Reakce na článek Ivany Karáskové v MFDnes 21.7.2007 sešit C
V Čechách je péče o mentálně postižené na velmi ubohé úrovni. Já jsem měl to štěstí, že jsem s nimi pracoval v Německu, tak jsem si vyzkoušel, že se to dá dělat i jinak než u nás.
IK píše, že 45 zaměstnanců se stará o 92 klientů, ale to znamená, že mezi těmi 45 zaměstnanci jsou kuchařky, uklízečky, opraváři, údržbáři, účetní, ředitel, sekretářka atd. Takže na přímou péči o klienty zbývá řekněme 30 lidí. To vydělme třemi směnami na den a dostáváme nějakých 10 lidí na směnu. To je 9 klientů na jednoho pečovatele.
Zkusili jste někdy starat se najednou o 9 dětí? To opravdu nejde, proto se používají na zvládání těch dětí prostředky, které by se opravdu používat neměly - klece ap. Ale to není problém těch dětí, ale toho, jaká je tady péče. V Německu, co jsem byl já, byl poměr 2 postižení na jednoho celodenního pečovatele, obslužný personál nepočítaje. K dispozici byla dodávka, penzion s výtahem atd. To se dá zvládnout. Můžete k těm dětem najit osobni vztah. Je pak radost s nimi pracovat.
Další problém je v tom, ze u nás opravdu není zvykem, aby se rodina starala o své postižené dítě. Například Dawnův syndrom jsou lidi s mentální úrovní dětí okolo 12 let. S těmi se dá normálně žít, bohužel nikdy Vám nevystudují žádnou školu. Proč zavírat tyto děti do ústavu? My potřebujeme rozvinout respitní péči, aby tyto rodiny mohly dát své děti na nějaký čas do péče ústavu a odjet si například na dovolenou. Ne zavírat ty děti na celý rok do ústavu a do klecí. Mnohem více by se nám vyplatilo, kdybychom platili pomocnice napůl úvazku do rodin (45 zaměstnanců / 90 klientů = 1/2 úvazku na klienta), než když živíme celé ústavy s obslužným personálem, kde platíme údržbáře a provoz celé budovy. To jsou peníze hozené do kanálu.
Škoda, že si IK nevšimla, že dotyční rodiče měli k Vaškovi silně ambivalentní postoj. Výroky o tom, že by si ho raději měl vzít Bůh, svědčí o potlačované agresi, která v nich vyvolává pocity viny, které pak směřují proti Rowlingové. To je možná lidsky pochopitelná reakce, ale zároveň je to nezdravý postoj, který dokládá existenci nezpracovaného psychického traumatu. Ti rodiče možná nikdy nenavštíví psychologa, ale přesto ke svému dítěti nemají zdravý vztah. Pravdivý výrok totiž není, že by si ty děti měl vzít Bůh, ale že my bychom těm dětem měli udělat nebe na zemi. Ono to není až tak těžké.
Každý, kdo pracoval s těmito dětmi, vám dosvědčí, že jsou jako zrcadlo – jak se k nim chováte, tací oni jsou. Když je zavřete do klece, chovají se jako zvěř, když s nimi hrajete hry, nebo natáčíte filmy ap., tak jste najednou obklopena roztomilými dětmi. To si prostě musíte vyzkoušet na vlastní kůži, jinak mi nebudete věřit. Každopádně zkuste si přečíst přiložené články.
Právě nad fotografií sedmiletého Vaška strhla slavná spisovatelka Joanne Rowlingová povyk a rozběhla kampaň proti klecovým lůžkům v Česku.
Romantické místo pod středověkým hradem by se autorce slavného čarodějnického bestselleru o Harrym Potterovi Joanne Rowlingové určitě líbilo, to by sem však musela loni přijet na slibovanou návštěvu. Právě tady, v Rábech u Pardubic, žije postižený Vašek, kvůli kterému rozpoutala své tažení proti klecovým lůžkům v Česku. A jen kousek od něho žijí i jeho rodiče.
Knotkovi bydlí v dlouhém nízkém stavení, které střeží dva hluční voříšci, za ním se impozantně tyčí hrad Kunětická hora. Na šňůře vlaje mokré prádlo, ale v domě nikdo není. Vaškův otec Jiří Knotek je k zastižení v práci. „Kdybych byl parchant, tak se s tou Rowlingovou budu soudit. Našeho kluka tehdy tajně vyfotili, nikdo se nás neptal. Sedl jsem si na zadek, když mi pak kamarádi ukázali fotku v novinách. Článek otiskly i noviny v Anglii,“ ohlíží se za tři roky starou aférou.
Růžolící blonďák působí upracovaně. Z ucha mu trčí smotek vaty, na zánět středního ucha před chvílí u doktora odmítl neschopenku. Sedíme u dřevěného stolu výletní restaurace Pod Kuňkou, kde dělá údržbáře. Manželka tady myje nádobí, ale momentálně na několik dnů s dcerkou odjela k rodičům.
