PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012
Respitní péčeRespitní neboli odlehčovací služba je krátkodobá úlevová péče pro rodinné příslušníky a opatrovníky, kteří trvale pečují o vážně duševně nebo tělesně postiženou osobu (dítě nebo dospělého). Respitní péče těmto pečujícím osobám umožňuje přenechat opakovaně péči o hendikepovaného na určenou dobu jinému člověku. V uvolněném čase mohou rodinní příslušníci či opatrovníci relaxovat a načerpat nové síly. Respitní péče se řídí zákonem č. 108/2006 Sb., konkrétně § 44 Odlehčovací služby.
Příprava žadatelů na náhradní rodinnou péči má být důkladná
Typický žadatel o náhradní rodinnou péči (NRP) by rád pomohl, má široké otevřené srdce, ale chybí mu odborné znalosti. Problém je ale na obou stranách barikády. Pořád totiž nemohu přesvědčit odbornou veřejnost, že školení žadatelů o NRP má být v principu obecné. Že standardní žadatel by měl být po absolvování takového školení alespoň poloviční odborník na NRP. Vždyť to je on, kdo celou NRP realizuje. Kdo jiný by měl znát všechna zrádná zákoutí této oblasti?
Standardní žadatele je tedy třeba obeznámit se všemi formami NRP, to znamená od osvojení, přes nejrůznější formy dočasného či „trvalého“ pěstounství či hostitelství, až po alternativy, jako je respitní pěstounská péče.
Proti této myšlence stojí tradičně nejen „zkostnatělá mašinerie úřadů zpuchřelého mocnářství“, ale i sami žadatelé o NRP. Zejména žadatelé o osvojení nechtějí při přípravách slyšet o ničem než o adopci, naprostý zákaz panuje o jakékoliv zmínce o dětech s jinou rasou, zdravotním postižením a vůbec o komkoli, kdo je starší než tři roky.
Díky této realitě v dnešní NRP chybí lidem obeznámenost o jiných možných formách NRP, jako je právě respitní pěstounská péče. Pak sociální pracovnice mohou říkat: „Pane doktore, to je nesmysl, na to neexistují žadatelé. “ Samozřejmě, když o jiných formách NRP prakticky nikdo nic neví, tak o ně taky nikdo nemůže žádat. Takže se motáme v začarovaných kruzích právě díky nekvalitní přípravě žadatelů.
Děti se zdravotním postižením nemusí končit v ústavu
V ČR je zvykem umísťovat děti se zdravotním postižením do ústavů. V nemocnicích berou přesouvání takových dětí do ústavů jako samozřejmost, na kterou snad ani není třeba se rodičů ptát. Já ale razím zásadu, že pokud to jde, je třeba dát těmto dětem stejnou péči, jakou byste tak jako tak dali dětem zdravým. Vždyť i péče o zdravé děti je úmorná až běda.
Když jsem pracoval v Německu s mentálně retardovanými dětmi, tak třeba ty s Downovým syndromem byly po celý život rozverní čtveráci. Dnes mi je připomíná můj tříletý syn, i když jim tehdy bylo asi sedmnáct let. Opravdu není důvod, proč by takové děti měly vyrůstat v ústavech. Jejich kousky si v ničem nezadají se zdravými dětmi, které považujeme za roztomilé a neskutečně vtipné. I u postižených platí zásada, že jsou takoví, jaký jim připravíme svět. Když je náš svět zatrpklý a nenávistný, tak i tyto děti ho zrcadlí zpět. Když jsme v pohodě a vstřícní, tak také tyto děti budou takové.
Pokud se ale rodiče rozhodnou dát dětem se zdravotním postižením podobnou péči jako zdravým, budou se prát s tím samým jako běžní rodiče. Proto hlavní důvodem, proč tyto děti jdou do ústavu, není potřeba nějaké specializované péče, ale obyčejná potřeba rodičů, aby si od nich občas mohli odpočinout a dostalo se jim nějaké úlevy. A právě stávající přístup jim toto neumožňuje – buď se o ně starejte čtyřiadvacet hodin tři sta šedesát pět dní v roce, nebo je dejte do ústavu. Nic mezi tím.
