Žádný rozchod není myšlen na sto procent, říká Jeroným Klimeš
Foto: Petr Jedinák
Rozhovor pro Reflex od Jana Dědka
Žádný rozchod není myšlen na sto procent, říká Jeroným Klimeš
Foto: Petr Jedinák
Pokud si zlomíme ruku, rychle získáme ponaučení, že některé předměty bývají pevnější než naše končetiny. Také po první chřipce si osvojíme pravidlo, že chodit v zimě bos není nejlepší řešení. Tak proč se nepoučitelně vrháme do vztahů předem odsouzených k nezdaru - znovu a znovu jak vosy na sladké? Určité vysvětlení nelogických psychických pochodů nabízí velmi logická kniha Partneři a rozchody, kterou sepsal PhDr. Mgr. JERONÝM KLIMEŠ (39). Nenabízí zde laciné rady, jen s vědeckým nadhledem popisuje, co a proč se děje v době rozchodů; proč se chováme jak idioti a trpíme jak zvířata. Jak se tak dívám po svém okolí, mohla by ta kniha být bestseller.
* O lásce se píší básně, divadelní hry i celé romány, zpívají písně a točí filmy, ale patří tento výraz vůbec do slovníku psychologa?
Láska je strašně ošemetné slovo. Nejčastěji se za ni považují jisté krátkodobé záchvaty, které se odehrávají tak dvakrát do týdne, kdy si člověk uvědomí, že s tím druhým chce být. Třeba určitý projev pýchy, kdy si příkladně chlap řekne: „Mám ženskou, kterou nikdo jiný nemá!“ Ve skutečnosti jde o přitažlivou sílu, kterou sám raději nazývám termínem pocit subjektivní jistoty. To je pocit, který nám říká, že chceme toho a toho člověka a žádného jiného. A to je pocit, jejž instinktivně hledáme. My bychom totiž rádi měli jistotu, že tenhle partner je ten pravý. V každém vztahu však fungují přitažlivé a odpudivé síly, které udržují vzdálenost mezi partnery. Příkladně my dva tady sedíme metr od sebe, což oba pociťujeme jako optimální vzdálenost. Ovšem v okamžiku, kdy by jeden z nás tuto vzdálenost zvětšil, či naopak zmenšil, tak ten druhý by okamžitě vykázal obrannou reakci. Tu vyvolá snaha uvést naši vzájemnou vzdálenost opět do optima. U malých dětí je známá tzv. separační reakce. Když v nemocnici odnášejí dítě od matky, tak se dítě rozeřve jako tur. To není nic jiného než reakce organismu, který touží zmenšit tuhle nečekaně velikou vzdálenost. Se vzdáleností jsou však potíže, pokud jeden touží po výrazně těsnějším kontaktu, druhý po volnějším. To ve vztahu zavládne asymetrie. Každý je pak schopen si uvědomovat jen tu svou jednu potřebu - buď potřebu se přibližovat, nebo ustupovat. Když pak toto přetahování a oscilování trvají příliš dlouho, jednomu dojde trpělivost, protože se cítí zhrzený, a najednou je pryč. U druhého se objeví to co u dítěte v nemocnici - taková dospělácká varianta separační reakce. A může tu mít rozchod jako z praku.
* Ponechme teď stranou básnické obraty o zlomeném srdci - co přesně se z lékařského hlediska odehrává v psychice člověka, který právě slyšel větu „opouštím tě ...“?
Tahle věta má pro člověka naprosto jasné konsekvence a v podstatě znamená - žádný sex, žádné hlazení, žádné společné bydlení, žádné vycházky! To v první chvíli způsobuje šokovou reakci, kdy člověk této nenadálé situaci odmítá uvěřit. Znám případ muže, který si uřízl na cirkulárce prst, všude spousta krve, on v klidu vypnul pilu, sebral prst, odešel do dílny, prst si připevnil k ruce vteřinovým lepidlem. Zhroutil se až v nemocnici - to je příkladné nelogické, zdánlivě klidné jednání v šoku. Při rozchodech to bývají podobné zkratovité úvahy. Nejprve tedy člověka ovládnou nespecifické reakce. Ty jsou univerzální pro každý organismus v ohrožení - vyplaví všechny možné cholesteroly a adrenaliny, jež má k dispozici, zježí chlupy na těle, zpotí se a zrudne. V této spouštěcí fázi, která trvá asi tak tři dny, člověk často vyvádí naprosté šílenosti - hledá svého partnera po celém městě, spí v autě, ožírá se do němoty, píše tisíce vysvětlujících esemesek, nejí, nespí, chová se sebedestruktivně. To je jak jízda na splašené krávě. Teprve když tohle období skončí, člověk zase začne používat mozek. A v tu chvíli nastupuje fáze specifických obran, kdy člověk využije všech svých schopností, aby ztraceného partnera dostal zpátky.