S cigaretou v ruce se chlapík rozpovídá. „Je to pravda, za Vaškem vůbec nechodíme, a to je ústav v jedné vesnici. Nikdo nám to nevyčítá. On žije ve svým světě, stejně by nás nepoznal. Naposledy jsme ho viděli tak přes šesti lety, to byl ještě v kojeňáku ve Veský. Udělali jsme chybu a vzali tam s sebou i dcerku. Sebralo nás to všechny, nemáme na tyhle návštěvy nervy. Tak jsme si řekli – konec,“ vysvětluje sedmačtyřicetiletý muž.
Do vsi se přistěhoval z Lysé nad Labem. S manželkou se seznámili na inzerát a byla z toho prý láska na první pohled. V roce 1983 koupili starší domek v Rábech. První se narodil Honza, už je to 18 let. Mentálně postižený a s rozštěpem. „Možná to zvorali doktoři, přidusil se během porodu,“ míní Knotek. Syn žije v ústavu ve Slatiňanech a od letoška má jako dospělý invalidní důchod, takže na něj rodiče už neplatí.
„Ulevilo se nám, nemůžem si zrovna vyskakovat. Bydlí s náma moje matka a doma máme ještě dvanáctiletou Gábinu. Holka je zdravá, takový číslo. Měla jen jednu trojku, je zblázněná do koní. Jako já zamlada, kdy jsem v Lysé jezdil jako amatér.“
Když se jim měl před deseti lety narodit další kluk, kvůli prvnímu postiženému prý byli doktoři ve střehu. Budoucí matka prošla řadou vyšetření včetně toho z plodové vody. „Měli jsme tehdy ze všeho pořádně zamotanou hlavu, ale výsledky byly v pořádku!“ dušuje se muž.
O manželce mluví pěkně, jako o obyčejné ženské, která umí vařit, péct a kvůli dětem si prý vytrpěla svoje. Dvojité neštěstí je podle něho spíš spojilo.
Hlavně však muž obdivuje sestřičky, které asi kilometr od jejich domku každý den pečují o jejich mentálně postiženého syna. Když se náhodou potkají, jenom se pozdraví. Rodiče přitom vždycky trošku píchne u srdce. „Trochu divnej pocit, když se tady takhle vídáme. Zrovna nedávno jsme se s manželkou bavili o tom, že Vaška dáme taky do Slatiňan. Je lepší, když bude jinde,“ přiznává Knotek. Pak váhavě a skoro proti své vůli vyřkne, co má zřejmě na srdci už pár minut: „Bude to znít škaredě, ale tyhle děti ať si raději pánbůh vezme. Stejně ze života nic nemají. A jsou trápením pro všechny.“
Vyfotografovat syna nedovolí, manželka by prý taky byla proti. Ještě aby své dítě viděli v novinách, když se tomu vyhýbají ve skutečnosti!
Na desetiletého Vaška opravdu pěkný pohled není. Mentálně je na úrovni asi ročního dítěte. Sice chodí, ale to je to jediné, co umí, přitom má potíže se stabilitou. Nemluví, pouze vydává skřeky, jimiž vyjadřuje libost či nelibost. V rozčilení má sklon si ubližovat, třeba prudce mlátí hlavou o dveře. Má plenky a neumí se najíst. Hyperaktivní kluk, u něhož hlubokou mentální retardaci komplikuje ještě autismus.
Podobně je na tom i dalších šest sedm klientů Domova pod Kuňkou, kteří do loňského roku pobývali v klecových nebo síťových lůžkách (obojí od letošního ledna nový zákon o sociálních službách zapovídá).
„Autismus problémové chování u těchto dětí ještě násobí. Znemožňuje jim chápat sociální klíče. Kontakt s ostatními jim nedělá vždy dobře a potřebují si od kolektivu odpočinout v ústraní,“ vysvětluje Kateřina Thorová, psycholožka a expertka na autismus, která děti v Rábech diagnostikuje. A že by postižených mělo díky lepší diagnostice vad v těhotenství ubývat? „Čím déle děláte v oboru, tím víc vidíte, co všechno se ještě odhalit nedá,“ říká Thorová.
Nejsmutnějším dokladem jejích slov jsou obyvatelé přízemí. U nich se hluboké mentální postižení kombinuje i s tělesným. Někteří ani nevstanou z postele. Jako třeba dva pětadvacetiletí mladíci se zkroucenými končetinami, kteří vypadají jako dvojčata. Tři z ležících klientů ani nemohou normálně přijímat potravu a krmí se sondou do žaludku.
Čím vyšší patro, tím se kondice obyvatel zlepšuje. Jsou tu děti i dospělí, mezi téměř samými muži jen čtyři ženy. Nejstaršímu klientovi je 79 let.
Vaškova současná ložnice, kde spí ještě s dalším chlapcem, se podobá holobytu. Na zemi leží dvě molitanové matrace, chybějí tu záclony i garnýže a na stěnách není jediný obrázek. Nesmí tu být nic, o co by se mohli kluci zranit. Ani hračky ne. Vašek chvíli strká do dveří, pak lomcuje klikou a nakonec roztočí kohoutek nad umyvadlem, až voda prýští do všech stran. V klidu nevydrží snad ani minutu.
