Pacienti si musí dát pozor, aby dobře rozuměli rétorice lékařů. Jestliže lékař říká, že chemoterapie nemá trvalých následků, zpravidla míní jen somatické následky a nemyslí na psychické. O těchto bychom si měli něco říci na tomto místě. Zaměříme se především na ty zrádné, které se těžko odhalují intuitivním vhledem či amatérským přístupem.
Období rekonvalescence by mohla charakterizovat trochu upravena průpovídka našich předků: "Lékaři doléčili, Bůh (příroda) uzdravuje." Je to takové zvláštní období, kdy pacient ještě není úplně zdráv, ale lékaři už na něm nemají co léčit. Pohled na pasivního lékaře v pacientovi vyvolává pocit, jako by vše bylo vyřešeno a že by tedy i jeho pocit vnitřní pohody a zdraví měl odpovídat tomu, co si pamatuje z dob před nemocí. To je ovšem iluze. Zde teprve začíná někdy i několikaleté období, kdy se jeho organismus bude pomalu vzpamatovávat. Každopádně rekonvalescence bývá těžší období, než se na první pohled jeví.
V naší hlavě je systém obran - zejména popření - které nám dávají pocit neohroženosti vůči rizikům s malou pravděpodobností. Například všichni víme, že nás mohou i za bílého dne přepadnout zloději v parku, přesto přecházíme park zcela bez obav. Toto nenulové riziko při přechodu parkem z naší hlavy vyzmizíkovala psychická obrana popření, díky které netrneme strachem ve všech situacích, kdy se s nějakou malou pravděpodobností může něco špatného stát. Bohužel podobně jako přepadení v parku, tak i prodělaná chemoterapie tento systém obran prolomí a díky tomu mnoho pacientů pravidelně zalívá pot hrůzy, že by se choroba mohla vrátit. Proto překonávání strachu z návratu choroby je dominantní složkou rekonvalescence u onkologického onemocnění. To je rozdíl například od rekonvalescence u zlomené ruky.
Navíc mnoho dříve nevinných počitků získalo díky nemoci zlověstný nádech: "Když mě dříve píchlo u srdce, tak jsem si řekl: 'Jasně, hypochondr...' a s klidným srdcem jsem tento počitek ignoroval. Když po nemoci mě píchne u srdce, najednou to má nový význam - 'Co když zase nějaká zvětšená uzlina tlačí na aortu?'" Podobně funguje i propocené pyžamo, nutkavé očuchávání se a pozorování dalších průvodních příznaků choroby. I při úspěšné rekonvalescenci trvá asi tak dva až tři roky, než se tento systém obran znova obnoví a než zmizí reaktivní hypochondrie.
Existuje mnoho vět, které jsou nepravdivé, pokud je vezmeme doslova a které slouží jen na povzbuzení k vyššímu výkonu. Například "nemoc je otázka vůle, když se jí nepoddám, tak na ní zvítězím." Tato věta jakž takž funguje při mírných obtížích, ale ne při závažných chorobách. Někdy je nemoc silnější než ozdravné síly organismu a řekněme si na rovinu, že nad každým z nás jednou smrt zvítězí. Pokud ale pacient skutečně věří zmíněné větě, musí z ní logicky odvodit, že nemoc či smrt je jeho osobní selhání. Taková životní filosofie pak znamená, že člověk se dostává do chronického stresu, kdy kromě útrap z choroby přistupuje i opovržení k vlastnímu "slabošství".
K této nevhodné životní filosofii nastupuje v období rekonvalescence přehnaně zbytnělá potřeba ovládnout svou chorobu, tzn. přehnaně žít podle zásad zdravé výživy, úzkostně se vyhybat všem patogenům, excesivně sportovat atd. Čím více člověk se těmto strachům poddává, tím větší mají sílu. Obecně platí, že křečovité snahy o manipulaci či ovládnutí procesů, které jsou mimo naše možnosti, zřetelně zhoršují naši duševní pohodu, protože chronicky vyvolávají představy o neúspěchu. Špatně snášejí následky choroby i ti, kteří se bojí stárnutí, neboť léčba lymofomu urychlí stárnutí přibližně o pět let. Lidi se sklonem řešit problémy až křečovitou silou vůle navíc často zanedbávají i spánek. Ale spánková deprivace a stres jsou tím, čeho by se měli pacienti v období rekonvalescence především vyvarovat.
