Definice reality show není ujednocená, ale různé přístupy mají společné to, že se jedná o nehrané reakce reálných lidí (tj. zpravidla neherců) v autentických životních situacích.

Reality show se dají rozdělit do tří typů: 1) Vysílání, které monitoruje denní život celebrit či i obyčejných lidí. Známý tímto zveřejňováním soukromí je například Ozzy Osbourne. 2) Skryté kamery, které zachycují lidi v různých zábavných situacích. 3) Tzv. reality game show, které zachycují soutěžící v průběhu několika dní až týdnů, a kdy se vítězí na základě popularity a oblíbenosti publika. Tento druh reality show je tedy určitým druhem mediálního soutěžení a těm se budeme věnovat nejvíce.

Televizní soutěže byly populární již v 50. letech a od začátku byly spojeny s podvody. V 70. letech Chuck Barries začal zveřejňovat osobní detaily, které umožňovali divákům větší identifikaci s účinkujícími. Za první skutečnou reality show se považuje série od PBS s názvem Americká rodina, která se vysílala v USA a měla 12 dílů. Od těch dob se teorie a praxe reality show velmi rozvinula. U náročnějších her, jako je Velký bratr, Trosečník (Survivor), například nechybí psycholog, který nejen vybírá a vylučuje psychicky labilní jedince, ale je účastníkům k dispozici po skončení soutěže, aby předcházel a mírnil psychické problémy, které se mohou dostavit.

Reality show a jiné televizní soutěže se těší kolísající přízni publika. Je zřejmé, že i tento článek vděčí za svůj vznik první větší reality show "Česko hledá superstar", a tedy je možno předvídat, že tato vlna zájmu zase časem opadne. Pojďme se tedy zamyslet, jaké psychologické jevy reality show využívají, aby pobavily diváky a zvýšily sledovanost televizních stanic.

Náš "slovenský bratr" Andy Warhall kdysi v Americe prohlásil: "V budoucnu každý bude slavný patnáct minut." A tak umožňoval komukoliv vystoupit v televizi na 15 minut. Dotyčný mohl dělat cokoliv: Hovořit, dělat šašky, zpívat či jen tak koukat. Zkrátka měl 15 minut, kdy mu věnoval pozornost takříkajíc celý svět. Ano, pozornost a lidský pohled. To je drahé platidlo, kterého se malé děti dovolávají křikem, ale svou cenu neztrácí ani v dospělosti. Z antiky je známý Herostratos, který z touhy poslávě v roce 365 př. Kr. zapálil Artemidin chrám (sedmý div antického světa) a tím dal jméno psychické poruše: herostratismus. Touhu Herostrata, myšlenku Andy Warhalla a stejnou psychologickou potřebu pohledu a pozornosti rozvádí i reality TV shows. Jen místo 15 minut mají dotyční mají víc času. Televizní soutěže trvají od půl hodiny až v projektech umělých vězení tráví účastníci celé měsíce. Tyto show poskytují uspokojení účastníkům, kteří si takto mohou užívat stimulující pozornosti milionů diváků, získávají ocenění a obdiv nebo naopak riskují ostudu.

Na druhé straně pohled a pozornost druhých mohou být nebezpečné či projevem agrese. Například nedoporučuje se dlouze hledět dravcům do očí, protože to spouští jejich agresivní chování. Například uhybáme zrakem při dlouhých pohledech a stejně tak i psychologie popsala potřebu: Mít výhled, ale nebýt viděn. Tedy i televizním divákům reality show umožňují si klidně prohlížet účastníky klání v detailu, mít je jako na dlani, a při tom být ve větším klidu, než když sedíme v dopravním prostředku a prohlížíme si tváře a reakce spolucestujících. Ale to zdaleka nejsou všechny potřeby, které reality show uspokojují.