Respitní péče je velkou úlevou pro biologické rodiče
Snad díky této potřebě pomoci se ve Velké Británii prosadila respitní, tedy úlevná pěstounská péče, což je forma střídavé výchovy v rámci NRP. Předpokládejme, že se rodina rozhodne ponechat si postižené dítě, které se jí narodilo. Aby nemuselo do ústavu a také ono zažilo normální dětství, je třeba hledat nějakou další rodinu, která by jim občas ulevila. Vyplácí se například tento systém: tři týdny u biologických rodičů a týden u náhradních rodičů, nejlépe s flexibilní výpomocí když je třeba.
Kde hledat náhradní rodinu?
Takovou náhradní rodinu je nejlépe hledat mezi rodinnými přáteli a příbuznými nebo dále v církevním společenství či jiných charitativních spolcích. Osobně jsem přesvědčen, že mezi normálními žadateli o NRP je mnoho lidí se široce otevřeným srdcem, kteří by pro tuto formu NRP byli vhodní, i když třeba ne dnes. Třeba až za deset, dvacet let. Respitní pěstounská péče totiž není vhodná pro mladé bezdětné páry. Naopak to je spíše pro starší rodiče, kteří mají vlastní děti odrostlé.
Proč respitní pěstounská péče a ne hostitelství či dobrovolnictví?
Hlavní důvod, proč by se mělo vytvořit státem finančně podporované respitní pěstounství a ne jiné formy NRP, je především otázka financí a kompenzačních pomůcek. Když se taková rodina zavazuje vypomáhat s dítětem se zdravotním postižením, pak je to dlouhodobý závazek, který má charakter až kmotrovství. Vzniká tam totiž dlouhodobá citová vazba mezi všemi stranami – oběma rodinami i dítětem či dětmi.
Samozřejmě se nebavíme jen o mentálně postižených dětech, ale i různých tělesných či smyslových postiženích, která vyžadují vyšší péči a speciální kompenzační pomůcky. Vybavit alespoň z části dvě domácnosti je samozřejmé nákladné. Podobně i mentálně postižené děti jsou zvýšeně unavitelné, takže i ty vyžadují zvláštní režim.
Vztahy mezi biologickou a náhradní rodinou
Koordinace několika rodin je vždy složitý počin. Nejde jen o logistiku, ale také o citové třenice. Platí zde proto většina zásad, které známe ze vztahů mezi rodiči a prarodiči.
Obě rodiny by měly být kompatibilní i povahově. Není dobré, když náhradní rodiče jsou dominantní, vnikají do rodiny biologických rodičů a začínají je dirigovat, co mají jak dělat. Naopak biologičtí rodiče musí respektovat, že náhradní rodiče mají trochu jiný styl výchovy. Podobně jako biologičtí rodiče musí respektovat trochu odlišný přístup k dětem u prarodičů.
Podobně jako u soužití dvou generací, i zde je třeba respektovat ostrou hranici mezi dospělými obou rodin. Když jde dospělý z jedné rodiny do druhé, tak se ohlašuje a žádá o dovolení ke vstupu. Existuje zde také zřetelná hranice například v používání běžných věcí – rodiny si neberou žádné věci patřící dítěti bez vědomí druhé rodiny. Též i finance související s dítětem se vyčíslují odděleně v každé rodině.
Naproti tomu pro dítě žádná taková hranice neexistuje, může svobodně přecházet z jedné do druhé domácnosti. Dítě je doma v obou domácnostech, ale dospělí jsou doma jen v jedné a v druhé se chovají uctivě jako na návštěvě.
Oslovení biologických rodičů je táto, mámo. Náhradní rodiče děti oslovují buď jménem, nebo tradičním teto, strejdo.
Kontraindikací pro žadatele jsou manipulativní sklony a sklon usurpovat si dítě pro sebe a soupeření s druhou rodinou. I zde totiž existuje nebezpečí oidipovského komplexu v NRP, tedy války o dítě mezi biologickými a náhradními rodiči.
Co dělat, když máme o respitní péči zájem?
Pokud jste biologičtí rodiče dítěte se zdravotním postižením a nechcete, aby skončilo v ústavu, pak je dobré především oslovit své přátele a známé. Zda ve vašem okolí není někdo, kdo by do toho s vámi šel. Dále kontaktujte pracovníka Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který sídlí na Městském úřadu.
