Martina Coufalová
Hodně to závisí na výchově. Máte-li například tátu, který místo aby s vámi stavěl stavebnici, odežene vás: “Děláš to blbě, pusť mě k tomu, já ti ukážu jak na to”, naučíte se, že je lepší se na nic neptat. Někdo jiný zase možná doma slýchal: “Poraď si sám a nechoď pořád za mnou”. A tak se taky neptá. Těch mechanismů je mnoho, ale lidé se obecně dělí do dvou skupin. Na ty, kteří nemají problém požádat o radu a dají na autority, a na jiné, kteří by si nenechali poradit ani za nic. Třeba muži ke mě, jako k psychologovi, chodí dlouho po dvanácté.
Spíš bych řekl, že se neradi svěřují s citovými záležitostmi, ale myslím, že nemají problém jít se poradit s citově neutrálními problémy - jak naprogramovat počítač, jak vyřešit vytápění.
Lidé mají tendenci následovat jedinou autoritu. Ale já říkám: Nedejte na jeden hlas, obejděte si více psychologů či jiných odborníků. Víc hlav víc ví. A stejně pak zjistíte, že rady se překrývají. Asi je také rozdíl mezi radou a tím, že mi někdo přikazuje, co mám dělat? Jasně. Varuju klientky, aby nedávaly slepě na radu svých dobrých kamarádek - třeba při rozchodu s partnerem. Představte si 60letou ženu, která se trápí manželovou nevěrou. Její o mnoho let mladší a atraktivní kamarádka jí poradí: “Vykašli se na něj. Je to hulvát a vůbec si tě nezaslouží, ty máš na víc.” Přitom její dobře míněná rada vychází z toho, že ona sama má na chlapy vztek - třeba proto, že se ní nedávno rozešel partner. Navíc když říká té ženě, ať se na nevěrníka vykašle, dělá z ní prakticky vdovu. Ona sama může mít na každém prstě pět chlapů, ale zapomíná, že její starší kamarádka prožila s tím mužem 30leté manželství a bude si někoho hledat mnohem obtížněji. Takže mladší kamarádka zaprvé radí z pozice generačně odlišné, za druhé z fáze rozchodu, kterou zrovna prožívá ona sama, a za třetí doporučuje něco, co by sama nikdy neudělala. To je jako když chlapi v hospodě radí kamarádovi, kterému zahnula žena: “nemaž se s ní a vykopni ji z baráku,” radí mu něco, k čemu by se nikdy neodhodlali.
V komplikovaných záležitostech jako jsou třeba mezilidské vztahy to může být ošemetné. Každopádně bychom neměli zapomínat, že my sami jsme vždy ta poslední instance, která rozhodne. U kamarádek možná ani tak nejde o rady, ale o citovou podporu, kterou vám mohou poskytnout. Když vám někdo umře, proč chodit k psychologovi? Co tam chcete rozebírat? Je mnohem lepší vydat se za kamarádkou.
Jestliže vám maminka říká, abyste se za toho kluka nevdávala, může to být nevyžádaná rada, ale přesto velice dobrá. Když vám nějaká autorita říká svůj názor, je užitečné si ho vyslechnout a zamyslet se nad ním. V mnoha případech ti druzí opravdu vidí, že se ženete do záhuby a cítí potřebu vám to říci. Máme povinnost dávat nevyžádané rady, stejně jako máme povinnost zatáhnout druhého za rukáv, když mu hrozí, že spadne do kanálu. Asi jde taky o to připustit si, že rodiče nejsou nejmoudřejší lidé na světě a že stáří s sebou nenese vždy moudrost, jak se někdy říká. Nemusíme rodičovské rady následovat - ostatně žádná rada není příkaz. Ale naslouchat bychom jim vždy měli. Názor rodičů je jeden z názorů lidí, kterým na nás záleží. A co se týče stáří, starší lidé prostě jdou po cestě před námi, takže nám neradí ani tak z titulu své moudrosti, jako spíš ze zkušeností a vzpomínek.
To jsou ale jen jiné komunikační kanály člověka k člověku. Někdo dává přednost neosobním médiím, protože si je může dávkovat a chce se vyhnout tomu, aby ho někdo nutil do rozhodnutí, mluvil mu do jeho záležitostí. Problémem je rychlost – některé procesy jsou tak rychlé, že když se rozběhnou, nemáme čas dojít si do knihovny a vše si nastudovat. Pak je lepší vydat se za živým člověkem. Žijeme v lidské společnosti a tak stejně nemůžeme dostat jiné rady než lidské. Jde o to, abychom se zamysleli, co je v nich rozumného a pak se podle toho sami rozhodli.