Přestaňme vtipkovat o tchýních

Jeroným Klimeš 2006, psycholog

Vychovávat děti se dnes jeví jako nadlidský úkol, přitom by ale stačilo vzít si příklad z dědečků a babiček. Vedlejším účinkem dnešního blahobytu je vznik atomizované společnosti, v níž je velmi obtížné vychovávat děti. Při hledání modelů výchovy, které by kompenzovaly negativní dopady moderního světa, bychom se měli obrátit ke zkušenosti našich předků.

Moderní svět negativně ovlivňuje partnerské vztahy tím, že zkracuje délku jejich trvání. Nový životní styl nepřináší mnoho dobrého ani do světa dětí. Výchova potomků se nám zdá stále obtížnější a riskantnější. Recept na kvalitní otcovství a mateřství však nemusíme pracně vymýšlet: stačí se trochu inspirovat zkušeností našich babiček a dědečků.

V minulosti činily výchovu dětí snadnější a příjemnější tři věci: za prvé pomoc prarodičů a “sousedů”, za druhé podíl sourozenců a party kamarádů na výchově a konečně za třetí fyzická práce.

Lokální odcizení

Výchova dětí představuje dnes tak náročnou činnost, že je téměř nad lidské síly, aby ji zvládl jeden rodič či osamělý rodičovský pár. Moderní technika propojuje kontinenty, ale chronicky odcizuje lidi v nejbližším okolí. Můžete na internetu lehce chatovat s Australany, ale dost často nevíte, jak se jmenují vaši sousedé. Toto lokální odcizení postihuje citelně především děti, protože děti neumějí žít ve virtuální realitě. Rozpad vícegeneračních rodin navíc vzal dětem každodenní kontakt s prarodiči. Babičku a dědečka dnes děti vídají v lepším případě jednou týdně o víkendech.

Blahobyt vede i k tomu, že jeden druhého prakticky k ničemu nepotřebujeme. Vzájemná výpomoc je nahrazena autem a nonstop otevřenými hypermarkety. K sousedům můžeme teoreticky zajít na přátelskou návštěvu, ale pokud nemáme objektivní důvod, tak se to v praxi stává jen vzácně. Prostě zaplať pánbůh za všechny objektivní důvody, které nás nutí vyhledat pomoc přátel.

Na jednu stranu jsme šťastni, že jsme na druhých nezávislí, na druhou stranu jen těžko snášíme chronickou izolaci, do níž nás moderní svět vhání. Z tohoto trendu nevede ven jiná cesta, než že budeme systematicky a dlouhodobě olamovat hroty drobných rozmíšek, které přináší život. Vyvarujme se, či povzneseme se nad blbé vtipy na účet tchýní. Prarodiče byli odnepaměti svázáni se svými vnoučaty. Domovy důchodců a jesle popírají základní potřeby těchto dvou generačních skupin.

Nezdravé bujení kroužků

Možná jste si všimli, že zmizely dětské party. Především ty, které měly na děti pozitivní vliv. Nahradil je kult kroužků. Kroužky bezpochyby podporují kreativitu a rozvíjejí osobnost v těch směrech, na které se škola nespecializuje, na druhé straně ale všeho moc škodí. Setkal jsem se s případy dětí, které chodily do deseti různých kroužků. Každý den prošly včetně školy třemi různými kolektivy. Byly všude, ale zároveň nikde. Sice měli mnoho “kamarádů”, ale byli to v podstatě jen jakýsi známí. Dítě by mělo mít jeden kolektiv vrstevníků, který jej formuje, kde se vytvářejí přátelství na celý život. Tento sociální aspekt je důležitější než to, zda dítě bude umět zpívat, kreslit a pracovat na hrnčířském kruhu.

Tímto formujícím kolektivem vrstevníků byla dříve i sourozenecká koalice. I vliv bratrů a sester dnes dětem chybí, i když tři děti se vychovávají snadněji než jedináček. Ten totiž musí všechny své sociální potřeby uspokojovat pomocí rodičů. Podle jednoho výzkumu i malý sourozenec na sebe odvede polovinu pozornosti druhého dítěte, což samozřejmě znamená pro rodiče velkou úlevu.

Tvrzení, že “rodiny si nemohou dovolit druhé či třetí dítě”, nevyplývá z náročnosti výchovy, ale zpravidla je to jakási výmluva, která maskuje skutečné důvody – rozpadající se vztahy. Partneři, kteří uvažují o rozchodu, oddalují pořízení dalšího dítěte. Neschopnost vzájemné domluvy se přenáší i na prarodiče. Nároky výchovy, které by jinak šlo dobře rozdělit až mezi šest dospělých, o sourozencích nemluvě, najednou nevyváženě leží na jednom z partnerů, který pak zcela pochopitelně dospěje k závěru: “Další dítě už ne!”

