|
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2020-10-13 jeronym.klimes@seznam.cz http://www.klimes.us |
|
Jak ubývá podíl dětí v obecné populaci, tak mizí i osobní zkušenost s dětmi určitého věku. Jedináček se vlastně dostane do nějaké intenzivnější interakce s prvním batoletem, až když mu je třeba 35 let. Pokud sám bude mít jen jedináčka, tak další batole uvidí, až mu bude 70 let. Navíc, pokud rodič doprovází dítě od narození do dospělosti, díky velmi pomalému vývoji nevnímá, jak propastný rozdíl je třeba mezi raněškolkovým dítětem a předškolákem. To opravdu člověk musí pracovat např. ve školce, aby tyto dvě kategorie dětí viděl každý den vedle se sebe, pak samozřejmě vidí i ten do očí bijící rozdíl.
Vývojové rozdíly nejsou kvantitativní jako třeba růst, ale v každém stádiu se objevuje zcela nový typ chování a osobnostních vlastností. Psycholog tedy u dítěte hledá tyto nové vlastnosti, protože ty jsou milníky, které nám říkají, že dítě dosáhlo toho či onoho stupně vývoje. Biologické markery, jako je třeba objevení hormonů v pubertě, většinou k dispozici nemáme.
Vývojových přechodů od narození do dospělosti je celá řada a většina lidí o nich nemá ani ponětí. Větší problém ale je, že obecná populace nemá ponětí ani o změnách, které se dějí v těch třech nejdůležitějších vývojových meznících, které mají zásadní dopad na zařazení dítěte do společnosti, a to o školkové zralosti, školní zralosti a pubertě. O prvních dvou jsem po různu psal jinde (např. http://skolka.klimes.us), v tomto článku se podíváme hlavně na poslední, pubertu.
Na tomto grafu vidíme, že o děti v ústavech ztrácejí ve věku 6 let, tzn. nad školní zralost, zájem nejen jejich biologičtí rodiče, ale i žadatelé o NRP (adopci, pěstounství, hostitelství) – nikdo je v podstatě nechce. V tomto věku totiž dětí ztrácejí dominantní vlastnost předškolního věku, a to roztomilost. Tu vidíme na druhém obrázku. Je dobré si uvědomit, že kdyby dospělý člověk měl inteligenci tohoto dítěte, tak by měl diagnosu hluboká mentální retardace čili starším termínem idiot. U dětí nám ale tento ubohý mentální výkon nevadí, protože ho kompenzuje právě roztomilost.
Bohužel školní děti už tuto roztomilost ztrácejí a nahrazuje je jiná vlastnost, a tou je povolnost a kooperativnost. Tyto děti s rodiči a učiteli kooperují a ochotně vytvářejí koalice (např. chodí žalovat). Tuto vlastnost bohužel též postupně ztrácejí, jak vidíme v posledních třídách základní školy, kde dokáží učit jen ti nejotrlejší učitelé. Tímto se dostáváme právě k pubertě.
Puberta je poměrně krátké období jednak masivního růstu a dále nástupu pohlavní zralosti, tzn. nástup hormonů. Přičemž hormony nastupují raketově, v období kratším než dva měsíce.
Na prvním grafu vidíme kontrast mezi raketovým nástupem testosteronu okolo 14. roku kluků a naprostou absencí změn testosteronu v krizi středního věku, kdy jasně vidíme, že se nejedná o žádnou „druhou mízu”. Paradoxně u žen okolo stejného věku (45 let) vidíme dramatické hormonální změny, ale přesto nejsou to ženy, které opouštějí v tomto věku rodiny. Na druhém grafu vidíme růstové vrcholy jednotlivých pohlaví.
Přibližně od tohoto věku se děti stávají pohlavně dospělými a zde dřív ležel i práh dospělosti. Například mé babičce ve 13 letech řekl můj praděda: „Aničko, nemáme pro tebe chleba. Musíš jít z domova.” Babička tak šla do učení k mlynáři a tři roky na to se vdávala. Ano, domů se již nikdy nevrátila. Pochopitelně – už byla dospělá. Bohužel ve stejném věku dnes spontánně končí výchova v narušených rodinách, zejména u konfliktních rozvedených rodin od tohoto věku děti začnou natvrdo ukončovat střídavou výchovu, odvrhují jedno z rodičů. Ze stejného důvodu děti v pěstounských rodinách v tomto věku utíkají z domova či začínají hledat svou biologickou rodinu. I zde přirozeně končí výchova.
