PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012-12-23
Přísloví se, jak známo, vzájemně popírají. Mlčeti zlato, nebo líná huba - holé neštěstí? Za dotaz nic nedáš, nebo kdo se moc ptá, moc se dozví? Jinými slovy, lidová moudrost je asi proto jen lidovou moudrostí, protože už neřeší otázku, jak máme rozpoznat, kterým příslovím se máme v naší situaci řídit. To je totiž opravdu složitá otázka.
Tři zásady
Občas se mě lidé ptají: „Jak mu mám říci, že...“ První otázka ale není „JAK“, ale „KDY“. Kdy je důležitější než jak. Odpověď zní: „Bedlivě sledujte, kdy je partner na příjmu.“ Byl jsem si tuhle otevřít hubu na svou milou zubařku a nějak v rozhovoru přišla řeč i na mou propagovanou zásadu: „Žádné hádky po slunce západu!“ Načež ona povídá: „do oběda“. „Cože?“ Ona na to: „Já když potřebuju s mužem něco důležitého probrat, tak buď při snídani, nebo maximálně do oběda. Zjistila jsem, že po 12:00 není moc schopen vnímat.“
Jiná žena mi vyprávěla, že když je s mužem v beznadějně patové hádce, tak řekne: „Já se musím zklidnit.“ Odejde do vedlejšího pokoje, tam si na 10 minut lehne a tak ji prý napadnou lepší varianty řešení, než co je schopná vymyslet v hádce. Tím se dostáváme k druhé mé propagované zásadě: Žádná hádka by neměla trvat déle než jednu hodinu. Po slunci západu a pokud se hádáme déle než hodinu, tak už naše hlava není schopna nic rozumného vymyslet.
Třetí, ale zdaleka ne poslední zásada je velmi stará, najdeme ji již v Bibli a ta říká: Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce (Ef 4, 26). Ano, když máme na nějakou věc rozdílný názor, tak nemůžeme zabránit tomu, že se občas pohádáme. Vyjasňování názorů by pokud mělo možno kultivované, ale samozřejmě realita není vždy až tak růžová. Co však můžeme a měli bychom ovlivnit je doba, jak dlouho v sobě nosíme vztek a kdy šíříme kolem sebe dusno. Jsou lidi, kteří rychle vzplanou a rychle se zklidní. Jiní se své naštvanosti nemohou zbavit celé týdny. Pokud ale naštvanost trvá déle než hodiny, tak bychom se měli nad sebou zamyslet a snažit se svůj vztek zkrátit. Třeba tak, že se budeme snažit chovat jakoby nic, že uděláme nějaké vstřícné gesto, i když to třeba „tak necítíme“. To je totiž náš nešvar, to nezpůsobil partner.
Zatloukat, zatloukat a zatloukat
Jednou z mála, ba snad přímo jedinou oblastí, kde bychom partnerovi neměli říkat pravdu, je otázka nevěr. Důvodem je, že oznámením pravdy dochází k dalšímu, sekundárnímu psychickému zmrzačení partnera. Nejen, že jsme mu byli nevěrní, ale upřímným a pravdivým doznáním navíc často ještě zdevastujeme jeho psychiku. Nevěry jsou vůbec dost nebezpečná záležitost. Někdo je toleruje vcelku dobře, ale mnoho párů se rozpadne už při první provalené nevěře. Tedy není radno si s ní zahrávat. Můžeme partnerce nastokrát nadávat, že by se nad to měla povznést, že to bylo jen jednou, nebo že jsme onu milenku skutečně nemilovali, ale má to asi tolik logiky, jako bychom pacientu s cholerou vysvětlovali, že je chyba jeho imunitního systému, když se nechal nakazit. Prostě někdo se nenakazí, někdo ano. Některé vztahy již při první nevěře zařvou, jiné ne. Ať ale pomyslná vina leží na komkoli, stálo to celé za to, že jsme to byli právě my, komu umřel vztah? Bohužel není žádné kritérium, jak předem zjistit, do jaké kategorie patří náš partner. Je to jako s tužkou. Ano, můžeme ji testovat na pevnost v lomu, ale jak ji jednou zlomíme, tak už ji nikdy pořádně neslepíme. Stejně tak po provalené nevěře sice víme, jak naše manželka snáší naši nevěru, ale co je nám to platné, když následně na oplátku budeme my poznávat, jak sami snášíme rozpad rodiny a válku o děti.
Proto samozřejmě je nejlepší nebýt nevěrný, ale když už, tak pokud možno zatloukat, zatloukat a zatloukat. Pro druhou stranu pak platí symetrické doporučení – nezjišťovat, nezjišťovat, nezjišťovat. Veřejným odhalením nevěry si velice často vůbec nepolepšíme. Zkrátka kdo se moc ptá, moc se dozví...
Přidaná hodnota
V mnoha situacích musíme zvažovat především to, zda dotyčnému pravda pomůže. Například pokud mám kamarádku, která je vdaná a má tři děti. Co jí prospěje, když ji informuji, že jí muž zahybá? Tam je naopak lepší ji zanechat v sladké nevědomosti, protože díky, DÍKY za každé ráno, kdy to ještě musí řešit. Naopak měli bychom to říci dívce, kterou v bezdětném páru podvádí partner ještě před svatbou. Ta totiž ještě může ze vztahu zdrhnout a měla by. Protože pokud je jí partner nevěrný už před svatbou, může si být skoro na 100 % jistá, že s tímto jeho nešvarem bude žít celý život. Naše varování jí umožní udělat odpovědné rozhodnutí: Buď se s ním teď rozejdu, nebo jsem smířená a ani mi to tak moc nevadí, že toto bude folklór po celý život s ním.
Jak vždy opakoval můj otec: „Je lépe se dobře oběsit než špatně oženit/vdát“. Těžko říci, jestli to byl vtip nebo životní moudrost...