* Ještě než se dostaneme k tomu, jaké jsou šance získat ztracenou lásku zpět, bych rád věděl, jak je možné, že se partneři ještě ráno vroucně objímají a večer se rozejdou, aniž by se během dne stalo cokoliv, co by bylo důvodem k jejich rozchodu?
Ale to je velice běžné! A nejen v partnerských vztazích. Přesně takhle funguje třeba coming out u homosexuálů nebo konverze; studoval jsem to právě na příkladu kněží. Kněz, který se rozhodne opustit celibát, se často až do posledního okamžiku chová jako vzorný služebník Boží -pak najednou prohlásí, že končí. A všichni se strašně diví, protože si neuvědomují, že v takovém člověku už minimálně půl roku, ale spíše tři roky zraje jeho rozhodnutí, i když na hladině jeho chování se nemusela zčeřit ani vlnka. Tuto dovednost skrývat své úmysly si každý z nás osvojil už dávno před pubertou. Koneckonců každý teenager umí plnit všechny povinnosti, jež po něm rodiče požadují, ale v duchu si myslet své. Navenek je to až do poslední vteřiny vzorný hoch a najednou doma oznámí, že je na kluky. Nebo třeba že konvertuje ke svědkům Jehovovým. A celá rodina jde samozřejmě do vrtule stejně jako partner, kterému dívka dvě hodiny po vášnivém objetí řekne, že ho opouští. To je normální. Normální je taky následná fáze, kdy se s člověkem po coming out, který opustil církev nebo svého partnera, vůbec nedá mluvit. V církevní hantýrce se tomu říká zatvrzelost srdce. V partnerských vztazích je v tuhle chvíli nejlepší dát iniciátorovi rozchodu pokoj, protože přemrštěným nátlakem, palbou esemesek, okázalými gesty ho zpět nezískáme, akorát ho strašně otravujeme, čímž se ještě víc zatvrzuje.
„Psychologie je věda empirická - a neříká: musí přijít to a
to. Říká pouze: to a to může následovat, to a to se může stát,“ tvrdí odborník
na mezilidské vztahy Jeroným Klimeš.
Foto: Petr Jedinák
* To se sice krásně řekne, ale bezprostředně po rozchodu jen obtížně vykonává. Ve své knize Partneři a rozchody označujete konec vztahu dvou lidí za obyčejnou řezničinu, kdy se oddělování psychicky vzájemně prorostlých partnerů zkrátka nemůže obejít bez bolesti. Co tedy v takovou chvíli dělat?
Všichni víme, co většina z nás v tuhle chvíli, která se nazývá fází asymetrických rozhodnutí, dělá - někdo nás opustil a my ho chceme zpátky, takže se ho snažíme zmanipulovat. A tak děláme spoustu věcí, jež namísto toho, aby rozchod zastavily, tak ho naopak urychlí. Na jednu stranu je pravda, že rozchod většinou není zralé rozhodnutí dospělého člověka, jsou to jen jakési zoufalé výkřiky, kterými nám náš partner signalizuje, že je ve vztahu nespokojen. Žádný rozchod není stoprocentní rozhodnutí, vždycky je učiněno na takových šedesát sedmdesát procent, jako by v tu chvíli mluvila jen půlka hlavy. Zbylá procenta musí ten, kdo ze vztahu odchází, já mu říkám navrhovatel, škrtnout a vyzmizíkovat - proto si partnera dokonale očerní. To je taky důvod, proč při rozchodech vyjmenovává pouze negativní stránky svého protějšku. V tu chvíli by bylo nejlepší, kdyby opuštěný, nazývám ho obránce, nechal navrhovatele nějaký čas v klidu, protože to je fáze, kdy se vztah prakticky nemůže obnovit, takže si při všech těchto pokusech musí obránce zcela zákonitě vylámat zuby. A pak se obyčejně stane, že své pokusy obnovit rozpadlý vztah vzdá, což zaskočí toho, kdo jej opustil, říkám mu iniciátor, který v podstatě žije v neustálém napětí z tlaků obránce. Jenomže oni už jsou fyzicky separovaní, takže se velice snadno může stát, že zatímco navrhovatel stále ještě žije představou, že se chce jeho partner vrátit, tak ten už se dávno vrátit nechce a začíná nový život.
