Co trápí dnešní rodinu

- Krátká verze -

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2004

Trápí ho dobré bydlo, slýcháváme někdy. Toto úsloví však má podtón, jako by se jednalo o oxymóron - protimluv. Dobré bydlo přeci nemůže nikoho trápit. Z výroku pak vycítíme informaci: Nic mu není, je to simulant, problémy si jen vytváří. Bohužel ne vždy má toto přísloví pravdu. Dobré bydlo je opravdu komplikace, která může člověka zle potrápit. Zdá se však, že trápí především moderní rodinu ve vyspělých, bohatých státech.

Kristus jistě nemluvil do větru, když přirovnává: "Snáze projde velbloud uchem jehly, než-li boháč do království nebeského." Tím, čím kdysi trpělo jen pár boháčů, dnes plošně postihuje celou společnost. Fakt bohatství v naší společnosti již nezměníme, pojďme se tedy zaměřit, jak mírnit jeho nepřímé negativní následky.

Na život v blahobytu člověk není evolučně adaptován. Po celou dobu svého vývoje žil převážně o hladu a v ohrožení. Blahobyt tak narušuje řadu přirozených rovnováh a bere tak stabilitu mnoha lidským uskupením. Především oslabily přitažlivé síly, které držely lidi pohromadě. Například nutnost vzájemné výpomoci, společné bydlení, vzájemné hlídání dětí ap. Ekonomická nezávislost však na druhé straně nikterak neoslabila odpudivé síly, které lidi od sebe oddělují. Ty vedly nejprve k rozpadu společnosti na vícegenerační rodiny, pak se děti odstěhovávají od rodičů, nakonec mladí ani nezakládají rodiny a žijí jako tzv. singles. Singles jsou však prakticky neschopní se rozmnožit. Jsou názornou ukázkou nepřizpůsobení se novým podmínkám a díky tomu jejich geny postupně vyhynou.

Blahobyt narušilo i přirozenou rovnováhu mezi rodičovskou investicí do počtu versus do kvality potomstva. Jakmile společnost přestane plošně trpět hladem, začne rychleji či pomaleji klesat počet dětí na ženu, ale s tím neúměrně rostou investice na jednotlivé dítě, které by se daly vyjádřit množstvím drahých hraček, oblečení, kroužků ap. V blahobytné společnosti tento sklon k přemrštěným investicím do dítěte nemá přirozenou protiváhu, protože vždy to byla bída, která zvyšovala přirozený populační přírůstek.

S přemrštěnou investicí na dítě roste i štěpení psychologické a biologické plodnosti. Biologická plodnost nastupuje s pubertou, ale psychicky jsou lidé zralí na manželství okolo třiceti let. V mezidobí patnácti let přijdou vniveč nejsilnější sexuální pudy a nejintenzivnější zamilování, které tak nesměřují k založení rodiny ani k reprodukci. Tato síla pudů vede k nevyhnutnému předmanželskému sexu.

Předmanželský sex a rozvody jsou opět umožněny především ekonomickými důvody, protože svobodné a rozvedené matky jsou schopny v době blahobytu obstojně vychovat děti. Dříve totiž umíraly hlady (viz osud vdov za dob Krista), a proto tehdy rodiče udělali cokoliv, aby jejich dcery nepřišly do jiného stavu mimo manželství. Dnes tedy stále větší procento dětí je vychováváno výlučně matkou, tedy v rodinách tedy panuje praktický matriarchát. Tím roste i feminizace společnosti a vytrácí se mužský vzor.

S vysokým uspokojením nižších potřeb a se zvyšováním mezilidské vzdálenosti vyplouvají na povrch stále vyšší potřeby a pocity osamění. Tyto potřeby jsou neuspokojené, až prakticky neuspokojitelné. Tím narůstá míra pocitů zmaru, zbytečnosti a životního prázdna. To je kompenzováno konzumností, povrchním hédonismem a autostimulačními technikami, jako je excesivní sexualizace, workoholismus a adrenalinové aktivity.

