PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Gaussova distribuční křivka normálního rozdělení určuje v psychologii převážnou většinu osobnostních vlastností. Nejznámější je samozřejmě IQ, kde IQ pod 80 má asi 10 % populace. Těchto deset procent má velké problémy přežít v moderní společnosti. Podobně se chovají i jiné patologie - 2 % je ve společnosti schizofreniků, 6 % poruch osobnosti atd. Nikoho tedy by nemělo překvapit tvrzení, že odhadem tak 10 % populace není schopno fungovat jako partneři a vychovávat děti. Bohužel ryze z biologického a právního hlediska těmto lidem ale nic a nikdo nebrání, aby se ženili a vdávali, plodili děti, rozváděli se a následně o ty děti válčili. Jinými slovy deset procent rozchodů tvoří lidi, kteří se nikdy neměli ženit, nikdy neměli mít děti, nebo by se s nimi následně neměli stýkat, tzn. rozvody zcela indikované.
Kumulativní křivka Gaussova normálního rozdělení ukazuje, že deset procent lidí s nízkým IQ má velké problémy fungovat ve společnosti. Zelená čára indikuje čáru mezi Otíkem a panem Pávkem ve filmu Vesničko má středisková, který tuto hranici názorně demonstroval. To samé platí i pro (ne)schopnost vychovávat dítě či fungovat v rodině.
Lidé po rozchodu mají instinktivní potřebu zpodobňovat rozchod na úmrtí, tzn. partnera vyhnat, utéci před ním, vysklít ho a chovat se, jako kdyby nikdy neexistoval. Přírodní rozvod tedy trvá několik týdnů. Dnes kvůli hloupě interpretovaným lidským právům nutíme děti do kontaktu s narušenými rodiči až do dospělosti. Trauma, které by v neřízené podobě trvalo dva měsíce, se tak pod fanglí lidských práv neřídka roztáhne i na patnáct let.
Toto zdegenerované uvažování nám do značné míry vnucuje Evropská unie. Tam se tváří, že prakticky každý, kdo má občanku a dítě zplodil, má právo se s tím dítětem i stýkat, ba dokonce, že by to danému dítěti snad i prospělo. To bohužel v přibližně deseti procentech není pravda. V deseti procentech nutíme děti do styku s psychopaty a jinak narušenými rodiči, nebo je od těchto závadových jedinců neodebíráme. To bývá nejčastěji případ narušených matek. I když má matka jakoukoli poruchu osobnosti, ať dělá jakékoli zhůvěřilosti, není síla, která by jí dítě odebrala. Matkám se odebírají děti jen, když je tam těžká drogová závislost či zjevná psychoza.
Protože míra psychopatie ve společnosti je vcelku konstantní, rozumná míra zákazů styku a odebírání se pozná především podle makroskopických statistických ukazatelů. Pokud nějaká sociální pracovnice odebírá děti v 20 %, tak je zjevně mimo, ale pozor stejně tak je mimo, pokud navrhuje zákaz styku s dětmi v méně než 5 % případů. V prvním případě jedná na úkor rodin, které rozbijí, i když mohou být sanovatelné, v druhém nechává děti na pospas osudu a rukách narušených jedinců. V prvním případě ale má sociální pracovnice hodně hlasitých kritiků, v druhém případě jsou poškozené pouze děti a ti slabší rodiče, kteří se tak jako tak nedokáží manipulátorům bránit. Druhá chyba je tedy častější - není žalobce, není soudce.
Jinými slovy, chceme-li si zachovat zdravý náhled, je třeba sledovat procenta zákazů styku či odebírání dětí pro každou pracovnici, každé oddělení, okres, kraj i celorepublikově. Když se někdo uchyluje do jakéhokoli z opačných extrémů, pak zřejmě není něco v pořádku. Dnes tyto procenta nikdo nesleduje, nevyhodnocuje, ergo ponecháváme všechny bez zpětné vazby, jakým stylem dětem ubližujeme. Jak bylo naznačeno úřady dnes zřejmě víc ubližují dětem svou nečinností a pasivitou, tedy tím, že nečinní, i když by měly. Ať jsou ta procenta jakákoli, měli bychom se napřed shodnout, že je třeba je bedlivě sledovat, vyhodnocovat a činit z nich praktické závěry o kvalitě práce toho kterého OSPODu či jednotlivé sociální pracovnice.