* Má tedy vůbec smysl snažit se zachraňovat rozpadlé vztahy? Není zde na místě slavné přísloví o nemožnosti vstoupit dvakrát do téže řeky?
Osobně vycházím z předpokladu, že každý vztah má snahu se zachránit sám. Partneři mají tendenci se přitahovat celá léta, jejich přitažlivé síly mohou být slabší než odpudivé, ale pořád jsou dost silné, aby k sobě ty dva lidi vrátily. Důležité ovšem je postupovat podle určitých pravidel - proto se svým klientům, což bývají zpravidla obránci, snažím vysvětlit, že pokud těsně po rozchodu budou metat kozelce, tak tím ničeho nedosáhnou, protože iniciátor to bude považovat za manipulaci a bude jejich úsilí ignorovat. Oni naopak musí zachovat klid, chovat se k člověku, který je opustil, hezky a vstřícně, odpustit si ironii, a hlavně se vyhnout jakýmkoliv vyjasňovacím rozhovorům. To jsou beztak jen zbytečné otázky v kriminalistice - všichni to známe z Cimrmana. Když se zeptáte iniciátora, zda se chce vrátit, tak vám zcela zákonitě řekne, že nechce. A proč by taky chtěl, když na něj obránce v jednom kuse tlačí? Proto je třeba nechat ho na pokoji a dát mu příležitost, aby na jeho straně mohly začít narůstat přitažlivé síly do takové míry, že se bude chtít vracet on sám, což se napřed začne projevovat jako při balení - tedy vlastní nedůsledností. To znamená, že se sice ještě pořád nechce vrátit, ale už se nechá hladit. A pokud tohle období obránce neuspěchá, má šanci nakonec odpudivé síly navrhovatele zlomit. I když to verbální potvrzení návratu do vztahu přijde až za hodně dlouho.
* Vy tedy věříte na pauzy ve vztazích, na dočasné fyzické odloučení?
To bychom si nejprve museli definovat, co je to fyzické odloučení. A nejspíš bychom dospěli k závěru, že je to často jen jeden z mnoha pokusů, jak vzkřísit nefungující vztah. Může se stát, že si oba partneři při takovémto fyzickým odloučení leccos uvědomí a ujasní, ale je třeba mít na paměti, že problém není v tom, jak fungují odděleně, ale co se mezi nimi odehrává, když žijí pohromadě. Když nejsou se svým protějškem v reálném kontaktu, pouze si ho představují, přehrávají si staré situace a výsledkem je naprosto pokřivený obraz partnera. Takže osobně nevidím v dočasném fyzickém odloučení velký smysl. Fyzické odloučení bývá obvykle předstupeň definitivního rozchodu.
* Snad každý z nás si v životě zažil bolest z rozchodu. Existuje nějaká úměra mezi intenzitou a délkou vztahu a obdobím, během něhož budeme trpět ztrátou milované bytosti?
Nesporně jde o kombinaci intenzity a délky vztahu, ale v první řadě je třeba si uvědomit jednu poměrně překvapující věc. Už jsem říkal, že člověk si hledá partnera z důvodů potřeby subjektivního pocitu jistoty - ale vztah vzniká i v době, kdy tento subjektivní pocit jistoty nemám. Jinými slovy - kluk si začne s holkou a je přesvědčen, že je s ní jen ze soucitu - tak nějak na něj vybyla na nějakém večírku, je si jist, že ji nemiluje, i když už s ní chodí dva roky. Ona se pak jednoho dne sebere, odejde a on je strašně překvapen, jak je možné, že se najednou hroutí, když byl přesvědčen, že ji nikdy nemiloval. Tohle citové prorůstání se zkrátka odehrává i navzdory našim představám o skutečné lásce, i když nemáme pocit subjektivní jistoty.