Co však s tím?

Kritizování blahobytu má často moralistický podtón. Tomu je lépe se vyhnout. Blahobyt je v našem dnešním světě fakt, před kterým neutečem. Je tedy třeba najít kompenzační mechanismy, jak oslabit jeho negativní průvodní jevy.

Hlavním způsobem pomoci je však důraz ne na posilování přitažlivých sil, ale především na oslabování odpudivých sil. Přitažlivé síly jsou totiž téměř neovlivnitelné. Zrádné jsou pokusy podpořit přitažlivé síly moralizováním a výtkami a přemrštěným zdůrazňováním potřeby oběti. Ne že by takové pokusy nebyly občas účinné, ale jejich účinek je zpravidla krátkodobý. Pokud se během této krátké doby neodstraní odpudivé síly, tak taková morální intervence je v dlouhodobé perspektivě stejně neúčinná.

Je třeba si uvědomit, že mnoho našich sklonů, které intuitivně pociťujeme jako zcela přirozené, nejsou zdravými rádci. Jedná se především o útěk od (pra)rodičů a sklon pořizovat si jedno, maximálně dvě děti.

Mladí lidé si neuvědomují, že ve věku po dvacítce začínají být psychicky i fyzicky silnější než jejich rodiče. Neuvědoměle v nich stále přetrvává dětský strach z rodičovského kárání, který jejich psychika ještě nerealisticky zesiluje. Důsledkem jsou často zbytečné konflikty a útěky od rodičů. Vzhledem k tomu, že obě strany jsou nyní fyzicky vzdáleny, nejsou nuceny spolu prakticky komunikovat, tak jako dřív. Urážky se pak zakonzervují v mysli a opakovaně se přehrávají ve fantazii, kde degenerují. Následkem je zaryté a uražené mlčení, které nezřídka trvá celé roky a vede k psychické samotě. Takový patologický proces je nepřímo umožněn blahobytem, bez kterého by nebyla možná tak intenzivní izolace generací - dětí od prarodičů, rodičů od dětí, zdravých od nemocných atd.

Jeden známý mi řekl: "Dítě samo o sobě drahé není, drahé jsou věci, které si člověk kvůli němu pořizuje: Dům, auto, sedačka do auta, hračky, mobil atd." Mít více dětí je zdravé, nicméně nutkání k přemrštěné investici na dítě je nezdravá obsese. Například výzkumy ukázaly, že bohatí rodiče investují do prvorozeného dítěte několikanásobně více než do následujících dětí. Ne, že by museli, pouze mají nutkání, vůči kterému v době blahobytu neexistuje přirozená protiváha.

Jestliže za dob Freuda převažovala hysterická reaktivita, tak dnes je to především narcistní, kterou provází právě neschopnost navázat stabilní a dlouhodobý partnerský vztah. Všimněme si, kolik filmů dnes končí ne svatbou, ale naopak tím, že oba partneři zůstávají sami - i po překonání všech vnějších překážek, které je dělily, nejsou schopni překonat vnitřní překážky, a tak zůstávají sami. Nemá-li tolik vztahů končit rozchodem, pak je nutno mnohem lépe omezovat odpudivé síly, které je vztahy ničí, tj. znát psychologickou podstatu těchto mechanismů. Motivaci k tomu získáme náhledem na svůj život z dlouhodobé perspektivy. Založení rodiny je projekt na 20 - 30 let a není tak snadné jej vměstnat do šedesátiletého života. Zkrátka naše biologická plodnost je nastavena na jiný model, proto je třeba vědomě kompenzovat tyto sklony k únikům ze vztahů.