Zapomíná se, že možnost výchovně usměrňovat dítě až do právní dospělosti (18 až 24) je kulturně podmíněný luxus, který funguje jen v rodinách, kde oba rodiče táhnou za jeden provaz, a to jen za předpokladu, že mají ještě hodně štěstí. Pokud tento jev sám spontánně nenastane, psychologie ho nemůže garantovat, nedá se proto ani soudně vynutit.
Pro psychologii a biologii tedy neexistuje žádná přirozená hranice dospělosti v 18 letech. Tato právní hranice je stanovena jako bezpečnostní. Když se podíváte výše na růstový graf, vidíte, že v 18 letech je dokončen růst i u kluků, tedy v populaci neexistuje nikdo, kdo by měl alespoň 18 let a zároveň ještě neměl pubertu za sebou. Tento výrok ale neplatí obráceně. V 15 letech například najdeme řadu dětí, které ještě za sebou pubertu nemají, nejsou biologicky dospělé, proto také nelze snižovat hranici trestní odpovědnosti do období, kdy tak velké procento je ještě biologicky dětmi.
To, co se v lidové mluvě označuje za pubertu, je spíš adolescence a mladší dospělost, tzn. období, které mají za úkol zpracovat změny, které velmi krátká puberta přinesla:
a) sexuální prožitky a rétorika
Zatímco v předchozích obdobích kralují hovínka a čůránky jako hlavní zdroj bouřlivých výbuchů smíchu, v tomto období je nahrazují sexuální termíny a narážky: „Udělala jsem se z toho.” Tuto změnu myšlení ilustruje následující konverzace mých tří dětí:
Erlan (7r – mladší školní věk): "Ale Žofka mně kopla do koulí..."
Žofka (4r – školkový věk): "Ale koule ti stejně k ničemu nejsou!"
Juditka (11r – prepuberta): "Chachachacha"
Sexuální rétorika je samozřejmě podmíněna prožíváním – nadržení, onanie, orgasmus, zamilování, nevěra, biologické rodičovství.
Právě u zamilování se musíme zastavit. Zamilování splňuje definici hypomanie (F30.0) čili manie s mírným průběhem podle Mezinárodní klasifikace nemocí a je to evolučně formovaný mechanismus, jehož cílem je facilitovat odchod dítěte z primární rodiny a založení vlastní. To v praxi znamená, že v průběhu třeba jednoho víkendu se otec, který byl pro dceru dosud na postu poloboha se najednou dostává na zcela vedlejší kolej a ztrácí „hlasovací právo”. Dcera se zamilovala, už to není tatínkova holčička, ale Jirkova či „Nováková”, jak naznačuje i tento přechylovaný tvar ženských příjmení. Jinými slovy, v tomto věku začínají být děti připravené odpoutat se psychicky od rodičů. V tomto věku též poprvé uslyšíme větu: „Já jsem si celý život říkal/a, že by se naši měli rozvést.”
b) abstraktní myšlení a citlivost pro ideologie
S pubertou přichází též schopnost abstraktního myšlení, což se v následujících letech projeví zvýšenou citlivostí pro filosofii, psychologii, náboženství a jiné ideologie. Takže následné období provází adolescentní náboženské konverze, extrémní ideologicky motivované činy (házení zápalných lahví do oken, lítání skrze paneláky ap.)
c) dospělá sveřepost, důslednost až útočnost
Péče o dítě vyžaduje soustavný tah na branku – každodenní a celodenní péči. Tyto vlastnosti však jsou základem tvrdé povahy postpubertálních dětí. Když si postaví hlavu, tak je to rozhodnutí dospělého samce či samice, ze kterého jen tak neustoupí. Říkám tomu je jev Maryša, který si můžeme ilustrovat na jednom starém nařízení z talmudu. Otec mohl tehdy provdat dceru vcelku jakéhokoli věku. Pokud byla mladší 12 let, tak se jí nemusel ptát na názor. Pokud ale byla starší, tak se jí měl napřed zeptat: „Sara chtěla si vzít Mošeho?” Zřejmě zjistili už před 2000 lety, že se vyplácí se napřed zeptat Maryši: „Chceš si vzít Vávru?” Protože Maryša je schopna otrávit Vávru nejen metaforicky.