Jak inspirovat děti prací

Děti opravdu nejsou stavěny na intelektuální práci. Již s dvouletým capartem můžete loupat cibuli či třídit brambory, ale ani s dvanáctiletým dítětem nenapíšete rozumný článek do novin. Mít intelektuální práci znamená neustále odstrkovat dítě, které si chce s vámi hrát na počítači nebo jít ven z bytu. Když se dítěti nemůžete věnovat a navíc máte ještě jedináčka, tak ho odsoudíte k nudě. Nudící se dítě vyvíjí tzv. aktivitu naprázdno, kterou rodiče vůbec nechápou jako krásnou ilustraci etologického pojmu – mají za to, že dítě zlobí, tak jej trestají. Tresty ovšem mají jen jediný výsledek: dítě je divočejší a následné pocity nudy jsou ještě hlubší.

Děti se potřebují s rodiči podílet na fyzické práci. Pokud je při tom rodiče zbytečně neplísní, tak je to i hrozně baví. Bohužel fyzické práce je dnes stále méně. Kde ji brát, když pěstovat brambory se nevyplatí, nábytek je za pár šupů a dům vám postaví na klíč? Osobně nemám pro intelektuální rodiče jinou radu než “umělé vytváření pracovních příležitostí”.

Když potřebuji udělat dlažbu, mohl bych si zavolat řemeslníka či firmu a o více se nestarat. Raději ale okoukám, jak se to dělá, a zkusím to udělat sám. Firmu si mohu pozvat kdykoli. Ne že bych neměl dost peněz na řemeslníka, ne že bych to uměl udělat lépe než on, ale potřebuji vyvážit svou jednostrannou intelektuální zátěž. Též chci, aby se mnou dcerka mohla fyzicky pracovat. Rád bych dům, ve kterém bydlím, mohl považovat za “svůj dům”. Pravda, i když jsem se snažil, zámková dlažba u kůlny vyšla trochu vlnitá, ale o to nejde. Nadšení dvouleté dcerky, která pobíhala s lopatičkou písku a zasypávala spáry, které pak smetáčkem s vervou zametala, za nějakou tu “vlnu” stálo. A ani já jsem nepřišel zkrátka: kdykoli se kouknu na tu dlažbu, tak si vzpomenu, jaká to byla krásná léta…

Fyzická, řemeslná práce by měla zůstat součástí našeho života. Vůbec nejde o to, aby se “ekonomicky vyplácela”, ale je to jedna z nejlepších škol pro děti. Uvědomme si jeden rozdíl od kroužků. Když dítě vyrůstalo v dílně hrnčíře, mohlo vždycky zastat tu část práce, kterou odvedlo stejně precizně jako on. Menší děti mohly jen přinášet a odnášet věci a dívat se, jak se co dělá. A čím byly starší, tím složitější úkoly jim otec svěřoval. Děti tak vlastně odmalička odváděly prvotřídní práci, která odpovídala jejich vývojovým schopnostem. Když dnes děti chodí na keramický kroužek, tak se sice stále patlají v hlíně, ale jejich produkty jsou maximálně “roztomilé”, málokdy však prakticky upotřebitelné.

Tuto pečlivou řemeslnou poctivost je třeba děti někde naučit. Ony si ji pak odnesou s sebou na vysoké školy a bude se jim hodit, až budou psát vědecké publikace. Když provádíte výzkum, je třeba ho dělat se stejnou pečlivostí, s jakou se vytáčí hrnec na hrnčířském kruhu. Bohužel diplomky studentů mnohdy připomínají spíše ty patlaniny z hlíny, které nejsou k ničemu dobré.

Nové vymoženosti, které přináší technický pokrok, v nás vzbuzují iluzi, že se právě díky nim stává náš život lepším. Příkladem za všechny je mobilní telefon. Geniální a velmi užitečný přístroj. Je ale omyl se domnívat, že sbližuje lidi, i když nám dává možnost být ve spojení téměř s kýmkoli a kdekoli. Ve skutečnosti telefony lidi odcizují: když dříve někam cestovali a měli chuť si popovídat, tak se jednoduše dali do řeči se spolucestujícími. Když dnes stojíme na nástupišti, tak vezmeme mobil a někomu zavoláme nebo napíšeme zprávu. Tato možnost nás ale dokonale odřezává od spolucestujících.

Stejně tak rodičům dávají mobilní telefony iluzi, že mají své děti neustále pod dohledem, a tak se objevuje jev označovaný někdy jako “výchova po mobilu”. Výzkumy rodinné konverzace ukázaly, že v USA za posledních třicet let pokleslo množství společných rozhovorů v rodině o 30 procent. To v praxi znamená jejich praktické vymizení, neboť se zredukovaly jen na zjišťovací otázky a udílení instrukcí.