Děti okolo patnácti let mají vyvinutou potřebu sexuálního styku, ale její uspokojení podle křesťanských ideálů v rodině je možné okolo třiceti. Žádné moralizování není schopno jednoduše překonat tuto patnáctiletou propast mezi biologickou a psychologickou plodností. Na to by měla být pastorační péče připravena především sestavením priorit. Například chápáním antikoncepce u nesezdaných jako menší zlo. Třeba podle pravidla: "Nesoulož, ale když už souložíš, tak prosím měj antikoncepci." Stejné pravidlo musí být aplikováno i u nevěr. Je trapné, když věřící jsou pro smích tím, že nejen mají sex mimo manželství, ale ještě "dodržují" zákaz antikoncepce, čím z celého učení církve udělají frašku. Z hlediska morální teologie totiž máme co dělat s tzv. postupnou cestou či principem graduality, na který Kristus poukazuje svým podobenstvím o měchách.

Je na nás, jestli dokážeme odolat nečekaně silným odpudivým silám, jestli se rozmnožíme a jestli předáme svou víru dalším generacím. K tomu se dá dodat jen závěr manželského slibu: "… k tomu ať nám pomáhá Bůh."

Bludné kořeny evoluce a moderní rodiny

- Dlouhá verze -

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2004

"Snáze projde velbloud uchem jehly, než-li boháč do království nebeského." Tento výrok Krista mi vždy připadal krutý a nepochopitelný. Trvalo mi dvacet let, než jsem tak trochu nahlédl souvislosti, které dávají tomuto výroku smysl. Budete-li mít trochu času, provedu Vás na procházku úvahami, které sahají poněkud daleko - do dob před čtyřmi miliony let, kdy se začíná odvíjet evoluce člověka.

Evoluce je neustálý proces

Když srovnáme části těla člověka a jeho lidoopých předchůdců zjistíme, že některé se výrazně změnily, zatímco jiné zůstaly téměř beze změny. Tato rozdílná rychlost proměny je úměrná tzv. evolučnímu tlaku. Jakmile předci člověka přestali chodit po čtyřech, začali velmi rychle vymírat ti, kteří měli slabé nohy a neměli sílu na dlouhé pochody. Stejně tak mnohem častěji umírají při porodu ženy s úzkou pánví, kde nemohou projít děti, kterým se v průběhu evoluce rozrostl objem mozku. Tedy člověk je tvor, který se neustále musí přizpůsobovat nejenom novým podmínkám, ale i změnám vyplývajícím z jeho vlastního vývoje.

Úder bez varování

Naštěstí člověk patří mezi velice přizpůsobivé, kosmopolitní živočichy, podobně jako potkan. Je schopen se přizpůsobit se nejrůznějším podmínkám. Ale na druhé straně by bylo omylem se domnívat, že lidský organismus je dokonalý výtvor, připravený na vše. Není. Jen je, jako každý organismus, vcelku dobře přizpůsoben na podmínky, ve kterých se vyvíjel. Je tedy připraven na nebezpečí, která v pár minulých milionech let často potkával, ale není připraven na jiná nebezpečí, která jsou nová nebo se objevují jen zřídka. Abychom si dokázali představit, co to znamená v praxi, ukažme si příklad.

Některé látky lidem smrdí. Pocit smradu je evolučně vyvinutá ochrana před možným nebezpečím. Například výkaly živočichům smrdí, a tak je chrání před opětovným požíváním, které je nezdravé. Tato ochrana se však vyvinula díky tomu, že výkaly se v našem okolí nachází velice často. Naproti tomu oxid uhelnatý mnohem jedovatější, ale vyskytuje jen vzácně v některých jeskyních, ale čich člověka nijak nevaruje před touto otravou. Tedy míra varování, kterou si v daný okamžik uvědomujeme, nikterak neodpovídá míře nebezpečí, které na nás číhá. A to je zrádné.

Jedním z naprosto nových jevů, na který člověk není připraven ze své evoluční minulosti, je blahobyt. Není tomu tak dávno, kdy člověk nebyl na vrcholu potravního řetězce jako dnes, ale naopak byl součástí jídelníčku kdejaké havěti. Nikdy člověk nežil v takovém nadbytku potravy, jako za posledních padesát let ve vyspělých zemích. Realita za poslední čtyři miliony let byla spíše opačná - hlad, přičemž shánění potravy lidem zabíralo větší část dne. Dnes tedy žijeme v podmínkách, na které naše psychika není stavěna. Nová nebezpečí však necítíme, stejně jako náš čich není vyvinut, aby cítil oxid uhelnatý.

