny. Rodina mnohem více než nárazové akce potřebuje každý den trochu času. Přezaměstnaným mužům zdůrazňuji - každý den dvě hodiny dělejte doma obecního slouhu Jeana - s dětmi si hrajte paci paci, ženě udělejte, co jí na očích uvidíte. Bude to mnohem funkčnější opatření, než přinést domů o 10 000 Kč víc.
Ano, existují lidé, kteří cenu peněz v lidském životě přeceňují a pak se sdružují do skupin a trumfují se v tom, kdo dostal dražší vánoční dárek a že si třeba v nejdražším hotelu lili šampaňské ve vaně na hlavu ap. Ve společenském žebříčku takových lidí těžko můžete s průměrným platem obstát. Ale nevěřila byste, kolik lidí je vůči těmto pseudohodnotám imunní. (To samozřejmě neznamená, že netrpí jinými nešvary.) Třeba moje žena říká, že kdyby nebyly peníze, vlastně by se nic nestalo. Je raději, když jsem víc doma, než když přinesu o pár tisíc víc.
To je pravda. A to je něco, co ženy nechápou. Chlap, ať chce nebo nechce, se cítí za ženu odpovědný. Má to prostě v genech. To znamená, že když za hospodářských krizí táta viděl své děti hladovět a neměl práci, tak prožíval muka. A stejné je to i dnes. Když třeba chlap onemocní a má hypotéku, přirozeně se bojí, že tu nechá ženu s dluhy. Nebo když ztratí práci a tím i pozici živitele, je to velký nápor na psychiku. Zatímco žena je pro rodinu důležitá už jako matka, chlap potřebuje za sebou vidět nějaký výkon…
Tak, paraziti tu byli vždycky. Za první republiky to byli sňatkoví podvodníci – všimněte si, jak už vymizeli… Paraziti “jako druh” jsou lidi, kteří žijí na cizí úkor a připadá jim to naprosto normální. Jako když chlapík přijde k ženě, nají se, vyspí se s ní, půjčí si peníze a jde. To je klasický parazit dnešní doby. Neměli bychom ho zaměňovat ale s tátou od rodiny, který nemůže najít zaměstnání nebo ho odevšad vyhodí, protože je to typicky neschopný člověk… i když na zabití a neschopný, přesto ne parazit. Což lze v některých případech dokonce v dobré obrátit. I já znám takový příklad, kdy on je táta v domácnosti, ona vydělává peníze a v pohodě to funguje. Chce to ale nasazení od obou. Žena nesmí svého partnera ponižovat a muž musí odhodit svou ješitnost.
To je trochu složitější. Dříve měli ženy šest sedm dětí a už vůbec na nic čas. Dnes zaměstnanost žen roste s klesající porodností. Když budete mít dvě děti, tak máte spoustu práce maximálně než půjdou do školky nebo školy. Ale pak už se budete doma nudit. Takže máte šanci jít buď do práce nebo se změnit na řidičku, která své ratolesti rozváží ze školy do kroužků atd. Ale kvůli tomu se rodina nerozpadá. Rozpadá se proto, že se změnil svět. Stal se neobyvatelný pro děti a my se dnes hrozně divíme, že se nám děti špatně vychovávají.
Tak k dětem je úplně na nic.Tento svět je krásný a blahobytný, ale je to svět, ve kterém se dětem špatně žije a kde se děti špatně vychovávají. Děti totiž mají přirozenou tendenci napodobovat dospělé. A co mají dnes napodobovat? Jak píšeme na počítači a telefonujeme mobilem místo, abychom seděli v kuchyni a všichni společně vařili jídlo, nebo dělali nějaké řemeslo - manuální práci, kde je hned vidět nějaký výsledek?
Pro začátek je důležité si uvědomit, co se vlastně stalo a zamyslet se, co vlastně chci pro svůj život. A od toho dál potom odvíjet své konání i vůči rodině a dětem. Já když jedu s dětmi na týden na skautském tábor, tak je to pro mě taky na budku, ale vím proč to dělám… A když si uvědomíme, proč vlastně cokoli v životě děláme, tak jsme schopni určité investice, jisté oběti. Což platí i pří výchově dětí. Čas strávený s dětmi je totiž velmi dobrá investice.
Podle mne je to jen dočasná záležitost. Podívejte se, v roce 1968 přišla strašná deprese, nikdo nikam nesměl. Takže co měli lidé dělat? Svůj život tak zasvětlili chatám a rodině. Přišel osmdesátý devátý a hurá najednou všechno můžeme. Jsou tu obrovské možnosti, cestování, realizace v práci, tak proč toho nevyužít?! Takže žádné chaty, žádné děti. Od loňska se ale trend obrací a začíná zase orientace na rodinu…
No ale proč? Protože jsou zoufalí! Že nakonec nebudou děti moct mít. Spousta lidí vybudovala firmy, užila si a najednou zjistila, že jim v životě stejně něco chybí. Nějaký smysl. Chybí jim děti. Takže já myslím, že se to navrací a situace se stabilizuje zase prorodinně. Trend se obrací od kariéry k dětem. I když těch bude určitě míň, ale budou…
Zdravý? To je snad otázka na knížku, ne?! Univerzální rada určitě neexistuje. Jak už jsem řekl, určitě jim věnovat čas, hrát si s nimi, učit se… Mluvit s nimi a nevychovávat bezmyšlenkovitě. Rodiče by měli hlavně přemýšlet o tom, jak chtějí děti vychovat, odkoukávat úspěšný výchovný styly. Taky přemýšlet o současné světě, kam se ubírá, jak se vyvíjí a co po našich dětech chce. Vychovat je tak, aby byly co možná nejlépe připravené.
Já nejsem fanda fyzických trestů, určitě ne. Sám jsem Juditce dal za celý čtyři roky na zadek jednou. Ale krátkozraká hloupost fyzické tresty zakázat zákonem, protože problémem není, když dítě občas dostane na zadek, ale skutečné týrání dětí. A to je přece nezákonné už dnes…
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. podle vlastních slov nikdy psychologem být nechtěl a na obor nastoupil díky chybě studijního oddělení. Na Universitě Karlově a posléze na Universitě Texas vystudoval psychologii a hydrogeologii. Od roku 1997 se věnuje problematice náhradní rodinné péče, které se věnoval i ve své disertační práci. Působil na policejní škole, je členem poradního sboru ministra práce a sociálních věcí, poradcem ombudsmana, přednáší na FFUK a spolupracuje s řadou nevládních organizací. Se svou ženou Michaelou, čtyřletou dcerou Juditou a několika měsíčním synem Erlanem žije v domku za Prahou.