V sousední místnosti se na posteli asi stejně starý chlapec rytmicky kývá a vydává bez ustání chrčivé zvuky. „To je takový Vráťův projev, ale jinak je klidný, s ním těžkosti nejsou,“ říká zdravotní sestra Anna Lacinová.
Sociální pracovnice Domova pod Kuňkou Daniela Denkrová je přesvědčena, že Vaškovi zákaz klecových lůžek ublížil. „Pobýval v něm jen občas, ale dávalo mu to pocit bezpečí. Teď je neklidný z prostoru kolem sebe. Špatně spí, už v pět hodin se budí. Navíc nejde úplně zabránit tomu, aby se poranil. Znamenalo by to stát 24 hodin vedle něho, a to při nejlepší vůli nejde,“ říká Daniela Denkrová.
Pětačtyřicet zaměstnanců se stará o dvaadevadesát klientů. Na péči nezletilých přispívají rodiče zhruba tisícovkou měsíčně, u sociálně slabých se částka ještě snižuje. Dospělí pobírají invalidní důchod. Jen málokoho tady blízcí navštěvují. Personál leckdy vidí příbuzné až při pozůstalostním řízení. Zdravotní sestra se rodičům ani moc nediví. „Člověka to deprimuje. Mít postiženého potomka, to je ta nejhorší věc na světě,“ míní Lacinová.
Ředitel Domova pod Kuňkou Jan Slezák se už o ničem bavit nechce. Poté, co list The Sunday Times přinesl inkognito pořízené fotografie Vaška, on snad už milionkrát vysvětloval na všechny strany úlohu sítí a mříží. I to, že jde vlastně o ochranná lůžka k velmi občasnému využití a jen pro zvlášť těžko zvladatelné klienty, kteří mohou ublížit sobě nebo ostatním.
„Už nebudu nic říkat, mám toho plné zuby,“ zlobí se a uniká ke svým povinnostem.
V maličkých Rábech s pětistovkou j obyvatel zná každý každého. Vaškova maminka platí ve vsi za dříče, o otci se říká, že občas nepohrdne skleničkou. Na klienty ústavu jsou tu lidé zvyklí. Když jdou na výlet, pěkně pozdraví, před časem dokonce ti zdatnější j pomáhali při stavění mateřské školy.
V tom, co rozpoutala Joanne Rowlingová, má většina místních jasno: politici se jí lekli. Až příliš horlivě zareagovali na její kampaň, když zakázali klecová lůžka.
„Taková nána! Ta ženská vůbec nemá ponětí, co je to starat se o postižené lidi. Moje dcera dělá v ústavu v kuchyni, vím, jak se tam personál nadře,“ durdí se jedenaosmdesátiletá Hedvika Rykrová, která tu kdysi předsedala národnímu výboru.
Co se děje ve Vaškově duši, však neví nikdo. Ani to, jestli je mu na světě dobře, nebo špatně. Nejspíš jedno ani druhé.
***
„Kdyby si takové děti radši pánbůh vzal,“ míní otec
V klecovém lůžku měl Vašek pocit bezpečí. Teď je z prostoru kolem sebe neklidný.
2004 Autorka knih o Harrym Potterovi Joanne Rowlingová rozpoutala kampaň proti klecovým lůžkům v Česku. Poté, co si přečetla reportáž v Sunday Times a uviděla snímek sedmiletého Vaška Knotka, který zřejmě pořídila v ústavu pro mentálně postižené Domov pod Kuňkou u Pardubic praktikantka. Rowlingová píše o nedůstojných a škodlivých klecích prezidentu Klausovi i dalším politikům.
* Tehdejší ministr zdravotnictví Jozef Kubinyi ihned rozhoduje klecová a síťová lůžka v resortu zdravotnictví zrušit (byla jich asi stovka).
* V ústavech sociální péče se nadále používají, v roce 2004 tam bylo klecových lůžek se sítí či mříží celkem 654. 2005 Úřady vydávají přísnější pravidla pro používání klecí a omezují je na výjimečné případy. 2006 Rowlingová slibuje, že přijede do Česka a navštíví v Rábech i Vaška Knotka. Vzdor pozvání z ústavu Domov pod Kuňkou se však návštěva neuskuteční. 2007 Od ledna se podle nového zákona o sociální péči používání klecových lůžek ruší ve všech ústavech sociální péče. V květnu Rowlingová přijíždí na krátkou utajenou návštěvu do Prahy, setkává se s ministryní Džamilou Stehlíkovou, která má na starosti lidské práva. Tvrdí, že nechtěla rozpoutat takový „humbuk“, a pro změnu kritizuje příliš velký počet dětí v ústavech. Navštíví dva ústavy, ale v Rábech se jí opět nedočkají.
Foto popis| ŠOKUJÍCÍ REPORTÁŽ Před třemi lety upozornil list The Sunday Times na případ sedmiletého Václava Knotka. Článek si přečetla spisovatelka Rowlingová, napsala prezidentu Klausovi a rozběhla kampaň proti klecovým lůžkům a za důstojnější život postižených lidí v Česku.
O autorovi| IVANA KARÁSKOVÁ, ivana.karaskova@mfdnes.cz