Podle evoluční psychologie jsme jen vykonavateli archaických mechanismů, které jsou staré miliony let. Reality show tedy mohou mít právě takový úspěch, do jaké míry se jim podaří tyto mechanismy využít a vydolovat ve svůj prospěch. Pohled a pozornost jsou jedněmi z nich, ale ukažme si i další. Říká se, že moderní technologie zkracují vzdálenosti. To je však pravda jen z části. Je totiž třeba říci, že o co se zkrátily vzdálenosti mezi televizním studiem a divákem, o to se prodloužily vzdálenosti od našich sousedů. Vzpomeňme na První Republiku: Již nechodíme se sousedy a kamarády na procesí, průvody, do klubů a spolků, do Sokola či Orla, ale koukáme na televizi. Všechny frustrované potřeby kontaktu s lidmi, faktické a fyzické osamění, všechna energie, která nám tím pádem přebývá, se musí někde vybít. Reality show je ideálním hromosvodem. Je to něco mezi zápasem gladiátorů a posezením se sousedem.

Reality show přináší divákům reálné lidi - ne herce, ne fikci scénáristy, ale skutečné reakce lidí z ulice, lidí jako jsem já nebo vy. Ta holka, která se snaží zaujmout porotu, by klidně mohla být naše dcera či sestra. Všechny tváře jsou nové, neokoukané, všechny jejich reakce budou svým způsobem překvapující. Nejsou to okoukané typy jako Janžurová či Eben, jejichž herecké grify známe již nazpaměť.

Formát soutěží umožňuje divákovi se s někým ztotožnit, opět být členem jakési prehistorické tlupy, která buď zvítězí nebo zahyne. Reality show tak aktivuje černobílé vidění světa, stejně jako u sportovního klání. Jeden účastník je svatý, vše se mu odpouští a jsme pro něj schopni udělat cokoliv. Svému favoritovi pošlu desítky hlasů pomocí SMS, i kdyby mě to mělo finančně zruinovat. Ti ostatní jsou personifikací veškerého zla. Někdo se rád přidává na stranu silnějšího, jiný na stranu slabšího. Každopádně z těchto atavizmů profituje televize a to mnohé štve. Avšak kdo dokáže nebýt jen loutkou v rukou šikovných televizních manipulátorů?

Vlna úspěšné reality show dokáže vyburcovat celý národ. Jako v obdobích před válkami klesá počet těch, kteří jsou nevyhranění. Národ se rozděluje na zaryté příznivce a stejně zaryté odpůrce reality show a ta na oplátku formuje obě tyto skupiny. U odpůrců objevuje to, co se označuje za antimanipulativní postoje. Právě proto od nich slyšíme věty na adresu příznivců: "To musí být úplní blbci, copak nevidí, jak je manipulují? Jak na nich rýžují? Dnes se na to dívají, posílají drahé smsky. Zítra si koupí CD. Jediný, kdo si na tom namastí kapsu, je televize. Kromě toho vylučování po každém kole není objektivní, ale řízený, aby na tom vydělal TipSport eventuálně Blesk ap." Tito antimanipulativní odpůrci sice ze zásady nekoupí žádné CD a nepošlou žádné smsky, ale přesto jsou sociálním tlakem ovlivněni už tím, jak rozvažují, jak se snaží pochopit "nerozum" svých bližních. Tak i vstřebávají náladu a mnohé myšlenky reality show, aniž jsou si toho vědomi. Tito zarytí odpůrci se pak snadněji stanou kořistí jiné davové mánie, kde ale budou na druhé straně barikády a ani jim to nepřijde. Najednou budou mít pocit, že jsou součástí dobrého hnutí, že díky jejím hlasům například ožije česká hudební scéna, že jde o to, vybrat nejlepšího zpěváka nebo osobnost ap. Skutečně neovlivněné skupiny jsou pouze dvě: Ti, kteří o hře nic neví, a ti, kterým reality show nic neříká, nudí se u ní, a nemají žádné puzení ji sledovat ani kritizovat. Je těžké říci, kde leží pravda. Velice záleží na vnitřních pohnutkách, jak příznivců a odpůrců, ale i pořadatelů. Avšak jedno je jisté. Stejně jako u jakékoli reklamní manipulace, tedy i v případě reklamního tlaku reality show, platí, že nejlepší obranou vůči manipulacím vždy byl, je a bude zdravý rozum, jistá opatrnost a schopnost oddálit uspokojení od nějaký ten měsíc. Jinými slovy nejvíce budou profitovat ti, kteří počkají dva měsíce, a pak si koupí CD Superstar zlevněné na 30 Kč.

