PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005
Homosexualita je velmi konfliktní téma. Chcete-li říci svůj názor, musíte si být vědomi, že lezete mezi mlýnské kameny - homosexuální lobby a věřící. To se stalo i mně. Aktivní homosexuálové mně kritizují za mé přesvědčení, že část homosexuality může vznikat jako následek raného sexuálního zneužívání, a tedy může být terapeuticky změna u části homosexuální populace. Někteří věřící se zase pohoršovali nad konstatování faktu, že v poslední době byla katolická církev vůči homosexuálním kněžím tolerantní a že mezi kněžími je zvýšené procento (>2%) homosexuálů. Někteří se mi snažili podsunout, že se jednalo z mé strany o neznalost, ale bohužel musím říci, že tyto názory představují mé odborné přesvědčení a opírají se z části i o klinickou zkušenost.
Americká psychiatrická společnost (APA) vydala ve 20. století dvě důležitá rozhodnutí týkající se homosexuality. První bylo v roce 1973, kdy se přestala považovat za nemoc či poruchu egosyntonní homosexualita. Druhé rozhodnutí přišlo v roce 1997 (s doplňkem 1998), kdy se za eticky nezávadnou prohlásila reparativní či konverzní terapie homosexuality (tj. pokusy o změnu homosexuální orientace na heterosexuální těch jedinců, kteří o to bez vnějšího nátlaku stojí).
Konverzní terapii by měl vždy předcházet informovaný konsensus. Dotyčný by měl být zřetelně informován o tom, že samotná homosexuální orientace se nepovažuje za poruchu. Nicméně pokud i přesto usiluje o změnu své orientace, tak není nic špatného mu v tomto úsilí terapeuticky napomáhat. Jinými slovy jedná se o právo jedince na sebeurčení, kdy by neutrální psychoterapeut neměl dotyčnému vnucovat svůj expertní názor či postoje vůči homosexualitě. Dotyčný má právo chtít změnit svou orientaci, stejně jako mají ženy právo si chirurgicky zvětšovat prsa, či transsexuálové změnit své biologické pohlaví.
Je třeba si uvědomit, že takový jedinec může mít řadu pro něj přesvědčivých důvodů, proč změnit svou orientaci. Vyjmenujme si alespoň některé. Rozhodnutí APA z roku 1973 se mimo jiné opíralo o definici zdraví Mezinárodní zdravotnické organizace (WHO), že homosexuálové mohou dosáhnout plné tělesné, psychické i sociální spokojenosti. Jednalo se tedy o tzv. ideálovou normu, tj. normu vycházející z konsensuálního ideálu zdraví. Z tohoto důvodu nemám problém se ztotožnit s jejich rozhodnutím. Na druhé straně existuje několik jiných definic normality, podle kterých homosexualita normální není. To není ani tak otázka předsudků, ale skutečností, které mnohdy není možno změnit.
Statistická norma
Málo si uvědomujeme, co pro člověka znamená být součástí dvouprocentní menšiny. Představme si pro názornost středně velký podnik, která má 100 zaměstnanců - 50 mužů, 50 žen. Statisticky vzato je tam jeden gay a jedna lesbička. Zatímco každý heterosexuál má 49 potenciálních partnerů, tak homosexuál se rovněž může zamilovat do 49 lidí, které každý den potkává, ale ani jeden z nich není jeho potenciální partner. I když např. muž nemiluje ženu, může se s ní pomilovat nebo být s ní "jen ze soucitu". Nicméně heterosexuální muž není schopen opětovat lásku homosexuálovi ani ze soucitu. Běžně se vyplácí zvýšit úsilí, například "dobýt ženu či uhnat muže". Pokud se ale gay pokusí dobýt muže, do kterého se zamiloval, velmi tvrdě narazí. Je dobré si uvědomit, že toto ještě nejsou předsudky. Statisticky by se musela naše firma rozrůst na 200 zaměstnanců, aby přibyl další homosexuální muž a žena, ale i tak má homosexuální muž pravděpodobnost pouze 1:98, že se zamiluje právě do něho a ne do nějakého jiného heterosexuálního muže. U heterosexuála je pravděpodobnost, že se zamiluje do jiné ženy než homosexuální, v poměru 98:2. Z těchto čísel zřetelně vyplývá i vyšší procento nešťastných lásek homosexuálů, míra nucené sexuální abstinence, sklony k promiskuitě, nutnost často vzít za vděk s tím, kdo je dostupný, ale nemít toho, koho miluji ap.