Protichůdné síly a rovnováha

Člověka drží v rovnováze vzájemně nezávislé protikladné síly, které jej tak chrání před extrémy. Díky blahobytu se poměry mezi těmito silami výrazně posunuly. Ukažme si důsledky těchto změn.

Blahobyt výrazně přispívá k rozvolňování vazeb. Existuje totiž rovnováha mezi přitažlivými silami, které nás k druhému člověku váží, a odpudivými silami, které nás od něj odhání. Důležitou komponentou přitažlivých sil je vzájemná výpomoc, ochrana, sdílení prostředků ap. Jakmile pominou tyto přitažlivé síly, zůstanou však odpudivé síly, které odtlačí lidi dál od sebe: Příbuzenské klany se rozpadnou nejprve na vícegenerační rodiny, a pak se mladí začínají stěhovat pryč od rodičů. Tyto změny pak provází i sociální péče státu, která svou sociální péčí ještě více odizoluje jednotlivé generace - vzniknou domovy důchodců, kde jsou staří odstrčeni od mladých, školky a jesle izolují děti od prarodičů, nakonec i nemocnice a ústavy decentně skryjí smrt a utrpení, aby s nimi střední generace přišla jen minimálně do styku.

Oslabením přitažlivých sil získají převahu odpudivé, které postihují i samotná manželství. Jsou pasé ekonomické důvody, které je dříve mnohem víc udržovaly pohromadě. Lidé již nežijí ani "na hromádce", ale rozmáhají se tzv. singles, kteří nejen že nejsou schopni vytvořit blízký vztah, ale především nejsou schopni se rozmnožit. Ne, že by to biologicky nešlo, ale nechtějí. Jinými slovy tito singles jsou za blahobytu vystaveni mnohem silnějšímu evolučnímu tlaku. Stejně jako dříve přežili ti, kteří měli silnější nohy, tak dnes přežijí jen geny těch, kteří budou schopni se rozmnožit i za blahobytu, a to singles moc nejsou.

Investice do potomstva

Evoluční teorie intenzivně zkoumají tzv. rodičovskou investici, tj. co vše rodiče musí obětovat ve prospěch svého potomstva. Nedávno evoluční biologové naměřili u zvířat zajímavý vztah. Čím větší je investice do dětí, tím méně si daný živočišný druh pořizuje potomků. Během stovek miliónů let se ukazuje, že mírnou výhodu mají ty druhy, které investují do potomstva více. Například savci investují mnohem více než plazi či ryby. Extrémem v tomto směru je člověk, který se stará o děti až desítky let. Ale i u něho zřejmě existuje rovnováha mezi množstvím potomků a investicí do nich. Navíc se ukazuje, že tato rovnováha je vázána na množství dostupných prostředků, tj. především jídla.

Zcela jistě je nepravdivý názor, že rodiny nemají děti kvůli nedostatku peněz. Na celém světě se ukazuje, že je tomu naopak - čím větší chudoba, tím více dětí. Nicméně tím klíčovým momentem je hranice hladu. Jakmile společnost překoná hranici hladu (u nás po válce), začne rychle klesat počet dětí na rodinu a naopak prudce se zvyšují investice do dětí - drahé oblečení, hračky, kroužky atd. Přehnaná materiální péče, kdy často chybí výpomoc odsunutých prarodičů, je pro rodiče natolik vyčerpávající, že rezignují na vyšší počet dětí i přesto, že společnost začíná vymírat.