Ze stejného důvodu musejí soudy respektovat názor pubertálních a postpubertálních dětí, protože i ty jsou schopné své odcizené rodiče řádně otrávit i zavrhnout. Moralizování v soudních síních bývá neúčinné a hlavně ony dospělé děti to vnímají jako znásilnění, takže se nezdá, že by se soudům jakkoli dařilo těmito silovými prostředky sanovat vztahy pohlavně dospělých dětí k jejich odcizeným rodičům. Na tom se mělo začít pracovat před deseti lety. Po pubertě je pozdě.
V praxi vídáváme ostrý přelom v chování i u jinak velmi povolných dětí. Prostě 23. dubna bez jakékoli hlubšího důvodu prohlásí, že k otci či obecně druhému rodiči už chodit nebudou a nejdou... Když je násilím odvezeme, tak v pyžamu, v bačkorách okolo půlnoci stopují z Kolína do Prahy. Fakt, že se tak děje bez vnějšího popudu, je důkazem, že se změnil poměr intrapsychických sil, „hormonů”. Toto se nedá vždy vysvětlit indoktrinací druhého rodiče.
V Brně jsem byl svědkem experimentu, kdy zkoušeli u 12leté holky obnovit vztah k otci. Zavřeli ji na necelý rok do ústavu. Výsledkem nebyla obnova vztahu k otci, ale psychické odpoutání i od matky. Prostě pravý opak toho, co bylo zamýšleno, protože dívka byla u na takové experimenty příliš stará. Odloučit dítě a v mezi čase ho navázat na druhého rodiče se dá s úspěchem dělat v předškolním věku, navíc musí to jít v řádu hodin či dnů a ne měsíců, natož roku.
Procento odcizených rodičů
Málo se ví, že procento odcizených rodičů a sourozenců se v obecné populaci pohybuje v desítkách procent (20-30 % podle pohlaví, vazby ap.) To znamená přibližně každé čtvrté dítě ve třídě v dospělosti má prakticky nulový kontakt s některým z rodičů, zejména otci. V narušených rodinách toto číslo narůstá i nad 50 %, což je bohužel zákonité, protože děti jsou nuceny do Oidipální volby – zavrhni buď tátu, nebo mámu, někdy oba... To je pochopitelně víc než 50 %.
Je tedy zcela iluzorní očekávání soudů, že sanace vztahů dětí k rozvedeným rodičům v rámci rodinné psychoterapie bude mít nějakou elegantní účinnost. Ano, odcizený rodič se dá sanovat výborně v předškolním věku, hůře ve školním, ale od puberty dále je to většinou marná snaha. U rozvedených párů a u pěstounů proto v praxi nepočítáme s tím, že výchova skončí 18 rokem, ale pubertou, tzn. 14 rokem života.
Pokud tedy postpubertální dítě systematicky projevuje v čase stabilní názor na odcizeného rodiče, měl by ho soud respektovat jako názor dospělého člověka a dál to neřešit.
Rodičům je třeba říci: „Je nám líto, ale přišli jste o dítě...”
Lidé dnes si v pozdním věku pořizují jedno max dvě děti, což samozřejmě při této míře následného odcizení a obecné rozvodovosti představuje přibližně stejné procento osobních tragédií – každý čtvrtý rodič stárne zcela opuštěn. Výchova je od nepaměti zatížena velkou mírou nepovedených až tragických konců (příběhy krále Davida či Oidipa; Paměti Mikuláše Dačického ap.).
Představa: „Pořídím si dítě, ono se mi povede a já s ním budu mít v dospělosti dobrý vztah,” má asi tolik logiky jako věta: „Postavím si dům z cukrové vaty a ono nezaprší...” Ano, někdo má štěstí, ale těch, kteří ho nemají, počítáme v ČR možná na dva milióny. Bohužel moderní civilizaci se nedaří předávat tuto velmi bolestnou životní zkušenost z pozdní dospělosti směrem k mladším dospělým, kteří se tak dnes přes sérii přechozených vztahů řítí do stejné tragédie jako jejich rodiče.
Další čtení
Mikuláš Dačický z Heslova: Paměti