* Řekl bych, že nejvíce nám porozchodové období komplikují nekonečné dialogy s představou bývalého partnera ...
To se nazývá fantazijní postava. A většina lidí po rozchodu je jimi zaměstnána na plný úvazek. Dnes mi říkala jedna žena, že je má v hlavě tak čtrnáct hodin denně! Potíž je v přesvědčení, že něco řeší opravdu se svým bývalým partnerem - ve skutečnosti se jen potýká s vlastní fantazií. Přehrává si tisíce situací, neustále si v hlavě režíruje první setkání po rozchodu, stále opakuje nejrůznější formy dialogu, čímž tyhle fantazijní postavy pouze přiživuje - ty totiž žijí z naší energie. To znamená, že čím víc s nimi válčíte, tím více mají síly a tím jsou neodbytnější. Pokud chcete, aby zmizely, přestaňte s nimi bojovat. Není to lehké, vím. Člověk si přivede po rozchodu domů novou holku a své fantazijní představě bývalé partnerky sděluje: „Vidíš, jaký jsem machr? Mám novou přítelkyni a na tebe kašlu!“ Ve skutečnosti tento fantazijní dialog není nic jiného než touha po bývalé partnerce. A ta může přežívat léta.
* Na druhou stranu všichni známe případy, kdy milostný vztah, nebo ještě častěji manželství, končí nenávistí až za hrob ...
Nehynoucí nenávist je vždycky kombinací dvou aspektů -člověk by se rád přiblížil, stále v sobě má vzpomínku na bývalého partnera, ale z nějakého důvodu ten návrat již není možný. Proto začne, dejme tomu holka, sama sebe přesvědčovat, že je dobře, že se rozešli, že to byl stejně idiot. Vybaví si ty nejhorší okamžiky vztahu, všechny partnerovy negativní vlastnosti, ještě je v představách trochu zveličí a sama sebe utvrdí v názoru, že ho vlastně bytostně nenávidí. A to je ta nehynoucí nenávist, která ovšem vzniká z nehynoucí touhy po návratu. Přitažlivé síly jsou totiž mnohem dlouhodobější než síly averzívní, dokáží přežívat i desítky let. Ostatně každý z nás si jistě čas od času vzpomene na svou první lásku - pryč je vědomí, jak jsme se hádali, zbyla jen krásná vzpomínka. Tyhle přitažlivé síly nám zkrášlují veškerou minulost, což je mimochodem třeba důvod vzrůstající obliby komunistů - na špatné se zapomnělo, v našich vzpomínkách zvítězily přitažlivé síly.
* Mějme teď za to, že jeden vztah skončil a někdy v budoucnu nás čeká vztah nový. Jak zabránit tomu, aby zase neztroskotal? Neplatí zde pravidlo, že si obyčejně vybíráme podobné typy partnerek, které jsou reakcí na naše vztahy s rodiči?
Pravdou je, že si vztahy vybíráme podle určitých klíčů, jež se však v průběhu času mění. Člověk má tendenci vybírat si partnery nikoliv podle svého rodiče opačného pohlaví, jak říkával Freud, ale spíš podle toho rodiče, se kterým měl v životě největší problémy - pokud se kluk nejvíc hádal s matkou, tak si vybírá holku, jako je jeho matka. Když měl problémy s otcem, tak si bere holku charakterově podobnou otci. Nemusí to však být jen rodiče, ale třeba i starší sestra, sousedka, sestřenice, zkrátka významná osoba z dětství ... Často má v sobě člověk nastaven určitý filtr -mám tady nevyřešené účty s matkou, tak si vezmu holku podobnou matce, abych jí to splatil. To ovšem splatit nejde, takovéto účty jsou nevratné. Proto je po opakovaném selhání vztahů s určitým typem dobré podívat se na všechny své partnerky a zjistit, se kterými z nich to fungovalo či nefungovalo a proč. Velmi snadno pak lze vystopovat, že k opakovanému selhání došlo případně s typem matka, ale vždycky to poměrně dobře fungovalo třeba s typem starší sestra. Typ starší sestry ho sice nikdy nepřitahoval tolik jako typ matka, ale zato s ním dokáže lépe vycházet. A to je poučení pro budoucí vztah.