Štěpení biologické a psychologické zralosti pro rodičovství

Blahobyt však spolu s rostoucí investicí na dítě přináší další problémy. Biologická plodnost (puberta) přichází díky dobré výživě stále v nižším věku, tj. okolo dvanácti let. Naproti tomu psychologická plodnost, tj. osobnostní zralost pro založení rodiny, přichází díky dlouhému studiu, čím dál tím později.

Tedy okolo puberty jsou děti pod maximálním tlakem hormonů. V tomto věku jsou extrémně silné i pocity zamilovanosti, které dříve pomáhaly odpoutat jedince od primární rodiny a přilnout ke geneticky nepříbuznému partnerovi. Všechny tyto evolučně formované síly, které dříve ulehčovaly pokračování rodu v moderní společnosti vyjdou vniveč. Je nemyslitelné, aby nezralé děti plodily další děti. Stejně tak si strhají i touhy po dítěti, které dívky pociťují okolo dvaceti let.

Na rodinu se dnes začínají lidé cítit zralí mezi třicátým až padesátým rokem života, tj. v době, kdy dříve dožívala první generace dětí, kdy muži v rámci druhé mízy zakládali druhý reprodukční cyklus a ženy po přechodu se intenzivně věnovaly pomoci svým dcerám při výchově vnuků.

Mimomanželský sex

Nejsilnější důvody pro předmanželskou sexuální zdrženlivost jsou především ekonomické. Před dvěma sty lety svobodná matka s dětmi bez podpory okolí umírala hlady, proto rodiče udělali téměř cokoli, aby jejich dcera nepřišla před svatbou do jiného stavu. Dnešní svobodná matka sice také nemá na růžích ustláno, ale rozhodně netrpí hladem a může své děti obstojně vychovat. Tento důsledek blahobytu vedl k toleranci mimomanželského sexu a rozvodů.

Feminizace společnosti

Díky vysoké rozvodovosti roste i procento dětí, které byly vychovány pouze matkou, tj. v praktickém matriarchátu, v prostředí, kde hlavní autoritou je matka. Tento svět bez otců, bez svébytného mužského vzoru a autority je další destabilizující prvek, který vede k rozpadání rodin a zvyšování vzdáleností mezi lidmi a rodinnými příslušníky.

Sexualizace vztahů

Jakkoli byla dříve doba zlá, nikdy nežili lidé v takové izolaci jeden od druhého jako dnes. Tím trpí především děti a staří lidé, kteří společnost nejvíce potřebují. Je však třeba si uvědomit, že čím více jsou děti narušené a neurotizované, tím více budou mít sklon k promiskuitnímu a jinak defektnímu sexu. Promiskuitní sex je však pouhou náhražkou za pevné a zdravé rodinné vztahy, kterých tito lidé nejsou schopni, aniž by jim někdo pomohl překonat následky z dětství.

Důsledky pro rodiny a jednotlivce

Je třeba si uvědomit, že mnoho našich sklonů, které intuitivně pociťujeme jako zcela přirozené, nejsou zdravými rádci. Především je to útěk od (pra)rodičů a sklon pořizovat si jedno, maximálně dvě děti.

Mladí lidé si neuvědomují, že ve věku po dvacítce začínají být psychicky i fyzicky silnější než jejich rodiče. Neuvědoměle v nich stále přetrvává dětský strach z rodičovského kárání, který jejich psychika ještě zesiluje. Důsledkem jsou často zbytečné konflikty a útěky od rodičů. Vzhledem k tomu, že obě strany jsou fyzicky vzdáleny, nejsou nuceny spolu prakticky komunikovat. Urážky se pak zakonzervují v mysli, opakovaně se přehrávají ve fantazii, kde degenerují. Následkem je zaryté a uražené mlčení, které nezřídka trvá celé roky. Takový patologický proces je nepřímo umožněn blahobytem, bez kterého by nebyla možná tak intenzivní izolace generací.