Všichni víme, jak neblahý vliv má na člověka vynucená sexuální abstinence, jak například vězni se z této nouze oddávají homosexuálnímu chování. Nebylo by tedy nic divného (a také se to běžně stává), že náš homosexuální klient začne žít s ženou jen proto, že je to dostupnější sexuální objekt (o předsudcích ani nemluvě). Podobně může z nouze hledat náhradní objekty mezi nedospělými dětmi, například ministranty v kostele, ve skautském oddíle, stejně jako z podobné nouze heterosexuální muži někdy zneužívají své nevlastní dcery. Každopádně být členem statistické menšiny je zdrojem frustrace a bezpočtu obtíží, které nejsou způsobeny předsudky. O těch tedy není možno předpokládat, že se v budoucnu odstraní větší tolerancí vůči homosexuálům.
Funkční norma
Další norma, kterou homosexualita nesplňuje, je funkční norma. Jak anatomicky, tak reprodukčně jsou pohlavní orgány součástí celku, který vede k rozmnožování. Konečník není anatomicky vyvinut pro kopulaci. Homosexuálové nemohou plodit děti. Tyto bezesporná fakta jsou důvodem, proč ji za ne-normální považují věřící. Nutno poctivě připustit, že ve smyslu funkční normality mají pravdu stejně, jako má pravdu APA ve smyslu normality ideálové. Otázka je, jaké praktické důsledky z tohoto faktu chceme odvodit. Samozřejmě nesmíme z toho odvozovat předsudky či homosexualitu kriminalizovat, nicméně i tato funkční nenormalita má praktické důsledky pro našeho klienta.
I když ve věku okolo dvaceti se to může jevit jako nedůležité, homosexuálové nejsou uchráněni rodinných potřeb, které rostou s věkem. Jen za cenu potlačení svých sklonů mohou mít vlastní děti. Již od začátku jim nemohou nabídnout dětství s oběma biologickými rodiči. Stejně tak častý anální sex může být zdrojem řady zdravotních komplikací. I z důvodu touhy po vytvoření či udržení rodiny může náš homosexuální klient usilovat o změnu své sexuální orientace. I zde se nejedná o boj s předsudky, ale praktický důsledek jinakosti.
Zachování sociálních vazeb
Každý člověk vyrůstá v předivu vztahů - některé jsou zbytné, některé ne. Předsudky, i když jsou špatné, jsou někdy nepřekonatelné faktum. Nenadělíme si nové rodiče, sourozence. I přátele a referenční skupiny nechceme nebo nemůžeme změnit. Mnoho homosexuálů též žije v heterosexuálním manželství s vlastními dětmi. I když k ženě necítí žádnou nebo jen malou sexuální přitažlivost, přesto za dobu soužití mezi nimi může vyrůst silný přátelský vztah - emocionální vazby (attachment). Sexualita, jakkoli je důležitá, přesto představuje jen jednu část fungování rodiny. Je otázkou, do jaké míry si dotyčný buduje homosexuální identitu a jakou pro něho má sexualita cenu. Jak zvažuje zisky a ztráty plynoucí z coming out. I zde může dospět k závěru, že mu to za případnou ztrátu rodiny a sociálních vazeb nestojí. Jeho úsilí se zaměří ne na změnu okolí ale své sexuální orientace. Bude ji vnímat egodystonně. V těchto případech není správné mu za každou cenu vnucovat svůj expertní posudek, protože tím mu uzavíráme například cestu k rodině a vnoučatům.
Coming out
I když to vyplývá z řečeného, přesto je třeba explicitně zdůraznit, že konverzní terapie není určena pro lidi bezprostředně po coming out. Je dobré si i uvědomit, co takoví lidé zažívají. Dlouho sbírají sílu na oznámení své sexuální orientace okolí - například matce. Ta teď musí též předělat mnoho svých představ o svém dítěti. Začne na ně často naléhat a výčítat: "Víš, já jsem četla, že to jde změnit. A zkusils to vůbec se vyspat s holkou. Co je na mě tak hnusnýho? Nemůžeš to zkusit alespoň kvůli mě?" V těchto případech je naopak konverzní terapie z donucení zcela kontraindikována. Ta je vhodná pouze pro ty, kteří vnitřně cítí, že chtějí změnit svou orientaci, touží po rodině, eventuálně cítí rozporuplné homo- i heterosexuální touhy.
