- recenze knihy -
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Celkové hodnocení: 2 - rozhodně stojí za přečtení, ale místy obsahuje nepřesnosti
Asi tři měsíce před tím, než mi byl diagnostikován lymfom ("rakovina" bílých krvinek), jsem při introspekci zaregistroval dvě zajímavé věci. Při focusingu jsem si všiml, že levá polovina těla je jakoby zamlžená, nezřetelná. Tedy při srovnání jsem pravé prsty cítil jasně a zřetelně, ale prsty na levé ruce byly jakoby v oparu, jakoby opuchlé. Druhou změnu chování, kterou jsem na sobě pozoroval, bylo, že jsem si začal klást pravou ruku na krk. To jsem před tím nedělal. "Hmmm, zvláštní," říkal jsem si, "ale co s tím? Nevím. Uložím pečlivě do paměti s otázníkem." Takto standardně zpracovávám věci, se kterými si nevím momentálně rady - neháži je za hlavu, ale ukládám s otazníkem.
Do tří měsíců od začátku těchto projevů jsem ráno přišel do koupelny, opět jsem si dal pravou ruku na krk a říkám si: "Ta klíční kost je dneska nějaká velká..." Samozřejmě nebyla to klíční kost, ale dýměj neboli zvětšená uzlina zvíci mandarinky. Od té doby začalo lítání po doktorech, kteří zjistili, že podobnými naditými uzlinami jsem prorostlý jak bůček od aorty až po krk. (Naštěstí ten lymfom nepřelezl bránici, ani nezačal metastazovat.) Tehdy mi došlo, že ruka cítila tyto rostoucí dýměje dříve, než je zaregistrovala hlava a doktoři. Ruka sice věděla víc než hlava, ale paradoxně tento růst velmi agresivního bujení byl pociťován jako příjemný. Podobně jako někomu příjemně voní karcinogenní cigaretový dým.
Když jsem se ptal na tuto zkušenost ostatních pacientů v Lymfomhelpu (www.lymfomhelp.cz), asi tak třetina lidí měla podobnou zkušenost. Bohužel ale jakákoli debata na toto téma s lékaři byla marná. Nebylo tam žádné velké odsuzování, ale naprosto neprůstřelné krčení ramen. "Co to znamená?" "Nevím." "Z čeho to mám?" "Nevím." "Nemohu to mít třeba z tohoto či tamtoho?" "Nevím." "Co mohu jíst?" "Jezte vcelku, co chcete. Jen dodržujte zásady zdravé výživy." To bylo svým způsobem uklidňující, protože člověk na rozdíl od cukrovky může při lymfomu jíst, co má rád. Na druhou stranu je to asi takový pocit, jako když v obýváku máte slona a jste jediní, kdo jej vidí. Podobně jako ve filmu Dívka na koštěti primář viděl ve stresu krávy.
Vidíte? Krávy. Jsem taky přepracovaný. To je normální.
Je sice hezké, že si takových změn člověk všimne, ale rád by znal jejich význam, nebo alespoň měl potvrzenou jejich bezvýznamnost. Nic z toho se mi během léčby mé choroby nedostalo. Každopádně od té doby jsem na tuto asymetrii mezi polovinami těla a vůči oné zamlženosti těla velmi citlivý a kdykoli je při introspekci zmerčím, snažím se tyto stavy vždy rozpustit fokusingem, prodýcháním a bůhvíčím, co mě v té chvíli napadne a na co tyto jevy reagují.
Jak vidíte, není moc jednoduché uchopit tyto prchavé jevy do slov. Introspekce je přeci jenom evolučně právě vznikající schopnost, tedy i schopnost lidí uchopit tyto procesy slovy je velmi slabá. I tento dlouhý úvod je zde proto, abych se s Vámi čtenáři mohl podělit o zážitek, který jsem měl při čtení probírané knihy.