Tlachání jako výchovný prostředek

Děti ovšem nevychováme instrukcemi a poučováním, ale především mimovolním žitým příkladem a tím, že si s nimi povídáme. Ano, drbání či tlachání jsou nejmocnější výchovné prostředky. Při nich se probírají životní strategie druhých lidí, hodnotí se jejich úspěšnost. Probírají se osudy rodičů, jejich dětství, jak se seznámili, jak řešili životní obtíže atd. Na těchto rodinných příbězích se též staví hodnotový systém. Hodnoty, které zastáváme, jsme se samozřejmě nenaučili jako poučky z fyziky, ale jako příklady důležitých lidí okolo nás.

Například můj otec vždy, když bylo za bolševika ohroženo jeho postavení v práci, říkával: “Začínal jsem u soustruhu a nebudu se bát u něho skončit.” Stejně tak i já, když píšu nějaký odvážný článek a riskuji tím svou profesní pověst, si říkám: “Začínal jsem kydáním prasat, nemusím se bát u toho i skončit.” To, co dávalo odvahu mému otci, je dnes zdrojem síly i pro mě. Jeho životní příběh je zdrojem mé zkušenosti, že důležitější než tlachání do novin, je tlachání s našimi dětmi.

Výzkumy ukázaly, že znalost rodinných příběhů je úzce provázaná se společnou přípravou a konzumací jídla a je nejsilnějším predikátorem životní úspěšností. Jinými slovy, pokud jste jako dítě trávili více času s rodiči při přípravě jídla, tak zřejmě víte, kde vyrůstali vaši prarodiče, jak se vaši rodiče seznámili, jaké školy studovali a kde za mlada pracovali. Na základě výsledků ze zmíněného výzkumu pak můžeme dále předpokládat, že máte zřejmě vyšší vzdělání, méně psychických problémů, menší sklon k drogám, alkoholu či sebevraždám.

Z těchto výzkumů rovněž vyplývá, jak zrůdné jsou kamerové systémy, které se dnes masově instalují v různých výchovných ústavech. Děti nelze kontrolovat kamerami jako výrobní linku. A je naprosto absurdní, že snadněji seženete tři miliony na kamerový systém pro výchovný ústav než na vychovatele, kteří by byli ochotni s dětmi přátelsky pobýt a pokecat každý den od šesti do osmi večer.

Je jistou evoluční konstantou, že máme potřebu konverzovat přibližně čtyři hodiny denně. Nejvíce bolí, když nemůžeme komunikovat vůbec (“samotky”), ale frustrují i ty případy, kdy musíme mluvit výrazně více. Vede to k dobře známému syndromu vyhoření u “ukecaných” profesí, jako jsou psychologové, učitelé, vychovatelé či operátoři call-center. Z hlediska výchovného je však důležitá i skladba těchto čtyř hodin. Doporučoval bych, aby se udržovalo minimum – alespoň jednu hodinu z těchto čtyřech by mělo dítě a rodič (vychovatel) strávit vzájemným klábosením. Všimněme si, že tento vcelku přirozený požadavek bylo dřív lehké splnit (večerní pohádky, noční hodinky, společná práce na poli či dílně), zatímco dnes je to pro mnoho rodičů prakticky nedosažitelná meta, o ústavech ani nemluvě.

Život jako experiment

Nepřímý dopad materiálního luxusu – každý má vlastní pokoj, televizi, mobil a počítač – spočívá v tom, že se rozmělňují přirozené výchovné prostředky, které po celou dobu evoluce formovaly člověka. Žijeme tedy ohromný experiment, aniž víme, jak dopadne. Tato cesta do neznáma je sice opojná a dobrodružná, ale uvědomme si, že bývá osudem mnoha dobrodruhů skončit v chřtánech různých bestií, o jejichž existenci se jim před tím ani nesnilo.

Náš svět se za posledních padesát let dramaticky změnil. Opravdu nemáme osvědčené modely výchovy, které by kompenzovaly všechno to, oč jsou děti v dnešní hektické době – především v citové a sociální oblasti – ochuzeny. To má mnoho nevýhod. Vymře pravděpodobně velké procento populace, protože se bude rodit málo dětí. Mnoho lidí bude mít dětství poznamenané rozvody svých rodičů a jejich polorozpadlými vztahy. Většina z nás bude mít dost neutěšené stáří v domovech důchodců a bůhví jaký konec nás čeká v osamění léčeben pro dlouhodobě nemocné.

Leží tedy před námi jeden důležitý úkol. Budeme muset najít způsoby a metody, jak by šlo vyvážit negativní dopady, které blahobyt přináší. Bylo by dobré, kdybychom do toho cíle nasměrovali notnou část svého umu a inteligence.

Jeroným Klimeš (1967) je autor monografie Partneři a rozchody, dále vyučuje zahraniční studenty na FFUK, VŠE a je poradcem ombudsmana a ministra sociálních věcí.