Pro člověka, který neprošel takovou zkušeností, je těžké si to představit. Podobnou zkušenost mohou mít účastníci zážitkových kurzů, ale přeci jenom hic reflektorů, upřené oči kamer, televizní tým pobíhajících, důležitých lidí je něco, co vyvolává vzrušení i bez tušených tisíců televizních diváků. Takové vzrušení může jednoho stimulovat k maximálnímu výkonu, mozek druhého naopak zavelí k útlumu. Tento ochranný útlum je však zodpovědný za trapné chyby a začátečnické omyly, které by normálně účastníci neudělali, ale za které se stejně vždy znova a znova stydí, kdykoli si na ně vzpomenou. Například velká snaha uspět v jedné disciplíně, vyvolává ztuhlost a neschopnost uvolněně a přirozeně reagovat na podněty poroty. Takto i po delší době po účinkování má případný úspěch či neúspěch velký vliv na sebevědomí lidí, protože je mnohonásobně přehráván v mysli v podobě úvah, "co by bylo, kdybych zareagoval jinak".

Je třeba si uvědomit, že doba účinkování je nabytá událostmi. Mysl dotyčného je zahlcena novými dojmy, je pod tlakem aktivit, tedy nemá čas na zpracovávání a bilancování dojmů. Vše se děje příliš rychle na to, aby to mohlo vytvořit pevnou identitu. Období účinkování je série drobných úspěchů, která překonává hranice všedních dnů. Tím se vybudí fantazie, která vykreslí vzdušné zámky o tom, jak bude dotyčný slavný, jak je okouzlující, jak nebude mít už žádné problémy ap. Tyto fantazie jsou mimořádně opojné a provází je slastné emoce. Ale emoce mají podobnou funkci jako cukřík pro cirkusového koně za dobrý výkon, tzn. jsou evolučně naprogramované, aby odměnily úspěch, ale pak rychle odezněly. Je to pochopitelné. Člověk, který by se nacházel trvale v opojných pocitech není schopen přiměřeně reagovat na nebezpečné podněty - přehlíží je a to jej v divočině může stát život. (Vždyť co jiného je drogová závislost?) Proto příroda slastnými pocity šetří a používá je jako šafránu jen tam, kde je třeba. Například zamilovanost je fáze opojení, která slouží k tomu, aby se člověk odtrhl od primární rodiny a často s téměř cizím člověkem rozmnožil své geny. Ale stejně jako prvotní zamilovanost rychle končí, ani opojné pocity slávy nemohou dlouho trvat. S vyčerpáním a se zákonitými neúspěchy se účastníci propadají do deprese, prázdna, ale ty už v televizi neuvidíme. Ve skrytu soukromí, často v osamění běží účastníkům strachy a obavy z života, kterých se vždycky báli, které skrývali před okolím. Končící reality show je může ještě vyburcovat k sérii obranných manévrů, které mají za úkol prodloužit tyto opojné okamžiky, ale chyba lávky. Stejně nakonec příjde procitnutí do reality a tou jistě nebude reality show. Ti účastníci, kteří jsou větší osobnosti, si dokáží od pocitů slávy udržet odstup. Těm se pak pomalu začnou otvírat vrátka do showbusinessu, kde by většina z nich ráda na trvalo zakotvila snad proto, že svět showbusinessu se tváří, jako by byl prost jakýchkoli starostí.

