Dítě a těžké rány osudu

Zuzana Půrová - úryvky

Nemoc Oznámit dítěti, že je máma nebo táta velmi vážně nemocen je emočně náročné. Jenže právě emoce by měly v tu chvíli jít stranou. „Platí, že dítě informujeme až o definitivních zprávách. Takže žádné možná zemřu, možná ne. Až když vím jistě, že mám rakovinu, řeknu, že podstoupím chemoterapii a bude se dít to a to,“ zdůrazňuje psycholog Jeroným Klimeš. Čím menšímu dítěti rodiče špatnou zprávu sdělují, tím více musí hlídat své emoce. Když vypadá rodič vyděšeně, vyděsí se i dítě. „Dospělý člověk čte z výrazu lékaře, dítě čte z výrazu rodičů. Není proto od věci sehrát na malé dítě doslova emoční komedii,“ míní.

Od malého dítěte se nejspíš rodina takové otázky nedočká, školáci a starší děti jí ale možná položí: Je možné, že máma (táta, ségra, brácha...) zemře? „Platí, že s každým dítětem je třeba mluvit na té úrovni, kterou chápe. Neodpovídat na otázky dítěte – na to nemysli – či dokonce lhát neznamená, že ono na to nebude myslet. Naopak, tak ho zavřeme do konzervy mlčení, kde na své obavy bude úplně samo. Rodiče mají být svým dětem vzory i v těchto temných chvílích.

Problém je v tom, že rodič si sám nikdy možnost smrti pořádně nepřipustil, takže najednou řeší najednou svou smrt, svou nemoc, bilancuje život, co s dluhy, je mu zle z léčby atd. Do toho by ještě měl řešit otázku, co říci dítěti? To je kumulace stresorů, kde alespoň některé – například postoje ke smrti a těžké nemoci, bilanci dosavadního života – bychom měli mít promyšlené dříve, než se smrt v realitě přiblíží. K tomu poslouží pohřby příbuzných a známých, kde můžeme s dětmi tyto otázky probrat s klidnější hlavou dřív, než příjde řada na nás.“ radí Jeroným Klimeš.

Smrt Zpráva o smrti blízkého zasáhne dospělého, natož dítě. I tak by ale podle psychologa Jeronýma Klimeše neměli rodiče událost před potomkem tajit. „Je důležité, aby smutným obdobím prošla celá rodina najednou. Spolu to obrečí, vrátí se to ještě na pohřbu a každý podzim na dušičky. Rodina jako skupina si tím projde kolektivně a jak známo, ve dvou se to lépe táhne,“ doporučuje. Když se jeden člen rodiny vyčlení a smrt blízkého se před ním dočasně ututlá, je pro něj pak zjištění o to horší v tom, že je pak na smutek sám. Jeroným Klimeš je přesvědčen, že dítě patří i na pohřeb. „Nebrat ho tam je chyba. I v těchto chvílích by mělo dítě mít možnost hledět na své rodiče a učit se od nich, jaké má mít člověk postoje vůči smrti. To se ve škole nenaučí.“ míní. Že by poslední rozloučení se zemřelým mohlo hlavně menší děti poznamenat odmítá. „Vídáme opačné případy - že dítě poznamenalo, že se nemohlo s babičkou rozloučit. Smrt je nevratná změna. Malé děti ji chápou omezeně a po svém, a tím jsou chráněny před traumatem.“ doplňuje.