Tam Vám pravděpodobně řeknou, že nikoho nemají. Samozřejmě protože nikdy nikoho nehledali, ani neptali, natož aby někoho připravovali. Ale je třeba to vyzkoušet. Je mnoho nadšených a obětavých sociálních pracovnic. Některá možná projde starší žadatele o jiné formy NRP a třeba ji napadne rodina, která by mohla být otevřená podobnému experimentu. Já osobně jsem dělal tři roky posudky na žadatele (a to v Praze!) a myslím, že tam bylo několik rodin, které by byly ochotné do takového projektu jít. Jestli vám budou sociální pracovnice tedy tvrdit, že nikoho takového neznají a ani je nikdo nenapadá, tak já osobně jim to nevěřím.
Druhou cestou je oslovit charitativní organizace. Je jedno, jestli se zabývají NRP nebo ne. Můžete například obejít místní kněze a pastory a zeptat se jich, zda je nenapadá někdo, kdo by s vámi do podobného projektu byl ochoten jít. Je ale třeba kněžím dobře vysvětlit, o jaký druh rodiny se jedná. Především to nesmí být mladá rodina s malými dětmi, protože je to dlouhodobý a citově náročný projekt. Vhodné jsou rodiny, které jsou buď stejně staré jako vy nebo i starší, nejlépe s odrostlými vlastními dětmi. Totiž laiky - jak se řekne NRP - tak je automaticky napadne neplodný mladý pár, proto musíte jak sociální pracovnice, tak kněze vyvést z této představy.
Jak to sdělit dítěti
První kontakt s náhradní rodinou je především seznamovací, přátelský a zcela nezávazný. Důležité je, aby si obě rodiny lidsky sedly. Pokud to bude fungovat takto, pak je možno hledat další možnosti, zejména otázky financování. Platí ovšem zásada, že děti, o kterých si povídáme, by až do poslední chvíle neměly vědět, že se zvažují nějaké změny.
Ptát se dětí, jestli by měly zájem o něco takového, je na místě až ve chvíli, kdy si obě rodiny na tento projekt kývnou. To by už děti měly druhou rodinu dobře znát a považovat ji za dobré známé – tetu, strejdu – a vcelku nic nenamítat, když s nimi mohou jet na výlet či u nich přespat.
Samozřejmě je nesmysl ptát se dětí: „Měly byste zájem o respitní pěstounskou péči? “ Ani dospělí nevědí, co to přesně znamená, natož pak děti. Na druhou stranu, pokud biologičtí rodiče vidí, že děti na případnou respitní rodinu reagují špatně, že ti druzí jsou výchovně neobratní, tak není třeba dodávat, že v takovém případě je zbytečné se dětí ptát a do takového projektu se raději nepouštět. Prvním krokem je tedy opatrné seznamování a sousedská výpomoc, která by pak mohla v případě potřeby přerůst v něco víc, tedy v respitní střídavou péči s přiměřenou finanční podporou.
Pokud chceme nabídnout svou pomoc sami
Druhým případem jsou rodiny, které by rády takovou službu nějaké jiné rodině nabídly. V takových případech kontaktujte porodnice, kde se občas narodí dítě se zdravotním hendikepem, a rodiče zvažují, co mají dělat. Vhodné je rovněž obejít různé ústavy (ať pro mentálně, smyslově či tělesně postižené), kde jsou děti, za kterými jezdí jejich biologičtí rodiče, protože se o ně nemohou naplno postarat. Tam je možno po domluvě s ústavem navázat kontakt a probrat možnosti takové spolupráce. Stejně tak i církevní představitelé znají ve svých farnostech rodiny, které mají v péči děti se zdravotním postižením a možná by uvítaly nějakou úlevnou pomoc. Dále sociální pracovnice znají svůj „rajón“ a mohou pomoci zprostředkovat kontakt.
Přání pevných nervů na závěr
Prošlapávat nové cestičky je samozřejmě nevděčná práce. Nemá cenu si nic nalhávat. Je třeba postupovat realisticky. Postupnými kroky od jakési „sousedské“ výpomoci až po pravidelné střídání dítěte ve dvou domácnostech.
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., vystudoval psychologii na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 2002 zde získal doktorát ze sociální psychologie. V průběhu své profesní kariéry vyučoval policejní psychologii na střední policejní škole, etiku na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pro Městské centrum sociálních služeb Praha posuzoval zájemce o adopci dětí, pracoval jako konzultant veřejného ochránce práv a poradce ministra práce a sociálních věcí v oblasti náhradní rodinné péče. Je autorem několika knih a odborných příruček. Věnuje se psychologickému poradenství zaměřenému především na rodinné vztahy a spolupracuje s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) Prahy 12.