Rasismus v novověku

Seminární práce z antropologie

Mgr. Jeroným Klimeš 1992

 

Poznámka: Tento článek má rovněž bohatou a zajímavou genesi. Je prapočátky vedou k vojenské katedře. Tam jsem za svitu srpnového slunce diskutoval s Ivou Budilem, který narozdíl ode mne - lidového mudrlanta a středověkého filosofa - byl opravdu sečtělý v kde čem z moderní filosofie. Ten mi dal v mnoha oborech řadu podnětů, které pak sami vykvasily v řadu zajímavých kreací, jako je například tento článek. Opravdu je zajímavé, jak jednostranná intelektuální izolace, které jsem byl vystaven v jižních Čechách, vedla k tomu, že většina mého myšlení vznikala na způsob samorostu. To bylo na jedné straně zdrojem řady nepochopení, ale na druhé straně myslím, že to je ještě dnes trvalým zdrojem inspirace a nečekaných souvislostí.

Tento článek je pak více méně záznamem úvahy, kterou jsem použil při přijímacích zkouškách na psychologii, kam mě zavál šťastný to omyl studijního oddělení, který mě uchránil osudu filosofa. Nevím, komu mám za to poděkovat, ale zasloužil by metál. Jinak když jsem přinesl tento narychlo spíchnutý k článek k zápočtu, tak se tam ten philosoph tak rozplýval, až jsem si myslel, že to přehání. Kdo ví?

 

Úvod

Odvážíme-li se přirovnat dějiny lidstva v našem letopočtu k životu jedince, můžeme říci, že eklektické období konce antiky odpovídá nejranějšímu dětství, raný středověk odpovídá předškolnímu věku. Vrcholný středověk se svým sklonem k racionální filosofii a se vznikem prvního experimentálního myšlení nachází svůj obraz v mladším školním věku. Novověku pak má svůj protějšek v pubertálním a postpubertálním období.

Z psychologického pohledu nám toto zjednodušení být blízké, jelikož můžeme pozorovat, jak celým středověkem otřásá vzdor vůči církevní či Boží autoritě. V tomto ohledu je zcela lhostejné, zda je oprávněná či nikoli. Tento odpor je patrný nejenom ve filosofii či teologii, ale zobecnil v obecném podvědomí v podobě ustálených rčení, která jsou zčásti nebo zcela nepravdivá. Připomeňme si prapodivné líčení metafyziky jako "nehybné, strnulé vědy".

Pro novověkého člověka je totiž středověk smetiště dějin. Jakýkoli jev, který se mu nelíbí, označí bez zábran adjektivem "středověký". Takže vznikají slovní "anachronismy", jako například "středověký puritanismus", přičemž nikomu nevadí, že puritáni byli představitelé anglické buržoazie. Podobně kastráti ve sborech nebyli záležitostí středověku, ale 19. století. Ocitujme jeden pozoruhodný citát z Summy theologické, kterou psal sv. Tomáš Akvinský někdy kolem roku 1270, tedy v období vrcholného středověku. V prvním díle, v první otázce a v prvním článku v odpovědi na druhou námitku, kde se zabývá problémem, zda se má theologie považovat za zvláštní vědu mimo filosofické disciplíny, se na okraj zmíní o kulatosti Země, viz následující citát:

"Ke druhému se musí říci, že různý ráz předmětu poznání působí různost věd. Neboť tutéž větu dokazuje hvězdář a přírodozpytec, například, že Země je kulatá. Avšak hvězdář prostředky matematickými čili ze hmoty vyvozenými, kdežto přírodozpytec pomocí toho, co vidí na hmotě."

Zdá se, že problém kolem Koperníka či slavného výroku Galilea z Galiley spočíval tedy v něčem jiném než v kulatosti Země.

Na druhé straně se však připisují novověkým významným lidem myšlenky, které byli řečeny několik století před začátkem novověku. Sensualisté se chlubí názorem: "Nihil est in intellectu, quod non prius fuerit in sensu.", který můžeme střetnout v Summě theologické. Podobně Lockovi je v učebnicích psychologie připisováno sousloví: "Tabula rasa", které pochází od Aristotela.

Podobně nepřekvapí, když řekneme, že ani slovo rasismus nelze spojovat se středověkem.

Vznik a dělení rasismu

Rasismus je možno dělit podle způsobu vzniku na teoretický a spontánní.

Spontánní rasismus, jak už slovo napovídá, vzniká samovolně podle mechanismů, které jsou obdobné magii ať homeopatické či kontaktní.