V modlibě Schema Izrael si Židé připomínají, že mají milovat Hospodina celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. Jinými slovy v oddanosti Hospodinu si nemají nechat ani tu sebemenší rezervu. Právě toto sousloví "celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou" se mi dralo do mysli po celou dobu četby této knihy. Ne, že by byla naboženská, naopak, autor se tam přiznává k svému umírněnému ateismu, ale stylem, jakým byla napsána. Z každé stránky je cítit, že se autor zblízka seznámil s druhou denticí zubaté, a proto se rozhodl bojovat s rakovinou opravdu "celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou". Vzhledem k tomu, že autor je navíc vzdělaný a inteligentní lékař, může čtenář vidět zápas, při kterém se může mnohému přiučit.
Nejde jen o autentičnost popisu prožitků, množství prostudované literatury, čitelnost textu či erudovanost autora, ale především o vnitřní poctivost, se kterou se snaží najít pravdu. Tato vnitřní poctivost je ta třešnička na dortu, která mi dovoluje tuto knihu doporučit komukoli i přes občasné nepřesnosti, které zmíním níže. Tato poctivost umožňovala autorovi, že se vyhnul většině laciných klišé, kterými oplývají podobné knihy o této chorobě. Například křečovitému pozitivnímu myšlení, sugerování čtenáři opojné všemohoucnosti. Nebál se ani hovořit o smrti a různých druzích strachu z ní. To je útěcha v slabších partiích knihy, zkrátka víme, že autor to už asi lépe neumí. (Konec konců to je též jediná moje obhajoba u mých vlastních knih a článků - lépe to neumím.)
Kniha je sice velmi objemná, ale naštěstí autor má dostatek materiálu, aby mohl ve výkladu neustále pokračovat dále a neustrnul na dvou myšlenách na začátku knihy a mlácení prázdné slámy ve zbytku textu.
Je výhodou, že mezi slabší kapitoly patří právě ty úvodní. Celou knihou nás provází autobiografický příběh, který nese typické znaky americké civilizace - zejména okázalou velkohubost, nafouklé citové výlevy v paradoxní kombinaci s přehnaným důrazem na výkon, popírání navenek jakéhokoli strachu a náznaku špatné nálady.
Opakovaně jsem se dostával do Jiříkova vidění, když jsem četl: "Patnáct let jsem křečovitě střežil tajemství o své nemoci." nebo že opatrně vypnul nahrávací zařízení, aby mohl kradmo pošeptat své klientce do ucha: "Víte, Lilian, já o tom nikdy nemluvím, ale sám mám taky rakovinu a jsem vyděšený." Opravdu si nedokážu představit, že bych jako terapeut byl svým klientům co platný, když bych patnáct let o své chorobě ani nepípl, a pak jim tajnosnubně sděloval takové triviality, jako že mám strach ze smrti. Myslím, že i těm méně chápavým musí být jasno, že opak by byl divný. Jak bych mohl nemít strach, když mi zubatá funěla na ramena? Jinými slovy chvílemi jsem z knihy měl pocit, že je to kniha pro Američany, aby se nějak poprali se svým nevyrovnaným postojem k citům, který hledají už dlouhá léta. Ale budiž, přes tuto strážku kultur je možné se přenést.
Autor popisuje jen jednu specifickou reakci pacientů na rakovinu, totiž tu svou. Existuje ale mnoho jiných, kteří reagují na rakovinu zcela jinak než autor (například ne fobicky jako on, ale hypochondricky). Ti pak budou mít místy pocit, že ta kniha je určena pro někoho jiného. Myslím, že ale stojí za to vydržet a číst dále.
Za ztrátu času jsem považoval i druhou kapitolu, která čtenáře důkladně zasvěcuje do problematiky mediánu a dovozuje vcelku banální zjištění, že i když známe medián (střední dobu dožití), tak je ještě třeba věnovat pozornost rozptylu, šikmosti a dalším statistickým vlastnostem. To by sice měl znát každý, kdo má alespoň jeden semestr statistiky, ale chápu, že mnoha čtenářům může pomoci, když se to ještě jednou vysvětlí po lopatě. Více mi však vadilo, že buď autor nebo překladatelka si plete termíny. V kapitole je řeč o střední době dožití, o mediánu, tedy ne o "průměrné době přežití". Na grafu I. též není křivka přežití, ale naopak umrtnostní křivka atd. Populárnost knihy by neměla jít na úkor matení významů.