* Takže vztahy s těmi pro nás citově nejatraktivnějšími dívkami obyčejně nefungují?
Typy, které mají pro člověka největší citovou atraktivitu, jsou zpravidla navázány na jeho neurózu a vztah s nimi se mění v hrůzu. Proto nejsem zastáncem výběru člověka, který je pro nás citově nejatraktivnější - rozhodně bych citům nedal hlavní slovo při rozhodování o výběru partnera. Ostatně rozhlédněte se tady po kavárně - sedí tu třeba pět dívek. A vy si je teď očíslujte podle toho, jak vás na první pohled zaujmou, od první po pátou. Jednička a dvojka budou typem osoby z dětství, se kterou jste se v životě nejvíc hádal; proto bych je okamžitě škrtl ze seznamu potenciálních partnerek pro funkční vztah. Dívky čtyři a pět se vám zdají až příliš nevýrazné, dost nudné, tak ty taky škrtnu. A teď tady zbývá trojka - není sice tak atraktivní jako jednička a dvojka, ale je typem holky, s níž jsem si vždycky rozuměl. A tu bych na vašem místě volil.
* Dejme tomu, že tedy člověk udělá kompromis mezi citovou atraktivitou a rozumem a získá fungující vztah. Tím však slabost pro citově atraktivní dívky nezmizí ...
Pokud vztah funguje, tak si většina rozumných chlapů dá pozor, aby si ho nezničili. Krásné dívky se nám budou líbit dál, ale od určitého věku už ten sex taky není, co býval ve dvaceti. A je otázkou, jak velkou hloupost je člověk ochoten udělat jen pro nějaké sexuální dobrodružství. Většina nevěr nevzniká z toho, že se nám líbí nějaká jiná žena, ale především z nefunkčního vztahu - čím víc mezi partnery dochází k hádkám, tím jsou samozřejmě jiné ženy atraktivnější.
* Blíží se vánoce, svátky klidu a míru, což je přesně období, kdy se lidi nejčastěji rozcházejí. Proč zrovna o vánocích?
Svátky a dovolené jsou změny systému - a kdykoliv se mění systém, nastávají krize, protože lidi musí měnit pravidla interakcí, což vždycky klade větší nároky na komunikaci. Vezměte si, jak vypadá běžný den - oba partneři ho tráví v práci, zaměstnáni svými povinnostmi, sejdou se až večer doma. A teď najednou přijdou svátky nebo dovolené, kdy jsou spolu od rána do večera třeba čtrnáct dní. Jiným krizovým obdobím je narození dítěte a posléze odchod dítěte od rodičů. Řada lidí v takových chvílích může začít trpět nedostatkem podnětů -z práce jsou zvyklí na permanentní stres a teď najednou je kolem nich klid. Najednou se ocitnou v úplně jiném světě, nastává změna systému a každá změna bolí. To je zkrátka univerzální pravidlo! h
* * *
PhDr. Mgr. JERONÝM KLIMEŠ, PhD., se narodil roku 1967 v Prachaticích, absolvoval gymnázium ve Vimperku, vystudoval hydrogeologii na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, Konzervatoř Jaroslava Ježka, psychologii na FF UK a na University Of Texas v Austinu. Pracoval v Městském centru pro adopci a náhradní rodinnou péči, věnoval se psychologii reklamy ve firmě Dimar, byl zaměstnán v organizaci Užitečný život, přednášel psychologii na střední policejní škole, na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, na filozofické fakultě UK a VŠE. Je poradcem u veřejného ochránce práv a na MPSV. Pravidelně přispívá do deníků Mf Dnes a Lidové noviny, je autorem knihy Partneři a rozchody (Portál, 2005).