Jedná se o proces, při kterém se dávají do souvislosti věci, které spolu souvisí pouze podobou nebo dotykem, společným výskytem ap., mezi nimiž však není příčinný vztah. Tak jsou všichni holohlaví mladíci označovány za skinheady, všechny ženy za volantem jsou komentovány jako "smrt na silnici" ap.

Rasové a jiné antropomorfní znaky jsou jedny z mnoha nápadných vlastností, které člověku utkví v mysli a jsou pravidelně asociovány s danými skupinami osob. Tento druh rasismu je zřejmě starý jako lidstvo samo, neboť vyplývá z lidské přirozenosti.

Stejně tak pokrevní příbuzenství skrze rodinné a kmenové svazky má silný vliv na diferenciaci skupin. Ale tento jev nelze označit za rasismus v pravém slova smyslu. Neboť se nezabývá rasou jako určitou tělesnou konstitucí primárně, ale sekundárně, používá ji nanejvýš jen k odlišení se od druhých.

Naproti tomu rasismus, který nazýváme teoretický, je již výsledkem jistého filosofického myšlení a je začleněn do celé myšlenkové soustavy.

Jedná o systematické spojení rasy s definicí člověka, popřípadě rasy s pokrokem lidstva.

Mezi největší představitele rasismu se počítá hrabě Arthur de Gobineau (1816-1882) a Houston Stewart Chamberlain(1855-1926). Tito dva myslitelé patří do skupiny historicko-filosofické větve antroporasových teorií. Podstata jejich názorů jednoduše řečeno spočívá v tom, že se postuluje existence čistých ras, které se nevhodně mísí a tak znehodnocují lidského jedince či pokrok lidstva.

Tento způsob myšlení byl středověku zcela cizí, jelikož kupříkladu myšlenka pokroku se objevuje až v 17. století. Historikové se domnívají, že vznikla sekularizací eschatologických nadějí křesťanství. Tento názor se zdá být pravděpodobný, neboť očekávání konce světa převzalo křesťanství od židovstva. V době kolem přelomu našeho letopočtu totiž eschatologická očekávání měla v tehdejší Palestině svůj klimax. V nekřesťanských kulturách existuje v zásadě pouze mýtické, kruhové nazírání času, kde pojem pokroku nemůže vzniknout.

Další důvody, které bránily vzniku rasismu sensu stricto, jsou nápadnější u antropometrické větví rasismu, jejichž představitelem je např. G. V. de Lapouge či Otto Ammon.

Tato škola vycházela především z antropometrie, která se rozvíjela paralelně s rozvojem biologie a s hledáním předků člověka. A právě toto spojení s experimentální vědou umožnilo vznik rasismu.

Vliv definice člověka na vznik rasismu

Uvědomme si, že ve středověku byl člověk definovaný Aristotelovou definicí jako živočich rozumný, dále se předpokládalo, že všichni lidé jsou potomky Adama a Evy, takže nebylo možno předpokládat vznik různých ras z několika různých pramenů, jak činil kupříkladu již vzpomenutý A. de Gobineau.

"Člověk byl stvořen v té podobě jako jej známe teď, tedy mají-li černoši rozum, jsou to lidé jako my." - Takto uvažoval středověk. Praktická definice člověka spočívala v pokřtitelnosti, tedy v možnosti spásy.

Definice člověka je podstatná pro vznik rasismu víc, než jsme náchylni si myslet. Mizí-li definice člověka, předstáváme mít měřítko, podle kterého můžeme odlišit lidi od zvířat. A to se právě stalo v novověku. Člověk rozbil klasický křesťanský obraz sám sebe a zjistil, že neexistuje. Musel se tedy najít ve vědách, které uznával, tj. například biologii, jakožto zástupkyni experimentálních věd, tím se začal budovat obraz člověka na antropometrických zjištěních. A s tím se vynořila otázka, jak definovat člověka. Je pro něj podstatná barva kůže? jaký má vliv konstituce na produktivitu? atd. Vynořila se řada nulových hypotéz, které nebyly zodpovězeny. Je tedy jasné, že se objevili i lidé, kteří vyvodili závěr, že ten, kdo je slovan, či je židovské rasy, tak není člověk - je to pouze Übermensch, podčlověk. Zde vidíme, přímou návaznost na nacistické teorie a skrze ně na teorie socialiské jako byl komunismus či fašismus.

Závěr

Ukázali jsme, že vznik rasismu, coby filosofického výtvoru, je vázaný na vznik pojmu pokroku a definici člověka, a že je újce spojený s novověkým experimentálním myšlením, které si jeho vznik nejen umožnilo, ale přímo vyžádalo.