Některé výroky se mi jako přírodovědci zdály podivné, tak jsem si je pro jistotu ověřil na katedře biologie PřFUK. Bylo mi potvrzeno, že jsou to nesmysly. Mám na mysli tvrzení ze strany 129: "Chov zvířat zodpovídá za 65 % emisí oxidu dusíku." Autor nebo citovaný zdroj si zjevně pletou buď metan s dusíkem, nebo redukované a oxidované stavy dusíku. Aby krávy produkovaly NOx v tomto množství, tak by musely mít místo bachoru čtyřtaktní motor! Krávy produkují za pomoci bakterií redukovaný dusík - čpavek, který ovšem v atmosféře dobře oxiduje (viz třeba tabulka 6-1 v http://epa.gov/climatechange/emissions/downloads11/US-GHG-Inventory-2011-Chapter-6-Agriculture.pdf, nebo http://www.epa.gov/nitrousoxide/sources.html). Podobně přitažený za vlasy je výrok, že metan je u krav vedlejší produkt jejich "špatného trávení kukuřice". Těžko říci, co so autor představuje pod špatným trávením kukřice. Kravám se ale opravdu z kukuřice nedělá špatně, nezvedá se jim ani bachor, ani slez, jen podobně jako termiti využívají k trávení celulosy metanogenní bakterie (http://cs.wikipedia.org/wiki/Trávení). Je tedy vcelku jedno, budeme-li je krmit kukuřicí či pící.
Každopádně tyto nepřesnosti v knize mě znervózňují, protože podle několika míst, kterým rozumím, usuzuji na to, jak bude asi kniha přesná v místech, kterým nerozumím, a jak mám být při četbě knihy nedůvěřivý. Kromě toho je běžným nešvarem esoterických knih o rakovině, že teatralně dramatizují až za hranici, kde se pravda mění v lež. Tedy teatrální chřestění pekelnými ekologickými řetězy je u této literatury spolehlivým indikátorem, že nestojí za moc.
Abych řekl pravdu posuzovaná kniha zde v tomto smyslu opravdu balancuje na ostří nože. Stejný pocit jako já měla z knihy i MUDr. Michaela Fridrichová předsedkyně Ligy proti rakovině, která k této knize psala předmluvu. I ta v předmluvě uvádí řadu odborných výhrad, kde se autor vyjadřuje minimálně nepřesně, ne-li zcela chybně. Nakonec jak ona, tak já, jsme se nezávisle na sobě rozhodli knihu doporučit kvůli jejím silnějším stránkám, které popíši dále. Každopádně čtenář by si měl dát pozor a být si vědom, že se zde, co se týká hledání pravdy, pohybujeme na opravdu velmi vratké půdě.
Další kapitoly byly již lepší. Ocenil jsem zasvěcení do problematiky zánětů a jejich role při rakovině. Jako lékař si dal práci s literaturou vyhledal relavantní články a seznamuje čtenáře i s tím, jak postupovalo postupné odhalování vědecké pravdy, což je poutavé. Na rozdíl od jiných knih je zde prakticky každé silnější tvrzení podepřeno citací výzkumu. Ty jsou vzorně citovany na konci knihy. Není tedy problém si jakoukoli z nich opatřit, máme-li přístup do zahraničních knihoven.
Další kapitoly jsou věnovány zdravé výživě, ale na rozdíl od jiných publikací na toto téma, je zde každé tvrzení nějak zdůvodněno a ilustrováno stávajícím stavem lékařského vědy. Autor popisuje zkušenost i mě známou, že totiž trpěl tím, jak jeho kolegové ho při léčbě zásobovali krčením ramen. Tuto knihu mi byť trochu s odstupem odpověděla na mnoho otázek ohledně výživy, na které neměl sílu hledat odpovědi v době nemoci.
Na několika místech autor popisuje své specifické reakce na chorobu. Bohužel zde bez většího odborného náhledu. Tedy popisuje své psychické reakce, aniž si uvědomuje, do jaké míry jsou vlastní jen jemu a do jaké míry jsou universální. Zdá se, že autor, ač sám psychiatr, neidentifikoval své stavy s běžnými psychiatrickými termíny jako hypervigilance (zvýšená bdělost), disociace ega, derealizační stavy ap.
Například při rakovině běžnou hypervigilanci presentuje jako výhodu - uvědomoval si a užíval každý detail. Ano, je hezké si uvědomovat a užívat každý vnímaný detail, ale především je to příznak přetížené psychiky, kdy je díky extrémnímu stresu vypnuté denní snění. Na místě tedy není presentovat tento stav jako kvalitativní zlepšení našeho postoje ke světu, ale přistupovat k němu opatrně jako k průvodnímu a potenciálně nebezpečnému symptomu. Tedy i když je prožíván, podobně jako u mánií, jako příjemný, je to v prvé řadě vedlejší příznak přetížení organismu. A právě míru přetížení a vyčerpání organismu je třeba sledovat a podle třeba i zvážit nasazení psychofarmak, bude-li třeba. Ne se opíjet tím, jak úžasně zesíleně při rakovině člověk vnímá každý detail. Konec konců i mě ruka signalizovala příjemné pocity, i když to byl příznak rostoucích dýmějí.
Zajímavá je i kapitola Potraviny v boji proti rakovině, která srovnává výhody a nevýhody západní a východní mediciny, popisuje synergii různých látek v potravě na tlumení různých projevů rakoviny ap. Stojí za přečtení už jen pro pochopení souvislostí mezi potravou a rakovinou, aby člověk mohl byť mírně upravit své stravovací návyky a věděl, proč co dělá.
Největší radost mi však udělala kapitola Mysl proti rakovině, protože ta nejvíc rezonovala s mými stavy zmíněnými výše, které si dobře pamatuji z doby nemoci. Při četbě této kapitoly jsem si živě uvědomoval, jak bych tuto kapitolu četl zcela jinak, kdybych nikdy neměl lymfom. Jak dnes zcela přesně vím, jakým druhem prožitku jakéhosi vnitřního úklidu prošli všichni popisovaní lidé. Tento vnitřní úklid je možná ozdravný, ale především dává mi příjemný pocit klidu. Sleduji a vypínám tyto vnitřní tenze dřív než usnu, či ráno než vstanu z postele. Je to těžko přenositelný a sdílitelný zážitek, ale asi není vázán toliko na rakovinu. Myslím, že si jej může navodit každý motivovaný člověk. Není to nic esoterického. Je to jako s moudrostí - i ta se dává najít těm, kteří ji hledají.
Kapitola Ochromující strach začíná líčením strachu jako inhibujícího faktoru. Tak to bez pochyby funguje, ale bohužel jen u některých lidí. U jiných lidí naopak strach nadměrně aktivuje. Tedy reakce na strach bývá maladpativní, ale ne nutně ochromující či inhibující. Při práci s klienty musíme monitorovat typ reakce na rakovinu, která je pro ně typická. Podle toho pak dimenzovat doporučení.
Kromě této nepřesnosti je ale v této kapitole popsán fyziologiký a psychologicky průběh smrti a jev, který trápí mnoho onkologických pacientů včetně jejich příbuzných, totiž "vězení pozitivního myšlení". Vzpomínám si na dr. Motejla, který již zřetelně věděl, že mu zbývá pár měsíců života, ale málokdo v jeho okolí byl ochoten si s ním o tom na rovinu pohovořit. On viděl, jak smrt stojí v koutě místnosti, ale přesto, kdykoli na to poukázal, musel si vyslechnout od svého okolí: "Pane doktore, takto nemluvte! Vždyť vy nás tu všechny ještě jednou přežijete." To je opravdu vězení pozitivního myšlení a samoty. Je proto velmi cenné, že autor na tento jev též poukazuje.
Přínosná je i následující kapitola, která popisuje, kolik a jak sportovat, jak poznat přiměřenou zátěž. Závěrečné kapitoly představují defile autorovy filosofie a zastávané ideologie, po kterých přicházejí na můj vkus poněkud rozplizlé a sentimentální děkovačky.
V knize jsem postrádal rejstřík či seznam termínů a zkratek. Je velmi namáhavé neustále listovat knihou a zjišťovat, co ta, jednou zmíněná zkratka vlastně znamenala a kde se o ní mluvilo. Ke konci knihy přibývá též překlepů a nadbytečných slov, ale stále jich je v přijatelné míře, i celková úroveň jazykových korektur je uspokojivá.