Smysluplné cíle konverzní terapie
Odpůrcům konverzní terapie homosexuality se musí dát za pravdu, že tato je často spojena s mnohými předsudky, psychologickým amatérismem, nerealistickými očekáváními a v neposlední řadě i pěstování pocitů viny. Tedy zvláště v odborných kruzích by se měl hledat konsensus, co je rozumné od konverzní terapie očekávat, a jak by se měla směřovat, aby nevedla k sekundárnímu poškození klientů.
Především její cíle by neměly být vymezovány negativně - nebýt homosexuál, ale pozitivně - umožnit jedinci vybudovat uspokojivou heterosexuální identitu. Z tohoto důvodu nejsem příznivcem averzivních behaviorálních technik, kdy se pomocí např. elektrošoků podmiňuje bolestivý podnět s homosexuálními představami. Stejně tak není uskutečnitelným cílem vymýtit jakýkoli náznak homosexuální atraktivity. Setkání s někým, kdo nám připomene naši první lásku, v nás často silně rozezní vzpomínky, někdy i touhu. Bylo by absurdní očekávat, že tento proces vymizí u jedinců po konverzní terapii. Těm samozřejmě také zůstanou romantické vzpomínky na první homosexuální lásky a bylo by chybou se snažit tyto vzpomínky přebíjet averzivními podněty či jakkoli očerňovat, pokud nebyly vysloveně patologické či spojené se sexuálním či jiným zneužíváním. Konverzní terapie tedy nemůže být orientována na změnu minulosti, ale na přítomnost a fungování v budoucnu.
Realistické cíle konverzní terapie je dobré stanovit podle jednotlivých komponent sexuální orientace (ať homo- nebo heterosexuální). Těch je v literatuře zmiňováno čtyři až pět:
Emocionální vazby
U egodystonních homosexuálů je velmi pravděpodobné, že jednotlivé komponenty sexuality budou nevyvážené, podobně jako u nevyhraněných leváků (dominantní oko je pravé, ruka a noha levá ap.). Například erotická či sexuální atraktivita může být z části zřetelně homosexuální, ale emocionální vazby budou heterosexuální, nebo naopak. V takových případech není možno jednoznačně předem určit, jakou identitu má dotyčný mít či podporovat. Emocionální vazby mohou být výrazně ovlivněny citovou deprivací v dětství (například pobyt v dětském domově, výrazně chladná či ambivalentní matka ap.). Na začátku konverzní terapie je tedy neznámou, jak se v čase budou vyvíjet tyto emocionální vazby k jednotlivým pohlavím.
Sexuální atraktivita
Podle moderního pojetí sexuální atraktivita jsou dvě nezávislé proměnné - hetero- a homosexuální, které nejen že mohou mít různou intenzitu, ale navíc se během života mění a mají dost velkou fluiditu. To vyplynulo z výzkumů, které ukázaly, že i přirozeně heterosexuální jedinci vykazují značnou míru homosexuální atraktivity. Tedy fakt, že po konverzní terapii bude klient vykazovat zřetelnou míru homosexuální atraktivity, není známkou nezdaru, protože různá míra homosexuální atraktivity je přirozená i pro heterosexuální muže.
Konverzní terapie by se měla zaměřit ne na potlačování či vymýcení homosexuální atraktivity, ale povzbuzení heterosexuální atraktivity, kterou mají i homosexuální jedinci. Například jeden homosexuální muž mi popisoval, že byl na večeři s bratrem a jeho ženou. Prohlížel si ji a uvažoval o tom, zda se s ním ona nechce vyspat. Švagrová prý nevykazovala žádné známky svádění, tedy zřejmě se jednalo o heterosexuální projekci. Byl to on, kdo zde snil o heterosexuálním styku, ne ona. Tedy v takových situacích si může egodystonní homosexuál uvědomit, že vlastně v něm dřímá nezanedbatelná míra heterosexuální touhy. Tedy podporováním této všímavosti a autenticity při prožívání si může klient uvědomit, že má na volbu, kterou identitu vezme za svou.
