Svět mentálně retardovaných

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2007

“Já bych s mentálně postiženými lidmi nemohl pracovat. Obdivuji ty, kteří to dokáží, ale já na to fakt nemám.“ Toto je typická rétorika lidí, kteří nemají s mentálně postiženými lidmi žádnou osobní zkušenost. Vyhází z první dojmu, který pocítí při prvním kontaktu. Pojďme si říci, proč je první dojem z mentálně postižených tak špatný a jací jsou vlastně ve skutečnosti?

Mistři špatného prvního dojmu

Opravdu první dojem s mentálně postiženými není zpravidla příjemný. Na druhou stranu bývá to zpravidla nejhorší zážitek, který s nimi míváme. Čím déle s nimi pracujeme, tím je máme raději.

Vzpomínám si na svůj první zážitek. To bylo v Pasově, v Německu, byl jsem student, nerozuměl jsem pořádně německy, natož místní nesrozumitelný bavorský dialekt. Tady mě posadili v autobuse za Christiana, což byl kluk na úrovni střední mentální retardace (podle staré terminologie imbecilita). Ten se celou cestu bavil tím, že vždy vyskočil a padl do sedačky. Seděl jsem za ním vcelku v depresivní náladě a zoufal jsem si, kam jsem to vlezl. Tento pocit absurdity mi vydržel asi tři dny a časem jsem si Christiana oblíbil.

Christian trpěl sluchovými halucinacemi - slyšel zvonění. Z toho tedy zřejmě panovala jeho obliba kostelů. Když v kostele zazvonili, tak on vyskočil a začal k všeobecnému pobavení žehnat všechny přítomné. Jinak s ním byl život vcelku dětsky zábavný. Rád si hrál, miloval Pexeso, stolní fotbal či maloval. Problém byl, když mu docházely síly. To si prostě lehl, kde momentálně stál, třeba na schodišti, a odmítal se pohnout. Naštěstí stačilo říci: „Slyšíš, Christiáne? Zvony zvoní: Ding, dong, ding, dong!“ Načež Christián se rozzářil, radostně vyskočil a měl sil tak akorát, abychom jej nasměrovali do postele.

Špatný pocit, který máme při prvním setkání s nimi, vyplývá především z kontrastu mezi jejich mentální kapacitou a dospělým vzrůstem, eventuálně z případných abnormalit, které u dospělých lidí jinak špatně snášíme - slintají, huhlají, mají jako děti intenzivní sklon k fyzickému kontaktu, jejich vzhled většinou neodpovídá našemu ideálu krásy ap.

IQ - staré a nové definice

Mentální retardace zahrnuje několik diagnos, které v lidové mluvě zdomácněly coby nádavky. Abychom zbytečně nezatěžovali složitými statistickými definicemi, je možné se v běžném životě řídit zastaralou definicí IQ. Podle té je IQ poměr biologického a psychického věku. Tedy jestliže se dospělý člověk, řekněme 18 let, chová jako desetileté dítě, pak jeho IQ=10/18, tj. 56 bodů.

Je však dobré si uvědomit, že nízké IQ je snad to jediné, co tyto lidi spojuje. Mluvit o nich v množném čísle je většinou  asi tak zavádějící jako dávat paušalizující výroky o blondýnkách a brunetách. Úplně jinak se totiž chovají ti, kteří mají nevyvinutý intelekt díky autohavárii v dětství, jinak například děti s Dawnovým syndromem, jiné jsou následky přidušení při porodu. Například známá nadávka kretén je ve skutečnosti dnes prakticky se nevyskytující porucha, která vzniká kvůli nedostatku jódu před porodem a mimo jiné se projevuje i hlubokou mentální zaostalostí. Jméno dostala po ostrově Kréta. Všechny tyto děti například rozdílně například prožívají svou sexualitu či pubertu, dávají přednost jiným hrám a zábavám, mají odlišné povahy a sklony ap.

Pokud tedy tyto děti mají nějaké problémy, nestačí jen dát informaci o jejich IQ, ale je nutno detailně popsat, jak vznikají jejich konflikty s okolím, protože ani u dětí nevystačíme odkazem na jejich nedospělý věk či nižší IQ, ale musíme specifikovat, co je vlastně trápí. Kromě toho zastávání v intelektu je nevyrovnané, stačí si vzpomenout na film Rainman, tj. na autistické děti.

Přerostlé děti

Mentálně postižení mají dětské prožívání. Myslí a reagují jako děti, které však nikdy nedospějí. Ostych z nich ztratíme v tom okamžiku, kdy postupně akceptujeme jejich trvale dětský pohled na svět. Je třeba si uvědomit, že inteligence a IQ jsou v běžném povědomí nadhodnoceny. Zdaleka nejsou pro náš život tak důležité, jak se laicky domníváme. Jsme totiž evolučně naprogramováni, abychom dokázali mít rádi lidi s IQ mnohonásobně nižším než my. Důvod je prostý. Je to naše schopnost péče o děti. Například dvouleté dítě má IQ okolo 11 (přibližně 2/18), tj. na úrovni hluboké mentální retardace (idiocie), a přesto právě tyto děti považujeme za nejroztomilejší a jejich faktickou intelektuální omezenost bereme s úsměvem.

Je těžké přijmout fakt, že tito retardované děti nemají před sebou žádnou vizi tzv. úspěšného života. Nikdy nebudou manažery, nevystudují žádnou "pořádnou" školu, nezaloží rodinu, celý život budou "viset na krku" rodičům. Tento fakt však netíží tyto lidi, ale nás, na kterých tyto životní úkoly leží celou svou vahou. Ne oni, ale my bereme jako svou velkou prohru, kdybychom alespoň z části tyto životní úkoly nenaplnili. To, že jim tento životní plán nedokážeme odpustit je především svědectvím o tom, že sami v těchto oblastech nemáme jasno, a že sami pracně hledáme svou dospělou životní identitu.