Obecně platí, že egocentrická motivace (mám na to, zvítězím, je to můj nárok ap.) je příjemně funkční v období, kdy člověk má vyhlídky na úspěch a daří se mu. Bohužel v druhé polovině života či po chorobě mohou být vyhlídky pesimistické, a proto v této době je vhodnější motivace allocentrická či u věřících teocentrická. To jsou přející postoje, kdy odhlížíme od svého já a orientujeme se na úspěch druhých (blízkých) lidí - "i když já sám nemohu, budu rád, když se bude dařit ostatním", "i když nevím, co bude za pár měsíců, přesto dnes mohu napsat pro své děti pár slov o svém dětství", "mohu darovat do muzea svou sbírku, stejně si ji už neužiji". U věřících je stejný postoj vyjádřený modlitbou: "Co pro tebe, Bože, mohu ještě v tomto období udělat, než mě k sobě povoláš?" Allocentrické postoje dokáží navodit pocit užitečnosti a smysluplného života i u těch (věřících i nevěřících) lidí, jejichž život již končí, nebo nebyl příliš úspěšný.
Podobně nepravdivé je i rčení: "Co tě nezabije, to tě posílí.". To je jen hortativ, tj. věta na povzbuzení. V praxi platí spíše věta: "Co tě nezabije, to tě zmrzačí." Pacienti v rekonvalescenci by si neměli namlouvat, že jsou chorobou nedotčeni. Spíš je třeba si zřetelně uvědomovat, jak je nemoc poznamenala a jak stále zčásti ovlivňuje jejich chování a prožívání. Například mnoho pacientů si při chemoterapii nevyřeší otázky života a smrti, jen si rozdráždí strach ze smrti. Výsledkem v rekonvalescenci může být ještě více zbytnělé popření: "Já jsem věděla, že to musím přežít," spolu s masivní snahou "zapomenout na nemoc".
Jiným pozůstatkem nemoci může být naopak výrazná potřeba o nemoci neustále mluvit v nejrůznějších kontextech. Právě intenzita nutkání o chorobě hovořit je známkou prožívaných a možná i neuvědomovaných pocitů. Zejména psychická obrana projekce dokáže vlastní emoce velmi dobře zamaskovat:
Nedávno jsem mluvil se známým o právě prodělané léčbě agresivního nádoru. Byl prý překvapen tím, že po celou dobu nemoci byl naprosto klidný a neměl ani náznak strachu o sebe. Jediné o co se prý obával, byla jeho stará matka, který by prý pohřbila již třetího syna a to by jí prý nerad udělal. Z celého společného večera představovaly hovory o chorobě asi tak třetinu času. Od okolí dostával zpětnou vazbu, že ho obdivují, jak důstojně to zvládal.
Většina lidí reaguje na životní rány reagují aktivačně, emoce je zavalí a oni vybuchují, panikaří, plaší ap. Nicméně existuje skupina lidí, kteří reagují ala mrtvý brouk, tzn. inhibičně. Na mírné rány osudu mírným zklidněním, ale na velké rány osudu naprostým umrtvením. To byl případ i mého známého. Ten zklidněním reaguje na stresové situace celý život, tedy choroba v tomto směru nebyla žádnou vyjímkou. Skutečnost, že jeho psychika se intenzivně zaobírá chorobou i přes subjektivní klid, byla zřejmá z toho, že měl výrazné nutkání o chorobě mluvit.
Na první pohled je též zřejmé, kam si uložil strach o svůj život - ten promítl do své matky, proto se tomuto druhu psychické obrany říká projekce. Kdykoli na něj padla tíseň a strach z toho, co ho čeká, představil si svou matku, jak by špatně snášela jeho smrt, a svůj aktuální prožitek strachu interpretoval jako strach o ni - ne o sebe. Problém těchto lidí je, že matou své okolí svým zdánlivým klidem, které je podobně chybně interpretováno jako jejich moudrost a vyzrálost, a tak okolí vlastně netuší, jak dotyční ve skutečnosti trpí, a proto má potažmo i sklon je nepřiměřeně zaměstnávat či zatěžovat, jako by byli v plné pohodě.
Prodělaná chemoterapie snižuje pravděpodobnost mít vlastní děti. Například při IVF má štěstí jen jeden z čtyřech párů. Není proto dobré se na umělou reprodukci příliš upínat a slibovat si od ní zázraky. Dlouhodobá nechtěná neplodnost je ale těžší postižení, než si běžná populace dokáže představit právě proto, že je to postižení nejen neviditelné, ale hlavně zatajované, za které se lidé stydí. S tímto postižením se proto většina lidí snaží vypořádat po svém, a tak z neznalosti opakují amatérsky stále stejné chyby. Bohužel již dávno se ví, že čím více neplodné páry investují do pořízení vlastního dítěte a tak se upínají na tuto vizi, tím méně jsou schopny později jít jinou, alternativní cestou. Jedná se zejména o různé formy náhradní rodinné péče (NRP), jako je adopce, pěstounství či hostitelství.