Jeden známý mi řekl: "Dítě samo o sobě drahé není, drahé jsou věci, které si člověk kvůli němu pořizuje: Dům, auto, postýlka, sedačka do auta, hračky atd." Mít více dětí je zdravé, nicméně nutkání k přemrštěné investici na dítě je nezdravá obsese. Například výzkumy ukázaly, že bohatí rodiče investují do prvorozeného dítěte několikanásobně více než do následujících dětí. Ne, že by museli, pouze mají nutkání, vůči kterému v době blahobytu neexistuje přirozená protiváha.

Jestliže za dob Freuda převažovala hysterická reaktivita, tak dnes je to především narcistní, kterou provází právě neschopnost navázat stabilní a dlouhodobý partnerský vztah. Všimněme si, kolik filmů dnes končí ne svatbou, ale naopak tím, že oba partneři zůstávají sami - i po překonání všech vnějších překážek, které je dělily, nejsou schopni překonat vnitřní překážky, a tak zůstávají sami. Nemá-li tolik vztahů končit rozchodem, pak je nutno mnohem lépe omezovat odpudivé síly, které je vztahy ničí, tj. znát psychologickou podstatu těchto mechanismů. Motivaci k tomu získáme náhledem na svůj život z dlouhodobé perspektivy. Založení rodiny je projekt na 20 - 30 let a není tak snadné jej vměstnat do šedesátiletého života. Zkrátka naše biologická plodnost je nastavena na jiný model, proto je třeba vědomě kompenzovat tyto sklony k únikům ze vztahů.

Důsledky pro pastorační péči

Změny, které vyvolal život v blahobytu, nejsou jednoduše vratné. Vrátit by se mohly pouze v případě, kdybychom začali trpět hladem. Má-li církev být solí země, a světlem, které svítí všem v domě, musí pochopit toto znamení doby a chránit lidi před konsekvencemi těchto mechanismů. Jejich nebezpečnost není subjektivně pociťovaná, vyjevuje se jen poznenáhlu, protože na ni člověk není evolučně připraven.

Hlavním způsobem pomoci je však důraz ne na posilování přitažlivých sil, ale především na oslabování odpudivých sil. Přitažlivé síly jsou totiž téměř neovlivnitelné. Zrádné jsou pokusy podpořit přitažlivé síly moralizováním a výtkami a přemrštěným zdůrazňováním potřeby oběti. Ne že by takové pokusy nebyly občas účinné, ale jejich účinek je zpravidla krátkodobý. Pokud se během této krátké doby neodstraní odpudivé síly, tak taková morální intervence je v dlouhodobé perspektivě stejně neúčinná.

Tedy pokud kněží mají být schopni pomoci moderní rodině. Musejí především dobře rozumět dynamice párového soužití, odhalovat příčiny, které vztah podemílají a tyto odpudivé síly brzdit. Například jednou z destruktivních sil bývá sklon k manipulaci a vyčítání, které se podceňuje, ale rozbilo již tisíce párů.

Velice je třeba zvažovat podporování odpudivých sil, které již tak jsou extrémně silné. To se může dít například bezmyšlenkovitým lpění na zákazu předmanželského sexu. Například pokud kněz má v péči dívku, která nikdy s nikým nechodila, je prakticky panna a není schopna navázat vztah k muži, protože má strach, že všem mužům jde "jen o jedno". Tak si musí uvědomit, že má před sebou člověka se zbytnělými odpudivými sílami vůči druhému pohlaví.

Nemá-li knězova rada být medvědí službou, musí se na život dívky podívat z dlouhodobé perspektivy, z perspektivy Božího plánu s ní. Chce-li tato dívka mít děti a rodinu, musí překonat strach ze sexu a z mužů. Její sexuální začátky asi nebudou prvoplánově ideální, ale nějak se začít musí. Bylo by neetické zneužívat tohoto patologického strachu z druhého pohlaví a demagogicky jej interpretovat jako volání k zasvěcenému životu, jakkoli je nedostatek řeholnic.

Vzhledem k neviditelnosti nových nebezpečí, je třeba u věřících podporovat bilancování života z dlouhodobé perspektivy. Zrádná jsou tedy zpovědní zrcadla, která jsou jen výčtem zakázaných činů. Mnohem důležitější je hledat dlouhodobé směřování - kde bych chtěl být za pět deset let, co dlouhodobě podkopává mou psychickou a tedy i duchovní stabilitu, jaké síly mě vzdalují od mých blízkých.

Stejně tak i organizace mše by měla mnohem více podpořit aktivní sbližování věřících, kteří díky přerostlým odpudivým silám mají minimální sklony se družit a komunikovat mimo mši. Součástí mše by tedy měl být rozhovor mezi věřícími navzájem - hledání odpovědí na otázky, které je trápí. Nikdo, ani kněží, nemá odpověď na to, jak se například má dnes rodina modlit pospolu, když ve skutečnosti mnohdy její členové pospolu téměř nejsou a navíc se jedna rodina od druhé výrazně liší. Je třeba si uvědomit, že pouhé kázání má sklon sklouzávat k nefunkčnímu moralizování, které lidi z kostela spíš vyhání. Pokud rodiny přímo při mši v diskusi s ostatními věřícími nenajdou odpověď na to, jak by mohly podpořit společný duchovní život, tak doma k takové diskusi už jistě nedojde. Má-li mše skutečně prosvětlovat život věřících, musí intenzivně kompenzovat odpudivé síly, které rozbíjejí nejen rodiny, ale i celou církev.

Děti okolo patnácti let mají vyvinutou potřebu sexuálního styku, ale její uspokojení podle křesťanských ideálů v rodině je možné okolo třiceti. Žádné moralizování není schopno jednoduše překonat tuto patnáctiletou propast mezi biologickou a psychologickou plodností. Je proto třeba počítat s předmanželským sexem jako s realitou. Na to by měla být pastorační péče připravena především sestavením priorit. Máme totiž co dělat s tzv. postupnou cestou či principem graduality, na který Kristus poukazuje svým podobenstvím o měchách.

Hlavní prioritou je bez pochyby ochrana lidského života, tj. vší silou zabránit potratům. Nejlepším kompromisem je důraz na náhradní rodinnou péči. Všichni věřící by měli velmi ocenit, pokud se matka rozhodne uvolnit dítě k adopci, protože je přesvědčena, že se o ně nemůže starat sama. Pohrdání a odsuzování takových žen je jedním z hlavních tlaků, které vedou ke zkratovému rozhodnutí pro potrat. V tomto ohledu však věřící nejsou o nic tolerantnější než nevěřící a je to chyba. Pokud je dítě adoptováno hned po porodu, nezažívá téměř žádné trauma na rozdíl od případů, kdy je potraceno nebo celý život vychováváno jako nechtěné.

Další je chápání antikoncepce u nesezdaných jako menší zlo. Třeba podle pravidla: "Nesoulož, ale když už souložíš, tak prosím měj antikoncepci." Stejné pravidlo musí být aplikováno i u nevěr. Je trapné, když věřící jsou pro smích tím, že nejen mají sex mimo manželství, ale ještě "dodržují" zákaz antikoncepce, čím z celého učení církve udělají frašku.

Neuvěřitelná rychlost změn

Změny v posledních desetiletích jsou tak rychlé, že se vymykají adaptačním mechanismům člověka. Hroutí se ale i stabilní společenství, jako vždy byla církev. Modely, které fungovaly za První Republiky jsou ty tam, a je třeba rychle hledat nové. Jestliže v evoluci a rodinách platí, že přežijí geny toho, kdo se dokáže rozmnožit, tak stejně tak na poli ideologií platí, že přežije ta ideologie, která dokáže předat své myšlenkové bohatství následující generaci. Je tedy na nás, jestli dokážeme odolat odpudivým silám, jestli se rozmnožíme a jestli předáme svou víru dalším generacím. K tomu se dá dodat jen závěr manželského slibu: "… k tomu ať nám pomáhá Bůh."