Jakou měrou naměříte, takovou vám bude naměřeno...

Jestliže nejsme schopni odpustit postiženým lidem jejich handicapy, nebudeme schopni sobě odpustit svoje vlastní handicapy. Uvědomme si, že naše neschopnost přijmout postižení druhých lidí se okamžitě promítne do sebehodnocení, když podobné postižení zasáhne nás či naše blízké. To bohužel není vzletná fráze, ale prostý důsledek toho, že i naše mentální kapacita je omezená. Jeden hodnotový žebříček, který upřímně v hloubi duše zastáváme, máme přirozený sklon aplikovat nejen na druhé, ale i na sebe - i když samozřejmě ne úplně stejnou měrou.

Jestliže se někdo štítí tělesně postižených, tak tento pocit se transformuje v sebenenávist, pokud například po autohavárii postihne stejný osud i jeho. Naopak úcta k životu druhých se transformuje ve schopnost akceptovat sebe sama a odpustit sám sobě všechny své slabosti či chyby, to že jsme to v životě nedotáhli tam, kam jsme si to kdysi vytyčili, že zkolabovalo naše manželství ap.

Zrcadlí naše nitro

Retardovaní lidé žijí svět dětí, tedy nemají kariérní a rodičovské ambice, ale přesto jako děti zřetelně cítí nelásku a odmítnutí, i když to třeba nejsou schopni vyjádřit slovy. Jestliže si rádi hrajete s dětmi, je hodně pravděpodobné, že si oblíbíte i mentálně retardované. I ti nám, stejně jako děti, zrcadlí zpět naše dobré i špatné vlastnosti.

Jestliže jsme mrzutí, i oni jsou mrzutí a otrávení. Když sršíme vtipem a dobrou náladou, tak i oni svým smíchem prozařují celý náš den. Stejně jako děti naprosto bezprostředně reagují na bolest a nemoci, které je trápí.

Jejich vyjadřování je dětsky přímočaré. Máme tedy jistotu, že pokud se chovají jako zvířata, je to jen důsledek toho, že my se k nim chováme hůř než ke  zvířatům. Například před časem tiskem proběhla zpráva, že jedna mentálně retardovaná se udusila svými výkaly. To nebylo tím, že měla inteligenci na úrovni imbecilie, jak se mi snažil vnutit personál, vždyť sedmileté děti (se srovnatelnou inteligencí) přeci též nejedí své výkaly. Takové extrémní chování je bohužel jen důkazem toho, jak špatně se v naší společnosti zachází s těmito lidmi.

Potřeba aktivity a práce

S dětmi mají společnou i potřebu tělesného pohybu a fyzické práce. Bohužel těch je v moderní společnosti pomálu. Dříve byly schopné místní komunity absorbovat určité procento mentálně retardovaných, stačí si vzpomenout na Otíka ve filmu Vesničko má středisková, ale dnes s nárůstem intelektuální práce těchto příležitostí ubylo. Díky tomu se mentálně retardovaní propadají sociálními síty, protože ztratili své přirozené místo v našem světě.

To jinými slovy znamená, že jim dlužíme něco, co by jim přirozeně daly předchozí generace. Totiž důstojné místo v našem světě, kde by cítili, že je lidi mají rádi i přesto, že jim nebyl přán větší intelekt. Inu, někomu nenarostou ruce, někomu intelekt, někomu charakter. Řečeno vzletně, je přeci jen lepší nemít IQ než nemít páteř.

Stejně jako s malými dětmi, můžete s mentálně retardovanými dělat řadu manuálních aktivit - třídit brambory, loupat cibuli, hrát fotbal či karetní hry. I když stejně jako děti se radují, že dali gól a je jim úplně jedno do jaké branky. Tento svět fyzické práce a aktivit se pomalu vytrácí z našeho světa a stává se vzácným. Dnes musíme uměle vytvářet to, čeho bylo dřív habaděj.

Chráněné dílny versus ústavy

Pro děti jsou ústavy a dětské domovy velmi nevhodným výchovným prostředím, již řadu let se vede boj za profesionální pěstounskou péči, aby tyto děti mohli vyrůstat v rodinách. Mentálně retardování jsou na tom stejně. I pro ně je lépe, když je uchráníme ústavního osudu. Mnohem lépe však snášejí komunitní život a smysluplnou práci, která odpovídá jejich schopnostem.

Chráněné dílny jim dávají možnost najít své místo v našem světě a zároveň nemuset být vytržen ze své rodiny. Je vždy mnohem snazší podpořit přirozený systém vztahů, tj. pomoci rodinám pomocí chráněných dílen, než se marně snažit nahradit celý sociální svět těchto lidí ústavním prostředím. Jestliže děti potřebují úzké a trvalé vztahy k rodičům a prarodičům, potřebují je i retardovaní. Nicméně již dvouleté děti mají radost, když se mohou s rodiči podílet na jakékoli smysluplné práci. Ať je to podání příboru či vysypání odpadkového koše. Školní děti mají sklony k soupeření a hodnocení svých výkonů. Jsou šťastné, když dostanou razítko či dobrou známku. Stejné potřeby mají i mentálně retardovaní, vždy podle úrovně na které se nacházejí. Nestačí tedy je nakrmit a obléci. Jestliže mají sklon pracovat, vytvářet hodnoty a být přiměřeně odměňován a hodnocen, tak je týráme, pokud jim tuto možnost odpíráme a vnucujeme jim vegetativní živoření v ústavech.