Problém bývá u těch dlouhodobě nechtěně neplodných lidí, kteří tuto cestu dříve striktně odmítali a díky nemoci či jiným ranám osudu ji začínají zvažovat ale jen jako z nouze cnost. Výzkumy je prokázáno, že tento druh žadatelů mimo jiné pak lpí na nízkém věku dítěte, mají sklon na něj klást nepřiměřené nároky a dokonce mu i zatajovat jeho adoptivní původ. Chce-li se pacient po chemoterapii vyhnout zbytečnému opakování těchto chyb a poškozování dítěte, je dobré se začít zajímat o NRP dlouho před tím, než lékaři s umělou reprodukcí řeknou poslední slovo. Jinými slovy, jakmile se jeden rok nedaří mít děti přirozenou cestou, je třeba začít studovat oblast náhradní rodinné péče - dojít si na OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dítěte při městských úřadech) a seznámit se s tím, co to obnáší. Za absolvování přípravných kurzů pro budoucí osvojitele či pěstouny člověk nic nedá. Matějčkovy knihy jsou též zajímavé a čtivé. Spousta informací je na Internetu (např. http://neplodnost.klimes.us).
Lidé, kteří pociťují odpor při představě dítěte z ústavu a zároveň si v hloubi srdce uvědomují, že jim asi nic jiného nakonec stejně nezbyde, mají přirozený sklon oblast náhradní rodinné péče systematicky ignorovat. Bohužel toto potření je ta nejškodlivější obrana. Toto dilema je možno rozřešit tímto postupem:
1) Odsuňte rozhodnutí, zda jít cestou NRP či ne, o jeden rok, ale
2) za celý ten rok tuto oblast opravdu důkladně prostudujete jako by jen teoreticky.
Za rok studia budete mít již klidnější hlavu pro rozhodnutí, které odpovídá Vašemu životnímu směřování a povaze.
Období, kdy jde o život, jsou schématicky černobílá. Většina dřívějších problémů se jeví pod tíhou nemoci jako bezvýznamné a člověk je nemusí řešit. To je velká úleva. Pro mnohé pacienty až taková úleva, že se jim v roli pacienta líbí víc než v dřívějším životě. To se týká zejména vyhybavých a zčásti i depresivních pacientů, které okolí neustále plísní, že nic nedělají a co vše by měli dělat jinak: "Už máš holku? Proč nemáš práci? Nemůžeš pořád vysedávat před bednou a nic nedělat! Proč ještě nemáš dítě? Jak si vlastně představuješ svou budoucnost? K čemu jsi na tomto světě?" atd.
Pro tyto lidi návrat do běžného života představuje sice tělesné uzdravení, ale z psychické stránky ztrácejí příjemná privilegia, které vyplývají z role nemocného člověka. Proto není divu, že v období rekonvalescence mají nižší psychickou pohodu než ke konci léčby. Pokud toto pozorujete buď u svých blízkých nebo u sebe, měli byste zvážit psychoterapii, která by dotyčným pomohla postavit se čelem k těm staronovým problémům, jež nemoc jen dočasně odsunula na vedlejší kolej.
Velké události - ať bolestné či radostné - fungují nejen jako přirozené předěly, kdy dělí čas na před a po, ale slouží i k vysvětlování všech nápadností po dané události. Prodělaná choroba je tak nápadnou událostí v životě člověka, že volá po tom, aby se využívala k vysvětlovaní kdečeho - ať právem či neprávem: "Proč mám tak řídké vlasy? Proč nemám chuť na sex? Mám problémy s kůží, to je určitě z toho ozařování. V práci mi nechtějí dát odpovědnější funkci - mají strach, že bych mohl zase onemocnět. Manžel se se mnou chce rozejít, hnusí se mu po nemoci mé tělo..."
Strach ze ztráty života vede někdy k zesílenému lpění na příjemných zážitcích. Bohužel právě ona křečovitost vede k neschopnosti si těch zážitků skutečně užít. Člověk si totiž víc užije něčeho, co přišlo jako dar či nezasloužený bonus, než něčeho, o čem je přesvědčen, že na to má svaté právo a kdy neustále testuje bilanci - má dáti/dal. I na období rekonvalescence je dobré hledět jako na dar, vždyť přece i to může kdykoli skončit návratem nemoci. Proto je užitečné brát každý den rekonvalescence jako nečekaně nalezenou bankovku, kterou mohu využít k tomu, abych udělal radost sobě nebo svým blízkým. Při tom všichni víme, že by bylo nerozumné si ten den pěstovat pocity nároku na to, že i zítra musím na ulici najít další bankovku s Emou Destinovou. Tento přístup redukuje úzkostné strachy z toho, že se choroba může kdykoli vrátit.