Mají-li se takové účastníci reality shows v showbusinesse udržet, musí si udržet odstup od svých fantazií a rychle se zapojit do produkčních týmů. Najít kompromis mezi svými schopnostmi na jedné straně a schopností spolupráce na druhé straně. Řada vynikajících umělců zapadla, protože byla příliš samorostlá a originální a nebyla schopna pracovat v týmu. Na druhé straně se v televizních týmech udržují celé zástupy umělecky neschopných, kteří však vynikají devótností. Jsou schopní udělat cokoliv, jen aby se udrželi na obrazovkách, protože jsou si velmi dobře vědomi, že nic jiného neumí. Problém slavných však spočívá, že od okamžiku proslavení často přestávají na sobě pracovat. Málo čtou, nevzdělávají se, ale o to víc se pohybují na večírcích a snobských párty, sledují, kde o nich co napsali, kde mají fotku na titulní straně ap. Ale umělecká tvorba se nedá vařit z vody. Samotný talent nestačí zastavit klesající sledovanost. Dlouhodobý úspěch vyvěrá ze skutečné osobnosti. Stačí se podívat na rozdíl mezi vzdělanostní úrovní komiků dnes a dříve. Například srovnejte propastný rozdíl mezi rozhledem Petra Novotného a Jana Wericha. Pokud tedy vítězný účastník reality show se chce udržet u vesla, musí neustále budovat svou osobnost a to jak ve smyslu vlastních schopností a vzdělání, tak ve smyslu spolupráce, tj. podívat se, kde by mohl být užitečný. Například Karel Gott také začínal jako zámečník v ČKD či Letově a uspěl jakési soutěži ne nepodobné dnešní Česko hledá superstar. Ani jeho odpůrci nemohou popřít, že z obyčejného strojního zámečníka urazil velký kus cesty. Z účastníků pak mimo showbusiness skončí ti, kteří nejsou v těchto dvou oblastech obstát, a samozřejmě ti, kteří o to nestojí.

Na začátku stojí vždy fantazie o úspěchu, které jsou mnohonásobně opakované, a právě toto opakování je nabíjí silou. Jakmile se tyto fantazie začnou uskutečňovat, dostaví se popsané slastné emoce. Rychlý sled událostí brání dotyčnému nejen bilancovat aktuální prožitky, ale především vracet se k minulým traumatům. Tedy jakoby všechny staré trápení a starosti naráz vymizely. Avšak úleva od minulosti je jen dočasná, i když v této fázi mají dotyční pocit, že bude trvat věčně. Příprava a účinkování vyvolává stres, který redukuje paměť, která je pak útržková a ostrůvková. Jakoby stres pěchoval do paměti nové a nové zážitky, které se jen ukládají, ale nezpracovávají. Zpracovávat se začnou až po té, co zátěž pomine. Průvodním jevem budou pocity prázdna, u někoho až deprese, kdy se budou ještě měsíce a někdy i roky znova a znova ve vlnách přehrávat události ze show. U účastníků, kteří mají sklony k sebenenávisti, se budou přehrávat spíše okamžiky selhání. U zdravých jedinců to bude směs všech možných detailů, které se občas vynoří v nečekaných souvislostech. Díky této zkušenosti mohou mít i pocit změněnosti po návratu do všedního dne. U někoho se může rozvinout až derealizační syndrom - pocit, jako by věci a lidi okolo nich byli za jakousi záclonou, která je od něho odděluje, nebo depersonalizační syndrom, kdy má dotyčný pocit, že jakoby to ani není on, kdo jedná, ale že je to někdo jiný či nějaký automat. Okolí pak bude mít sklon většinou chybně považovat toto chování bývalých účinkujících za povýšenost. Na druhé straně ani ta není zcela vyloučená, avšak její hlavním úkolem je ochránit nitro účastníka před tíživou minulostí, před pocity, kterým by obecně rád unikl a které jakoby mávnutím kouzelného proutku neexistovaly v době soutěže. Reality show tedy nejsou jen třpytivým pozlátkem, ale může se za nimi skrývat i hodně bolesti a lidského utrpení.