Sexuální identita
Identita, ať sexuální či jiná (náboženská, umělecká, rodičovská atd.), je totiž do značné míry otázka našeho rozhodnutí a přesvědčení. Samozřejmě je lepší, když se opírá o nějakou nepopiratelnou skutečnost, ale v důsledku i subjektivní jistota či chtění je dostatečným argumentem. Například transsexuálové nemají žádný hmatatelný argument, proč se cítí mít jiné pohlaví, než jaké je jejich biologické pohlaví. Je to jejich vnitřní subjektivní jistota, prostě například kluk cítí být holkou. Stejně tak musíme i egodystonním homosexuálům umožnit změnu jejich identity na heterosexuální, pokud po ní touží, pokud chtějí být heterosexuály a jsou schopni prožít své heterosexuální touhy. Byla by chyba používat jakýsi teror phaloplatysmografu: "Vykazujete homosexuální atraktivitu, ergo musíte mít i homosexuální identitu." Naopak "Vidíte sám, že máte obě touhy, je tedy na vás, jakou identitu (homo, hetero, bi) si zvolíte. Jen by vám měla osobnostně (nejen sexuálně) sedět a měla by to být ta, po které nejvíce toužíte. Máte nezadatelné právo na sebeurčení."
Sexuální sociální role
Konverzní terapie by též měla zjistit, jaká partnerská patologie ničí pohodu homosexuálovi v jeho případném heterosexuálním manželství či svazku: každodenní hádky, neschopnost přijmout něhu od ženy, nevyřešená ambivalence vůči citově chladné matce, vzpomínky na sexuální zneužívání v dětství, nadbytek výčitek, pocitů viny, ironie, ponižování, žárlivost atd. Sexualita je pouze jeden z důležitých aspektů partnerského vztahu, když budou ostatní aspekty uspokojivě fungovat, tak je snesitelné, že jeden, byť důležitý, není optimálně naplněn. Koneckonců kolik známe heterosexuálních svazků, kde všechny aspekty soužití jsou na sto procent uspokojeny? Stejně tak konverzní terapie nemůže zaručit stabilitu heterosexuálního svazku bývalého homosexuála, protože už takto se rozvádí padesát procent manželství.
Sexuální chování
Cílem konverzní terapie je navodit uspokojivé heterosexuální fungování. Tedy náš klient může pohlížet na zbytky homosexuálních sklonů úplně stejně, jako přirozeně heterosexuální muž hledí na své sklony k nevěře. Nevěra nemusí znamenat krach a konec snah být dobrým manželem, ani případná homosexuální nevěra či krátkodobý relaps nemusí znamenat krach konverzní terapie. Stejně jako heterosexuální nevěra i tyto homosexuální relapsy mají nějakou genezi, ať jsou to partnerské či osobnostní krize či jen pouhá touha po vzrušení a dobrodružství. Mohou vést k osobnostnímu růstu, pokračování konverzní terapie, ale stejně dobře i skončení snahy o změnu sexuální orientace. To vše je součástí práva klienta na sebeurčení.
Závěr
Egodystonní homosexualita je alespoň v ICD 10 považována za poruchu, a jak ukazuje i postoj APA, není vždy nutné ji léčit jedině tak, že vedeme dotyčného k přijetí homosexuální identity a schopnosti odolávat předsudkům. Stejně legitimní mohou být i snahy pomoci klientovi vytvořit uspokojivou heterosexuální identitu a fungování. Abychom se vyvarovali sekundárnímu poškození klientů, měli bychom více než jindy dbát na informovaný konsensus a stanovení si realistických cílů konverzní terapie a nelpět na expertním přístupu.
Že tato cesta je realizovatelná, ukazuje i výzkum R. L. Spitzera na 200 bývalých homosexuálů, kteří dokázali subjektivně najít uspokojivou heterosexuální identitu s větším či menším úspěchem. Takový bývalý homosexuál může říci: "Ano, stále mám určité homosexuální sklony, ale ty jsou přirozené i pro heterosexuální muže bez homosexuální minulosti. Svou minulost si neodpáři, ale svou současnost a doufám, že i budoucnost, mohu s klidným svědomím považovat za heterosexuální." Zachováme-li lege artis přístup, pak už je jedno zda budeme této změně říkat reparativní či konverzní terapie nebo pouze heterosexuální adaptace. Důležité je, aby byla součástí psychoterapeutické nabídky pro egodystonní homosexuály.
Literatura
APA Council of Representatives Passes Resolution on So-Called Reparative Therapy (Chicago, August 14, 1997). On line: < http://psychology.ucdavis.edu/rainbow/html/resolution97.html>
Robert L. Spitzer: Can Some Gay Men and Lesbians Change Their Sexual Orientation? 200 Participants Reporting a Change from Homosexual to Heterosexual Orientation. Archives of Sexual Behavior, 32(5), 403-417, October 2003. On line: